R O Z H O V O R Y

ANNE FONTAINE (režie)

Vaše filmy jsou známé pro svá odvážná témata. Co Vás přitahovalo na scénáři k Ženě mého muže?
Četla jsem scénář Philippa Blasbanda, který se zabýval vztahem mezi vdanou ženou a prostitutkou. Byl to příběh pomsty, v němž tato dvojice chytila do pasti manžela, který se objevuje až ke konci děje. Fascinovala mě na něm postava manželky, která si najme prostitutku a poté bezděčně spadne do situace, kdy má sexuální vztah skrze prostředníka. Spolu s Jacquesem Fieschim jsem tuto myšlenku rozvinula a tak vznikla Catherine – žena s úspěšnou kariérou, která zjistí, že ji podvádí manžel. To ji dožene k tomu, aby si najala tělo jiné ženy, pomocí kterého by mohla ovládat jeho sexualitu. Počáteční motivace nás často zavádějí do dalších, obskurnějších dobrodružství. Byla zde spousta materiálu, ze kterého jsme mohli tento příběh o krizích, touze a erotickém napětí rozvinout.

Ze začátku působí manželská krize téměř banálně. Zatímco z pohledu manžela jde pouze o bezvýznamný sexuální románek, manželce se při tomto zjištění zhroutí celý svět.
Chtěla jsem začít nějakou běžnou situací, jejíž dopad se liší podle toho, ve které fázi života se člověk nachází. Všechno záleží na okolnostech, za jakých člověk na takovou věc přijde: Co nám to vlastně prozrazuje o naší vlastní existenci? U tohoto páru je zřejmé, že manžel stejně jako spousta ostatních mužů považuje mimomanželský sex za zcela normální věc. Jeho manželka svou sexualitu postupem času uspala – a jeho chování u ní skryté vášně znovu probudí.

Ale možná je to nevyhnutelné – všechno jednou skončí,“ říká její manžel Bernard…
Neříká to ale agresivním nebo vzdorovitým tónem. Je to jako pozorování z dálky, díky kterému Catherine získává odlišný pohled na věc. Ve chvíli, kdy je postavena tváří tvář hořké pravdě, začne být spousta žen hysterická, požaduje okamžitý rozvod nebo se uzavře sama do sebe a odmítá takovou skutečnost přijmout. Catherine zvolí jinou cestu a pokusí se znovu nalézt svou sexualitu. Využije této příležitosti k tomu, aby v sobě znovu našla smysl pro romantiku. Zaujalo mě, jak rychle mohou ze zcela neškodných situací vzniknout velké komplikace. Když jsou intimní myšlenky skrývány hluboko uvnitř, často to může mít překvapivé a nečekané důsledky.

Jakým způsobem jste chtěla vyobrazit jednotlivé postavy?
Chtěla jsem, aby mezi Catherine a Bernardem stále působila elektrizující přitažlivost. Některé páry začínají být postupem času znuděné a jejich vztah ochladne, ale to není tento případ. Vstup Marlene do jejich vztahu, který je stále plný lásky, je proto nepříjemný a možná i trochu krutý. Když je Marlene najmuta, aby hrála roli barové společnice, bere svou úlohu jako obyčejnou zakázku a netrápí ji žádné výčitky svědomí. Při svém prvním setkání s Catherine ji považuje za obyčejnou klientku z jiného světa, která ji chce využít jako figurku ve své hře. Postupem času se ale zvolna začíná odkrývat hloubka její osobnosti i její slabosti. U všech postav se zdá, že jejich role jsou pevně dané, ale každá z nich má ve skutečnosti více tváří, což může být později překvapivé.

Manipulace je ústředním tématem filmu…
Je to spíše film o fantaziích. Každá z postav žije svou lež: Bernard je tajnůstkářský, Catherine neříká pravdu svému manželovi a Marlene si stráží své tajemství. Není to pouhá manipulativní hra – to by bylo příliš mechanické. Je to emocionální cesta, jde o používání slov a intimností za přispění této mladé ženy, která dokáže pracovat svým tělem a je – stejně jako většina ostatních prostitutek – schopná oddělit sex od citů. Catherine je Marlenou zcela unesena. Pro ženy jsou prostitutky mnohem více fascinující než pro muže. Muži se na ně obracejí pouze kvůli tomu, aby uspokojili své základní potřeby.

Postupem času mezi nimi vznikne znepokojivá přitažlivost…
Je to chemická, nikoliv psychologická záležitost. Je to hypnotické sblížení, které nedokáže ani jedna z nich ovládnout. Pro Marlene je nepředstavitelným štěstím možnost pohybovat se blízkosti „normální“ ženy, která jí otevírá svět stále silnějších zážitků. Je to jako psychiatrie naruby – osoba, která mluví, léčí svého posluchače. Na začátku jde o jednoduchou dohodu: jedna zaplatí a druhá udělá svou práci. Postupem času však začnou porušovat svá vlastní pravidla. Ve způsobech, jakými se navzájem využívají, je určitá krutost. Obě jsou silně ovlivněny tímto ojedinělým lidským kontaktem a jejich životy se nenávratně propletou.

Schéma, které Catherine vymyslí, se jí vymkne z rukou…
Když poprvé vstoupí do baru, není si jistá, co přesně chce udělat, proto improvizuje. Nepřišla sem vyhledávat sexuální povyražení ani plánovat pomstu. Ve chvíli, kdy „obsadí“ Marlene do role Nathalie, není schopná racionálně přemýšlet. V chování Catherine jsou náznaky perverze, přestože to není jejím úmyslem. Je cítit, že se hodně trápí.

Ve filmu je manipulováno také s publikem. Jakmile se film oprostí od některých zavádějící dějových linií, nenápadně se do něj vkradou jiné.
Chtěla jsem, aby byli diváci neustále nuceni přemýšlet, pochybovat a zabývat se věcmi, kterým plně nerozumí. Měli by být nejistí a zneklidnění pocitem, že se může v kterémkoliv okamžiku všechno rozpadnout na kusy. Publikum je neustále povzbuzováno k tomu, aby si vytvořilo vlastní domněnky. Možná se někomu podaří předem uhádnout konec, ale nemyslím si, že by to filmu ubralo na napětí.

Prožívá Catherine tuto zkušenost spíše skrze prostředníka nebo jakoby vcítěním se do něj?
Od každého trochu. K Nathalii cítí něco, co není láska ani soucit. Možná je zde určitý prvek homosexuality, ale o tom film není – chtěla jsem, aby navzájem cítily jakousi nedefinovatelnou duševní smyslnost. Jsou k sobě zvláštním způsobem přitahovány, jde téměr o spojení. Navzájem si dodávají sílu. Každá z nich má to, co ta druhá postrádá, a proto se navzájem doplňují. Během celého filmu se jejich vztah noří do stále hlubší intimnosti, díky níž se pozvolna začíná jedna druhé podobat. Hranice mezi prostitutkou a dámou se téměř smazává.

Vztah s Nathalií je také zkouškou lásky. Catherine dala Nathalii Bernardovi.
To nelze říct tak jednoznačně. Můžete o tom přemýšlet tímto způsobem, ale záleží na tom, jakým způsobem promítnete do příběhu sami sebe. Představa, že by je jejich ženy obdarovaly takovým dárkem, může být pro muže docela lákavá. Stejně tak je ale může rozzuřit, protože je důkazem toho, jak strašlivé věci si ženy dokáží o mužích myslet. Myslím si, že Catherine dává nevědomky dárek také sama sobě. Postupem času se pokusí znovu probudit svou vášeň.

Když Marlene vypráví o svých erotických zkušenostech, je to kupodivu nečekaným přínosem také pro ni…
Marlene je dívka činu, ne slov. Tato klientka ji přinutí převést své činy na slova a pomocí nich Marlene objeví svou identitu. Pracuje tak usilovně jako skutečná herečka a díky tomu v sobě objeví pocity, o jejichž existenci dosud ani nevěděla.

Například ve chvílích, kdy vzpomíná na příjemné okamžiky s Bernardem?
Tím porušila pravidla svého řemesla. V průběhu příprav filmu jsem se sešla s mnoha barovými společnicemi a viděla jsem, jak otevřené vztahy mezi sebou mohou ženy navázat. Žena cítí vůči jiné ženě spřízněnost, kterou nemůže mít ve vztahu k muži. A Marlene se podaří ve vztahu k Catherine nalézt své vlastní já.

Jsou zde i různé jiné intepretace, ale není v jednání Caroline také určitá oběť, která téměř hraničí s masochismem?
Její slova a skutky tomu nasvědčují, ale Catherine se zkrátka snaží zjistit pravdu. Když tápete, jste klidnější, protože vědomí znamená, že musíte nějak reagovat. Člověka, se kterým žijete, pokaždé obestírá nějaké tajemství – ani během toho nejdůvěrnějšího manželského svazku se nedozvíte úplně vše. Na celku, který vytvoří dva lidé svým intimním vztahem, je cosi obludného – nemá to nic společného s láskou a naopak hodně společného s ubíjející důvěrností. Oba jsou si vědomi toho, že jsou stále na pozoru a navzájem se špehují. Pro Catherine je to způsob, jak zjistit pravdu, která jí unikla. Marlene jí vrátí chuť do života. Její elán je zpět, stane se divočejší ženou a vidí svého manžela v jiném světle. Mezitím se však její manželský svazek nepozorovaně stane méně důležitým než vztah s Marlene.

Jednou ze zajímavostí tohoto filmu je fakt, že pojednává o milostných touhách, avšak zobrazení erotických setkání mezi Bernardem a Nathalií se úzkostlivě vyhýbá.
Nedokáži si představit, že bych natočila film s explicitními sexuálními scénami. Je to příliš jednoduché – už jsme to všichni viděli. Mnohem více vzrušující a možná i o trochu perverznější je ponechat vše představivosti. Pozorovat tvář Fanny při tom, když slovy přivádí k životu svá sexuální setkání, je velmi vzrušující. Jazyk i hlas navozují silný erotický dojem – ve skutečnosti jsem si obě herečky vybrala podle hlasu. Nezobrazovat explicitně sex byla jedna z hlavních zásad tohoto filmu.

Fantazie je jedním ze základů kinematografie.
Ano, protože ve fantazii se může stejně jako ve filmu dít cokoliv, co chcete. Sex v tomto filmu je převážně verbální a Catherine používá k budování svých fantazií pouze slova. Ve filmu jsem chtěla zobrazit také určitou formu sexuálního strádání. U dnešních žen se očekává, že budou uvolněné a muži budou dělat vše, co jim uvidí na očích. Chtěla jsem tento zkostnatělý, politicky korektní postoj k sexu vyvrátit. Je smutné vidět, jak natolik krásná a úspěšná žena, jakou je Catherine, trpí kvůli tomu, že ztratila kontakt se svou sexualitou. A v pozadí je stále cítit napětí, které pramení z osamělosti tří hlavních postav.

Nathalie nemá v ruce příliš dobré karty, ale nakonec přece jen částečně vyhraje…
Úloha Nathalie je krutá v tom, že se stane nejen figurkou Catherine, ale zároveň i celého manželského páru. Na druhou stranu dostane šanci hrát roli, o které předtím ani nesnila. Ukáží jí jiný svět a ona se promění v jiného člověka. I přesto se však nakonec neubráníte lítosti nad její postavou.

Všechni tři hlavní hrdinové filmu hledají pocity naplnění.
Ano. Muž, který má milenky, Marlene, která je pouhou sexuální loutkou bez jakýchkoliv milostných emocí, a Catherine, jejíž sexualita je ve stádiu spánku. Toto ústřední téma na mě působilo velmi silně. Chtěla jsem, aby film skrytým způsobem vyprávěl o složitosti ženské sexuality a aby tak byly vidět všechny její podoby. Sexualita se stále vyvíjí určitým směrem – vášeň vymizí, ale láska může zůstat. Když se Catherine pokusí ovládnout svůj a manželův sexuální život, vyrazí do neprozkoumaných vod. Nemohu se náležitě věnovat tématu, pokud se jedna z postav neoctne v neznámé situaci. Z lidského i existencionálního pohledu je velmi zneklidňující natáčet situace, které člověk nemůže osobně prožít.

Jakým způsobem jste chtěla film stylizovat?
Zvolila jsem širokoúhlý formát, protože jsem věděla, že tváře a krása obou hlavních představitelek dokáží zaplnit celé plátno smyslností. Jejich tváře dokáží vyjádřit mnohem více než slova. Snažila jsem se vyhnout přílišnému pohybu kamery. Díky její statické poloze mohou verbální projevy při sexuálních monolozích znít opravdu pronikavě a navodit hypnotické stavy. Také jsem pomocí světel chtěla zvýraznit dvě hlavní herečky, abych vizuálně podbarvila touhy, které mezi nimi vzniknou.

Film je prosycen červenou barvou – červená je scéna, kostýmy a dokonce i Nathaliin lesklý zapalovač…
Chtěla jsem pomocí teplých barev vytvořit smyslnou atmosféru, která by kompenzovala frigiditu v sexuálních a osobních životech hlavních hrdinů. Bar, který jsme pro film vytvořili, byl spojením různých elementů z několika podniků, jež jsme navštívili během hledání vhodných natáčecích míst. Je ironií, že od té doby, kdy byl film natočen, musela být spousta těchto podniků v souvislosti s novými zákony uzavřena.

Dění na plátně skvěle doplňuje hudba.
V klubu, kde Nathalie pracuje, tvoří hudba důležitou kulisu k uvádění klientů do erotické a vzrušené nálady. A soundtrack k navození této atmosféry přispěl velkou měrou. Chtěla jsem, aby vnitřní pocity postavy, kterou hraje Fanny Ardant, ilustrovala kombinace filmové hudby Michaela Nymana a písní Leonarda Cohena, Natachy Atlas a ostatních hudebníků. Pro Marlenu jsem chtěla dát dohromady lehké tóny společně s tlumenou melancholií.

Soudržnost a preciznost hereckých výkonů všech herců dodala jejich postavám emocionální důraz. Jak jste dokázala vést tyto velké osobnosti?
Ke každému herci jsem přistupovala jiným způsobem. S Fanny Ardant se znám již nějakou dobu a vím, co ji motivuje. Ještě předtím, než jsme vůbec detailně definovali její postavu, jsme společně pracovaly na pohybech těla. Před natáčením jsme se často scházely. Velice se mí líbí její představivost, její krása, její potlačovaná melancholie. Říkala jsem si, že by bylo úžasné, kdyby se nám podařilo přenést tyto vlastnosti i na plátno. Když jsme pak začali natáčet, byla do příběhu tak zažraná, že se z ní brzy stala Catherine. Zkrátka její vlastnosti přijala za vlastní. Pro postavu Nathalie jsem hledala neodolatelnou ženu s úžasným tělem, z něhož by vyzařovala smyslnost. Emmanuelle Béart byla jasnou volbou. Její chraplavý hlas kontrastoval s andělskou tváří a nevinností. Chtěla jsem, aby její tvrdá skořápka skrývala křehké jádro. Musela umět svést muže bez jakékoliv námahy. Dívka jako Nathalie nepotřebuje při svádění ženy stejné zbraně jako při svádění muže. Pokaždé, když jsem se dívala na nesestříhané záběry, mě dokázala překvapit – její herecký projev je úžasný a zcela přirozený.

Velmi sugestivní je i herecký výkon Gérarda Depardieu.
Depardieu je existencionální herec; má něco, co ostatní herci nemají. Objeví se na plátně, učaruje vám svým pohledem, a to skoro stačí. Ve filmu měl méně prostoru, proto musel svou postavu obdařit takovou energií, aby setrval v divákově mysli po celou dobu filmu. Lidé si jej budou vždycky pamatovat jako nezapomenutelného francouzského herce. Chtěla jsem, aby měl Bernard křehkou stránku osobnosti. Chtěla jsem, aby byl šarmantní, atraktivní a žádoucí. Když jsem se s Gérardem setkala, měli jsme velmi chytrou a zajímavou debatu o scénáři. Daří se mu být stále mladý. Jeho postava je velice silná a dominantní, ale zároveň tak trochu ztracená.



FANNY ARDANT (Catherine)

Jaké byly vaše první dojmy při čtení scénáře?
Scénář mě úplně okouzlil, a to hned z několika důvodů. Vypráví skutečný příběh. Chytí člověka do svých spárů a nepustí jej, dokud sám nenajde jeho rozuzlení. Na začátku celého příběhu je nevěra, což je situace, kterou zná ze svého života skoro každý – včetně mě. Šlo o obyčejnou milostnou eskapádu, neuvážený čin, avšak pro manželku to byla ještě horší zrada, než kdyby jí probodl srdce mečem. Líbila se mi také skutečnost, že je mezi nimi stále tolik vášně. Na postavě Catherine mě přitahovalo její odhodlání bojovat s nepřízní osudu. Velké příběhy o lásce mají svá těžká období, krize a obvykle také tendence nechat konflikty vyšumět do ztracena. Podobné kompromisy však mohou lásku mezi dvěma lidmi spolehlivě zabít. Když Catherine zjistila, že jí byl manžel nevěrný, mohla k tomu přistoupit věcně a říct si: „Nejsem první a nebudu ani poslední. Prostě se přizpůsobím a otočím stránku.“ Nesmířila se ale s pocitem, že bude už navždy zamčená v čekárně na smrt. Vůle nikdy se nevzdat je jednou ze základních lidských hodnot.

Chápete tuto ženu, sympatizujete s ní…
Ano. Nikdy bych se nedokázala ztotožnit s postavou, která by se v podobné situaci nechala ovládnout chtivostí, ctižádostí nebo sexuálními frustracemi. Oslovila mě právě velkorysost této ženy, která žije pouze pro lásku. Mnoho lidí si může myslet, že láska se týká pouze mladých děvčat, ale Catherine je dospělá, úspěšná žena. Je krásné, když takovým způsobem pohltí intelektuály nebo přehnaně kultivované lidi.

Manželský svazek mezi Catherine a Bernardem byl velmi pevný.
Žili spolu třicet let. Dělili se o úplně všechno, byli si tak blízcí, jak to jen jde. Opravdu se mi líbila scéna, kdy se sejdou v baru nad vínem Vouvray. Později ve filmu se snaží oživit svou láskou pitím vína z jedné sklenice, což je velmi smyslný rituál.

Jak se Catherine cítí, když zjistí, že jí byl manžel nevěrný?
Je naprosto ochromená. Je opravdu hrozné zjistit, že vás manžel podváděl, aniž byste cokoliv tušila. A ještě horší pro ni je, když nad tím Bernard mávne rukou a prohlásí, že jde o obyčejnou věc – jako kdyby to byl osud všech dlouholetých vztahů. Ale možná nebyl až tak daleko od pravdy. Manželské páry dokáží svou lásku zničit spolehlivě samy. V literatuře najdeme spousty příkladů. Madame Duras říká: „Žádný manžel nedokáže odolat krásné neznámé, která vstoupí do baru.“

Pro muže, zdá se, takový malý románek v podstatě nic neznamená…
V tomto příběhu nejde o pouhý náhodný úlet manžela, od kterého Catherine očekávala, že bude věrný, milý a pozorný. Tato žena si s hořkostí uvědomí, že za celých třicet let společného soužití nedokázala najít cestu ke skutečné sexualitě svého manžela a dokonce ani ke své vlastní. Je to pro ni šok. A právě proto připustí, aby navázala vztah s Nathalií. A její sexualita se začne rozvíjet. I přestože žijeme v době úplné sexuální svodoby, kdy jsou sexshopy téměř na každém rohu, některé manželské páry mají stále pokrytecké a křehké vztahy plné různých tabu.

Jak si vysvětlujete její reakci, kdy svému manželovi „nabídne“ Nathalii?
Neměla předem naplánováno, že něco takového udělá. Náhle mluvila s ženou v baru, do kterého vešla skoro omylem. Řekla Nathalii: „Myslím, že pro mého manžela byste byla velmi atraktivní. Zaplatím vám, ale musíte mi říct úplně všechno.“ Jejich dohoda je trochu zvrácená, protože má zvláštní a sexuální podstatu. Catherine však trvá na tom, aby jí Nathalie vylíčila každý detail.

Vaše postava je velmi komplikovaná. Není to jen jednoduchý příběh ženské msty.
Přesně tak. Často jsem přemýšlela o té nedůvěře v sebe sama, která člověka popadne, když se věci okolo něj začnou hroutit. Když ji manžel začne s někým podvádět, žena si většinou začne vyčítat spoustů věcí. Řekne si: „Je to kvůli tomu, že jsem nebyla dobrá v posteli. Jsem jen zastydlá hospodyňka – není divu, že se šel pobavit s někým jiným.“ Velmi zřídka si ale řekne: „Milovala jsem ho dostatečně? Nepřeháněla jsem to se sekýrováním?“ Když se setká s Marlene, vstoupí do úplně jiného světa, kterému nerozumí. Je pro ni velmi těžké vyjádřit své sexuální pocity. Když však slyší, jak popisuje své sexuální emoce slovy někdo jiný, je to pro ni velký impuls. Právě tohle je ta úžasná věc na filmech a knihách – můžete být hluboce dojati Paní Bovaryovou, ale nikdy nemůžete vymyslet takovou dějovou linii jako Flaubert!

Vyprávění o sexuálních setkáních Nathalie s Bernardem se však týká muže, se kterým Catherine spávala v jedné posteli 30 let!
Umění Nathalie popsat svá setkání s Bernardem tak vášnivě a smyslně jim dodává ještě větší sílu. Jakmile dáte něčemu určitou formu, můžete z toho buď hodně vytěžit nebo to úplně pohřbít. Důsledky toho, že Catherine zprostředkuje svému manželovi sex s Nathalií, se obrátí proti ní. Není to tak, že by Catherine byla mladá panna, kterou by vyprávění o takových sexuálních eskapádách vyvedlo z míry. Nicméně ji hluboce raní a způsobí jí zmatené pocity a velkou bolest. Tato slova ještě znásobila efekt zrady jejího manžela a ještě více je navzájem odloučila.

Nevyznívá to tak, že Catherine vlastně přináší jakousi oběť?
Ne. Není to totéž, jako kdyby za ní přišel kamarád a řekl jí „Ty víš, co tvůj manžel dělá za tvými zády.“ To nepřináší nic než utrpení a ponížení. Dokud má situaci ve svých rukou a udává pravidla hry, může si způsobovat bolest a utrpení, ale nebude ponížená. V souvislosti se současnými společenskými tabu by si asi většina žen rekla: „Můj manžel mě asi podvádí, ale já o tom nechci nic vědět.“ Ona ale usilovala o pravý opak – vědět všechno. A pochybuji, že kdokoliv, kdo si někdy protrpěl podobnou zkušenost, může popřít, že by chtěl udělat totéž. Člověk se může zachránit pouze tak, že se dá dohromady a bude vynalézavý. A to je má rada všem manželkám, které jejich muži podváděli!

Nakonec ale Catherine obrátí bolestný příběh v zajímavou zkušenost: sblíží se s jinou ženou.
Bylo pro ni důležité zažít potěšení z toho, že je s jinou ženou a naslouchá jí. Alchymie, která mezi nimi vznikne, dovoluje každé z nich zachránit kus svého života. Mají důvěrný vztah a pojí je přitažlivost, která není heterosexuální ani homosexuální – je zkrátka sexuální. Catherine si ji nevybrala proto, že by to byla „nějaká žena“, ale proto, že to byla právě Marlene. Nevstoupili společně do dveří, aby si povídaly o pletení nebo si vyměňovaly recepty – byly spolu proto, aby dosud nepoznaným způsobem mluvily o sexu. Když se setkaly v nočním klubu a pily Martini, bylo jim dobře. A když pak začaly plnit svůj plán, navzájem se podporovaly. Snažily se společně vytvořit něco, co se nakonec stalo větším než ony samy.

Všechny tři hlavní postavy jsou v podstatě velmi osamělé.
Ano, a to je téma, kterým se opravdu dotýkáme reality. Tato společnost nikdy nemluvila tak otevřeně o sexualitě, ať už s psychoanalytiky, v televizních a rádiových talkshow nebo ve filmech, které se postupem času stávaly stále odvážnějšími – je ale s podivem, že i přesto nakonec zůstane toto téma tak trochu tajemné, obskurní a neznámé. Náš sexuální život zůstává pokaždé skrytý a i když jej vytáhnete na veřejnost, není to nikdy celá pravda. V okamžiku, kdy se začalo veřejně mluvit o kondomech, se ukázalo, že většina mladých lidí je nepoužívá kvůli své nesmělosti nebo prudérnosti. Zdálo by se, že lidé jsou v této věci stávají uvolněnějšími, ale kdepak. Nebezpečné známosti ani jiná revoluční díla ve skutečnosti nezměnila vůbec nic.

Jsou postavy v tomto filmu na cestě k hledání vášně?
Ve skutečnosti se honí za chimérami, a právě to jim ve výsledku přináší potěšení. Když se vrátím zpět k Marguerite Duras, byla to právě ona, kdo řekl, že přát si lásku znamená už dávno ji mít. Napětí, naděje a touha jsou silnější než skutečnost. O tom tento film pojednává. Je to velmi francouzský film. Stejnou skrytou bolest jsem objevila u postavy markýzy de Merteuil v Nebezpečných známostech. Tato tichá muka jsou ve své nádherné formě skryta v lidech, kteří si ve svém trápení libují. Vyjádření a myšlenky musí vždy přesahovat základní touhy. V tomto případě dosahuje verbální složka dokonalosti. A pod taktovkou Catherine je to potěšení.

Žárlivost je mužský reflex,“ říká Catherine. Jaký je tedy ten ženský?
Žárlivost je něco jako trofej nabízená ženě. Koruna lásky. Carmen, jedna z nejúžasnějších milostných postav, které se kdy objevily v divadelní hře, nebyla žárlivá. Žárlivost je jednostranná a často je příčinou toho nejšílenějšího jednání, kterého se člověk může dopustit. Někteří lidé by nikdy nepřiznali, že jsou žárliví. Považovali by to za ztrátu důstojnosti, proto raději do zemdlení vedou křížové výslechy se svým partnerem. Jiní se zase nezdráhají prohrabovat kapsy a ptát se donekonečna na otázky jako „Čí je tohle telefonní číslo?“ Catherine náhodou zjistí, že ji manžel podvádí. Od toho okamžiku začne být posedlá. Když se Bernard dá na párty do řeči s mladou spolupracovnicí, Catherine se okamžitě rozčílí – je přesvědčená, že každý úsměv od ženy skončí tím, že dotyčná padne jejímu muži do náruče.

Catherine má ale také svá vlastní dobrodružství. Večer se dá dohromady s barmanem, aby si s ním užila malou sexuální epizodu…
Marlene v ní probudí chuť užít si pocitu volnosti. K povyražení s barmanem by nikdy nedošlo, kdyby nebyla pod vlivem svůdné barové atmosféry, ke které patří snadno dostupný sex. Říká si: „Život nemusí být pořád tak vážný. Když budu chtít, můžu si najít chlapa a užít si s ním.“ Nešlo o stejné pohnutky jako v případě jejího manžela. Naštěstí neskončila v posteli s některým z jeho přátel.

Později se dozvídáme, že Catherine měla v minulosti milostný vztah, který byl ještě silnější než ten s Bernardem.
Každá žena má v sobě kus skautky a kus šlapky. Žádná není výhradně rezervovaná dáma nebo prostopášná volnomyšlenkářka. V okamžiku, kdy jsme zasvěceni do její minulosti, je to jako kdybychom vyměnili prizmu v kaleidoskopu. Ukazuje se, jak málo toho můžeme o člověku vědět. Stačí se podívat, jak reaguje Marlene, když jí Catherine tuto skutečnost oznámí – kdyby jí řekla, že je ve skutečnosti mimozemšťan v obleku od Diora, efekt by byl asi podobný. Žádná z postav v tomto filmu není pouze jednorozměrnou karikaturou – ani manžel, ani manželka, ani milenka. Do role matky mi přišla vynikající Judith Magre – člověku je hned jasné, že celou jejich rodinou prostupuje nějaký druh šílenství. Tento film mi připomíná vtip, ve kterém se ptá žena muže: „Chtěl bys, abych se s tebou vyspala a nechal by sis to pro sebe, nebo abych s tebou nespala a tys to mohl všude rozkecat?“

Přestože má film atmosféru jako poklidná sonatina, ve výsledku zní jako symfonie…
Ano, film překypuje vášní, aniž by cokoliv přehnaně zveličoval. Je to příběh, který oslovuje naše nejhlubší intimní touhy. Člověk se pokaždé ztotožňuje s velkými příběhy, a ty jsou o lásce a sexualitě. Kdo by se dokázal ztotožnit s takovým Gladiátorem?

Jak jste ke své roli přistupovala?
Na definici jednotlivých postav jsme pracovali společně s Anne Fontaine. Nechtěli jsme, aby Catherine byla jako figurka z lepenky, ale zároveň jsme se snažili, aby vyznívala trochu tajemně. Popravdě řečeno jsem raději, když svou postavu neznám až tak dokonale. Pokud mi zůstanou některé věci nejasné, mohu hrát podle instinktu a splynout se svou postavou na úrovni intuice.

Jak se vám s Anne Fontaine spolupracovalo?
Velice ráda pracuji s režiséry, kteří neobsazují do určitých rolí pořád stejné herce. Kdyby to tak dělali všichni, stále bychom se opakovali. S Anne se cítí herci jakoby chránění. Je rychlá, jízlivá, ironická a má velký smysl pro vizuální stránku věci. Režíruje velmi „čistým“ způsobem a k tomu, aby napravila výraz nebo pohyb herce, jí stačí jedno vhodně volené slovo. Kdybychom nepracovali pod dobrým vedením, naše postavy by nevyznívaly věrohodně. Dobrý režisér určuje hercům přísné hranice. Během natáčení jsme nuceni, abychom o sobě pochybovali a ptali se sami sebe, jaký jsme podali výkon, ale kdyby mi to nepřinášelo více uspokojení než trápení, nedělala bych to. Autorský tým Fontaine-Fieschi je úžasný. Jejich scénář byl napsaný velmi důkladně a pečlivě.

Řekněte nám něco o ostatních hercích…
S Emmanuelle jsme přátelé už od doby, kdy jsme společně hrály ve filmu 8 žen. Už předtím se mi líbila její kombinace síly a křehkosti. Velice mě zasáhla její obrovská velkorysost, ráda hraji s takovými lidmi. Cítila jsem se v její společnosti velice uvolněně. U Gérarda máte někdy pocit, že je úplně někde jinde, ale on zatím stojí na své značce, přesně na místě, kde na něj míří světlo. Je v dokonalém spojení se svými emocemi. Jednoho dne řekl něco, co mi utkvělo v mysli: „Jsem jako stéblo trávy.“ To je dokonalé přirovnání, protože herci přesně takoví jsou – stojí pevně nohama na zemi, ale nechávají sebou kymácet větrem.



EMMANUELLE BÉART (Nathalie/Marlène)

Co jste cítila při čtení scénáře?
Byla jsem vtažena do děje tím, jak Catherine zareagovala v okamžiku, kdy pochopila, že se její manžel smířil s ospalým stavem, do kterého se jejich vztah zvolna ponořil. Tato žena se ale odmítla vzdát – když náhodně vešla do nočního klubu, spontánně vymyslela tu šílenou věc. Ihned si uvědomila, co od té dívky chce a najala ji. Přepla se do módu přežití.

A jak se vám zamlouvala vaše postava?
Při čtení scénáře se nesnažím nějak více soustředit na svou postavu, protože mě spíše zajímá, co se honí hlavou režisérovi. Role Marlene / Nathalie mě přitahovala, protože jsem až dosud žádnou podobnou postavu nehrála. Zaujala mě myšlenka, že bych měla zosobňovat sny a fantazie někoho jiného. Jak reagovat na touhu, pokud není společná? Zajímaly mě důsledky toho, když člověk uskuteční cizí fantazie, aniž by sdílel touhy, které těmito fantaziemi prostupují.

Když jste se setkaly se skutečnými barovými společnicemi, jaký vám připadal jejich svět?
Svět prostituce jsem znala už předtím. Během nedávného výletu do Thajska, kde jsme zkoumali rozsáhlost zdejší dětské prostituce, jsem na vlastní oči viděla škody, které dokáže sexuální turistika napáchat. V Paříži jsem se na nějakou dobu připojila k ženám, které pomáhají prostitutkám. V rámci příprav na film nás Anne Fontaine vzala do klubů, které se podobají pracovišti Marlene, abychom se seznámily s prací společnic a jejich chováním. Pozorovaly jsme také jejich účesy, make-up a oblečení. Některé z nich mi odvyprávěly různé útržky ze svých životů. Nevybrala jsem si žádnou z nich jako konkrétní předlohu, ale snažila jsem se pochopit podstatu jejich profese a zjistit, jakým způsobem formuje jejich životy.

A co jste se tedy o těchto ženách dozvěděla?
Zjistila jsem, že je pronásleduje děsivá prázdnota. Většinou jsem se setkávala se skvělými děvčaty, která byla buď zničená, nebo úplně na dně. Byla mezi nimi dvacetiletá děvčata i mnohem starší ženy. Jsou si velmi dobře vědomy své situace. Samy k sobě ale necítí žádnou lítost. Téměř všechny mi řekly: „Nemůžu se zamilovat. Nedá se říct, že bych nenáviděla muže, ale v lásku nevěřím.“ Stejně jako Marlene.

Jak berou své klienty?
To byla první otázka, kterou jsem jim položila. Není v tom žádná nenávist ani odsuzování, ale spíše lítost, která téměř hraničí s přátelstvím. Vědí, že poskytují mužům potěšení, které nemohou najít nikde jinde. Muž potřebuje podobné sny, ať trpí jakkoliv. Jeho sexuální touhy jsou odrazem ostatních problémů. Sexualitu nelze oddělit od lidské osobnosti.

Dívky vědí, jak naslouchat, ale zároveň si udržují odstup. Jak říká Marlene: „Když jsem s klientem, mám v hlavě totálně prázdno.“
Přestože zde existují určité výjimky, většina těchto dívek provozuje sex s klienty naprosto bezmyšlenkovitě. Pouze zřídka se stává, že by z toho měly potěšení. Většina z nich mi řekla, že se uchýlily k alkoholu nebo jiným látkám, aby to pro ně bylo snesitelnější. Zvláštní je, že jejich předstírané vzrušení má zřejmě podobný efekt i na muže. Někteří z nich hledají pouze soucitného člověka, který by je vyslyšel. Byla jsem velmi překvapena procentem mužů, kteří sexuální akt vůbec nedovedou do konce. Svou postavu jsem vystavěla na podobných paradoxech.

Proč Marlene přijala zvláštní nabídku Catherine?
Kvůli penězům. Bylo to hodně peněz. Na začátku byla Catherine úplně obyčejný klient.

Pak ale v jejich přátelství dojde k nečekanému vývoji…
Marlene velmi rychle pochopila hloubku a složitost hry, kterou Catherine vymyslela. Věděla, že tato žena miluje svého manžela a chce, aby jí Marlene povyprávěla všechno to, co s ním nikdy neměla možnost zažít. Barové společnice jsou v podobných věcech velmi chápavé, protože jsou zvyklé hrát si s lidskou psychikou. Mají smysl pro rychle vnímání, jako třeba psychiatr nebo jasnovidec. Součástí jejich práce je umění manipulovat, a to je také způsob, jakým Nathalie získává sílu. V průběhu vývoje jejich vztahu si sílu navzájem předávají.

Catherine si vybrala dobře – s Marlene si výborně rozumí.
Ano, když na začátku řekla: „Myslím, že dokážeš uspokojit mého muže“, neznamenalo to, že si vybrala dívku, která by jej dokázala uspokojit pouze fyzicky. V baru byla mladší a hezčí děvčata. Ale způsob, jakým se na ni Marlene dívala a jakým se jí vyptávala, Catherine přesvědčil o tom, že má přesně takové vlastnosti, jaké její manžel u žen vyhledává.

Pro Marlene byla Catherine možností, jak uniknout z tohoto světa.
Marlene je v té fázi života, kdy ví, že se nutně potřebuje ze svého současného životního stylu vymanit. V tom to bylo zároveň patetické i dojemné. Z filmu se dozvídáme, že navštěvuje kurs pro budoucí kosmetičky. Sama ale ví, že vrátit se zpět do normálního života pro ni bude velmi obtížné. V tom nejlepším případě začne pracovat v kosmetickém salónu, kde bude vydělávat možná desetinu toho, co vydělává nyní. Musí začít úplně od začátku.

Část jejího dětství a mládí se jí vrací například ve scéně s bruslením. Přece jenom existuje šance, že má před sebou nějakou budoucnost.
Většina dívek, které pracují jako společnice v baru, je posedlá oddělováním svého denního života od nočního. Dokud stále pronikají na povrch stopy dětství, mládí a radosti, je zde ještě naděje na změnu.

Pro Marlene bylo důležité popovídat si s jinou ženou.
Rozhodně. Během svého vyprávění Marlene poprvé formuje svůj život do slov. Zatímco popisuje svá každodenní setkání, zároveň zvolna slovy formuje svůj sen – představuje si své ideální já, které vidí v Nathalii. To bylo první znamení, že se začíná měnit. Skutečnost, že dokáže vyprávěním o svých činech potěšit nejen Catherine, ale i sebe, je důkazem její odolnosti a toho, že má ještě stále možnost utéci ze svého současného životního stylu.

V jednou okamžiku se nechá svými fantaziemi unést.
Tento vztah je pro Marlene ideální – je to láska, jakou by sama chtěla jednoho dne prožít. Její vyprávění téměř ztrácí smyslný tón, protože se stále více přibližuje k lásce, resp. k normálnosti: „Ano, pořád je tady… spí… zatím nešel do práce.“ V tomto momentu se začíná nořit do svých vlastních snů a tužeb, čímž začíná Catherine vyvádět z rovnováhy. Drží své touhy na tenkém vodítku. Když někdo ve svém životě postrádá city, jeho nebo její sny se stávají důležitějšími.

A to je také hlavním tématem filmu…
Přesně tak. Jádro tohoto filmu je o snech a fantaziích. Člověk nemůže žít podobný život jako tyto dvě ženy, aniž by se část jeho snu nevyvíjela nějakým neobvyklým způsobem. Pokaždé, když se setkává s klientem – a to se týká i Catherine – je zde Nathalie přítomna pouze fyzicky. Nezáleží na tom, jak moc se angažuje svým tělem, její citová rezervovanost je zřejmá. Je to jediný způsob, jak může přežít. Její erotická vyprávění se však náhle stanou mnohem umírněnějšími. To jsou důležité momenty, kdy si uvědomí, že prožila prchlivé okamžiky rozkoše. Jak se příběh vyvíjí, postupně si dokážeme představit požitky v tomto bizarním vztahu ještě lépe. Díky čemu je tento vztah tak odlišný a na čí straně je potěšení – na jeho nebo na její? V tom je příběh tohoto filmu dvojznačný. Je to také film o nepřítomnosti, nesplněných fantaziích a nenaplněném sexu.

Podařilo se vám skvěle zahrát trojitou osobnost. Hrajete Marlene, která je v noci prostitutka a ve dne studentka kosmetiky, a také Nathalii – lidský výtvor její klientky.
Bylo důležité udržovat mezi nimi spojitost. Jejich projevy mají společný leitmotiv. Marlene ani ve dne nezapomíná na svět, ve kterém se pohybuje při své noční práci. A toto vědomí se na ní projevuje i fyzicky – je to poznat v jejích očích.

Jak jste pracovali na scénách se smyslným vyprávěním?
Tyto scény byly natáčeny jako jedna sekvence. Čím déle jsme natáčeli, tím větší byl risk, že se odchýlíme od zamýšlené podoby scény a budeme muset začít znovu. Museli jsme najít rovnováhu, jak říkat slova jednoduše a zároveň udržovat patřičnou úroveň vášně a smyslnosti. Bylo to jako Fontaineovy Bajky (pozn.: kniha Bajky Jeana de la Fontaine je francouzskou obdobou Ezopových bajek). Musela jsem pozorně a pravdivě vylíčit všechny detaily, přičemž jsem si byla vědoma toho, že tato slova mají sama o sobě sílu, díky níž už není nutné je jakkoliv přikrášlovat – barva mého hlasu odvedla skoro celou práci za mě. Fanny má také velmi výrazný hlas. Spousta smyslnosti pramenila ze souzvuku našich hlasových projevů.

Povězte nám něco o Fanny Ardant.
Bez ní bych nemohla tento film natočit. Abychom dokázaly objasnit složitost vztahu mezi těmito dvěma ženami, musely jsme být naladěny na úplně stejnou vlnu. Před tímto filmem jsem dokončila natáčení s Andrém Téchiné a Jacquesem Rivettem. Byla jsem trochu ochablá, což se pro roli Marlene hodilo, avšak potřebovala jsem po boku trpělivého, laskavého a veselého člověka, kterého jsem našla ve Fanny. V pauzách mezi natáčením se pouto mezi námi dvěma stávalo silnějším. Zkrátka jsme spolu chodily kouřit a společně jsme se smály. Bez Fanny bych to asi nevydržela. Bylo to tak trochu o tom, že Catherine i Marlene v sobě navzájem hledají vlastnosti, které každá z nich postrádá. Není bez zajímavosti, že část smyslnosti, kterou jsem obdařila svou postavu, byla inspirována Fanny a jejím velkým šarmem, hlasovými projevy a gesty.

A co si myslíte o Anne Fontaine?
V některých chvílích jsem se cítila, jako kdyby byla zpátky v prvním ročníku na herecké škole. Jako bych o herectví nevěděla vůbec nic. Ještě nikdy jsem nepracovala s tak náročným režisérem, někdy jsme přetáčeli každé mé slovo. Anne je velmi inteligentní a tudíž i otevřená všem návrhům. Je posedlá detaily, nic nenechává náhodě. Mám dojem, že jsem nikdy nehrála tak opatrně. Kdybych začala hrát podle svého, Anne by mě ihned zarazila. Ve skutečnosti je ale vše, co teď říkám, také vyjádření mého poděkování za to, že požadovala až do samého konce absolutní perfekcionismus.



GÉRARD DEPARDIEU (Bernard)

Řekl jste, že vás tento příběh ihned zaujal.
Když jsem četl scénář, byl jsem osudem tohoto páru velmi dojatý. Catherine a Bernard procházejí něčím, co se párům po 25 letech společného soužití stává. Je to velký šok a náhle je v ohrožení manželství, děti i všechno ostatní. Když má žena děti, její sexualita se určitým způsobem změní, a to se týká i celých párů. Ženy mi vždycky připadaly ve všech ohledem zajímavější než muži – zejména co se týče hodnot, které přinášejí do naší existence. Z mého pohledu se v tomto období Bernard choval jako vesnický idiot.

Bernard považoval své mimomanželské výstřelky za zcela banální záležitosti, o kterých se není třeba ani zmiňovat. Tímto způsobem uvažuje spousta mužů.
To je pravda. Muž jde za prostitutkou, protože chce sexuální objekt – není to „milování“. Bernard se miluje se svou ženou a s ostatními jenom provozuje sex. Co se týče těch děvčat, je to přece jejich zaměstnání.

Co vlastně Bernard ve vztahu hledá? V jedné chvíli své ženě říká: „Kdybys věděla, čím procházím…“
Kdyby našel štěstí, nechal by toho. Není to o tom, že by se bál. On svou ženu skutečně miluje.

Člověk jejich vzájemnou lásku cítí. Jejich vztah je pevný. Problém je možná v tom, že se to neodvažují říct nahlas.
To je obecný problém, který se týká mnohých manželských svazků. Okamžiky ticha pomalu začínají převažovat, až nakonec vyústí v úplné komunikační vakuum. A jak můžete v takové situaci někoho znovu svádět? Je to těžké. Balzac to skvěle popsal, ale ten žil sám se svým hrnkem a stolem. Je mnohem zajímavější si to představit, než to prožít.

V tomto manželství je fantazie na straně ženy…
To je další důvod, proč jsou ženy zajímavější. Muži jsou tak trochu... jak to říct…

Chtějí jít na věc?
Nejen to. V samotném sexuálním aktu je velmi těžké nalézt skutečné štěstí. Tento film je skvělý v tom, že se snaží prozkoumat tato témata a tuto lež. V určitém věku dojde člověk do fáze, kdy se stává lež pravdou.

Chápete, proč Catherine uskutečnila takový experiment?
To je přesně to, co odlišuje muže a ženy. Žena dokáže něco takového udělat. Catherine měla svůj vlastní život, ale cítila, že jí utíká před očima. Potřebovala další mezilidský střet, pokud lze nazvat lásku střetem. Potřebovala znovu oživit své touhy. Udělala dobře, že je začala hledat. To je přesně ten druh tajemna, který lidským bytostem propůjčuje krásu.

Na vaší roli muselo být nejobtížnější ztělesnit Bernardovu dvojí povahu a zároveň mu propůjčit něžnost a upřímnost. Z jednoho pohledu je to děvkař, z druhého velice příjemný muž.
Je jako každý z nás. Někdy se považujeme za skvělé, jindy za odpuzující, přinejmenším pro lidi, kteří nás mají rádi. Když jste zamilovaní, nemůžete to jen tak jednoduše ukončit. To způsobuje mnoho nepříjemností, a to nejen pro toho druhého člověka, ale i pro vás.

Film je prosycen ženskou krásou…
Fanny je má láska. Máme láskyplný a velmi přímý vztah. Ona ale není herečka. Je to žena. Krásná, velkorysá žena. Totéž se týká i Emmanuelle, i když trochu jiným způsobem. A pak tady máme Anne, která je skvělá – její talent vytvářet zajímavé příběhy z obyčejných každodenních situací je úžasný.

Aniž byste prozradil závěr filmu, představte si, že by nakonec Catherine řekla Bernardovi o tom, co na něj ušila. Jak by asi zareagoval?
Catherine hraje nebezpečnou hru. Když ale člověka opravdu milujete, dokážete od něj přijmout i takovou věc. Právě to se stane v tomto filmu a je to moc hezké. Všechny milostné příběhy jsou si podobné, avšak pokaždé se odvívejí jiným způsobem. Můžeme být raněni, můžeme být postiženi rozpadem vztahu nebo nepochopením. Když má ale někdo schopnost chápat a vyslyšet touhy toho druhého, je to úžasné. Může to trvat nějakou dobu, ale když se to podaří, je to ráj na zemi.



JACQUES FIESCHI (scénář)

Jaká jsou základní témata scénáře?
S Anne nás přitahoval zejména příběh Catherine, která se chce zmocnit kontroly nad člověkem, který ji zradil a opustil. Sledujeme každý krok jejího ponížení a poté její téměř mimovolnou reakci. Do dveří baru vkročí bez jak