Po vzniku Československa v druhé polovině 20. let minulého století rozšířila Matica slovenská činnost národopisného oddělení také o film. Zásluhu na tom měl hudební vědec Karel Plicka (1894 - 1987), který pro Matici pracoval od roku 1923 jako sběratel lidových písní. Vedle zapisování písní a fotografování krojů začal s kamerou značky Pathé filmovat lidové slavnosti a zvyky.

U Plickova filmového debutu Za slovenským íudom (1928), z něhož se zachovalo pouze torzo, dobová kritika vyzdvihovala zejména dokumentační hodnotu. Ani jeho druhý celovečerní snímek Po horách, po dolách (1929) nepřekročil odborně dokumentační rámec. Když se Plickovi podařilo začátkem 30. let získat zvukovou kameru, vytvořil své stěžejní dílo Zem spieva (1933), jímž zaujatý folklorista prokázal nejen poučenost a sžitost se zobrazovanými jevy, ale přinesl i nové estetizující prvky. V poetickém dokumentu Zem spieva shrnul svoje dosavadní skici a filmové materiály, doplnil je novými výjevy a vytvořil filmovou báseň, čerpající z bohaté studnice lidové kultury slovenského národa. Základní dějovou osnovu tvoří venkovský život s věčným přírodním koloběhem od konce zimy a zrodu jara až k podzimu s vinobraním jako posledním darem slunce. Pro jednotlivé výjevy, odehrávající se v jednotlivých ročních obdobích, si autoři zvolili vlastní básnickou zákonitost.

Záběry Prahy a Bratislavy představují prolog, dětské hry ve volné přírodě zase epilog filmu. Seřazený materiál se stal podkladem pro vytvoření hudebního doprovodu, potom se definitivním střihem na nahranou hudbu Františka Škvora docílila esteticky působivá jednota obrazové a zvukové složky díla. Na výsledném tvaru měl významný podíl jako střihač Alexander Hackenschmied, československý dokumentarista, inspirovaný zkušenostmi sovětské filmové avantgardy. Přestože je Zem spieva zvukovým filmem, použil Plicka poetické mezititulky, jejichž autorem byl básník Ján Smrek. Film vznikl bez scénáře, na základě autorské představy celku, která se v procesu realizace stále konkretizovala a dotvářela. Originální negativ filmu však shořel při požáru zlínských ateliérů v roce 1944; ze zachované nekompletní pozitivní kopie byly v roce 1945 vyrobeny dva double negativy a v roce 1983 se nahrál nový záznam původní hudby. Ve své době se film u domácího publika nesetkal s patřičným ohlasem, jaký by si zasloužil. Jeho kvality však byly už tehdy oceněny v zahraničí, kde spolu s filmy Řeka, Extase a Bouře nad Tatrami získal za nejlepší režii Pohár města Benátek na druhém ročníku mezinárodního Biennale 1934. I po sedmdesáti letech, kdy vývoj dokumentárního filmu, doznal v technologii i ve filmové řeči značných změn, neztratilo toto průkopnické dílo nic ze své umělecké působivosti.