VYJÁDŘENÍ REŽISÉRA:
Tři dny po pádu Saddáma jsem jel do Bagdádu promítat svůj nový film Songs Of My Motherland. Zatímco světové velmoci do Iráku posílaly svou těžkou vojenskou techniku, mým cílem bylo přispět k tomu, co se tam právě dělo, symbolicky – jako umělec.

Měl jsem malou digitální kameru, na kterou jsem natáčel, čeho jsem byl po několik týdnů v Bagdádu a jiných městech svědkem.

Doma v Íránu jsem si všechno znovu promyslel a za několik dní jsem se do Iráku vrátil, abych natočil film o tom, co mě tam zklamalo a rozčílilo – zaminovaná území, zmrzačené děti, zmatení lidé, špatná bezpečnostní situace… Vypadalo to, jako by válka právě začínala!

Natáčeli jsme s malým štábem (získat povolení k natáčení v Iráku mi trvalo tři měsíce).

Ve chvíli, kdy světové televizní stanice hlásily konec války, já jsem začal točit film, jehož hlavní hvězdou nebyl Bush ani Saddám, ani žádný jiný diktátor. Ti byli hlavními postavami médií po celém světě, ale o obyčejných Iráčanech a Iráčankách nikdo nemluvil. Nedostali se do jediného záběru, dělali jen kompars.

Ve mém filmu jsou naopak komparsisty Bush a Saddám a do hlavních rolí jsem obsadil irácký lid a opuštěné děti.

Věnuji svůj film všem nevinným dětem ve světě – obětem diktátorských a fašistických praktik.