zavřít

Dlouhý popis filmu

Víno roku je třetím nezávislým filmem za poslední tři roky od manželského tvůrčího týmu Randall Miller a Jody Savin. Oba ještě pracovali na druhém z nich – snímku Nobel son, ve kterém se také objevují Bill Pullman, Alan Rickman a Eliza Dushku – když se na ně obrátil zkušený producent nezávislých filmů J. Todd Harris a vedoucí filmového festivalu v Sonoma Valley, Marc a Brenda Lhormerovi.

Brenda Lhormer jim dala kopii původního scénáře Víno roku, který o sedm let dříve napsal právník a scenárista Ross Schwartz, syn známého televizního producenta Sherwooda Schwartze. Schwartz, milovník vína, dostal tip na napsání scénáře o málo známé události vinařského světa od své ženy Lannette. Ačkoliv se Miller a Savin obvykle zaměřují na filmy, které napsali sami, okamžitě pochopili, jaký se v tomto příběhu ukrývá potenciál.

Událost v roce 1976, která začala nevinně jako snaha majitele pařížské vinotéky Stevena Spurriera o její zviditelnění, měla nakonec nedozírné následky. Do té doby si naprostá většina vinařů myslela, že jediné opravdu dobré víno je možné vypěstovat leda na francouzských vinicích. Je nezpochybnitelné, že tato pařížská ochutnávka způsobila ve vinařském světě doslova převrat a vnesla do vinařství demokracii a globalizaci. Do dnešních dní se stále ještě kalifornští vinaři vyjadřují o období „před Paříží“ a „po Paříži“.

Pro Savin měl tenhle příběh i osobní hodnotu. Scenáristka a producentka, která se o celé události poprvé dozvěděla až ze Schwartzova scénáře, si vzpomíná, že když byla malá, pili její rodiče levné kalifornské víno. „Byl to Almaden a prodávali ho v krabici s měchem a malým plastovým kohoutkem na boku,“ vzpomíná. „Když přišla společnost, pili francouzské víno a kalifornské bylo schované v prádelně. Nebylo módní a nebylo dobré.“

Pak se to v sedmdesátých letech ale všechno změnilo, říká Savin, když už nebyla ostuda pít kalifornské víno. „Bylo to dobré víno, nové víno, zajímavé víno, a už jsme ho neschovávali v prádelně. Ale nikdy jsem neměla tušení, jak k té změně došlo, než jsem si přečetla scénář k filmu Víno roku.“

Jakmile se rozhodli na projektu podílet, začali Miller a Savin přemýšlet o tom, jak by tento příběh co nejlépe podali. Když se sešli s jeho protagonisty – Jimem Barrettem, kterému je dnes 81 let, a jeho synem Boem, z něhož je nyní padesátník – okamžitě pochopili, že jádrem příběhu by měl být jejich křehký, ale láskyplný vztah. „Říkal jsem si, že jsou to ohromní lidé a že právě o tom musí náš film být,“ míní Miller. „Jim byl kovboj, který snil o tom, že bude vyrábět víno. Okamžitě jsem mu rozuměl.“

Jelikož se tvůrci filmu ve víně a jeho historii příliš nevyznali, pustili se do usilovného studia. Barrettovi jim půjčili různé materiály, stejně jako jejich přátelé, kteří se ve vínu orientovali lépe, a současně začali pročítat deníky a dokumenty z tehdejší doby i ty starší. Promluvili si s Barrettovými a s Gustavem Brambilou, stejně jako s Mikem Robbinsem, jehož Chardonnay skončilo na oné ochutnávce na čtvrtém místě. Zaletěli do Sonomy, prohlédli si to tam a ochutnali spoustu dobrého vína.

Ačkoliv není Víno roku dokumentem, byli Miller a Savin rozhodnuti vytvořit atmosféru autenticity. Chtěli mít jistotu, že kdykoliv se od skutečnosti odchýlí nebo si jeho části vymyslí, bude to pro dobro příběhu a v souladu s tehdejšími událostmi. „Barrettovi nám dělali poradce,“ říká Savin. „Bylo pro ně důležité, abychom příběh vyprávěli správně, protože šlo o jejich jména a pověst. Dohlíželi na to, že všichni drží správně veškeré náčiní a že k vínu správně čicháme a ochutnáváme ho.“

Dokonce ani scéna, kdy Jim Barrett zjistí, že celá jeho sklizeň ztratila barvu, není smyšlená. „Dodnes můžete vidět, že Jima Barretta trápí, když vypráví o tom, jak vypěstovali Chardonnay tak dokonalé, že zoxidovalo a zhnědlo,“ popisuje Miller.

Filmaři si samozřejmě některé prvky příběhu přizpůsobili, aby fungoval po dramatické stránce. Například role Sam, krásné praktikantky, kterou ztvárnila Rachael Taylor, či Joe, barmanky v podobě Elizy Dushku, jsou smyšlené, stejně jako úžasný Maurice Cantavale, představovaný Dennisem Farinou.

Na základě svých předchozích filmů Škola tance a šarmu a chystaného Nobel son věděli Miller a Savin dobře, že klíčem k úspěšnému nezávislému filmu jsou skvělí herci. S Alanem Rickmanem a Billem Pullmanem už spolupracovali na filmu Nobel son a byli nadšeni z toho, že mají další možnost tyto dva zkušené herce obsadit i do Vína roku. „Jako v každém týmovém sportu je i tady výhodou, když už máte nějaké společné zkušenosti,“ vysvětluje Miller.

„Ty role jsme napsali přímo pro Alana a Billa,“ prohlašuje Savin. „Když jsme je psali, slyšeli jsme v duchu jejich hlasy. Věděli jsme, že se budou skvěle doplňovat, protože kromě toho, že jsou ohromně talentovaní, spolu už také několikrát hráli.“

Když tvůrci Rickmana poprvé oslovili, neměli ještě ani hotový scénář, takže narychlo napsali dvacet stránek, kterými ho chtěli přesvědčit o tom, že jde o projekt s velkým potenciálem. „Rickman se k filmu připojil kvůli svým zkušenostem s Jody a Randym,“ objasňuje producent Harris. „Totéž platilo i o Pullmanovi a Elize Dushku, kteří s nimi také zrovna dokončili film Nobel son. Poté, co bylo zajištěno tvůrčí jádro, šlo všechno už velice rychle.“

Při hledání herce pro roli Bo Barretta, povalečského syna vinaře Jima Barretta, navrhl castingový vedoucí Rick Ragano Chrise Pinea. Poslal Millera a Savina, aby se na něj podívali v Los Angeles v divadelní hře Fat Pig, a ti byli jeho talentem unešeni. „Je to velice působivý a oduševnělý herec,“ míní Miller. „Je velice skromný a pracuje s maximálním nasazením.“ Miller a Savin byli přesvědčeni, že Pine, který se objeví v novém filmu ze série Star Trek pod vedením J.J. Abramse jakožto kapitán James T. Kirk, bude schopen Bo Barretta zahrát dokonale a na plátně bude vztah s jeho filmovým otcem perfektně fungovat.

Ačkoliv bylo třeba podstoupit řadu kompromisů, aby bylo vyhověno natáčecímu harmonogramu seriálu Ošklivka Betty, věděli tvůrci od začátku, že pro roli Gustava Brambily se dokonale hodí herec Freddy Rodriguez. „Máme jeho tvorbu moc rádi,“ říká Miller, který ho zná ze seriálu Odpočívej v pokoji a z filmu Bobby. „Jakmile nám přislíbil účast, ještě jsme jeho postavu obohatili. Je to skvělý herec.“

Když Rachael Taylor, která měla právě za sebou grandiozní premiéru filmu Transformers, souhlasila s tím, že ztvární roli Sam, byl celý tým nadšený. „Pochází z Tasmánie a je neuvěřitelně půvabná, ale kromě toho je na ní něco velice skutečného a přístupného,“ popisuje Miller. „Znali jsme se s lidmi, kteří pracovali na Transformers, a všichni nám říkali, že je skvělá v týmu a to je pro nás vždycky důležité.“

Postava Spurrierova přítele a poradce Maurice, kterého ztvárnil Denise Farina, byla Savin a Millerem zcela vymyšlená. „Byla ho zábava psát, ale hrozně těžké ho obsadit,“ soudí Savin. „Někdy, když se ve scénáři zamilujete do nějaké postavy, je ohromně těžké ji pak obsadit. Díky bohu za Dennise, který tu postavu vzal a pojal ji mnohem lépe, než bychom si bývali dokázali představit. Jeho scény s Alanem a emoce mezi nimi – pozitivní i negativní, jsou neuvěřitelné.“

Profesora Saunderse, muže, který poskytne Barretovým klíčové vysvětlení toho, proč jejich víno zhnědlo, si zahrál Bradley Whitford. „Byli jsme s Jody přesvědčeni, že je to jediný herec, který se téhle role může ujmout. Jody mu zkrátka nedovolila odmítnout,“ směje se Miller. Pine a Taylor byli z možnosti spolupráce s Whitfordem, jehož talent hluboce obdivují, velmi nadšeni. „Tak moc si tu postavu užíval,“ říká Miller.. „Celý štáb se válel smíchy. Mimo kameru je úplně stejně zábavný, jako když stojí před ní.“

V červnu 2007, kdy ještě ani neměli k dispozici veškeré finance, se Miller a Savin se svými dvěma dětmi a psem přestěhovali na prázdniny z Pasadeny do Severní Kalifornie, aby tu během nich natočili tenhle film. Začali natáčet 1. srpna a skončili v polovině září.

Ačkoliv natáčení probíhalo hladce, jak prozrazuje Miller, nebylo bezproblémové. Natáčení v Severní Kalifornii je nejen drahé, ale jde také o turisticky populární oblast a konec léta je hlavní sezónou. „Bylo doslova těžké najít štábu a hercům střechu nad hlavou,“ vzpomíná Miller. „Potřebujete natáčet v době, kdy jsou hrozny zralé, ale to je současně i špička turistické sezóny.“

Vrátit čas o třicet let zpátky nebylo, s rozpočtem pro nezávislý film, také příliš snadné, zejména co se týče správných kostýmů a automobilů. Dopravní koordinátor Gino Hart se svým týmem pročesával zdejší okolí, dokud neobjevili auta, která hledali a některé z dodávek Barretovi rozesmály a vyvolaly v nich řadu vzpomínek.

Při natáčení samotném se museli tvůrci vyhýbat prvkům v krajině, které se od roku 1976 změnily a působily by nepatřičně. Současně ale Miller řekl, že „nechceme, aby náš film působil tak, jako by byl natočený někde za domem na dvorku. Krajina je tu rozlehlá a široká a bylo důležité to ukázat.“

Možná nejtěžším úkolem ale bylo dokončit film tak, aby mohl být uveden na filmovém festivalu Sundance v roce 2008. Tvůrci začali natáčet už po termínu, do kdy se bylo možné přihlásit, takže požádali ředitele festivalu Geoffreyho Gilmorea o výjimečný odklad – a dostali ho. Hrubý sestřih odevzdali na začátku listopadu, a když jim na konci měsíce pořadatelé festivalu zavolali, aby jim oznámili, že byl film přijat, stále ještě stříhali.

I pak ale ještě zbývala spousta práce. Zvuk bylo třeba udělat zcela od základů. Film v té době stále ještě nebyl digitalizován, takže Alan Tudzin ze společnosti Fotokem, sám milovník vína, nabídl digitalizační služby jeho společnosti. Skladatel Mark Adler mezitím ze všech sil skládal a aranžoval soundtrack. K dobové atmosféře také přispělo použití tehdejší oblíbené hudby.

Natáčení filmu Víno roku probíhalo ve městě Sonoma, kde se bylo třeba přizpůsobit občas poněkud nezvyklým procesům malého města. „Obvykle, když někde chcete natáčet, si požádáte o povolení a zaplatíte poplatek,“ říká Miller. „Ale v Sonomě musíte sepsat petici městskému zastupitelstvu a předstoupit před komisi. Na tohle jednání může přijít kdokoliv z celého města a říct k ní svůj názor. Komise se pak rozhoduje. Kdyby hlasovala proti, byli bychom v koncích.“ Ta ale hlasovala naštěstí jednohlasně pro.

Co se kamery týče, toužili kameraman Mike Ozier a Miller po zachování velice širokého dojmu z filmu. „Vždycky se snažím točit věci tak krásné, jak to jen jde, a snažím se o teplý, sluncem zalitý vzhled,“ objasňuje Miller. „Celý film je trochu dozlatova. V Kalifornii to tak v období žní vypadá.“ Tahle zlatavá barva je nejvíce zřetelná během takzvané „zlaté hodiny“, těsně před západem slunce. „Snažili jsme se v tu denní dobu točit co nejvíce,“ vysvětluje Miller. „Tou dobou se to na scéně jen hemžilo.“

Velice zajímavou lokací bylo místo, kde se konala samotná ochutnávka. Ve skutečnosti se událost odehrála v naprosto obyčejném jednacím sále hotelu Intercontinental v Paříži. Tvůrci neměli peníze na cestu do Paříže, takže se rozhlíželi po tanečních sálech v nedalekém Oaklandu. „Byly dobré, ale po všech těch krásných místech, na kterých se zbytek filmu odehrává, působily až příliš sterilně,“ popisuje Miller.

Při natáčení na jedné z vinic si ale povšiml fotografie první výrobny vína v Napě a okamžitě mu došlo, že by se jednalo o mnohem vhodnější místo pro tuto událost. „Odvezli mě někam do samého srdce té vinice,“ vzpomíná Miller. „Jeli jsme kolem vinic a jezer a pastvin plných krav a oceněných býků. A pak jsme tam byli...úžasná polorozbořená stavba prorostlá trávou a stromy. Vstupní dveře měly tvar karafy s vínem. A já věděl, že tam musíme točit!“

Millerovi bylo nejdříve řečeno, že tam natáčení není možné, ale ředitel celé vinice, který si posléze zahrál jednoho z porotců vinné soutěže, to nakonec dovolil. „Duch toho místa dokonale korespondoval s duchem oné události samotné,“ shrnuje Miller.

Stručný popis filmu