Vějíř lady Windermerové
- Typ:
- film
- Žánr:
- komedie, drama, romantický
- Délka:
- 93 min
- Motto:
- Pokušení, sex, skandály... Každý svatý má minulost. Každý hříšník má budoucnost...
- Země:
- USA/Anglie/Španělsko/Itálie, 2004
Upravit profil
Svůdná lvice salónů, paní Erlynne (Helen Hunt), má kvůli nesčetným aférkám mezi newyorskou smetánkou poněkud pochybnou pověst. Aby unikla dluhům, odlétá na italskou riviéru. Doufá, že zde díky svému neodolatelnému šarmu najde mezi místními...
Film-vice
„Vždycky jsem miloval Oscara Wilda pro jeho opravdovost, pronikavou znalost lidských povah a originální humor,“ potvrzuje režisér Mike Barker. „A vždycky jsem měl rád Itálii.“
Výsledkem bylo rozhodnutí přenést klasickou divadelní hru Vějíř lady Windermerové, která spatřila světlo světa v pozdně viktoriánské Anglii roku 1892, na slunnou italskou riviéru Bylo jen přirozené, že původnímu příběhu odehrávajícímu se prakticky jen ve dvou londýnských salonech a založenému na konverzaci několika hlavních postav tvůrci otevřeli prostor do světa plného světla, barev a citů.
Také pro scenáristu a producenta Howarda Himelsteina byla tato Wildova hra jasnou volbou. Zatímco jiná díla slavného spisovatele jsou pevně ukotvena v tehdejší Anglii, Vějíř lady Windermerové – navzdory tomu, že byl míněn jako konkrétní satirický pohled na mravy britské společenské smetánky – obsahuje univerzálnější poselství. Himelstein původně svůj scénář situoval na francouzskou riviéru, z praktických realizačních důvodů se však nakonec rozhodl pro Itálii - a nikdy toho nelitoval. Logickým nápadem byla také změna národnosti hlavních postav z Britů na Američany (především paní Erlynne a manželů Windermerových). Jednak to odpovídalo 30. létům, kdy už Itálie dávno nepatřila jen Angličanům (tak, jak to většinou vidíme ve filmech Jamese Ivoryho), jednak tato skutečnost mohla zřetelněji oslovit mezinárodní publikum.
Vějíř lady Windermerové patří k nejznámějším Wildovým dílům a vznikl ve vrcholném období spisovatelovy tvůrčí dráhy (podobně jako jiné oblíbené hry Ideální manžel či Jak je důležité míti Filipa).
„Klíčovou postavou ve vyprávění je pro mne paní Erlynne. Je to žena, kterou všichni považují za špatnou, ale ona se prostě jen pokouší přežít,“ říká režisér Mike Barker, který má na svém kontě už jeden úspěšný historický snímek – drama Zabijte krále (To Kill a King, 2003) o vztahu Olivera Cromwella a jeho přítele Thomase Fairfaxe.
Paní Erlynne, kterou ve filmu hraje hollywoodská hvězda Helen Hunt, je rozhodně nejčestnější a nejupřímnější postavou vyprávění. Na začátku přitom působí velmi nesympaticky, jako chladná a vypočítavá žena, jíž jde pouze o zisk. Tak se na ni dívá společnost a také s ní tak jedná – a tomuto klamu zpočátku podléhají všechny postavy kolem ní. Paní Erlynne je přitom silná osobnost, která je schopná obhájit si své ženské i mateřské instinkty i v societě, již ovládají a od základů formují muži.
„Teprve postupně se ukazuje, že Erlynniny pohnutky jsou mnohem čistší a také složitější, než se na počátku zdálo,“ tvrdí režisér. „Spolu s ostatními postavami tak poznáváme, jak snadné je někoho odsoudit na základě toho, co si o něm myslí ostatní. A to je - myslím - naprosto moderní a nadčasové téma, kterého jsme se ve svém filmu chtěli dotknout.“
O OBSAZENÍ
Představitelka paní Erlynne - Helen Hunt - se do projektu s nadšením zapojila už v jeho rané fázi a podílela se na podobě své postavy už při psaní scénáře. Touto rolí navázala na takové dobové silné ženské hrdinky, které stvořila např. v romantických komediích Lepší už to nebude (As Good as It Gets, režie James L. Brooks, 1997) nebo Po čem ženy touží (What Women Want, režie Nancy Meyers, 2000).
Jasnou volbou byla pro režiséra i Scarlett Johansson, která díky svému smyslu pro emocionální opravdovost postavy, dokázala bezelstnou Meg Windermer proměnit v jednu z nejzajímavějších postav vyprávění. Právě Meg totiž prochází ze všech postav nejrazantnějším vývojem: z milující naivní manželky se mění v osobnost, která si začne uvědomovat sílu své lásky a ženskosti. Když má pocit, že její manželství je ohroženo, rozhodne se za něj bojovat, což je u předtím tak podřízené a bezmyšlenkovité mladé ženy velký posun. Zbraně, které Meg zvolí, nejsou sice nejšťastnější, během vyprávění však tato hrdinka dospívá z dítěte v ženu.
Za základ obsazení Vějíře lady Windermerové ovšem režisér považuje Toma Wilkinsona, který si zahrál stárnoucího, bohatého a osamělého lorda Augusta, jenž jako první ocení hodnoty paní Erlynne. Tato čestná, silná a přitom ironická postava je zosobněním wildovského ducha. Zatímco ostatní hrdinové se utápějí v citové nejistotě a nejrůznějších podezřeních, lord Augustus klidně čelí jejich nemorálnosti, nečestnosti a citovému zmatku.
Role lorda Darlingtona se ujal Stephen Campbell Moore, kterého známe především z hlavní role v retro-dramatu Rozverná mládež (Bright Young Things), které v roce 2003 režíroval Stephen Fry a které bylo úspěšně uvedeno na MFF v Karlových Varech.
Mark Umbers si zahrál prací posedlého bankéře z Wall Street Roberta Windermera, který někdy zapomíná na city své mladé manželky. Umbers získal znamenitou pověst např. díky filmům Colour Me Kubrick (režie Brian W. Cook, 2005) nebo televizní shakespearovské adaptaci Kupec benátský (The Merchant of Venice, režie Trevor Nunn, 2001).
Malou zajímavostí je i obsazení Mileny Vukotic (komtesa Lucchino), herecké veteránky, která hrála ve filmech tak významných tvůrců, jako jsou Federico Fellini, Luis Buňuel, Lina Wertmüller, Bernardo Bertolucci, Andrej Tarkovskij či Jean-Jacques Beineix.
Důležitou roli ve vyprávění hraje i skupinka postarších příslušníků společenské smetánky, která zpovzdání komentuje události. Patří sem lady Plymdale (v podání britské divadelní herečky Diany Hardcastle), Cecil (Roger Hammond – Orlando/Orlando, režie Sally Potter, 1993, Cesta kolem světa za 80 dní/Around the World in Eighty Days, režie Franck Coraci, 2005, Šílenství krále Jiřího/The Madness of King George, režie Nicholas Hytner, 1994), paní Stutfield (britská divadelní herečka Jane How) a Dumby (John Standing – 8 ½ ženy/Eight and a Half Women, režie Peter Greenaway, 1999).
O NATÁČENÍ
Tvůrci usilovali o to, vdechnout svému dílu opravdovost. Proto se nechtěli spokojit s žádnými náhražkami a vyhledali exteriéry skutečně poblíž jihoitalského Amalfi, které však od 30. let, kdy se odehrává jejich příběh, vyrostlo v rušné turistické letovisko. Nedaleké městečko Atrani jim však poskytlo všechno, co potřebovali. Kupříkladu ve scéně, kde lord Darlington začíná svádět paní Windermere, hrají důležitou roli rybářské loďky na pláži. Jde o skutečné loďky, které používají místní rybáři a které se od 30. let nijak výrazněji nezměnily. Do vyprávění, odehrávajícího se v dusném světě společenské smetánky, jež vytěžuje Itálii jen jako dekoraci pro svůj prázdninový sezónní odpočinek, tak nenápadně proniká realita.
Natáčelo se však i v nedalekém Ravellu, ve vile ve Fruscatti, kde tvůrci našli nádherný starý dům představující letní sídlo manželů Windermerových, ale i v Neapoli a v Římě (kde v jednom z velkých muzejí našli prostor, v němž stvořili divadlo, kde se hrdinové pravidelně scházejí, aby naslouchali italské opeře). Jediným problémem bylo vytvořit dojem léta, protože natáčení se protáhlo až do prosince. Květiny, které diváci vidí ve filmu, jsou proto z větší části umělé.
Spíš než dobová architektura 30. let hrají ve vyprávění důležitou roli italské paláce a další staré stavby, do nichž Angličané a Američané, kteří si je ve 30. letech většinou pronajímali na celou sezónu, vnášejí svůj moderní životní styl. Klíčovými postavami pro režiséra se tak stali výtvarník kostýmů John Bloomfield a výtvarník Ben Scott (Muž, který plakal/The Man who Cried, režie Sally Potter, 2000, Pláž/The Beach, režie Danny Boyle, 2000, Hvězdné války: Epizoda I – Skrytá hrozba/Star Wars: Episode 1 – The Phantom Menace, režie George Lucas, 1999).
Autora kostýmů Johna Bloomfielda režisér považuje za jednoho z nejlepších profesionálů v oboru, který se specializuje na dobové příběhy. Spolupracoval s ním už na svém předchozím historickém filmu Zabijte krále. Bloomfield však svou filmografii vyzdobil takovými snímky, jako je Barbar Conan (Conan the Barbarian, režie John Milius, 1981) a Ničitel Conan (Conan the Destroyer, režie Richard Fleischer, 1984), Kryštof Kolumbus (Christopher Columbus: The Discovery, režie John Glen, 1992) či dvojice Mumií režiséra Stephena Sommerse (The Mummy, 1999, The Mummy Returns, 2001).
Především však spolupracoval s tak náročnými tvůrci, jako je režisér Kevin Reynolds a herec a producent Kevin Costner (Král zbojníků Robin Hood/Robin Hood – Prince of Thieves, 1991, Rapa Nui – Střed světa/Rapa Nui, 1994, Vodní svět/Waterword, 1995, The Postman – Posel budoucnosti/The Postman, 1997 a Krajina střelců/Open Range, 2005). Co se týče britské literární klasicky, spolupracoval Bloomfield s Istvánem Szabóem na adaptaci románu Somerseta W. Maughama Božská Julie (Being Julia, 2005).
Kameramanem filmu byl Ben Seresin, který s režisérem Mikem Barkerem spolupracoval už na dvou jeho předchozích projektech – filmech Best Laid Plans a The James Gang.
Důležitý podíl na zdárném výsledku měl i hudební skladatel Richard G. Mitchell, který už s režisérem spolupracoval na televizním filmu The Tenant of Wildfell Hall (1996) a pak v roce 2003 na historickém dramatu Zabijte krále.
Vějíř lady Windermerové je první spoluprací střihače Neila Farrella s režisérem Mikem Barkerem. Osvědčil se však opakovaně na dobových látkách, když se podílel na shakespearovských adaptacích Kennetha Branagha Hamlet (Hamlet, 1996) a Marná lásky snaha (Love’s Labour’s Lost, 2000).
Výsledkem bylo rozhodnutí přenést klasickou divadelní hru Vějíř lady Windermerové, která spatřila světlo světa v pozdně viktoriánské Anglii roku 1892, na slunnou italskou riviéru Bylo jen přirozené, že původnímu příběhu odehrávajícímu se prakticky jen ve dvou londýnských salonech a založenému na konverzaci několika hlavních postav tvůrci otevřeli prostor do světa plného světla, barev a citů.
Také pro scenáristu a producenta Howarda Himelsteina byla tato Wildova hra jasnou volbou. Zatímco jiná díla slavného spisovatele jsou pevně ukotvena v tehdejší Anglii, Vějíř lady Windermerové – navzdory tomu, že byl míněn jako konkrétní satirický pohled na mravy britské společenské smetánky – obsahuje univerzálnější poselství. Himelstein původně svůj scénář situoval na francouzskou riviéru, z praktických realizačních důvodů se však nakonec rozhodl pro Itálii - a nikdy toho nelitoval. Logickým nápadem byla také změna národnosti hlavních postav z Britů na Američany (především paní Erlynne a manželů Windermerových). Jednak to odpovídalo 30. létům, kdy už Itálie dávno nepatřila jen Angličanům (tak, jak to většinou vidíme ve filmech Jamese Ivoryho), jednak tato skutečnost mohla zřetelněji oslovit mezinárodní publikum.
Vějíř lady Windermerové patří k nejznámějším Wildovým dílům a vznikl ve vrcholném období spisovatelovy tvůrčí dráhy (podobně jako jiné oblíbené hry Ideální manžel či Jak je důležité míti Filipa).
„Klíčovou postavou ve vyprávění je pro mne paní Erlynne. Je to žena, kterou všichni považují za špatnou, ale ona se prostě jen pokouší přežít,“ říká režisér Mike Barker, který má na svém kontě už jeden úspěšný historický snímek – drama Zabijte krále (To Kill a King, 2003) o vztahu Olivera Cromwella a jeho přítele Thomase Fairfaxe.
Paní Erlynne, kterou ve filmu hraje hollywoodská hvězda Helen Hunt, je rozhodně nejčestnější a nejupřímnější postavou vyprávění. Na začátku přitom působí velmi nesympaticky, jako chladná a vypočítavá žena, jíž jde pouze o zisk. Tak se na ni dívá společnost a také s ní tak jedná – a tomuto klamu zpočátku podléhají všechny postavy kolem ní. Paní Erlynne je přitom silná osobnost, která je schopná obhájit si své ženské i mateřské instinkty i v societě, již ovládají a od základů formují muži.
„Teprve postupně se ukazuje, že Erlynniny pohnutky jsou mnohem čistší a také složitější, než se na počátku zdálo,“ tvrdí režisér. „Spolu s ostatními postavami tak poznáváme, jak snadné je někoho odsoudit na základě toho, co si o něm myslí ostatní. A to je - myslím - naprosto moderní a nadčasové téma, kterého jsme se ve svém filmu chtěli dotknout.“
O OBSAZENÍ
Představitelka paní Erlynne - Helen Hunt - se do projektu s nadšením zapojila už v jeho rané fázi a podílela se na podobě své postavy už při psaní scénáře. Touto rolí navázala na takové dobové silné ženské hrdinky, které stvořila např. v romantických komediích Lepší už to nebude (As Good as It Gets, režie James L. Brooks, 1997) nebo Po čem ženy touží (What Women Want, režie Nancy Meyers, 2000).
Jasnou volbou byla pro režiséra i Scarlett Johansson, která díky svému smyslu pro emocionální opravdovost postavy, dokázala bezelstnou Meg Windermer proměnit v jednu z nejzajímavějších postav vyprávění. Právě Meg totiž prochází ze všech postav nejrazantnějším vývojem: z milující naivní manželky se mění v osobnost, která si začne uvědomovat sílu své lásky a ženskosti. Když má pocit, že její manželství je ohroženo, rozhodne se za něj bojovat, což je u předtím tak podřízené a bezmyšlenkovité mladé ženy velký posun. Zbraně, které Meg zvolí, nejsou sice nejšťastnější, během vyprávění však tato hrdinka dospívá z dítěte v ženu.
Za základ obsazení Vějíře lady Windermerové ovšem režisér považuje Toma Wilkinsona, který si zahrál stárnoucího, bohatého a osamělého lorda Augusta, jenž jako první ocení hodnoty paní Erlynne. Tato čestná, silná a přitom ironická postava je zosobněním wildovského ducha. Zatímco ostatní hrdinové se utápějí v citové nejistotě a nejrůznějších podezřeních, lord Augustus klidně čelí jejich nemorálnosti, nečestnosti a citovému zmatku.
Role lorda Darlingtona se ujal Stephen Campbell Moore, kterého známe především z hlavní role v retro-dramatu Rozverná mládež (Bright Young Things), které v roce 2003 režíroval Stephen Fry a které bylo úspěšně uvedeno na MFF v Karlových Varech.
Mark Umbers si zahrál prací posedlého bankéře z Wall Street Roberta Windermera, který někdy zapomíná na city své mladé manželky. Umbers získal znamenitou pověst např. díky filmům Colour Me Kubrick (režie Brian W. Cook, 2005) nebo televizní shakespearovské adaptaci Kupec benátský (The Merchant of Venice, režie Trevor Nunn, 2001).
Malou zajímavostí je i obsazení Mileny Vukotic (komtesa Lucchino), herecké veteránky, která hrála ve filmech tak významných tvůrců, jako jsou Federico Fellini, Luis Buňuel, Lina Wertmüller, Bernardo Bertolucci, Andrej Tarkovskij či Jean-Jacques Beineix.
Důležitou roli ve vyprávění hraje i skupinka postarších příslušníků společenské smetánky, která zpovzdání komentuje události. Patří sem lady Plymdale (v podání britské divadelní herečky Diany Hardcastle), Cecil (Roger Hammond – Orlando/Orlando, režie Sally Potter, 1993, Cesta kolem světa za 80 dní/Around the World in Eighty Days, režie Franck Coraci, 2005, Šílenství krále Jiřího/The Madness of King George, režie Nicholas Hytner, 1994), paní Stutfield (britská divadelní herečka Jane How) a Dumby (John Standing – 8 ½ ženy/Eight and a Half Women, režie Peter Greenaway, 1999).
O NATÁČENÍ
Tvůrci usilovali o to, vdechnout svému dílu opravdovost. Proto se nechtěli spokojit s žádnými náhražkami a vyhledali exteriéry skutečně poblíž jihoitalského Amalfi, které však od 30. let, kdy se odehrává jejich příběh, vyrostlo v rušné turistické letovisko. Nedaleké městečko Atrani jim však poskytlo všechno, co potřebovali. Kupříkladu ve scéně, kde lord Darlington začíná svádět paní Windermere, hrají důležitou roli rybářské loďky na pláži. Jde o skutečné loďky, které používají místní rybáři a které se od 30. let nijak výrazněji nezměnily. Do vyprávění, odehrávajícího se v dusném světě společenské smetánky, jež vytěžuje Itálii jen jako dekoraci pro svůj prázdninový sezónní odpočinek, tak nenápadně proniká realita.
Natáčelo se však i v nedalekém Ravellu, ve vile ve Fruscatti, kde tvůrci našli nádherný starý dům představující letní sídlo manželů Windermerových, ale i v Neapoli a v Římě (kde v jednom z velkých muzejí našli prostor, v němž stvořili divadlo, kde se hrdinové pravidelně scházejí, aby naslouchali italské opeře). Jediným problémem bylo vytvořit dojem léta, protože natáčení se protáhlo až do prosince. Květiny, které diváci vidí ve filmu, jsou proto z větší části umělé.
Spíš než dobová architektura 30. let hrají ve vyprávění důležitou roli italské paláce a další staré stavby, do nichž Angličané a Američané, kteří si je ve 30. letech většinou pronajímali na celou sezónu, vnášejí svůj moderní životní styl. Klíčovými postavami pro režiséra se tak stali výtvarník kostýmů John Bloomfield a výtvarník Ben Scott (Muž, který plakal/The Man who Cried, režie Sally Potter, 2000, Pláž/The Beach, režie Danny Boyle, 2000, Hvězdné války: Epizoda I – Skrytá hrozba/Star Wars: Episode 1 – The Phantom Menace, režie George Lucas, 1999).
Autora kostýmů Johna Bloomfielda režisér považuje za jednoho z nejlepších profesionálů v oboru, který se specializuje na dobové příběhy. Spolupracoval s ním už na svém předchozím historickém filmu Zabijte krále. Bloomfield však svou filmografii vyzdobil takovými snímky, jako je Barbar Conan (Conan the Barbarian, režie John Milius, 1981) a Ničitel Conan (Conan the Destroyer, režie Richard Fleischer, 1984), Kryštof Kolumbus (Christopher Columbus: The Discovery, režie John Glen, 1992) či dvojice Mumií režiséra Stephena Sommerse (The Mummy, 1999, The Mummy Returns, 2001).
Především však spolupracoval s tak náročnými tvůrci, jako je režisér Kevin Reynolds a herec a producent Kevin Costner (Král zbojníků Robin Hood/Robin Hood – Prince of Thieves, 1991, Rapa Nui – Střed světa/Rapa Nui, 1994, Vodní svět/Waterword, 1995, The Postman – Posel budoucnosti/The Postman, 1997 a Krajina střelců/Open Range, 2005). Co se týče britské literární klasicky, spolupracoval Bloomfield s Istvánem Szabóem na adaptaci románu Somerseta W. Maughama Božská Julie (Being Julia, 2005).
Kameramanem filmu byl Ben Seresin, který s režisérem Mikem Barkerem spolupracoval už na dvou jeho předchozích projektech – filmech Best Laid Plans a The James Gang.
Důležitý podíl na zdárném výsledku měl i hudební skladatel Richard G. Mitchell, který už s režisérem spolupracoval na televizním filmu The Tenant of Wildfell Hall (1996) a pak v roce 2003 na historickém dramatu Zabijte krále.
Vějíř lady Windermerové je první spoluprací střihače Neila Farrella s režisérem Mikem Barkerem. Osvědčil se však opakovaně na dobových látkách, když se podílel na shakespearovských adaptacích Kennetha Branagha Hamlet (Hamlet, 1996) a Marná lásky snaha (Love’s Labour’s Lost, 2000).
