Ve 30. letech 20. století se stal Jim Braddock z neznámého chudého člověka slavným sportovcem, jehož jméno znalo každé malé dítě, ale postupem času se jeho příběh výjimečné odvahy a oddanosti začal z obecného povědomí pomalu vytrácet. Mezi lidmi ze světa sportu a sportovní žurnalistiky, kteří v archivních výtiscích novin narazili na zprávy o jeho hvězdném vzestupu, si však dodnes nachází stále nové a nové obdivovatele.

Braddockův příběh oslovil také scénáristu a dlouholetého fanouška boxu Cliffa Hollingswortha, který měl pocit, že si tato legenda o slavném sportovním triumfu zaslouží velkolepou filmovou adaptaci. „Celý projekt začal v roce 1994, kdy jsem se zamyslel nad Jimem Braddockem a jeho neuvěřitelným příběhem o chudákovi, který se stal boháčem, a řekl jsem si, že by na jeho základě mohl vzniknout skvělý film,“ vzpomíná Hollingsworth. „Jeho příběh jsem už dobře znal. Jako dlouholetý fanoušek boxu jsem se zajímal o všechny bývalé šampióny těžké váhy a Jim Braddock byl vždycky mým favoritem.“

Díky několika šťastným náhodám se Hollingsworthovi podařilo kontaktovat jednoho z Braddockových synovců, který jej poté seznámil s jeho dvěma syny – Jayem a Howardem. Oba souhlasili se spoluprácí na scénáři a během následných setkání Hollingsworthovi o svém otci vyprávěli.

„Příběh Jima Braddocka je výjimečný hned z několika různých důvodů,“ říká Hollingsworth. „V roce 1935 se stal národním hrdinou a motivoval spoustu lidí, ale i přesto později upadl v zapomnění. Jay mi vyprávěl, jak občas říká lidem, že byl jeho otec mistrem světa v těžké váze, a dotyčná osoba v drtivé většině případů vůbec neví, o koho jde, což pro něj bývá velmi frustrující. Doufám, že se tento zapomenutý hrdina znovu dostane do obecného povědomí.“

Dalším dlouholetým fanouškem boxu, který byl po vyslechnutí příběhu o proměně Braddocka ve světového šampióna odhodlán pustit se do filmové adaptace, byl herec Russell Crowe.

„Těžkou váhu považuji za příběh o jedné rodině a jejím přežívání během Velké hospodářské krize,“ říká Crowe. „Po ukončení své sportovní kariéry se Braddock věnoval svým nejbližším, vydělával na živobytí, měl láskyplný vztah se svou ženou, vychoval dvě děti a dočkal se vnoučat. V roce 1974 pak zemřel v domě, který si koupil za peníze z onoho slavného souboje v roce 1935. Vzal jsem si jeho odkaz k srdci. Chtěl jsem, aby lidé dostali možnost se s tímto opravdovým americkým příběhem seznámit.“

O roli neústupné, ale oddané Braddockovy manželky Mae se Renée Zellweger zajímala už dlouho předtím, než se s projektem začala pojit jména konkrétních tvůrců a herců. „Na Mae je krásné to, že se díky své síle a vůli stane smyslem Jimova konání. Ona a děti jsou jeho motivací – jsou tím, co ho žene kupředu, ať se děje cokoliv,“ říká herečka. „Mae je nejen Jimovou oporou, ale také ženou, která ví, že její názory a činy mají váhu – nikdy se nebojí Jimovi říct, co má na srdci, a to i v případech, kdy jsou to věci, které nechce slyšet. Z mnoha různých pohledů byla hlavou Braddockovy rodiny ona, což bylo na tehdejší dobu velmi neobvyklé a pokrokové.“

Role Braddockova dlouholetého přítele a manažera Joea Goulda, který v Braddocka věřil i ve chvílích, kdy všichni ostatní považovali jeho kariéru za dávno skončenou, se zhostil Paul Giamatti. Drobný, upovídaný Žid Gould a urostlý, tichý Ir Braddock tvořili poněkud zvláštní pár, ale jejich vzájemný respekt se stal téměř legendárním.

„Když jsem se na tuto roli připravoval, mluvil jsem se spoustou historiků, kteří mi řekli, že Joe Gould nebyl v boxerských kruzích příliš oblíbený. Byl to známý neomalenec a protiva – a přesto z nějakého zvláštního důvodu s Braddockem zcela bez problémů vycházel,“ říká Giamatti. „Jim byl pravděpodobně jediným člověkem, k němuž se Joe nechoval ošklivě. Vypadalo to skoro tak, jako kdyby mezi sebou cítili nějaké bratrské pouto – i přesto, že byli zcela odlišní. Zřejmě je spojovalo společné pochopení. Oba věděli, co to znamená těžce bojovat, aby si člověk udržel alespoň to, co má.“

Aby mohl Crowe postavu statného boxera ztvárnit, musel nejen prostudovat archivní fotografie a záběry a naučit se napodobovat jeho pohyby a mimiku, ale také podstoupit náročný fyzický trénink. Ten mu zajistil trenér Angelo Dundee, jehož svěřencem byl po dlouhých 21 let zřejmě nejslavnější boxer všech dob – Muhammad Ali.

Crowe se hodlal své role zhostit s maximální autenticitou, proto se vzdal možnosti trénovat moderními způsoby a připravoval se na svou boxerskou úlohu stejnými metodami, jaké tehdy používal Jim Braddock. Během svého bádání v historii zjistil, že boxeři v 30. letech jen zřídka trénovali s činkami, díky čemuž byli méně fyzicky zdatní než současní boxeři, proto se během všech příprav snažně vyhýbal běžnému posilování. Místo toho byl důraz kladen na výdrž a Crowe strávil spoustu dní a nocí nekonečným tréninkem se sparingpartnerem. Z původních 103 kilogramů, které měl při natáčení filmu Master & Commander: Odvrácená strana světa, klesla jeho váha na pouhých 80.

Vyprávění příběhu o muži, který žil v době, o níž si spousta Američanů myslí, že ji zná, bylo pro Howarda a jeho tým poměrně náročné. „Ron chtěl, aby film působil syrově a realisticky. Proto jsme se snažili, aby se diváci při filmu cítili, jako kdyby stáli v ringu s boxery,“ říká kameraman Salvatore Totino.

Aby dokázali zachytit intimní povahu tohoto sportu, museli filmaři použít spoustu kamer a různých úhlů. Snaha o maximální přiblížení však nebyla zadarmo: znamenalo to, že herci museli při ztvárnění fyzického kontaktu zajít až na samou hranici, kde se mění předstírání ve skutečný úder… a často i za ni. „Když chcete před několika kamerami věrohodně zahrát silný úder, máte jedinou možnost – zastavit pěst těsně u těla vašeho protivníka. Což znamená, že v některých případech jej doopravdy udeříte,“ přiznává choreograf Nick Powell. „Ron takovým úderům říkal ‚šťastné náhody‘, protože jsme díky nim dosáhli maximálního realismu. Vizuálně to bylo velmi zajímavé – ačkoliv asi ne pro toho člověka, který při tom dostal do zubů.“

A tím byl většinou sám Crowe. Při natáčení utrpěl několik otřesů mozku a značné újmy doznal také jeho zubní obraz. Během natáčení utkání, v němž boxuje Braddock s Laskym (v podání Marka Simmonse), dostal Crowe takovou ránu, že Giamatti svou reakci – naprosto zděšený pohled – vůbec nemusel hrát: „Každý slyšel tu ránu, když rukavice napálila do Russellovy hlavy, a upřímně řečeno mi zcela uniká, jak v tom souboji vůbec mohl pokračovat. Považoval jsem za víceméně jasné, že půjde k zemi.“ (oba záběry byly ve filmu použity)

Nebezpečí se týkalo také všech lidí, kteří zajišťovali ovládání kamer – zejména pak těch, kteří pracovali s ručními kamerami v bezprostřední blízkosti herců. Snímání z několika úhlů s sebou přinášelo také různé zajímavé situace – občas přicházely dny, kdy Howard odevzdal svým ohromeným střihačům Danu Hanleymu a Mikemu Hillovi přes 9 000 metrů filmu. „Ze začátku je to trochu děsilo,“ přiznává režisér. „Nosili jsme jim mnohem více materiálu, než považovali za reálné během jednoho dne natočit, a tím jsme jim také poskytovali mnohem více možností, jak s těmi scénami naložit. Brzy si na to ale vymysleli systém – pokaždé vyhodnotili průběh souboje, vybrali nejlepší momenty a pak začali budovat celou sekvenci okolo nich.“

Film se odehrává ve světě, který zcela ovládá ekonomický i společenský chaos, pramenící z tehdejší Velké hospodářské krize. Howardovým úmyslem bylo přenést diváka do velmi drsné reality tohoto nepříznivého období.

„Jedním z největších překvapení, jaká jsem v souvislosti s tímto filmem zažil, bylo zjištění, jak málo lidí má představu o beznaději běžných lidí v období Velké hospodářské krize a o tom, v jak katastrofálním stavu byl celý národ před pouhými 70 lety. Je to období, o kterém se mluví méně, než by si zasloužilo. Zapomínáme, jak moc bychom měli být vděční našim předkům a jak dlouhou cestu jsme od té doby urazili,“ říká režisér.

Howard chtěl filmu dodat atmosféru, která by korespondovala s tehdejšími pocity nejistoty, zoufalství a útrap. Proto při vytváření vizuální stránky filmu úzce spolupracoval s kameramanem Salvatorem Totinem a hlavním výtvarníkem Wynnem Thomasem. „Ron chtěl zachytit drsnou povahu tehdejší doby, proto jsme se rozhodli, že dáme filmu určitý pouliční vzhled,“ říká Totino. „Zkusili jsme něco trochu syrovějšího, než co jsou diváci zvyklí vídat ve filmech, znázorňujících 30. léta v Americe. Zobrazit období Velké hospodářské krize určitým zidealizovaným, poetickým způsobem je docela jednoduché. My jsme se však vydali opačným směrem a pracovali jsme s osvětlením a ručními kamerami tak, abychom znázornili tehdejší realitu bez jakéhokoliv přikrášlování.“

„Mým úkolem bylo dát celému příběhu určitý vizuální koncept,“ vysvětluje Thomas. „Začínáme v roce 1928, kdy je vše ještě v pořádku. Všechno je světlé a barevné, auta jsou nablýskaná a na ulicích je vidět spousta zlatavých a květinových barev. Pak ale nastane období krize a vizuální pojetí se změní – spektrum barev se hodně zúží a film začne působit téměř monochromatickým dojmem. V těchto chvílích docela připomíná ty charakteristické depresivní fotografie z 30. let. Ke konci filmu se však barevné schéma změní ještě jednou – ve chvíli, kdy Braddock začíná znovu získávat pocit, že není vše ztraceno, a že jej možná přece jen čeká slibná budoucnost.“