Autorský snímek německého režiséra Carla Junghanse zachycuje tragický příběh stárnoucí pradleny, z jejíž dřiny žije prostopášný manžel – násilník a alkoholik. Psychologické drama se sociálními motivy, jež námětově čerpá ze Zolova románu Zabiják, reprezentuje rozvinutým filmovým jazykem s progresivními montážními postupy a důrazem na symbolickou funkci detailu vrcholnou éru němé kinematografie.

Navzdory nástupu zvukového filmu koncem 20. let vznikl snímek, ovlivněný vlnou sociálního realismu v evropské kinematografii, jako němý, což se podepsalo na jeho finančním neúspěchu. Přestože film prošel českými kiny v době svého premiérového uvedení takřka bez povšimnutí, patří mezi uznávané filmy vrcholné němé éry světové úrovně a byl oceněn v bruselské anketě filmových historiků v roce 1958. U příležitosti obnoveného uvedení v roce 1959 sestavil dochované filmové materiály Elmar Klos a hudbu „na míru“ filmu složil Zdeněk Liška.

Nezapočatý a neskončený úsek šedého života opilého dělníka, upracované ženy a nešťastné dcery obklopil režisér neradostným prostředím imaginárního města, k jehož kompozici mu sloužila velmi obratně volená pražská místa. Přitom nedbal příliš vnější jednoty místa. Jeho střih ruského typu, založený spíše na asociaci bezprostředních vizuálních dojmů než na detailní logičnosti postupu, mu dovoloval vytvářet libovolná ovzduší scén, aniž rušil nedostatek schematické přehlednosti a jasné místní a dějové orientace, na jaké jsme zvyklí z amerických filmů.