Režisér Tim Burton (Batman, Karlík a továrna na čokoládu) a na Oscara a Zlatý glóbus nominovaný herec Johnny Depp (Karlík a továrna na čokoládu a trilogie Piráti z Karibiku) přicházejí s novým dramatickým thrillerem Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, který přináší originální uchopení úspěšného muzikálu, vzešlého z pera textaře a skladatele Stephena Sondheima.

Depp zde ztvárňuje nespravedlivě odsouzeného Benjamina Barkera, který musí ve vězení na druhé straně světa strávit celých 15 let. Barkerovi se podaří uniknout do Londýna, plně rozhodnutý pomstít svou rodinu i zmařené roky. V Londýně se pak setká se svou novou společnicí, paní Neville Lovett.

Barker si v Londýně změní identitu na Sweeneyho Todda a začne provozovat svou starou živnost - holičství. Jeho salón je těsně nad pekařským krámkem, kde paní Lovett peče své masové bochánky. Todd se zaměří především na svého úhlavního nepřítele, soudce Turpina (Alan Rickman), a jeho poskoka Beadle Bamforda (Timothy Spall), kteří jej nespravedlivě odsoudili a na dlouhá léta poslali do těžkého žaláře, aby mu Turpin mohl nerušeně odloudit ženu Lucy (Laura Michelle Kelly), a spolu s ní i malou dceru.

Paní Lovett Toddovi prozradí, že poté co se soudce Turpin pokusil Lucy svést, ta se ze zoufalství raději otrávila. Když se na scéně objeví konkurenční holič, okázalý Ital Pirelli (Sacha Baron Cohen), Sweenyho identita je zásadním způsobem ohrožena a proto se Todd rozhodne zprovodit jej jedním řezem břitvy ze světa. Zpočátku sice netuší, jak se zbavit předmětu doličného - těla - ale tento problém záhy vyřeší paní Lovett, která vzniklou situaci bere jako východisko ze své svízelné situace. Její obchod upadá a proto začne masové bochánky plnit lidským masem.

Sweeney si zanedlouho všimne, že Soudce se zamiloval do své chráněnky, dospívající Johanny (Jayne Wisener), která je ve skutečnosti Sweeneyho dcerou. Johanně je uloženo domácí vězení, ale i tak si jí jedno dne všimne mladý námořník Anthony (Jamie Campbell Bower), který Sweeneyho zahránil z moře. Anthony se do Johanny beznadějně zamiluje a rozhodne se ji zachránit a pojmout za manželku.

Masové bochánky paní Lovett se záhy stanou londýnskou senzací, její obchody rostou a ona začne snít o životě respektované dámy, po boku se Sweeneym a Pirelliho asistentem Tobym (Edward Sanders), kterého chce adoptovat za syna.

Sweeny však sní jen a jen o pomstě – ke škodě své i svého okolí.

PROLOG: PŘÍBĚH SWEENEYHO TODDA
“Domnívám se, že hlavní důvod, proč se příběh Sweeneyho Todda vypráví i po 150 letech je ten, že je to opravdu dobrý příběh... je velmi chytlavý. Je to příběh o pomstě, a o tom, jak pomsta stravuje sebe sama,” říká Stephen Sondheim, autor slavného muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, který do filmové podoby zadaptoval režisér Tim Burton. “Ve své podstatě jde o klasickou tragédii o člověku, který se chce pomstít a nakonec zničí sám sebe.”

“Mimo skutečnost, že tento muzikál má pravděpodobně nejrozmanitější soundtrack posledních padesáti let, je hlavním důvodem pro jeho vysoké hodnocení to, že navzdory všem vraždám a násilí jde vpodstatě o milostný příběh,” říká Walter Parkes, jeden z proucentů. “Tento film kombinuje naše nejnásilnější pudy s těmi nejkřehčími city. Snímek svou sílu těží ze střetu krajních alternativ.”

Příběh Sweeneyho Todda se od ostatních podobných příběhů liší pevným emocionálním jádrem. “Hlavním klíčem k příběhu Sweenyho Todda jsou city,” říká scenárista John Logan. “Jde o neobyčejně vášnivý příběh muže, který je společensky znemožněn a proto se mstí. Tento muž se pak při vykonávání msty zblázní. Je to také příběh ženy středního věku, která po něm touží, ale zároveň není schopna se s ním vnitřně setkat. A v neposlední řadě je to i příběh mladé dívky, vychovávané svým nevlastním otcem, která hledá lásku a štěstí. V příběhu Sweeneyho Todda se všechny tyto emoční linky protnou a díky hudbě a zpěvu se patřičně zvýrazní jeho romantické aspekty. Srdce příběhu je však plné vásně a temnoty.”

Ačkoliv se určitá skupina vědců domnívá, že Sweeney Todd skutečně existoval a v Londýně 18. století měl na svědomí na 160 vražd, většinou se předpokládá, že jde o zcela fiktivní postavu, kterou zpopularizovala povídka The String Of Pearls: A Romance Thomase Pecketta Presta, jíž v listopadu 1846 vydaly noviny The People’s Periodical. Podlé jisté legendy existoval holič, který svým zákazníkům podřezával hrdla a úzkou šachtou v podlaze transportoval jejich mrtvá těla do sklepa, kde je jeho společnice, paní Nellie Lovett, rozsekala na kusy a takto získané maso přidala do svých masových bochánků. Ty pak s úspěchem prodávala nic netušícím zákazníkům.

O rok později na základě Prestova příběhu vznikla hra, která nesla výmluvný název Ďábelský holič z Fleet Street. Zanedlouho už Toddova pověst soupeřila s jiným slavným londýnským vrahem 19. století, neslavně proslulým Jackem Rozparovačem.

Ačkoliv Toddův příběh v minulosti inspiroval celou řadu divadelních produkcí, filmových i televizních zpracování, díky divadelní hře britského dramatika Christophera Bonda Sweeney Todd se do příběhu dostal prvek pomsty, který je dnes považován za neoddělitelnou součást Sweeneyho legendy. Roku 1979 se jeden z nejlegendárnějších amerických skladatelů a textařů, Stephen Sondheim, Bondovou hrou inspiroval a rozhodl se příběh Sweenyho Todda přiblížit širší veřejnosti. Sondheim se spojil s Hughem Wheelerem a společně dali vzniknout muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street.

Muzikál Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street měl premiéru 1. března 1979 a na míle se lišil od všeho, co bylo v té době na divadelních pódiích k vidění. Role Sweeneyho Todda se tehdy ujal Len Cariou, neslavně slavnou paní Lovett ztvárnila Angela Lansbury.

Krvavý a děsivý příběh, jehož soundtrack se inspiroval tvorbou legendárního skladatele Bernarda Herrmanna (Psycho, Ptáci), své diváky zpočátku poněkud vyděsil, ale záhy začal být vnímán jako Sondheimovo mistrovské dílo. Představení se postupně dostalo na prkna londýnských divadel a v letech 1989 až 2005 se s úspěchem hrálo na Broadwayi.

“Byl to neobyčejně novátorský kus,” říká jedna z producentek, Laurie MacDonald. “Byl chytrý, temný a přesto neobyčejně silný a tragický. Hudba byla jako z úplně jiného světa a přesto se do vás hluboko zapsala.” Tragický příběh dojal MacDonald a jejího kolegu Parkese natolik, že se rozhodli od Sondheima zajistit práva a krátce poté v DreamWorks Pictures rozjeli přípravu natáčení.

“Fanoušky Sweeneyho Todda pojí jisté těžko definovatelné pouto, které lze nazvat až fanatizmem,” říká Parkes. “Všichni jsou najednou naladění na stejnou vlnu.”

Logan vzpomíná: “Původní broadwayské představení s Angelou Lansbury a Lenem Cariou jsem viděl třikrát. Obávám se, že do konce života už nikdy na nic tak silného nenarazím. Naprosto jsem se do toho představení zamiloval a za ty roky se na tom nic nezměnilo.”

Režisér Tim Burton bohužel původní broadwayské představení neviděl, ale měl to štěstí, že během studií navštívil jedno v Londýně. “Nejsem žádný velký fanoušek muzikálů, ale tohle se mi líbilo,” vzpomíná. “O Stephenu Sondheimovi jsem nevěděl naprosto nic. Plakát k představení byl vážně dobrý, vypadal zajímavě. Ve své podstatě je to starý hororový příběh, ale použitá hudba je k němu v ostrém protikladu. Zaujalo mě, že jste něco tak krvavého mohli vidět na muzikálovém pódiu. Šel jsem na to dokonce dvakrát, protože se mi to moc líbilo.”

Pro Sondheima je vznik filmové verze Toddova příběhu zcela logickým krokem, neboť prohlašuje, jedním z jeho inspiračních zdrojů byl film, přesněji řečeno filmová hudba Bernarad Herrmanna. “Už od dětství jsem velkým fanouškem filmu,” říká Sondheim. Když mi bylo kolem patnácti, viděl jsem film Hangover Square, ve kterém zazněla hudba Bernarda Herrmanna. Bylo to takové lehce přeplácané drama o hudebním skladateli, který při určitých tóninách začne vyšilovat a zabije to nejkrásnější děvče, jež je nablízku, zasazené do doby krále Edwarda. Pamatuji se, že se mi ta hudba moc líbila. Říkal jsem si, že by mě bavilo hledat způsob, jak diváky vyděsit už jen samotnými písničkami. Zajímalo mě, jestli by to šlo jen pouhým zpěvem.

PRVNÍ DĚJSTVÍ: CESTA SWEENEYHO TODDA NA PLÁTNO
Když se Parkesovi a MacDonald podařilo zajistit práva na zfilmování Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, obrátili se na svého dlouholetého spolupracovníka, scenáristu oscarového snímku Gladiátor, Johna Logana. Předtím než se Logan pustil do psaní scénáře, strávil půl roku studiem Sondheimovy hudby a partitur. “Chtěl jsem být s tím materiálem co nejdéle sám, aby se mi tak říkajíc šelma dostala pod kůži,” říká. “Taky jsem si přečetl melodrama Chrise Bonda a porovnal je s výsledky práce Hugha Wheelera. Potřeboval jsem hudbu znát tam i zpět. Pak jsem se vydal do New Yorku, kde jsme konečně začali pracovat.”

Snaha převést tříhodinový muzikál do dvouhodinové verze znamenala, že bude třeba udělat pár změn. Některé písně jsme kompletně vysřihly, z jiných zbylo jen něco. “Několik veršů jsme museli vystřihnout, jiné jsme zase doplnili a rozšířili,” vysvětluje Logan. “Nejnáročnější práce spočívala právě v onom stříhání a pilování.”

Příběh nakonec doznal poměrně velkých změn. “Chtěli jsme se úzce zaměřit jen na příběh Sweeneyho Todda, všechny nepodstatné, z našeho úhlu druhořadé a třetiřadé prvky, padly pod stůl. V muzikálové show má Sweeneyho dcera Johanna mnohem větší prostor a tudíž i častěji zpívá. Stejně je tomu u jejího milence Anthonyho, oba jsou to mnohem muzikálnější postavy, já jsem však cítil, že bychom se měli soustředit jen na Sweeneyho Todda, paní Lovett a do jisté míry na Tobyho. Přišlo mi zcela logické, že největší důraz budeme klást na tento trojúhelník.”

Filmová verze muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street dala Stephenu Sondheimovi příležitost zapracovat na určitých pasážích, změnit texty nevyhovujících písní a dopsat nové tak, aby odpovídaly aktuálním změnám struktury i vyprávění. “Pojetí času na pódiu a ve filmu se zásadně liší,” vysvětluje Sondheim. “V muzikálu je docela normální, že někdo o něčem zpívá tři minuty, ve filmu vám však ´sdělení´ dojde nepoměrně rychleji a ty dvě a půl minuty musíte zaplnit něčím jiným. Hlavní otázkou bylo, jak se určitých věcí zbavit a zároveň udržet jejich celistvost. John ve filmu nechal valnou většinu skladeb, ale zároveň jim dal nový obrazový náboj.”
Díky podrobné smlouvě měl Sondheim zajištěno, že bude disponovat právem veta ohledně výběru herců do klíčových rolí a také výběru režiséra.

“Sondheim je neobyčejně impozantní osobnost,” říká Burton o legendárním skladateli. “Je velmi inteligentní, vznětlivý a ve zvolené profesi je naprostý génius. Velmi jsem na něm obdivoval a vážil si, že věcem dává svůj čas a volný průběh. Uvědomoval si, že nejde o pódiový muzikál, ale o film. Chtěl, abychom si v naší verzi šli za svým. A to bylo skutečně velmi povzbudivé.”

“Další z věcí, která mě na něm uchvátila již při prvním setkání, byl jeho přístup ke komponování hudby; ta se na poslech velmi podobala dílům slavného Bernarda Herrmanna,” pokračuje Burton. “Když jsme potlačili zpěv – což se při nahrávání děje často – zní zkomponovaná hudba úplně jako od Bernarda Herrmanna.”

“Tim se k tomuhle projektu naprosto skvěle hodí,” říká Sondheim o Burtonovi. “V mnoha ohledech jde o jeho nejjednodušší a nejpřímočařejší film, každopádně však cítíte, že jej příběh, který vypráví, baví. Je to příběh, který už je tak říkajíc daný a není třeba jej vymýšlet na zelené louce. Je do příběhu hrozně zapálený a jde přímo – omluvte ten extrémní termín – na morek.”

“Tim je pro film Sweeney Todd naprosto dokonalým režisérem,” říká producent Richard D. Zanuck. “Mezi Timovým režijním stylem a samotným tématem filmu je úzká souvislost. Velmi často stylizuje realitu, ale v jádru je to dramatik, který chce vyprávět jednoduchý a lidský příběh. Tim Burton se prostě kvůli režii Sweeney Todd narodil.”

DRUHÉ DĚJSTVÍ: HERCI
“Sweeney se sice dlouhodobě hraje na divadelních pódiích, ale jen málokdy jsme měli příležitost poznat jej i po emocionální stránce,” říká producent Parkes. “Něco takového na pódiu nejde. Chybí vám detaily. Když však dohromady svedete Tima a Johnnyho, máte jedinečnou příležitost nahlédnout do Sweeneyho nitra. Film svým způsobem redefinuje způsob, jakým nahlížíte i na samotný muzikál.”

Postavy Sweeneyho Todda a paní Lovett jsou většinou ztvárněny padesátiletými až šedesátiletými herci, Burton se však rozhodl, že postavy kvůli filmu výrazně omladí. “Cítil jsem, že hlavní postavy by měly být mladší, maximálně čtyřicátníci, a i děti by měli hrát mladí herci. Jedním z našich cílů bylo, aby se věk postav stal poněkud přiměřenější. Nechtěli jsme, aby teenagery hráli třicátníci,” vysvětluje. Díky tomu se do filmu dostala velmi mladistvá energie, která stojí v kontrastu k pódiovému provedení, kde se musíte s mnohým smířit.”

“Tim si také přál, aby měl příběh romantické prvky. Mělo jít o dva lidi, kteří dostali příležitost... a oni ji propásli,” říká producent Parkes. “Myslím, že Helena se v tomto ohledu snažila stejně jako Johnny. Na konci filmu zpívá jednu z mých nejoblíbenějších písní, By the Sea, ve které si představuje společný život se Sweeneym a Tobym a vyjadřuje pocit, že jejich osudy se mohly odvíjet úplně jinak. Je to hluboce dojemný příběh, protože je zároveň jednoduchý, přímý, bez pozlátka, zato však plný emocí – a aby toho nebylo málo, nad hlavami postav neustále cítíme temný mrak blízké tragédie.”

“Klíčem k postavě paní Lovett je láska k muži, který je k ní naprosto nevšímavý,” říká Bonham Carter. “S výjimkou chvíle, kdy přijde s geniální myšlenkou, jak se zbavit těl, se na ní ani nepodívá. Paní Lovett je parťačka do nepohody a Sweeneyho dokonalý protipól. Zatímco on je naprostý introvert, je ona nepoučitelná extrovertka. Je také mnohem praktičtějšího založení, a podle mého mínění je i mnohem bystřejší. Před patnácti lety byla Sweeneyho domovnicí… ale to byla ještě vdaná za jiného muže. Když se tedy Sweeney vrátí z australského vězení a vyhledá ji, nabídne mu úplně stejný pokoj, který kdysi obýval. Pokoj, který je nad jejím krámkem. Paní Lovett byla ze Sweenyho vždycky celá pryč, jenže ona mu vždy byla naprosto ukradená. Jediné, co jej zajímá, je pomstít zesnulou manželku. Paní Lovett mu však zapomněla říct jednu zásadní věc…”

“Již první minuty se Sweeney Toddem publiku naznačí, že půjde o velmi tajemnou postavu,” říká Logan. “Moc toho nenamluví, ale jeho oči prozrazují, že jej něco trápí. Říkají, že má nějaké tajemství. Z jeho zakaleného zraku se dozvídáme, že je mu v patách jeho minulost. Během plynutí příběhu nám dojde, co za tím vším vězí: Todd nedávno utekl z australské trestanecké kolonie, na vetchém raftu se plavil po rozbouřeném moři a snažil se dostat do Londýna. Jeho cílem bylo dokonat pomstu. Chce se pomstít lidem, kteří jsou přímo zodpovědní za zničení jeho štěstí.”

Režisér Tim Burton si v roli Sweenyho Todda dokázal představit jen jediného možného herce. “Role Sweeneyho Todda se ujal Johnny Depp - a hraje jej tak, jak to dokáže pouze Johnny Depp,” říká producent Richard Zanuck.

“Johnny se o případné riziko vždycky zajímá až naposledy. Čím je role riskantnější, tím je pro něj i atraktivnější. Celou svou hereckou kariéru si založil na filmech a rolích, jež jiní herci odmítli. Je doslova mistrem přestrojení a masek. Pokaždé udělá to, co byste od něj vůbec nečekali. S každým filmem mění vzhled, osobnost a v tomto případě změnil i svůj hlas. Dokonce do té míry, že jej nikdo nepozná.”

Depp je považován za jednoho z nejlepších herců své generace; díky roli kapitána Jacka Sparrowa, kterého ztvárnil v komerčně úspěšné trilogii Piráti z Karibiku, vyletěly jeho akcie prudce vzhůru. Depp byl za tuto roli nominován na Oscara a dostává celou řadu nabídek na lákavé role.

“Vždycky jsem na Johnnym obdivovala schopnost vybrat si ty nejzajímavější role, jež si pak přizpůsobil ke svému obrazu,” říká Bonham Carter. “Role si nevybírá na základě žádného klíče, formulky či s vědomím, že by mohla prospět jeho kariéře. Johnny zároveň nikdy nespoléhá na svůj vzhled. Myslím si, že jsme si v jistém ohledu podobní. Na našem vzhledu nám nezáleží, spíš se snažíme skrýt a co nejvíce se vzdálit sobě samým.”

Sweeney Todd je v pořadí šestým filmem, na kterém spolu Depp s Burtonem spolupracují. Pořadí jejich společných snímků je následující – Střihoruký Edward, Ed Wood, Ospalá díra, Karlík a továrna na čokoládu a Mrtvá nevěsta. “Jsou přímo prototypem úspěšného týmu, prakticky spolu ani nemusí mluvit, protože si vzájemně čtou myšlenky,” říká Zanuck. “Johnny od Tima očekává vedení a Tim doufá, že Johnny jeho návrhy vezme a posune je o úroveň výš. Mají se opravdu rádi a jeden pro druhého by udělali cokoliv. Je to opravdu hluboké přátelství, jsou to milí lidé, se kterými je legrace a kteří odvedou kus práce. Oba jsou v tom co dělají na špici. Synergií jejich talentů vnikají úžasné, neotřelé a neobyčejně tvůrčí věci.”

“Při každém našem pracovním setkání se snažíme o to, abychom se neopakovali – film plný pěveckých partů pro nás byla naprostá novinka a proto jsme byli obrovsky motivovaní,” říká Burton. “Nechceme, aby si diváci říkali ´No dobře, tenhle trik byl jednoduchý, co tam máte dalšího?´ Johnny a já chceme vždycky podat co nejlepší výkon a tenhle film nám k tomu poskytl dokonalou příležitost.

Na konci roku 2001, dávno před tím než se Burton oficiálně stal režisérem Sweeneyho Todda, se s Deppem setkal v jeho domě v jižní Francii. Tam na Deppa čekal dárek v podobě CD s muzikálovou verzí od Angely Lansbury. “Řekl mi ´Nevím, jestli jsi o tom někdy slyšel. Poslechni si to,´” vzpomíná Depp. “Pustil jsem si to a zdálo se mi to celkem zajímavé. O pět nebo šest let později mi Tim položil otázku: ´Umíš zpívat?´ Na to jsem mu odpověděl ´Ještě nevím, musím to teprve vyzkoušet.´”

“Vím o něm, že má muzikální nadání,” říká Burton, “protože měl hudební skupinu. Od prvního setkání jsem ho viděl jako dokonalého představitele Sweeney Todda. Vím o něm, že pokud by získal pocit, že jde o společný projekt čistě do počtu, nešel by do něj. Nic víc už jsem vědět nepotřeboval, protože mi bylo jasné, že do toho se mnou půjde. Od samého začátku jsem prostě cítil, že by to zvládl.”

Depp hrál v 80. letech na kytaru ve floridské kapele The Kids. Dodnes všal tvrdí, že během své hudební dráhy nezazpíval ani jednu celou píseň. “Byl jsem jeden z těch kluků, kteří přijdou a odzpívají stupnici co nejrychleji, aby se neprovalilo, že s jejich dovednostmi je to bídné,” směje se. Do mikrofonu jsem nikdy nezpíval déle než tři vteřiny a pak se vždycky stáhl zpátky do šera, ke své kytaře. Nikdy jsem nezazpíval ani jedinou písničku, to opravdu nepřicházelo v úvahu. Timovi jsme řekl ´Zajdu si s kámošem do studia, něco si poslechnu, zazpívám pár písní a pak ti řeknu, jak na tom jsem. Pokud to zvládnu, myslím, že bychom se o tom mohli pobavit. Pokud ne, zavolám ti a ty budeš vědět, že to nepřichází v úvahu.”

Depp zavolal svému bývalému kolegovi ze skupiny The Kids, Bruce Witkinovi, který byl zpěvákem a basistou. Společně se pak vydali do Witkinova studia v Los Angeles, kde Depp nazpíval píseň My Friends. ”Tak vznikla vůbec první píseň mého života,” vysvětluje se smíchem Depp. “Byl to dost divný a děsivý song.” Depp svému příteli důvěřoval, že umí posoudit, zda by mu zpěv šel a nebo ne.

“Přišel jsem k němu a otázal se ´Chceš dobrou nebo špatnou zprávu?´ vzpomíná Witkin. “Na to mi odpověděl ´Tak mi řekni tu špatnou.´ Na to mi odpověděl ´Ta špatná zpráva zní, že se do toho bohužel musíš namočit.”

“Zrovna jsem byl ve své pracovně,” vzpomíná Zanuck na den, kdy poprvé uslyšel Deppův zpěv. “Tim vstoupil do místnosti, položil na stůl malý kazetový přehrávač se sluchátky a odkráčel. Položil jsem telefon, nasadil si sluchátka a zaposlouchal se do Johnnyho prvního zpěvu. Přešel jsem do Timovy pracovny, kde jsme na sebe zírali a zažívali pocit velké úlevy. Na tváři nám zářil úsměv, neboť nám oběma došlo, že díky Johnnymu Deppovi máme ten nejlepší hlas, jaký jsme si mohli přát. Věděli jsme, že to prostě zvládne.”

“Jeho hlas má hrozně sexy barvu,” říká o Deppově hlasu Bonham Carter. “Jeho zpěv jde ze srdce, jde o velmi emocionální roli. Díky zpěvu je Johnny naprosto odhalený, neuvěřitelně sexy, odvážný, krásný... opravdu neuvěřitelně krásný a oduševnělý.”

Burton souhlasí: “Johnny má opravdu hezký odstín hlasu. Vychází jakoby z hloubky a to jej dělá naprosto úžasným.”

Depp o postavě Sweeneyho Todda neuvažoval jako o vrahovi, ale spíše jako o oběti. “Sweeney je bez diskuse velmi temná postava,” uvažuje herec. “Zároveň si však myslím, že je to velmi citlivá postava, možná až přecitlivělá, která zažila velmi temné a traumatické chvíle a nepopsatelnou nespravedlnost. Vždycky jsem o něm uvažoval jako oběti. Tím chci říct, že člověk, který zakusí nepopsatelné bezpráví a stane se vrahem, není za spáchané skutky plně zodpovědná. Vždycky se mi zdál poněkud pomalý. Ne hloupý, spíš o půl kroku pozadu. Přišel o svůj dokonalý život, dokonalý svět. Strávil patnáct let v pekle. Vrátil se jen kvůli tomu, aby zabil lidi, kteří mu způsobili nepopsatelné zlo.”

“Herecký výkon Johnnyho Deppa je naprosto nepopsatelný,” říká Sondheim. “Sweeney touží po odplatě, lomcuje jím hněv a bolest, právě tyto emoce ženou příběh kupředu. V rámci relativně omezené škály emocí se Johnnymu daří hrát velmi přesvědčivě. Jeho city jsou permanentně na bodu varu a nikdy nezchladnou. Zdá se, že je to opravdový hněv.”

“Sweeney neumí cítit radost,” říká Depp, ”jen ve chvílích, kdy se mu podaří zavraždit někoho ze svých úhlavních nepřátel, se u něj dostaví prchavý pocit úlevy.”

Sweeneyho oblíbeným nástrojem smrti je holičská břitva. Tu mimo jiné používá i ve chvílích, kdy provozuje svou živnost holiče a kadeřníka. V době, kdy byl Todd uvězněn v Austrálii, jeho náčiní ukrývala právě paní Levitt. “Domnívám se, že právě tohle je dobrá ukázka jejích citů. Nic jí nebránilo v tom, aby břitvy v době jeho nepřítomnosti prodala,” uvažuje Carter. “Jsou opravdu hodně drahé. Ale ona je neprodá. Raději je schová. Myslím si, že po celou dobu pevně doufala, že se jednoho dne vrátí. Jeho břitvy jsou vlastně jeho součástí.”

V okamžiku kdy se břitvy ocitnou zpět v jeho rukách, stávají se nástroji obživy i nástroji pomsty. Pokaždé když se jich chopí, začne hrát píseň My Friends. “Zní to až neuvěřitelně, ale břitvy jsou jeho jediná rodina,” vysvětluje Depp. “Jsou rozšířením jeho duše; a poté co zanikla jeho rodina, představují mu symbol lásky.”

“Když se Johnny poprvé dotkne břitvy a potěžká si ji, prožívá moment nezkalené lásky,” říká Logan. “Když své břitvě zpívá a pevně ji při tom drží v náručí, je to milostná píseň. Během celého filmu s břitvami zachází jako se svatými relikviemi.”

„Jediným Sweeneyho spojením se skutečným světem je paní Lovett,” která je jednou z neúžasnějších dramatických postav divadla 20. století,” říká Logan. “Je Sweeneyho dokonalým protikladem. Sweeney je totiž velmi pochmurný, hloubavý a naprosto přesvědčený o tom, že jeho snaha je správná. Paní Lovett do jeho života vnáší energii a záři. Jejich spojením vzniká naprosto nezastavitelný pár.”

“O roli se ucházela spousta lidí,” říká Richard Zanuck. “Na casting přišla celá řada velkých hvězd, které si pro nás připravily malé herecké etudy a zazpívaly za doprovodu piána. Celkově jich bylo osm. Několik konkurzů jsme uspořádali v New Yorku, několik jich proběhlo v Londýně a od celé řady herců jsme dostali balíček s jejich vlastní nahrávkou.”

Herečka Bonham Carter (Harry Potter a Fénixův řád) je od věku dospívání velkou fanynkou Sondheimova muzikálu. “Pamatuji se, že jsem seděla v přijímacím pokoji, dívala jsem se na obal desky a stále si v hlavě převíjela texty i hudbu,” říká herečka. “V té době jsem jsem byla do hudby úplný blázen. Sondheimova hudba se mi vždycky moc líbila. Pokud Sondheim zvládá komponovat hudbu i psát texty, je to opravdový génius.“

Její láska a obdiv k Sondheimově hudbě a textům však zašla ještě dál. “Od třinácti let jsem chtěla být paní Lovett,” směje se herečka. “Často jsem chodila ven s kopií jejího účesu na hlavě.”

Ačkoliv se Bonham Carter do role paní Lovett zamilovala již během dospívání, nevěděla, zda by roli zvládla odzpívat. “Vždycky jsem se chtěla dostat do muzikálového světa, ale nikdy jsem si nevěřila co se týče zpěvu. Zpívala jsem si maximálně v koupelně,” říká. Bonham Carter se v době příprav na roli pustila i do tříměsíčního kurzu zpěvu. “Seznámila jsem se s vynikajícím učitelem Ianem Adamem,” vysvětluje. “Byl proslavený tím, že za krátkou dobu dokázal naučit zpívat i ty herce, kteří tvrdili, že nemají náležitý hudební sluch. Bohužel nedávno zemřel. Devadesát procent toho čemu vás učil by šlo shrnout pod slova sebedůvěra a sebepřijetí. Na jejich základě vám dopomohl k tomu, že jste jednoho dne otevřeli pusu a vydali zvuk. Od června do září 2006 jsem zpívala každý den a postupně se naučila celý soundtrack. Byla jsem naprosto oddaná věci.

Věděla jsem, že to zvládnu jen tehdy, když budu cvičit každý den. Věděla jsem, že Sondheim miluje pěvecký výkon herečky Judi Dench, který předvedla ve filmu A Little Night Music. Vnímala jsem to tak, že vyhraju jen tehdy, když se dopracuji k podstatě textů.

Před natáčením filmu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street už Burton s Bonham Carter několikrát spolupracoval, konkrétně na snímcích Planeta opic, Velká ryba a Karlík a továrna na čokoládu. Nápad obsadit roli paní Lovett právě Helenou Bonham Carter vyvolal celou řadu problémů. Zcela nejmenším problémem se ukázala nařčení z toho, že roli získala jen kvůli tomu, že je Burtonovou přítelkyní. “Byla jsem z toho docela nervózní, protože šlo o poměrně velkou roli. Nešlo však jen o mě. Mé obsazení musel odsouhlasit i Sondheim,” uvažuje herečka. “Pokud usilujete o roli daných parametrů, musíte skutečně něco předvést.”

“Tima s Helenou sice pojí úzký vztah, ale to pro ni neznamenalo žádnou zásadní výhodu,” trvá na svém Richard Zanuck. “Ještě jsem se nesetkal s tím, aby někdo s někým jednal takhle objektivně.”

Sondheim sledoval kazety se záznamy konkurzů všech kandidátů, ale režisérovo stanovisko dopředu neznal. I podle jeho mínění podala nejlepší výkon právě Bonham Carter. “Řekl ´Myslím si, že je ze všech nejlepší,´” vzpomíná Zanuck. “Nešlo tu jen o zpěv, protože mezi uchazeči byli i zkušení zpěváci, ale o kombinaci hlasu, osobitosti, vzhledu a shody všech detailů... prostě všeho. Stala se naprosto dokonalou paní Lovett.

“Upřímně řečeno, získání téhle role byl pravděpodobně nejšťastnější den mého života,” vzpomíná Bonham Carter. “Byla jsem naprosto šokovaná... a Tim taky.” “Helena je velmi odvážná,” říká Depp. “Bez debaty jde o nejnáročnější roli celého filmu a ona si ji úžasně přivlastnila. V jejím podání je paní Lovett zranitelná, děsivá, legrační i sladká. Helena této ženě propůjčila celou řadu zajímavých rysů.”

“Na jedné straně jsem ji viděla jako naprosto amorální ženu, na druhé straně kypěla životem a byla stějně jako Sweeney naprostý ztroskotanec,” říká Bonham Carter. “Depresivní, introvertní a obezřetný Sweeney potřeboval někoho, kdo je radostný a vitální. Hlavním motorem její postavy je nenaplněná láska k někomu, kdo její city není schopen opětovat.

“Myslím si, že by byla mnohem raději, kdyby přestal přemýšlet o vraždění, byl o trochu romantičtější a věnoval jí víc pozornosti,” říká Depp. “Udržování očního kontaktu nepatří právě mezi jeho silné stránky, bohužel pro paní Lovett.” “Na té postavě něco velmi smutného, děsivého, emočně znepokojivého a zoufalého,” vysvětluje Burton. “To je také jeden z důvodů, proč se k sobě tak silně hodí dohromady. Ve skutečnosti je to především film o vztazích.”

City paní Lovett nejsou zamířeny jen na Todda. Velmi silné city chová i vůči mladému asistentovi pana Pirelliho, Tobymu (Edward Sanders). “Myslím si, že paní Lovett to s mateřskými pudy poněkud přehání,” říká Bonham Carter. “Je nepochybné, že o sobě uvažuje jako o Matce přírodě, která má vůči lidem ve svém okolí mateřské city. Částečně to jistě platí o Sweeneymu, zcela určitě však v případě Tobyho. Je totiž v podstatě silně frustrovanou matkou. Představuji si, že kdysi dávno v minulosti byla matkou, ale shodou nešťatsných náhod o své dítě přišla. Od té doby své ochranitelské tendence poněkud přehání. Toby k ní vzhlíží a poslouchá ji, tak si jeho prostřednictvím léčí své nenaplněné frustrace. Se Sweeneym je to jiné. Není co tedy co divit, že se cítí osamělá. Paní Lovett je v Tobyho očích pravou dámou, což je něco, po čem vždycky toužila – být noblesní dámou. Právě Toby ji vidí způsobem, po kterém paní Lovett vždycky toužila.”

Burton do role Sweeneyho úhlavním nepřítele, soudce Turpina, potřeboval typově vhodného a zkušeného herce. “Role Soudce je naprosto klíčová,” říká Zanuck. “Právě on je klíčovým důvodem pro odchod do trestanecké kolonie. Když se pak Sweeney vrátí do Londýna, není se co divit, že usiluje o jeho hlavu. Hledali jsme někoho, z koho bude vyzařovat stejně silné charizma jako z Johnnyho. A musel umět zpívat. Cílem bylo, aby Turpin u diváků vyvolával pocity zhnusení. Není snad zákeřnějších ničemů, než těch s tváří Alana Rickmana.”

“Alan je jedním z mých nejoblíbenejších herců a až zcela nedávno mi došlo, že umí i skvěle zpívat,” říká Burton. “Vždycky se mi zdálo, že z něj sálá stejně znepokojivé charizma jako z Vincenta Price. K vyvolání daného pocitu není ani třeba, aby měl patřičně vyšinutý dialog. Dokáže zahrát skvělé záporáky, kterým však neschází vrstvy a jakási podivná zranitelnost. Zkrátka jim rozumíte.”

“Alan je úžasný herec,” říká Depp. “Dokáže zahrát neuvěřitelně strašidelnou postavu a během jednoho záběru nasadí ty své oči vystrašeného štěněte, a už vás má. Rickman je skutečně Pan herec.”

Během studií na londýnské Royal Academy of Dramatic Arts (RADA) se Rickman pěveckých kurzů zúčastňoval, ale před Sweeney Toddem nikdy nedostal pořádnou příležitost. “Zpěv mě vždycky docela bavil, ale nikdy mě ani v koutku duše nenapadalo, že by se mu věnoval aktivně. Na situaci typu Waterloo je nejlepší narazit v okamžiku, kdy na ni nejméně čekáte.”

Roli okázalého holiče Pirelliho, který odkryje Barkerovu identitu, ztvárnil britský komik Sacha Baron Cohen, který tak od své průlomové komedie Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu získal první větší hereckou příležitost. Pirelli je Sweeneyho rivalem, se kterým se utká na jednom z londýnských náměstí,” vysvětluje producentka Laurie MacDonald. “Jeho postava je v podstatě komická, proto jsme potřebovali někoho jako je Sacha. Předpokládám, že lidé budou z jeho zpěvu unesení a že je překvapí, jak moc se jeho výkon liší od toho, který podal v kultovním Boratovi.

“Tuhle roli dostal dávno před tím, než jej zpopularizoval Borat,” říká Zanuck. “Pozvali jsme jej na konkurz. Přijel za námi do nahrávacího studia. Tehdy mi vůbec nedošlo, jak je vysoký – odhaduji kolem dvou metrů – a mužný. Tehdy nám řekl, že tenhle muzikál vždycky miloval a že odmala zpíval v souborech. Tak jsme jej hned požádali, aby nám něco zazpíval a on pro nás vystřihl jednu z písní Šumaře na střeše. Tim i já jsme se doslova posadili na zadek. Byla s ním ohromná legrace a došlo nám, že se do role Pirelliho úžasně hodí, a tak ji dostal. Je totiž naprosto úžasný. Sacha je v tomhle filmu skvělý.”

Depp se Zanuckem plně souhlasí. “Obdivuji Sachu celé roky, prakticky už od doby, kdy se začal objevovat v roli Aliho G. Ten chlapík se objevil ve dvěřích a během pár minut nás naprosto dostal. Dobře se na něj dívalo a skvěle se s ním spolupracuje. Cítíte se jako při setkání s novodobým Peterem Sellersem. Je to neuvěřitelně nadaný herec.”

Role Turpinova poskoka, Beadle Bamforda, se ujal jeden z nejuznávanějších britských herců současnosti, Timothy Spall, který se proslavil na divadle, na filmovém plátně i v televizi. Díky roli Petera Červíčka, kterou Spall ztvárnil v několika dílech potterovské ságy, se nedávno dostal i do širšího diváckého povědomí. Spall stejně jako Rickman vystudoval RADA a krátce po absolutoriu se objevoval ve oblíbené muzikálové komedii Topsy-Turvy. “Moje postava je neúnavný dříč, dělá pro Turpina všechnu špinavou práci,” říká Spall o postavě Bamforda. “Díky spojení se Soudcem, kterému se vetřel do přízně, se Bamfordovi podařilo dosáhnout jisté společenské vážnosti. Je jeho tělesným strážcem, přisluhovačem a zprostředkovatelem kontaktů s podsvětím. Je to pěkný násilník, který má ke společenské bezúhonnosti opravdu daleko.”

Zajímavou uměleckou sešlost uzavírá skupina mladých nováčků, kteří tímto filmem herecky debutují: Jamie Campbell Bower (Anthony), Jayne Wisener (Johanna), která druhým rokem studuje Royal Academy of Music and Drama v Glasgow, školák Edward Sanders (Toby) a divadelní veteránka z West Endu, Laura Michelle Kelly, která se objevila v muzikálech Mamma Mia, Mary Poppins a Pán prstenů.


TŘETÍ DĚJSTVÍ: HUDBA A PÍSNĚ
“V každém muzikálu hraje důležitou roli hudba,” říká Zanuck. “Příběh se vlastně posouvá díky písním. Našim cílem bylo, aby všichni herci zpívali bez playbacku. Každý zpívá sám za sebe.”
Mimo Lauru Michelle Kelly, která ve filmu ztvárnila žebračku, se žádný z herců filmu Sweeney Todd neživí jako profesionální zpěvák.

“Stephen Sondheim napsal pravděpodobně jednu z nejnáročnějších hudebních kompozic v dějinách muzikálu, pro většinu herců to bylo stejně náročné jako zdolávat Mt. Everest bez pomoci kyslíku a šerpů,” vysvětluje John Logan.

Hudební producent Mike Higham, který s Burtonem spolupracoval již na animovaném filmu Mrtvá nevěsta, předal každému herci CD s hudbou, aby mohli v soukromí procvičovat své pěvecké umění.

“Když jsem najednou slyšel ty úžasné zvukové plochy a každý z nástrojů odděleně – strunné nástroje, dechy a tak dál – otevřelo mi to oči,” vzpomíná Depp, který si většinu písní nahrál podomácku v Los Angeles, aby se o několik měsíců později pustil do profesionálního nahrávání v Londýně. “Netušil jsem, že to bude tak náročné. Na pódiu ani při samostatném poslechu na CD mi to po pěvecké stránce zase tak náročný muzikál nepřišel. Když se však zaposloucháte jen do hudby, uvědomíte si, že velkou část soundtracku zabírají relativně disharmonické pasáže.”

“V tom moři disharmonie máte pocit, že každá harmonická skladba přišla z úplně jiného světa,” říká Bonham Carter. “Líbí se mi, že každá část má své emocionální jádro. Zpívám například píseň Wait, která je krásnou ukolébavkou. Z vnějšku je docela jednoduchá, ale uvnitř se vzdouvají ty nejtemnější emoce. Z piána vychází kakofonie zvuků, ale přesně takové je Sweeneyho duševní rozpoložení.”

Většinu hudby tvůrci nahráli během čtyř dnů v londýnském studiu Air Studios, ve kterém se shromáždilo až 64 hudebníků. Sondheimův slavný kus ještě nikdy tak velký orchestr nehrál. “Aby byl zvuk bombastičtější a silnější, přidali jsme na 30 houslí, několik dechových nástrojů a tubu,” vysvětluje Higham. “Něco tak unikátního už tu dlouho nebylo.” Na nahrávání dohlížel sám Stephen Sondheim, dirigentem byl jeho hudební supervizor Paul Gemignani. “Sedět s Timem po pravici a Stephenem Sondheimem po levici byl úžasný zážitek,” vzpomíná Zanuck. “Byl ve svém živlu, slyšel i to nejmenší zaváhání flétnity, a stejně tak byl Tim Burton pánem placu.”

Po nahrání hudby přišly na řadu písně. Před nahráváním písní se herci sešli se Stephenem Sondheimem, který na několik dní přiletěl z Londýna. “Byla jsem neuvěřitelně nervózní,” vzpomíná Bonham Carter. “Vybral si mě a tak jsem mu prostě musela zazpívat. Díky bohu byl naprosto v pohodě.”

Timothy Spall dodává: “Zpívat sice umím, ale rozhodně nejsem žádný velký zpěvák. Při zpěvu v jeho bezprostřední přítomnosti jsem si připadal jak Hamlet před Shakespearem.” Sondheim se soustředil nejen na hudební provedení, ale i na jednotlivé zpěváky. “Dávám přednost hercům, kteří umějí zpívat, před zpěváky, kteří přehrávají. Možná z toho nevznikne ta nejdokonalejší možná hudba, ale zcela určitě to příběh udrží na těch správných kolejích. A o to jde.”

Nahrávání písní v Air Studios a v londýnském Eden Studios zabralo na přelomu listopadu a prosince 2006 celých šest týdnů. “Většinu písní jsem v Los Angeles nazpíval formou demonahrávek,” vysvětluje Depp. “Pak jsem přiletěl do Londýna a všechno nahrál ještě jednou. Nahrávky se pak smíchaly s orchestrální hudbou. Šlo o naprosto přirozený proces, hudba je má největší láska.”

Nejvíce písní, a ještě k tomu ty úplně nejnáročnější, měla ve svém repertoáru Bonham Carter. Nahrávání ústřední písně její postavy - The Worst Pies in London – po ní nechtělo jen vnikající pěvecký projev, ale i dobře zvládnuté kuchařské umění. Bonham Carter totiž při zpěvu této písně musela připravit celý masových bochánek. “Je to naprosto úžasná píseň, ale zároveň velmi náročná,” říká herečka. “Sondheim ji napsal tak, aby se na ní odhalilo herecké i pěvecké umění jejího interpreta. Píseň má neobyčejně rychlé tempo a úžasně odhaluje všechny nuance její postavy, ukazuje ji jako někoho, kdo překročil své meze. Píseň je neuvěřitelně rychlá a přesně artikuluje to, co si její postava myslí. Song dále tématizuje skutečnost, že provozuje pekárnu, která používá poněkud kontroverzní suroviny, a že se jí smůla lepí na paty. Vyrábět masových bochánek a zároveň při tom zpívat je velmi náročný úkol.”

Bohnam Carter se mimo jiné zúčastnila kurzu přípravy masových bochánků, který vedl odborník na dobové pečivo. Zvuky přípravy masového bochánku se na filmový pás musely dostat také. “Při natáčení dané filmové scény jsem pak všechno musela dělat ve stejné posloupnosti, abych nenarušila kontinuitu vyprávění,” říká herečka. “Každý jednotlivý pohyb musíte odvést v přesně stanoveném okamžiku. Odhaduji, že od chvíle, kdy jsem se k projektu dostala, přes konkurz až ke konečnému nahrávání, jsem tu píseň zpívala minimálně 500x.”

Příběh Sweeneyho Todda je nesen především písněmi a hudbou, nikoliv dialogy, jak je tomu ve filmech obvyklé. Při nahrávání skladeb šlo o víc, než jen o to, jak dostat hudebně a pěvecky dokonalé písně. Na placu pak herci zpívali na playback, neboť kulisami zněly písně, jež byly zaznamenány více než několik měsíců před začátkem natáčení.

Hlavní část natáčení začala 5. února 2007 v anglických studiích Pinewood, kde Burton v minulosti natáčel filmy Batman a Karlík a továrna na čokoládu. Na placu museli herci zpívat na playback podle písní, které byly nahrány o několik měsíců dříve, což je velmi náročná disciplína i pro zkušené zpěváky. “Musíte to hrát tak, aby se v tom zračila autentická intenzita, a zároveň odvést naprosto dokonalý výkon,” říká Bonham Carter. “Nesmíte se tvářit, že si na něco vzpomínáte, něco ilustrujete nebo demonstrujete – vše se odehrává v této chvíli, doslova “tady a teď,” a musíte se to pokusit oživit. Občas mě napadlo, že bych to chtěla zazpívat naživo, ale bylo mi jasné, že zvuk by nebyl ani z poloviny tak dobrý.”

“Pohled na Helenu a Johnnyho byl úžasný,” říká profesionální muzikálová zpěvačka Laura Michelle Kelly, která filmem Sweeney Todd herecky debutuje. “Nikdy by mě ani nenapadlo, že zpívali veřejně poprvé. Byli si svým výkonem naprosto jistí. V dané chvíli už se však z větší části soustředili na herecký, což je v přímém kontrastu se zpěvem, který si většinou nenárokuje žádný zvláštní herecký výkon. Většina lidí si myslí, že zpěv Sondheimových skladeb je to nejtěžší, co existuje. Neustále se v nich mění tempo i melodie, všechny jsou výrazově velmi náročné. Někteří lidé během několika let snažení nedosáhli ani z poloviny tak dobrých výsledků jako herci, kteří byli motivovaní a velmi přirození. Hodně jsem se od nich naučila.”

“Nejde o nahrávku broadwayské show, je to film,” říká Logan. “Tim se snažil vyhýbat všem hrám na city, doslovnosti, “uživatelské vstřícnosti” či herecké vemlouvavosti. Herci nesměli tlačit na pilu a hrát tak říkajíc pro poslední řadu na nejvyšší galerii divadla, ačkoliv příběh plný prudkých emocí a majestátní hudby poskytuje relativní intepretační volnost a jistá míra přehrávání by byla zcela přirozená. Timovi však šlo o co největší míru přirozenosti, chtěl být vůči divákům čestný a představit jim několik postav, které si procházejí peklem. Nechtěl se vyhýbat nepříjemným pocitům. Jsa fanoušek filmu i divadla, myslím si, že odvedl naprosto dokonalý výkon. Řekl: ´Ceníme si divadelního představení, máme je rádi, v našich srdcích bude vždycky na jednom z prvních míst, cílem našeho snažení je však co nejlepší filmová verze.”


ČTVRTÉ DĚJSTVÍ: SVĚT SWEENEYHO TODDA
Filmy Tima Burtona jsou známé svými dech beroucími výtvarnými návrhy a stylizovanými vizuály. Návrhářem, který dostal za úkol oživit vizi Londýna 19. století, byl dvojnásobný držitel Oscara Dante Ferretti.

Ferretti je jedním z největších mistrů svého oboru. Od začátku své profesionální dráhy spolupracoval se zvučnými jmény jakými jsou italský filmař Federico Fellini, se kterým pracoval na šesti filmech, či Martin Scorsese (Věk nevinnosti, Gangy New Yorku, Letec), Brian De Palma (Černá Dahlia) a Neil Jordan (Interview s upírem).

“Viděl jsem všechny Danteho návrhy od doby, kdy spolupracoval s Fellinim. Být v týmu s někým, kdo se znal s Fellinim, vám dodává energii,” říká Burton. “Utvrzuje vás to v přesvědčení, že děláte především na filmu, ne na komerčním produktu. Dante je opravdový umělec. Zastavíte se u něj v pracovně a vždycky vám ukáže nějaké zajímavé výtvarné návrhy. Čiší z něj neuvěřitelná energie a má toho spoustu za sebou, což je pro mě nesmírně motivující.”

Jedním z hlavních důvodů proč Burton Ferrettimu připomínal Felliniho, byla Burtonova umělecká povaha, kdy neustále kreslí, skicuje a přichází s novými nápady. “Vždycky mi připadalo, že se podobá Fellinimu,” říká návrhář italského původu. “Je velmi tvůrčí, vždycky vám nakreslí alespoň malý náčrtek. Přesně to dělal i Fellini. Jsou si velmi podobní.”

Burtonovi u Sweeneyho Todda nikdy nešlo o realistickou rekonstrukci Londýna 19. století. “Nechtěli se v každém známém detailu držet reality, přece jen jde o lehce stylizovanou povídačku,” vysvětluje. Burton poslal Ferrettimu DVD s filmem Frankensteinův syn, který mu měl posloužit jako vzor toho, jak si představuje výtvarnou stránku svého připravovaného díla.

“Řekl mi ´Chci, aby Londýn vypadal jako z černobílého hollywoodského filmu,´” vzpomíná návrhář. “Nechci v něm příliš mnoho detailů, jen minimum barev, většinou jen odstíny černé a bílé. Chci, aby byl maximálně grafický. Tim je neuvěřitelně tvůrčí. Ví naprosto přesně, čeho chce dosáhnout. Je opravdu skvělým režisérem, když se podíváte na jeho filmy, zjistíte, že jedním z hlavních kritérií je pro něj vizuální stránka.”

Film Sweeney Todd svůj výjimečný vzhled získal i díky pastelově zbarveným flashbackům, které osvětlovaly minulost postav, některé jejich představy a tužby. “Hudba a texty písní vypráví o tom, jak mu soudce Turpin odloudí ženu, která pak zemře,” říká producentka MacDonald. “Příběh nám dává spoustu příležitostí jak tento konflikt silných osobností vizualizovat. Velmi rychle zjistíme, kdo Sweeney byl a co se mu v minulosti stalo. Tyto flashbacky plné jasných barev stojí v ostrém kontrastu k Ferrettiho střídmým návrhům, které ukazují jeho současný život.”

Burton je známý tím, že se při vytváření fantastických světů co nejvíce vyhýbá moderním počítačovým technologiím a používá tradiční filmařské techniky, kde se stále uplatňují studia, kulisy apod. Burton si původně naplánoval, že tentokrát použije stejné techniky jaké se uplatňují u filmů Sin City a Svět zítřka, což znamená, že na placu bude minimum kulis a rekvizit a herci budou snímáni na zeleném pozadí. “Jedním z důvodů byl rozpočet,” vysvětluje. “Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi docházelo, že mi kulisy vlastně pomáhají a stejně tak pomáhají hercům a všem ostatním. Herci mimo jiné často zpívají. Když zpíváte na zeleném pozadí, jeste dokonale odtržení od veškeré okolní reality. Stala by se z toho noční můra. Zpěv nakonec vedl k tomu, že se kulisy ukázaly důležitější než kdykoliv předtím.

Producent Zanuck říká, že rozdíl v nákladech by byl při použití zeleného pozadí a reálných kulis naprosto minimální. “Zjistili jsme, že když místo zeleného pozadí použijeme klasické kulisy s několika extenzemi v podobě malých zelených ploch, bude výsledek naprosto stejný,” říká Zanuck. “Tim se v kulisách cítil mnohem pohodlněji, a stejně tak i herci.”

Ačkoliv Ferretti stavbu klasických kulis uvítal, znamenaly pro něj i jeho tým mnohem víc práce. Při použití techniky zeleného pozadí měly z domu soudce Turpina reálně existovat jen dveře a jednoduché okno. Návrat k tradičním metodám znamenal, že tvůrci museli postavit celý dům, širokou ulici a namalovat obrovské pozadí Londýna. Ferretti ve studiích Pinewood nakonec dohlížel na výrobu více než desítky rozměrných kulis. Zkrácená preprodukční fáze a relativně malý rozpočet od Ferrettiho vyžadoval maximálně tvůrčí přístup, kdy do omezených prostor studií Pinewood musel vměstnat tolik kulis, kolik jich vyžadoval scénář. Ferrettiho řešení bylo bezmála geniální a po finanční stránce neobyčejně efektivní.

Ferretti přišel s konceptem vyměnitelných a posuvných zdí, díky kterým mohly být jednotlivé komponenty využity hned několikrát. Kupříkladu trh na St. Duncan, který vznikl v pinewoodském studiu S, se dal snadno přestavět na Fleet Street, čímž se ušetřil čas i peníze studia.

“S Dantem jsme spolupracovali již čtyřikrát a tentokrát předčil všechna naše očekávání,” říká Zanuck. “Na natáčení filmu jsme neměli tolik peněz, kolik bychom skutečně potřebovali a tak jsme nemohli postavit vše, co jsme chtěli. Dante si vzal některé kulisy a pouhou změnou jejich struktury z nich udělal jiné. Bezprostředně za kulisami jednoho domu či interiéru byly často uskladněny další, protože jsme si nemohli dovolit pronájem všech pinewoodských studií. I tak je úžasné, co všechno se mu za dané peníze podařilo vyrobit. Budete se cítit jako v dobovém Londýně, díky digitálním extenzím kulis získáte pocit, že se scéna natáčela venku.”

Dalším důležitým umělcem byla návrhářka kostýmů Colleen Atwood, ”protože kostýmy jsou dalšími postavami filmu,” říká Tim Burton.

“Už jsem s Colleen několikrát spolupracoval a pokaždé se přesně trefila do mých požadavků.
Její práce je stejně důležitá jako od ostatních návrhářů, neboť svými kostýmy pomáhá vyhmátnout ten pravý tón filmu. Její kostýmy hercům pomáhají v přerodu ve filmové postavy a ovlivňují i jejich herecké výkony.

Výroba kostýmů k filmu Sweeney Todd byla velmi náročná, protože barevná škála scén “ze současnosti” byla relativně omezená. Aby Atwood dosáhla efektu, který Burton od začátku zamýšlel, musela si pohrát s různými styly a texturami látek. “Paní Lovett a Sweeney jsou velmi silné postavy,” říká režisér. “Jako režisér chcete docílit stejné síly obrazů, jaká je k vidění ve starých filmech o Frankensteinovi, Drákulovi a v jiných klasických hororech s příšerami.”

Burton chtěl tentokrát co nejvíce potlačit barevnou škálu a dosáhnout efektu takřka černobílého filmu. “Nabízela se myšlenka, že film natočíme na černobílý materiál,” říká kameraman Dariusz Wolski. “Tim mi ukázal spoustu starých hororů. Oba milujeme filmy noir. Máme rádi černobílé filmy. Základní přístup spočíval v tom, že film musí mít specifickou náladu, temnou atmosféru a spoustu kontrastních scén. Dante navrhl a postavil mnoho monochromatických kulis. Pak jsem přišel já, abych je trochu nasvítil. Prohlédli jsme si spoustu fotek starého Londýna. Chtěli jsme, aby film vypadal jako starý snímek, vyrobený moderními technologiemi. Jinými slovy jsme chtěli staromódní film vyrobený moderními postupy.”

Během fáze postprodukce použil kameraman polského původu tzv. Digital Intermediate proces, který z materiálu odfiltroval takřka všechny barvy. “Kombinací masek, kostýmů a dekorací chceme dosáhnout efektu co nejvybledlejších barev,” říká Wolski. “Barvy jsou nakonec tak bledé, že film vypadá jako černobílý. S výjimkou krve.”

Sweeney Todd své oběti podřezává břitvou a proto bylo nevyhnutelné, aby film Sweeney Todd přetékal krví. Ta je i nezbytnou rekvizitou muzikálové verze. “Když jsem se s Timem poprvé setkal, hodně jsme si povídali o našem prvním zážitku ze Sweeney Todda a jeho krvavém efektu,” vzpomíná Logan. “Už při prvním podříznutí krku to břitva pořádně rozbalí, krev se rozstříkne po celém pódiu a díky vynikajícímu nasvětlení vynikne její sytá barva.”

“Když někomu podříznete krk, je všude spousta krve, a my to nijak nepřikrášlujeme,” říká dále Logan. “To co Sweeney Todd dělá samozřejmě neschvalujeme, ale pokud pochopíme příkoří, které na něm napáchalo jeho okolí, pochopíme i hloubku jeho tragédie. Na jedné straně je vám jasné, že jde o nebezpečného maniaka, na druhé vám kvůli jeho osudu puká srdce. Tento Sweeneyho dvojznačný efekt je naprosto geniální; byli jsme přesvědčení o tom, že před realitou krve bych neměli zavírat oči. Když své oběti prořízne hrdlo, přesekne i krční tepnu, ze které stříká hotový gejzír krve.”

“Film Sweeney Todd je antickou tragédií v klasickém slova smyslu,” uzavírá Logan. “Je jasné, že tato nejednoznačná postava skládá hold francouzským melodramatům 19. století a sešitům levných krváků Penny Dreadfuls. Je třeba zdůraznit, že krev ve Sweeney Toddovi není projevem sadizmu, neboť se jí nejde vyhnout. Naopak je součástí světa, který postavy obývají. Jakékoliv skrývání pravé tváře světa by bylo přikrášlováním příběhu i reality jako takové. Pravda je totiž ta, že i dnes lidé umírají násilnou smrtí. Hlavní postava filmu je zmítána až neuvěřitelně silnými vášněmi. Musí zabíjet a jeho ruce a obličej jsou potřísněné od krve. Doslova i obrazně je přikrytý krví.


EPILOG
První filmoví diváci se na Sweeney Todda mohli podívat již na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, kde Burton získal Zlatého lva za přínos světovému filmu. Při té příležitosti byl promítnut osmiminutový sestřih filmu, jehož součástí byla i píseň Johnnyho Deppa My Friends. Reakce diváků na promítnuté scény byly velmi příznivé, v mnoha případech dokonce nadšené. “Modlím se za to, aby po uvedení filmu do kin bylo nadšení, požitek a vzrušení alespoň z poloviny tak velké, jako při tom, co jsme zažívali při natáčení,” říká Bonham Carter. “Myslím, že to bude skvělý film, je spojením toho nejlepšího z Tima a Sondheima. Oba jsou totiž citliví na stejné věci a mají tentýž smysl pro humor. Jeho hudba je úžasně romantická a filmu nechybí vášeň, protože Tim i Johnny jí přímo přetékají.”

“Vždycky tu hrozí nebezpečí, že puristy filmem urazí, protože z muzikálu převzal jen určité věci. Ve snímku je naopak několik čísel, které v pódiovém muzikálu chybí,” říká Burton. “Snažil jsem se k muzikálu přistoupit s pietou, každopádně nikdy nevíte, jak se zachovají tradicionalisté. Řekněte mi, kolik jich tu je? Podobné filmy jsou vždycky tak trochu vabank, protože kombinují muzikál s nepřístupnými scénami se spoustou krve. Lidé, kteří chodí na broadwayské muzikály, většinou nechodí na krvavé horory a opačně.”

Sondheim se snaží věrné fanoušky muzikálu uklidnit tím, že na jeho popud byly některé filmové scény vystřiženy. Zároveň však dodává: “Chtěl bych diváky vyzvat, aby své vzpomínky na muzikál pokud možno nechali před kinem. Stejně jako v případě jiných filmů založených na slavném muzikálu, i v tomto případě platí, že tvůrci vyšli ze základního konfliktu materiálu a udělali z něj svébytný film. Sweeney Todd není filmovou verzí slavného muzikálu, spíše jde film, který ze slavného muzikálu vychází.”


LEGENDA O SWEENEY TODDOVI
“Když jsme zahájili produkci filmu, sešel jsem se s představiteli studia a řekl jim ´Přátelé, v tom film bude moře krve,´” vzpomíná režisér Tim Burton, který si uvědomuje, že tento mírně zvrhlý film potřebuje násilné scény zabalit stejně nenápadně jako paní Lovett obsah svých masových bochánků.

Někteří badatelé se domnívají, že postava Sweeney Todda nikdy neexistovala, jiní jsou naopak přesvědčeni, že legenda z 18. století o Ďábelském holiči z Fleet Street má svůj reálný základ.
Sweeney Todd se prý narodil roku 1748 jako jediné dítě chudých dělníků v továrně na hedvábné látky. Londýn byl v té době plný nemocí, špíny, bídy a korupce a mladý Todd pracoval se svými rodiči na spřádacích stavech. Když mu bylo čtrnáct let, jeho rodiče za záhadných okolností zmizeli a Todd, který se dopustil malé krádeže, byl poslán do vězení Newgate. Takové rozhodnutí soudu bylo v dané době považováno za neslýchanou milost, protože většina mladých zlodějů dostávala nejpřísnější trest - šibenici.

Todd dospíval mezi zloději a vrahy a podle útržkovitých informací se stal učedníkem vězeňského holiče a spoluvězně Elmera Plummera. Holiči často v drobných chirurgických úkonech zaskakovali za drahé a přetížené lékaře, Todd se pravděpodobně naučil základům anatomie a paralelně s tím zjistil, jak své zákazníky nepozorovaně okrást. Po propuštění z vězení si nemohl stěžovat na nedostatek práce ani na nízké tržby, mladého muže však zachvátila závist, žárlivost a nepřekonatelný hněv, čímž začalo i jeho krvavé řádění.

Zanedlouho poté si Todd otevřel provozovnu na ulici Fleet č.p. 186, nedaleko kostela St. Dunstan, pod kterým se kříží stovky metrů podzemních chodeb, v nichž jsou pohřbeni lidé z okolní farnosti. Todd své služby inzeroval přímo ve výkladu svého holičství, kam umístil kuriózní výstavku z lidských zubů, vlasů a krve. Uprostřed pronajaté místnosti pak stál jeho slavný nástroj smrti: holičské křeslo.

Todd pod křeslo umístil důmyslnou šachtu s přepadem, který se otevíral pod všemi úhly. Holičské křeslo bylo ukotveno ze čtyř stran. Když Todd zatáhl za páku, váha zákazníkova těla způsobila, že se povolená kostra křesla propadla a nešťastník se zřítil o několik pater až do sklepa, kde zpravidla hlavou narazil na podlahu. Todd pak co nejrychleji seběhl do sklepa, kde zákazníka dorazil břitvou. Todd pak oběti sebral vše, co mělo nějakou hodnotu a mrtvolu ukryl mezi starými kostrami pod kostelem St. Dunstan. Jeho plán po určitou dobu fungoval, ale Toddovi časem došly prostory, kam by mohl ukládat mrtvoly svých obětí.

Todd se mezitím seznámil s hrabivou vdovou Margery Lovett. Poté co Todd v Bell Yard založil obchod s masovými bochánky, propojený systémem tunelů s jeho holičstvím, stali se z Todda a Lovett milenci a komplicové. Todd využil svých znalostí z anatomie k porcování lidských těl a začal přebytečné maso dodávat do krámu paní Lovett. Kůži a kosti pak ukrýval v katakombách pod kostelem.

Toddova touha po krvi časem vzrostla do té míry, že zabíjel takřka každý den. Obchodu paní Lovett se čím dál víc dařilo, ale pozornosti veřejnosti bohužel neušel podivný zápach vycházející z útrob kostela St. Dunstan. Policie se okamžitě pustila do pátrání a zanedlouho si spojila zprávy o záhadných zmizeních s hromadami hnijících mrtvol a krvavé stopy vedoucí ze sklepa Toddova holičství do krámu paní Lovett. V okamžiku, kdy se informace delikátní povahy dostaly na veřejnost, vypukla davová hysterie.


MÉDIA A MAGAZÍNY PENNY DREADFULS
Todd byl bez soudu uvržen do vězení. Když si policie došla do Bell Yard pro paní Lovett, mnozí zákazníci zjistili děsivou pravdu o obětech vražd a o tom, že se nevědomky podíleli na konzumaci obětí. Dav se jí na místě pokusil zlynčovat, ale Lovett byl neprodleně převezena do vězení Newgate.

Krátce před svou sebevraždou se Lovett ze svých činů vyzpovídala jedné ze spoluvězenkyň, Todd se dostal před soud, byl shledán vinným a nakonec byl pověšen. Sweeney Todd za sebou nechal kolem 160 obětí.

Veřejnost tyto události sledovala s nadšením a vydavatelé novin se na náhlém zájmu čtenářů rozhodli přiživit a zvýšili náklad. Novináři však často mísili fakta s dohady, takže příběh brzy nabyl rozměrů senzace. Sweeney Todd úspěšně plnil stránky bulvárního tisku a z kauzy se postupně stávala tzv. městská legenda. Příběh se dočkal celé řady tištěných verzí, v žádné z nich se však nedochoval popis Toddova vzhledu.

Rostoucí popularita skutečných kriminálních příběhů, ke které přispěl stále větší počet dospělých čtenářů, vedla ke vzniku řady dryáčnických magazínů, které se prodávaly za ustálenou cenu jednoho centu/penny. Kvůli úzkému tématickému okruhu námětů a z důvodu jejich nízké literární kvality se vžil název
Penny Bloods a později Penny Dreadfuls. Jeden z nejpopulárnějších dílů nesl název The String of Pearls (1846), který vydal Thomas Preckett Prest. Právě v tomto příběhu se poprvé objevuje obávaný Ďábelský holič jménem Sweeney Todd. Prestův příběh se brzy stal součástí populární kultury a byl mimo jiné uveden na celé řadě divadelních pódií.


TRADICE FRANCOUZSKÉHO MELODRAMATU
“George Dibdin-Pitt byl jedním nejpopulárnějších autorů divadelních her své doby,” vysvětluje Stephen Sondheim. “Pitt již koncem 40. let 19. století uvedl hru založenou na Toddově příběhu, ze které se stal velký hit.” Na jedné straně příběh vycházel vstříc fascinaci hrůzostrašnými historkami a různými nechutnostmi, Pittův Sweeney Todd byl však zároveň stylizován do melodramatu francouzského typu, nazývaných též Grand Guignol.

Tento typ her je pojmenován po divadle Le Theatre du Grand Guignol, které roku 1897 založil Os