zavřít

Dlouhý popis filmu

V roce 2003 se výkonný producent Mark Clayman – scénárista a herec, jenž se v té době začal přeorientovávat na producentskou práci – stal jedním z mnoha televizních diváků, kteří v pořadu 20/20 zhlédli reportáž o životním příběhu Chrise Gardnera. „Moc často ten pořad s ženou nesledujeme, ale shodou okolností jsme chytili právě tenhle díl. Popisoval všechny překážky, které musel v nejtěžším období svého života překonat, přičemž tou nejpalčivější byla ztráta domova. Byla tam scéna, ve které šel se svým synem na nádražní záchodky a popisoval, jak ho tam kdysi koupal v umyvadle. Vzhledem k tomu, že jsme tehdy měli ročního syna, dojal nás ten příběh k slzám. Nebral jsem to jako příběh o chudákovi, který se stal boháčem, ale jako dojemný příběh o otci a synovi. Otočil jsem se na svou ženu a řekl jsem jí: ‚Musím koupit práva na tenhle příběh. A pokud podle něj natočíme film, mohla by to být přelomová role pro Willa Smithe.“

Ze záplavy telefonátů, které Gardnera hned následující ráno po odvysílání pořadu překvapily, jej nejvíce zaujal ten Claymanův – „byl otevřený, bezprostřední, upřímný a jasný.“ Ihned si domluvili schůzku v produkční společnosti Escape Artists, jejíž společníci Todd Black, Jason Blumenthal a Steve Tisch se v minulosti podíleli na filmech jako Příběh Antwona Fishera, Kult hákového kříže nebo oscarovém Forrestu Gumpovi. „Z mého pohledu byl Chrisův příběh univerzální,“ říká Blumenthal. „Byl o tom, jak daleko je otec schopen zajít, aby se dokázal postarat o svého syna a zajistit mu bezpečí. Jeho emocionální jádro oslovilo každého a my jsme jej využili jako odrazového můstku pro příběh, inspirovaný Chrisovým životem.“

Black s Blumenthalem kontaktovali producenta Jamese Lassitera, který je partnerem Willa Smithe ve společnosti Overbrook Entertainment. Ten byl příběhem také nadšen a ihned poslal záznam pořadu 20/20 do Vancouveru, kde Smith v té době natáčel film Já, robot. Herec zareagoval během 24 hodin. „Jakmile jsem zhlédnul ten pořad, ihned jsem ten příběh začal vnímat jako ztělesnění amerického snu,“ říká Will Smith. „Základem konceptu, na kterém stojí celá tahle země, je naděje, že každý člověk si může s pomocí vlastní vůle a odhodlání sám zformovat svůj život, vybrat si tu situaci, do které se dostane. Když vidíte někoho, kdo má takovou vytrvalost a kuráž, přirozeně se zeptáte – dokázal bych to taky? Dokázal bych být takový chlap, takový otec, takový manžel, abych se postavil nepřízni osudu tak jako tenhle člověk, tak jako Chris? Tyhle otázky jsem si pokládal já.“

Dalším důležitým krokem bylo najít způsob, jak adaptovat 15minutový segment publicistického pořadu do podoby celovečerního filmu. „Všechno stojí a padá s tím, jestli se vám podaří sehnat dobrého scénáristu,“ říká Black. „My jsme naštěstí těsně před tímhle filmem pracovali na snímku Pan Rosnička, k němuž psal scénář Steven Conrad. Když jsme mu ukázali ten záznam, řekl nám: ‚Vím přesně, jak by z toho šel udělat film. Musíte mě k tomu pustit.‘“

Po úvodním setkání producenti sjednali Conradovi a Chrisu Gardnerovi schůzku v Chicagu (kde oba žijí). Gardner poté se scénáristou úzce spolupracoval, pomáhal mu nalézat odpovědi na různé otázky a také mu poskytoval odezvu na jeho tvůrčí nápady.

Příběh prošel při přerodu ve filmový scénář několika změnami, z nichž je tou nejzásadnější proměna Gardnerova syna z nemluvněte v pětiletého chlapce a snížení nízkého příjmu, který Gardnerovi plynul z jeho praxe, na nulu. Scénář také vyžadoval, aby Conrad vytvořil postavy, které by byly kombinací různých lidí, s nimiž se Gardner během této životní etapy setkal – včetně matky jeho malého syna.

Přestože po přečtení scénáře projevila zájem o tuto látku spousta režisérů, Smith s Lassiterem se přimluvili za Gabriele Muccinoa – a to navzdory tomu, že do té doby nenatočil ani jeden anglicky mluvený film. „Velmi mě přitahovalo vyobrazení té zoufalé touhy přežít a skutečnosti, že tím úplně nejdůležitějším pro něj bylo postarat se o své dítě. Chris se pokouší vypořádat s nevýslovně obtížnými situacemi a snaží se, aby ani ty nejhorší okamžiky neměly neblahý efekt na vývoj jeho syna,“ říká režisér.

Do důležité role Gardnerova pětiletého syna filmaři nakonec obsadili Jadena Christophera Syrea Smithe, kterého vybrali z více než sta dětí. Vzhledem k tomu, že jde o sedmiletého syna Willa Smithe a Jady Pinkett Smith, byla chemie mezi dvěma hlavními představiteli zaručena.

„Svěřit režii Gabrieleovi byl risk, ale zdaleka ne takový, jako obsadit Jadena Smithe do role Christophera. Pokud by tu roli nezvládl na jedničku, vypadalo by to jako protežování příbuzných,“ říká Lassiter.

„Ukradl si všechny naše společné scény pro sebe,“ směje se Will Smith. „Z toho nejsem nijak zvlášť nadšen. Má štěstí, že je to můj syn, protože jinak bych ho musel asi nechat vystřihnout.“

„Na začátku jsme měli obavy, že se jako jeho skutečný otec nebudu moci ve společných scénách soustředit na herecký výkon,“ pokračuje herec. „Ve skutečnosti tomu však bylo úplně naopak. Když jsem se mu podíval do očí a viděl tam tu bolest a vztek, který prožíval v té době malý Christopher, přidalo to scéně na realističnosti, protože jsem měl skutečný pocit rodičovského selhání. Vyvolávalo to ve mně obrovské emoce.“

Hlavní výtvarník J. Michael Riva (který se nedávno podílel na dobrodružném fantasy filmu Zathura: Vesmírné dobrodružství a třetím dílu megahitu Spider-Man), návrhářka kostýmů Sharen Davis (která má na kontě film Ray a nadcházející snímek Dreamgirls) a kameraman Phedon Papamichael (který nasnímal filmy Walk the Line a Pan Rosnička) ve filmu společnými silami navodili atmosféru 80. let.

„Největším problémem bylo ztvárnit tu dobu autenticky, ale zároveň se vyhnout přílišné stylizaci. 80. léta nejsou v oblasti vizuální atmosféry nijak výrazná či jednoznačně definovatelná, proto je jejich vyobrazení ve filmu vždycky problematické – zejména v případě, že se film odehrává v jediném městě. Amerika se v té době pořád vzpamatovávala z Vietnamu. Celá země byla unavená. Naše reakce byly nevinnější, bylo to jako dobrovolné bezvědomí. V té době mohl bezdomovec s pětiletým dítětem klidně zůstat nepovšimnutý,“ říká Riva. „Základem naší práce bylo navodit atmosféru neagresivním způsobem, pomocí detailů a jemných náznaků. V 80. letech každý kouřil, reklamy a billboardy působily naivně a nevinně, lidé nosili trička s límečky, na kterých byly knoflíky, po silnicích jezdila hrozná auta a v kině se hrál Zuřící býk. A my jsme chtěli do filmu zakomponovat všechny tyhle detaily, kterých si lidé ani nemusí všimnout, což nám přišlo mnohem lepší než před nimi mávat nějakými okatými symboly tehdejší doby.“

„Koupili jsme padesát aut z téhle éry, která jsme s sebou všude brali, abychom je mohli kdykoliv postavit do záběru,“ říká vedoucí výroby Louis D’Esposito, který měl na starosti logistickou stránku věci. „Měli jsme i čtyři staré autobusy – jeden byl určený pro natáčení interiéru, jeden na exteriéry a ty dva zbývající jen v některých scénách projížděly okolo. A všechny komparzisty jsme poprosili, aby na nás v případě, že mají doma nějaká auta z 60. nebo 70. let, mysleli a vzali je s sebou.“

„Použili jsme také spoustu dobových reklam a návěští, které jsme dali na billboardy a autobusy. Jednou z mých oblíbených je billboard na avokádo s tím úžasným tělem Angie Dickinson, který visí na boku autobusu,“ dodává Riva.

Dalším náročným úkolem bylo vytvořit kanceláře společnosti, do níž je Chris ve filmu přijat. „Logickou volbou by bylo postavit scénu ve studiu, ale my jsme byli s Gabrielem pevně odhodláni natočit ten film na skutečných lokacích a risknout, že nám nevyjde počasí,“ říká Riva. „Do hotové scény jsme pak museli nasázet Quotrony – prehistorické verze dnešních počítačů, které byly v té době hlavním pracovním nástrojem makléřů. Museli pracovat s těmi šílenými obrazovkami s černým pozadím, na které člověk psal zeleným kurzorem zelená písmenka. A my jsme jich museli vyrobit 70.“

Kostýmní návrhářka Sharen Davis se také přiklonila ke způsobu práce, který upřednostňoval jemné náznaky před nápadným zdůrazňováním. „Nechtěli jsme, aby cokoliv vyčnívalo,“ říká Davis. „Vzali jsme siluetu 80. let a pak navrhli oblečení, které do ní zapadlo, avšak nijak výrazně.“

Odívání Willa a Jadena Smithe navíc komplikovala skutečnost, že jejich postavy nemají peníze ani na jídlo a bydlení, natožpak na oblečení. „Will to pochopil stoprocentně,“ říká Davis. „Bylo mu jedno, že musí nosit tři dny po sobě stejnou kravatu a že mu ten oblek nesedí. Co se týče Jadena, ten ve filmu nosí lacláče Osh Kosh B’gosh, které byly tehdy nejpopulárnějším dětským oblečením, ale dnes už se ani nevyrábějí. Většinu jeho oblečení jsem koupila na eBay. Jednou z výjimek je ta bunda, kterou nosí na sobě, tu jsem navrhla sama.“

Převážnou část šedesátidenního natáčení filmaři strávili v San Franciscu, na několik dní se podívali také do Oaklandu, kde má výuková střediska a sklady tamější městská doprava. „San Francisco je krásné město, ale je trochu malé a obtížně se po něm pohybuje,“ říká D’Esposito. Mezi hlavní natáčecí lokace patřila oblast finančních institucí, kde Chris pracoval, čínská čtvrť, kam dával syna do školky, Tenderloin, kde se snažili najít nějaký bezdomovecký přístřešek a několik podzemních stanic metra, kde skončili, když vyčerpali všechny ostatní možnosti. „San Francisco je vizuálně působivé a vyzařuje z něj bohatství a moc, zejména ve scénách z oblasti finančních institucí. Chtěli jsme, aby to bylo výrazně cítit při pohledu z okna Chrisovy kanceláře,“ říká Riva.

Stručný popis filmu