Scenárista, novinář a spisovatel Jean-Christophe Grangé při práci na scénáři spojil dva náměty, které jej fascinují. První se týká nových zařízení, které umožňují manipulovat různými částmi mozku, hlavně pamětí. Druhým je schizofrenie a myšlenka, že v každém z nás se ukrývá jiná osobnost, nebezpečná a temná, kterou v sobě dusíme. Toto téma se objevuje i v jeho scénáři k filmu Fantom Paříže (Vidocq, režie Pitof, 2001). Při své novinářské práci současně psal sérii článků o mafiích – sicilské, čínské, turecké… Poslední z nich nikdy nepublikoval. Zmiňuje se v něm o větvi turecké mafie, která nese jméno Šedí vlci. Jsou to více než pouzí zločinci, jsou politizovanou sektou s krédem vrátit Turecko do starých časů a mravů. Zalíbila se mu myšlenka lidí, kteří se považují za syny Bílé vlčice a kteří se usadili v Paříži. O nich psal v letech 2001 až 2002 ve své knize. Úspěch knihy vzbudil zájem filmařů a Jean-Cristophe Grangé si mezi nimi vybral společnost Gaumont, protože jejich umělecký projekt byl nejzdařilejší a již dříve s nimi spolupracoval na filmu Purpurové řeky (Les Rivieres Pourpres, režie Mathieu Kassovitz, 2000). Pro napsání scénáře, casting a přípravy stačil pouhý rok. Grangé nejprve navrhl, že napíše pouze kostru scénáře s hlavními body příběhu, nicméně z časových důvodů se do něho v červnu pustil naplno a dokončil ho za měsíc a půl. S natáčením se mohlo začít už v zimě, tedy jak se plánovalo. Do psaní zasáhl režisér Chris Nahon i další tvůrci filmu. Vyprávění začíná od konce a prolíná se zpětným oživováním. Největším problémem proto bylo všechna tato oživování spojit v koherentní a zajímavý celek. Střih musel filmu zachovat srozumitelnost a rytmus.

Grangé se jako novinář deset let setkával s šílenstvím v okolním světě, z tohoto důvodu se věnoval hledání informací o Šedých vlcích. Vydal se do Turecka, kde se sešel s největšími specialisty na tuto problematiku. V Turecku je toto téma velmi citlivé, což mohli filmaři pocítit i při natáčení. Vždy museli být opatrní, protože mohli narazit na někoho, kdo sdílí takový politický názor. Film na osmdesát procent vychází z literární předlohy. Grangé sám žádal úpravy a okleštění knihy, podle něho není třeba se jí striktně držet, aby vznikl dobrý film. Sám dobře ví, že jeho knihy obsahují filmový střih i čistě filmové efekty, protože, jak sám tvrdí, viděl více filmů než četl knih. Oponuje tak svým kritikům, kteří se shodují v tom, že píše tak, aby se to dalo hned točit. Rozuzlení jeho knih je vždy racionální, protože čtenáři to mají rádi. Ctí pravidlo detektivky, že i když se příběh odehrává v tajemné atmosféře, vysvětlení na konci musí být rozumově přijatelné. Atmosféra filmu je na pokraji fantastična. Film flirtuje nejen s fantazií, ale i se sci-fi. Režisér Chris Nahon vědomě prostřednictvím zvukového a světelného plánu dodal fantastický tón první části, i když ho tento žánr nechává jinak spíše chladným, a klinická, až odtažitá estetika začátku evokuje právě sci-fi filmy. Nahon se snažil docílit vizuální atmosféry, která vyznívá okolo skutečných postav téměř neskutečně. Rušivá ozvěna nahrazuje hudbu. Podtrhuje nemožnost komunikace s lidmi, kteří se neznají nebo nepoznávají. To vyvolává pocit tísně. Zpočátku je obraz filmu stabilní, ke konci již v pohybu a trhavý. Ve filmu se vyskytuje řada násilných obrazů, častokrát zdůrazněných světelnými efekty a podpořených temnými zvuky. Jednotlivé scény jsou často velmi krátké, avšak o to působivější Odpovídá to vývoji obecné kultury, kdy si současný divák pod vlivem videoklipů zvykl vnímat velké množství vjemů za krátkou dobu. Ve filmu se objeví na 400 trikových momentů, s nimiž má Chris Nahon velké zkušenosti ze své předchozí spolupráce s jinými režiséry i ze svého prvního vlastního filmu. Na hudbě se podílelo několik skladatelů vybraných při castingu. Hudba začíná až po několika minutách filmu, což vyvolává dojem hluboké tísně, a postupně, jak se akce začínají stupňovat, film přibírá i hudební zabarvení. Režisér i scenárista se shodli v myšlence angažovat méně známé herce vedle Jeana Rena, protože neznámé tváře logicky na sebe nestrhávají divákovu pozor-nost od děje. Z 250 osob při castingu vybrali Arly Jover a Jocelyna Quivrina.

Jean Reno hraje postavu nesympatického, zbrklého, surového a svým způsobem narušeného policisty Schiffera, jehož heslem je: účel světí prostředky. Nestará se o nic. Ví, koho má před sebou a netrefí-li se on, příště se trefí oni. Připomíná jestřába ve způsobu útočení i přemísťování. Nemá místo, kde by nalezl klid, „bydlí“ pouze ve své košili. Jeho tetování hovoří o jeho minulosti. Na svého mladého kolegu se dívá jako na tvrdohlavé děcko. Postava Schiffera není tak docela totožná s postavou z knihy, Jean Reno je mladší, Schifferovi v knize je kolem šedesáti let. Podle Jeana-Cristopha Grangého je herečka Arly Jover velmi sexy a zároveň trochu v protikladu k současným plakátovým tvářím. Postavě Anny dala jemnost a křehkost kombinovanou se silou, působí jako panter. V něčem jsou si Arla Jover s Annou podobné. Anna je v podání Arly Jover přesně podle Grangého představ. V detektivním, tajemném a akčním příběhu se vyvíjí. Je ztracená, smutná, sama, vystrašená, domnívá se, že se zbláznila, hledá se. I když měla těžký život, neztrácí naději. Nebyla vždy super-ženou, nezapomněla na svůj život, lásku, svatbu a všechny city. Při natáčení jedné vypjaté scény se Arly Jover poranila nožem Jeana Rena, ale naštěstí lehce. Paul Nerteaux (Jocelyn Quivrin), mladý kapitán policie, vypadá spíše jako student, což neodpovídá přesně knize. Samotář, pro kterého je práce vším, chce vyřešit sérii vražd mladých tureckých žen, které byly v Paříži ilegálně a všem bylo okolo třiceti let. Požádá Schiffera o pomoc a najednou stojí vedle policisty ze staré školy, prohnilého a se siláckými způsoby. Nerteaux chce najít pravdu a pochopí, že klasickou cestou se jí nikdy nedobere, zatímco Schiffer se svým záludným a pošramoceným charakterem, archaickými a násilnickými metodami má výsledky. Nerteaux vypadá jako muž činu, ale mohutná bunda a velká šála ležérně omotaná okolo krku zakrývají jeho vnitřní zranitelnost, což naopak podtrhuje kočka, o kterou se stará. Jocelyn Quivrin natáčel scény napůl s kaskadérem a některé docela sám.

Neopomenutelnou součástí atmosféry filmu je déšť, protože vyvolává pocit tísně, tlaku, sklíčenosti. Bylo těžké přesvědčit producenty o jeho důležitosti, protože velmi zvyšoval náklady na film. Únavný déšť přivodil nevraživé ovzduší při práci i mimo záběry, ale natáčení ztěžovaly také prach, kameny, noc a zima. Tvůrci vybrali pro natáčení tureckých exteriérů Kappadocii na Anatolské planině v srdci Turecka, která je kolébkou Šedých vlků. Kappadocii tvoří řada údolí a roklí, které byli během tisíciletí vytvořeny povětrnostními vlivy po vyhasnutí celého horského hřbetu sopek. Mezi bizarními útvary převládá tvar pyramidového kužele. Zde byla vytesána ohromná jeskynní města, která se kdysi stala útočištěm pronásledovaných před nepřáteli, protože podzemní labyrinty byly prakticky nedobytné. Některé jeskyně jsou obývané ještě dnes. Sem byly převezeny například také polyuretanové kopie autentických soch. Při natáčení vyšly najevo rozdíly v turecké produkční struktuře a politicko-mafiánské tlaky Turecka. Režisér Nahon obdržel i několik výhrůžek, a proto musel předvádět a přepisovat natočené sekvence, aby získal povolení pokra-čovat v práci. Šedí vlci jsou velmi mocní a těsně svázaní s historií arménské genocidy a atentátem na papeže. Nic je nezastaví, rozhodně ne policie, zvláště když mnoho jejích členů patří k hnutí.