Byla by chyba přistupovat k dokumentu Richard Müller: Nepoznaný jako ke snímku, který se snaží vytáhnout na světlo šťavnaté, málo známé detaily ze zpěvákova soukromého života. Režisér Miro Remo sice ukazuje Müllerovo soukromí, jeho vnitřní bitvy i nevyřešené konflikty, ale namísto bulvární senzace přichází s výpovědí o člověku, jenž je příliš pevně chycený v kole, z nějž nemůže – anebo nechce – vystoupit. „Týmto dom s akončí moja kariéra,“ říká vyčerpaný a dýchavičný Müller po jednom z koncertů.„Ale hovno končí,“ odpovídá striktně jeden z členů jeho týmu. „Ty si v štádiu, kedy skončiť nemôžeš.“

Není přitom jasné, jestli jde o zpěvákovo momentální rozpoložení, anebo jestli je to setrvalý stav, jenž jeho spolupracovníci přehlížejí, poháněni strachem ze ztráty pohodlného místa. Samotný dokument jednoznačnou odpověď nedává. Ukazuje Müllera osamoceného a odtrženého, aletaké nadšeného,sršícího hudebními nápady a plány. Obě stránky, zdá se, patří stejnou měrou ke zpěvákově osobnosti. Možná pak právě tento vnitřní rozpor pramenící z narušené psychiky zajistil, že Müllerova kariéra nevyhasla, a provedl jej několika těžkými roky.

Tvůrci – podobně jako autoři těch nejvýraznějších nedávno vzniklých dokumentů o hudebních osobnostech (Amy nebo třeba Nick Cave: One More Time With Feeling) – hledali momenty, ve kterých Müller vypadává z rolí, v jakých ho veřejnost zná: z rolí zpěváka, textaře, ale také provokatéra a šoumena. Tyto okamžiky pak patří k nejsilnějším z celého snímku. Sledujeme tak třeba zpěváka během focení pro lifestylový časopis, kdy upravený pózuje v pěkných kulisách, ale působí odcizeně a ztraceně. Takové chvíle pak ještě posilují členové jeho týmu, kteří mu pomáhají do vany, otírají mu čelo nebo mu dávají napít. Z hudební hvězdy je najednou ceněný a drahý objekt, o nějž je nutné pečovat a dohlížet na něj, ale těmito úkony starost končí. Se svými vnitřními úzkostmi zůstává Müller sám. Během pauzy na cigaretu se jeden člověk z jeho týmu svěřuje s úzkostmi, které prodělal: „Ten kto fičí s takým pocitom pravidelne, sa asi nemá moc dobre,“ konstatuje. Müller se na chvíli odmlčí a pak odpoví, že on se s takovými stavy vypořádává už dvacet let, a to denně.

Dokument nicméně nestaví zpěváka do pasivní role trpícího člověka, jenž je zmítán svými špatně kontrolovatelnými stavy. Tvůrci dávají prostor také dvěma důležitým ženám Müllerova života – bývalé ženě Soně a zpěvačce Ivě Bittové. Ani jedna z nich se neuchyluje k propírání špinavého prádla. „Prvých päť rokov bolo skvelých,“ vypráví bývalá manželka. „Atých dalších päť... z tých som radšej veľa vytesnila,“ dodává. Podobně smířlivá je pak i Bittová, která přiznává, že na začátku vztahu měla růžové brýle. O to bolestivější byl pak pro ni náhlý konec známosti.Obě se pak nicméně shodují na zpěvákově daru zaujmout a okouzlit druhé. A jak je vidět ze záběrů koncertů anebo třeba z interakce s fanoušky, neomezuje se tato vzácná schopnost pouze na partnerské vztahy.

Režisérovi Miru Removi se tak povedlo vykreslit personu, k níž není možné zaujmout jednoznačný postoj – Müller je dojemný, zranitelný a dost možná vyčerpaný člověk, který, jak tvrdí jeho bývalá žena, by rád žil v domku na pláži, kde by si skládal texty. Na druhou je ovšem také požitkářský, často zahleděný sám do sebe a okouzlený slávou.To všechno pak vytváří pozoruhodný portrét hudebníka, jehož osobnost a tvorba nemají v československém kontextu obdoby.