zavřít

Dlouhý popis filmu

O produkci filmu
Ve městě, které nikdy nespí, lidé nepřestávají ani na vteřinu snít o lásce. Zhmotněním těchto snů je film New Yorku, miluji Tě, společná práce jedněch z nejzajímavějších filmových tvůrců současnosti a těch nejvyhlášenějších filmových hvězd, kteří společným úsilím vytvářejí mozaiku spontánních, překvapivých a poutavých vztahů, tvořících tep města. Jejich příhody se odehrávají po celém Manhattanu – od Tribecy přes Central Park až po Harlem – a tvoří provázaný milostný příběh tak rozmanitý a sjednocující jako samotný New York.

Tento film, který následuje úspěchy snímku Paříži, miluji Tě, je druhým dílem série filmů v produkci Emmanuela Benbihyho s názvem Města lásky, která zavádí diváky na cestu po nejoblíběnějších a kulturně nejzajímavějších městech na světě prostřednictvím těch nejniternějších emocí. Mezi další chystaná města patří v roce 2010 Rio a Šanghaj a v roce 2011 Jeruzalém a Mumbaj.

„Moje představa byla taková, že vytvoříme sérii filmů, která bude ztělesňovat vizi lásky po celém světě,“ říká Benbihy. „Začal jsem s Paříží, protože odtud pocházím, ale od začátku jsem měl v úmyslu realizovat něco podobného ve všech mýtických městech, jejichž součástí je pochopitelně i New York. New York je městem, které má potenciál přimět ke snění každého, kdo ho spatřil. Poprvé jsem se do New Yorku podíval v sedmdesátých letech, když mi bylo sedm let, a od té doby jsem do něj tajně zamilovaný.

V případě snímku New Yorku, miluji Tě se Benbihy s vizí filmu mnoha režisérů vydává nejen do známých manhattanských čtvrtí od Upper West Side až po Soho, ale také na zcela nové území. Ačkoliv je film opět složen z krátkých příběhů různých autorů, cílem bylo propojit je všechny do jediného, provázaného příběhu, který slouží jako pocta lidským vztahům. „Tenhle film rozhodně není antologií,“ objasňuje Benbihy. „Formát, který v něm používáme, si neklade za cíl pouze propojit několik oddělených příběhů. Cílem bylo vytvořit jeden souvislý film, na kterém pouze pracovalo více tvůrců. Chtěli jsme, aby se postavy z jednotlivých segmentů potkávaly, znaly a obecně tvořily komunitu, takže svou odlišností formují skutečnou jednotu. Je to podobné jako v jiných filmech, které natočil jediný režisér – Crash, Babel – to jsou filmy, na které diváci reagovali velice silně a pozitivně. My tu jen zkrátka máme režisérů několik.“

Velice záhy po jeho vzniku tento nápad zaujal producentku Marinu Grasic, která je po dlouhou dobu klíčovou osobností nezávislého filmu a jakožto vedoucí výroby se podílela na oscarovém snímku Crash, dost možná nejúspěšnějším ze zmíněných mnohovrstevných snímků, které Benbihyho inspirovaly. Když se tito dva potkali na filmovém festivalu v Cannes, velice rychle se dohodli na spolupráci.

Benbihy se sice pokoušel řídit natáčení z Los Angeles, ale záhy mu bylo doporučeno, aby svůj přístup změnil. „Zavolal mi Anthony Minghella a povídá: 'Jsem v New Yorku. Kde jsi ty? Jestli chceš natáčet film o New Yorku, měl bys tu být. A jestli se mnou chceš spolupracovat, měli bychom se sejít.'“ Takže se sbalil a druhý den odletěl do New Yorku, aby byl přímo v centru dění, což mu pomohlo vše patřičně rozhýbat. „Anthonymu vděčím za hodně,“ přiznává Benbihy.

Současně začal shánět ty správné režiséry. „Nechtěl jsem jít za newyorskými 'klasiky', jako jsou Woody Allen nebo Spike Lee nebo Martin Scorsese, protože všichni už velice dobře víme, jak vnímají New York oni. Místo toho jsem pátral po režisérech, kteří by nám tohle město ukázali nějakým novým způsobem,“ vysvětluje.

„Záměrně jsem se zaměřil na mladší, méně zkušené režiséry z celého světa, kteří mají originální postupy a nebojí se nových věcí. V některých případech jim tento film poskytl vůbec první šanci natáčet v New Yorku. Pro jiné to byla příležitost podívat se na tohle město z jiného úhlu. Výsledkem je velice rozmanitá skupina autorů s odlišnými styly.“

Aby bylo možné splnit náročné požadavky tvorby filmu, bylo třeba, aby se každý z jedenácti režisérů při vytváření scénáře řídil jistými pravidly. Mezi ně patřila např. následující:
- každý z příběhů se musel pojit alespoň k jedné z newyorských čtvrtí
- v každém příběhu musela nějak figurovat láska, v obecném smyslu
- na začátku ani konci segmentů nesměla být stmívačka

Jakmile byly scénáře dokončeny a schváleny, přišla na řadu další sada pravidel, tentokrát pro samotné natáčení. Šlo mimo jiné o tato:
- každý režisér bude s vlastním kameramanem a hereckým týmem natáčet maximálně po dva dny
- po natáčení stráví sedm dní ve střižně s vlastním střihačem
- výtvarnice, kostymérka a zbytek štábu budou společní pro všechny zúčastněné režiséry

„Měli jsme velké štěstí, že jsme pracovali v budově ve West Village, kde se nám podařilo mít v jednom podlaží produkční kanceláře a ve druhém střižnu,“ podotýká k tomu Grasic. „Takže se jeden režisér mohl připravovat na natáčení, zatímco druhý svůj materiál stříhal. Navíc si všichni tak trochu navzájem koukali pod ruce a spolupracovali, což filmu jen dodalo atmosféry sounáležitosti. Působilo to skoro jako nějaká filmová škola“. Německo-turecký režisér Fatih Akin například pracoval hned vedle svého dlouholetého oblíbence Allena Hughese. „Bylo velice vzrušující už jenom zajít vedle do kanceláře požádat o smetanu do kávy,“ směje se Akin.

Současně s natáčením samotných příběhů se také točily propojovací segmenty, které měly tyto příběhy spojit v jeden souvislý film. „Spojovací segmenty se staly zajímavým prostředkem, jak diváka zapojit do děje, poskytnout mu o postavách nové informace a současně představit postavy, které jsme označovali jako 'komunitní',“ vysvětluje Benbihy.

Natáčení v rušných ulicích New Yorku je vždy vyčerpávající, ale v případě snímku New Yorku, miluji Tě bylo vše ještě navýšeno tím, jak režiséři společně procházeli každým centimetrem ulic – natáčeli venku, uvnitř, na nárožích, v barech a bytech a přicházeli do styku s každou představitelnou překážkou a situací, zatímco se snažili natočit své příběhy během přidělených 48 hodin.

Projekt naštěstí podporovali zástupci města samotného. „Setkali jsme se s velkým pochopením a oceněním toho, že náš film bude jakýmsi milostným vyznáním New Yorku, takže se nám infrastruktura města snažila vycházet maximálně vstříc. To pro nás znamenalo hodně, protože natáčení bylo po logistické stránce opravdu velmi náročné. Už jen otázky dopravy nebyly jednoduché – režiséři přilétali a odlétali, museli jsme řešit imigrační záležitosti, hotely a podobně, a úžasné na tom je, že ačkoliv to bylo náročné, dopadlo to tak skvěle, jak jsme jen mohli doufat. New York nás dokonale podpořil a pochopitelně nás celou dobu i inspiroval,“ popisuje Grasic.

„Když natáčíte podobný film, všechno se neustále vyvíjí a mění, a klíčem je být neustále ve střehu,“ shrnuje Benbihy. „Výsledný film tak nakonec vzniká vyvážením mnoha prvků: jde o rovnováhu mezi zábavou a radostí proti poetice a experimentálnosti. Jde o pohled na New York, který je jiný než ty, na jaké byli diváci zvyklí, ale je naplněný vzrušením z lásky a čerstvým duchem.“

Stručný popis filmu