Marc Lawrence rozhodně není, co se romantických komedií týče, žádný zelenáč. Za zmínku rozhodně stojí například jeho filmy Hudbu složil, slova napsal a Láska s výstrahou. Právě při natáčení zmíněných filmů chystal nápady pro film Morganovi, příběh, který hranice žánru posune na nové území – na území manželství.

„Poprvé jsem podobný nápad dostal asi před deseti lety,“ říká Lawrence. „Šlo o projekt, který jsem vždy načal, ale pak ho zase uložil k ledu a později se k němu vracel. Říká se, že máte psát o tom, co znáte, ale já mám problém s tím, že neznám nic. Nikdy neopouštím byt. Znám jenom manželství – s mou ženou jsme se poznali na vysoké škole a jsme spolu už velice dlouho.“

Ale Morganovi nejsou filmem o lecjakém manželství. „Jde o manželství v problémech,“ podotýká Lawrence. „Ti dva lidé se odcizili kvůli nevěře, ale klíčem problému je to, že si už nejsou tak blízko jako dříve.“

Hugh Grant, který ztvárnil Paula Morgana, to vysvětluje: „Paul se Meryl zoufale snaží získat zpět. Pozve ji na večeři a cestou zpátky se stanou svědky vraždy. Jsou z nich velice důležití svědci. Vrah je viděl, takže je FBI pošle do programu na ochranu svědků.“

Lawrence schématu lidí, vytržených z důvěrně známého prostředí, využívá k tomu, aby byl manželský pár nucen řešit své problémy v divočině ve Wyomingu. „Máme tu čest s velice luxusně žijícím newyorským párem,“ vysvětluje Grant, „který v rámci programu pro ochranu svědků skončí v malém kovbojském městečku ve Wyomingu, což má pro jejich manželství velice zajímavé důsledky.“

Sarah Jessica Parker, která si zahrála Meryl Morgan, k tomu poznamenává, že se tato romantická komedie od jejích předchozích projektů odlišovala. „Mám ráda netradiční věci. Někoho jako Meryl jsem ještě nehrála.“

Jejich hostitelé a ochránci ve Wyomingu jsou šerif Clay Wheeler v podání Sama Elliotta a jeho žena Emma, kterou si zahrála Mary Steenburgen. Clay a Emma učí Paula a Meryl, jak žít na venkově, bez sekretářek či kariéry, a postupem času i to, jak být manželé. „Jsou naprosto mimo prostředí, ve kterém se cítí dobře, a nerozumí nám a my nerozumíme jim,“ říká Steenburgen. „Ale v průběhu dění k sobě znovu naleznou cestu, ale současně si začnou brát za vzor Claye a Emmu a dozvědí se tak i něco o svém manželství.“

Záchrana vlastního manželství a život bez výdobytků moderní doby ale nejsou pro Paula s Meryl těmi největšími problémy. V patách jim je totiž zabiják Vincent v podání Michaela Kellyho, který se snaží dokončit svou práci a zbavit se všech svědků.

To vše by mohlo působit jako absurdní směsice, ale Lawrence na to má jiný názor. „Já prostě takovým způsobem uvažuji. Když si sednu a chci psát, neřeknu si, že teď napíšu komedii. Prostě mám jen nějakou představu – chci napsat příběh o manželství – a tohle z toho vznikne.“

Lawrence zastává názor, že dvěma nejtěžšími věcmi, kterým při natáčení filmu musíte čelit, je napsání kvalitního scénáře a obsazení správných herců. S tímto na mysli se tudíž s rolí Paula obrátil na Hugha Granta, se kterým už pracoval na filmech Hudbu složil, slova napsal a Láska s výstrahou. „Pochopitelně, že jsem tu roli psal pro Hugha,“ přiznává Lawrence. „Pracovali jsme spolu tolikrát, že pro mě bylo naprosto přirozené se mu o tom nápadu zmínit a jemu se zamlouval. Ale žádnou formální dohodu jsme neměli. Prostě jsem si řekl, že scénář napíši a pokud se mu bude líbit, popřemýšlí o tom, a pokud ne, tak zkrátka ne.“

„Myslím, že Marc je komediální génius a v nadcházejících letech tak na něj bude vzpomínáno. A myslím, že tohle je jeho nejlepší scénář, takže jsem mu nemohl odolat,“ svěřuje se Grant. „Romantických komedií se točí celá řada, ale velice málo z nich je opravdu zábavných. Marc umí vtipné dialogy napsat velice dobře.“

Pro Granta je situace, kdy je scenárista současně i režisérem, vždy velice důležitá, protože se domnívá, že film je pak celkově lepší. „Čím méně lidí do procesu vzniku mluví, tím lépe,“ pokračuje. „Opravdovou noční můrou jsou filmy, na kterých pracuje celý tým scenáristů, pak k tomu přiberou režiséra, pak producenta, pak do toho začne mluvit distributor...a katastrofa je na světě.“

Stejně jako Grant v roli Paula bylo pro Lawrence důležité obsazení výjimečné herečky do role Meryl. Grant Meryl popisuje jako „přírodní živel. Je další z dlouhé řady ženských postav, které Marc napsal...obvykle jde o ženy z New Yorku, odhodlané, neurotické, chytré, vtipné a komediální. Myslím, že jde o jeho vysněné ženy, v jistém ohledu, a rozhodně se do nich velice snadno zamiluje úplně každý, natož teprve Paul.“

„Meryl je v hloubi srdce nepolepšitelně romantická osoba,“ míní Lawrence. „Vidí lásku velice idealisticky. Je extrovertní a okouzlující a hovorná, ale kvůli tomu, co jí on provedl, přišla o jakousi nevinnost.“

Kdo jiný by takovou archetypální manhattanskou postavu mohl ztělesnit lépe než Sarah Jessica Parker? „Je tak dokonale newyorská, energická a aktivní, a do Wyomingu opravdu ani v nejmenším nezapadá,“ usmívá se Lawrence. „S postupem času jsem si stále silněji uvědomoval, že S. J., jak jí říkám, je pro tuhle roli prostě dokonalá.“

Parker byla z možnosti spolupracovat s Lawrencem nadšená. „Má tak dokonalou pověst a každý z těch, kdo ho znají a s kým jsem o něm mluvila, ho prostě zbožňoval. Věděla jsem, že s ním chci spolupracovat, a rozhodně se mi zamlouval příběh, který mi předložil.“

„Opravdu se mi líbilo, jak vtipná ta postava už na papíře byla,“ pokračuje. „Marc je pro mě naprosto dokonalým režisérem. Je velice pozorný, bere ohledy na potřeby každého z herců a ví, jak z nich dostat to nejlepší a jak zařídit, aby se cítili přirozeně.“

Parker měla ale samozřejmě i další pohnutky. „Především jsem pochopitelně, jako celá řada lidí, zejména žen, snila dlouhou dobu o tom, že bych mohla točit romantickou komedii s Hughem Grantem.“

Jak se později ukázalo, oba dva herci si velice rychle porozuměli. Už spolu v minulosti jednou natáčeli (v roce 1996 film Smrtící léčba), ale ani jeden z nich si z toho příliš nepamatoval. „Pro mě je tohle poprvé, kdy jsem s Hughem Grantem skutečně spolupracovala, ačkoliv vím, že jsme spolu už jeden snímek natáčeli,“ přiznává Parker. „Když jsem věděla, že se na tomhle filmu chci podílet, shodou okolností jsem měla cestu do Londýna, a tak jsem se Marca zeptala, jestli bych měla zavolat Hughovi, když tam budu.“

„Takhle to v Hollywoodu často chodí,“ vysvětluje Lawrence. „Oba si přečetli scénář, oběma se jim zamlouval, ale než se k natáčení upíší, tak si společně zajdou na večeři, aby se ujistili, že se po dvou dnech nebudou chtít navzájem uškrtit. Takže jsem v New Yorku čekal na zprávu o tom, jak to šlo.“

Samozřejmě to šlo skvěle – dokonce tak skvěle, že se Parker a Grant v průběhu večeře domluvili a nachystali na Lawrence kanadský žertík, v němž zneužili jeho přehnané obavy. „Domluvili jsme se, že oba Marcovi do New Yorku napíšeme, že to byla katastrofa,“ směje se Parker.

„Od obou z nich jsem dostal emaily o tom, jak příšerný a nesnesitelný Hugh byl,“ vzpomíná Lawrence. „To mě pochopitelně vyděsilo. Takže jsem jim napsal omluvu za to, co se stalo, a teprve později jsem zjistil, že si ze mě vystřelili. Tedy alespoň oni to za vtip považovali. Vtip musí alespoň někomu přijít legrační.“

Grant ovšem neopomíná zdůraznit, že pak nebylo jednoduché Lawrence přesvědčit o opaku. „Bylo to neuvěřitelné – i když jsme se k tomu přiznali, pořád mi to nechtěl věřit!“

Jako kontrast k rozmazleným a neurotickým Newyorčanům potřeboval Lawrence dvojici herců, kteří by dokázali tím správným způsobem zahrát srdečný a prostý venkovský pár Claye a Emmu. Byl velice nadšen, když se dozvěděl, že nabídku přijali Sam Elliott a Mary Steenburgen.

„Jsem prostě šťastný, že mohu s režisérem Marcem Lawrencem natáčet film podle scénáře Marca Lawrence,“ říká Elliott. „Je ohromně inteligentní a může se strhat. Je velice konkrétní v tom, co si představuje, a současně naslouchá druhým. Pořád touží po zlepšeních. Nikdy jsem nenatáčel s žádným režisérem, který by dřel tak tvrdě jako Marc.“

Na otázku o tom, jaká jeho postava je, Elliott odpovídá: „Clay je zástupcem celé řady obyvatel malých amerických měst, kterých je i dnes všude dost. Clay a Emma v sobě shrnují jistou americkou citlivost. Jsou nezávislí, tvrdě pracují a mají pevně stanovené morální zásady. Jsou upřímní a spolehliví.“

Elliott, veterán westernových dramat jako Tombstone nebo Hi-Lo Country, přiznává, že film Morganovi je pro něj možností zkusit si něco, co ještě jako herec nezkusil: „Jde o první jednoznačně komediální film, který jsem kdy natočil, a byla to ohromná zábava.“

„Sam je skvělý herec, a ačkoliv podobné role už hrál, moc ho lákala možnost zahrát si v komedii – vzít roli, kterou zná, a zasadit ji do jiného prostředí,“ popisuje Lawrence. „Hodně mu záleží na detailech a neustále se chtěl bavit o scénáři a o postavě. Byl odhodlaný svou postavu zahrát naprosto dokonale. Bavili jsme se i o tom, jakou dodávku by asi Clay měl. Vyzkoušeli jsme 11 různých dodávek. Když se na mě podíváte, asi byste to neřekli, ale nejsem ve výběru dodávek tak sběhlý, jak by se mohlo zdát.“

Mary Steenburgen byla motivována podobně. „Velice se mi líbil Marcův film Láska s výstrahou se Sandrou Bullock a zrovna jsem s ní dokončila natáčení jiného filmu. Bavili jsme se o Marcovi Lawrencovi a o tom, jak se jí s ním skvěle pracovalo...takže jsem byla trochu neobjektivní a očekávala, že půjde o skvělý film,“ přiznává Steenburgen. „Jakmile jsem si přečetla scénář, okamžitě jsem si řekla, že do toho chci jít. Je to velice zábavný příběh a moje postava je úžasná.“

„Emma je velice prostá a přímočará žena, která má vnitřní sílu a nebojí se takřka ničeho,“ popisuje Steenburgen svou filmovou hrdinku, která učí Paula sekat dříví a Meryl střílet z pušky. „Je opravdu zábavná, protože je to taková divoška, která žije v mužském světě.“

„Jsem Maryiným tajným ctitelem už celé roky, ohromila mě minimálně v deseti různých rolích, ať už šlo o filmy Woodyho Allena nebo Rodičovství,“ zpovídá se Lawrence. „Skutečnost, že toužila po tom se do natáčení tohoto filmu pustit, mě ohromně potěšila. Emma je velice, velice chytrá a tihle Newyorčané se jí zamlouvají, ale současně se chová tak trochu neortodoxně, což jí dodává na zajímavosti.“

Sama Steenburgen našla v Lawrencovi jakožto režisérovi a scenáristovi velkou oporu. „Marc Lawrence je prostě úžasně talentovaný. Je velice vtipný, inteligentní a při natáčení se nebrání jistému improvizování – pokud má někdo lepší nápad než on, tak je mu rozhodně přístupný a ani v nejmenším do toho nezasahuje jeho ego,“ komentuje. „Nutí vás to k lepším výkonům.“

Nemluvě o tom, že to, že jejího manžela ztvárnil Sam Elliott, dodalo podle ní westernové atmosféře filmu na uvěřitelnosti. „Sam je v tomhle ohledu jedinečný, protože...vypadá jako kovboj. Vypadá jako Západ...dodává filmu něco, co by mu asi nikdo jiný, kdo by si ty kovbojské boty obul, nebyl schopen dodat.“

Roli zabijáka Vincenta tvůrci filmu svěřili herci Michaelovi Kellymu. „Díky Bohu za Michaela Kellyho,“ raduje se Lawrence. „Napsat pro takovou komedii padoucha je hrozně těžké – pokud bude příliš depresivní, nebude se to divákům líbit, ale současně musí působit dostatečně přesvědčivě na to, aby diváci věřili tomu, že hlavní hrdinové jsou v nebezpečí a děj filmu se tak mohl posouvat kupředu. Když se na Michaela podíváte, řeknete si, že by asi byl schopen pár lidí zabít, ačkoliv ve skutečnosti je jeho nejhorší vlastností to, že je fanouškem Atlanta Braves.“

Natáčení filmu začalo v New Yorku a Marcovi Lawrencovi se podařilo dát dohromady výtečný tvůrčí tým, který měl současně s natáčením filmů ve Velkém jablku bohaté zkušenosti. Jeho jádro tvořili kameraman Florian Ballhaus a výtvarník Kevin Thompson.

„Na schůzku s Marcem jsem se vydal proto, že jsem si přečetl scénář a velice se mi zamlouval,“ vzpomíná Thompson. „Jde o žánr, na kterém obvykle nepracuji. Okamžitě jsme si padli do oka a shodli se na tom, jak by měl příběh lidí, který celý život prožili v New Yorku a teď jsou nuceni vydat se někam jinam, na diváka působit. Myslím, že někomu takovému by obyčejní lidé skutečně připadali dost nepochopitelní.“

Florian Ballhaus, který předtím s Parker spolupracoval coby kameraman poslední sezóny seriálu Sex ve městě, se postavil za kameru. „Florian byl prostě úžasný,“ popisuje Lawrence. „Vybudovali jsme si spolu vztah, o jakém vždycky sním. Je ohromně zručný, neobyčejně milý a velice dobře se s ním spolupracuje, a kdyby to snad náhodou nestačilo, tak je ještě navíc vtipný. Pokud mi někdo ještě dovolí natočit další film, bude mou první volbou.“

Jedním z Thompsonových největších úkolů během natáčení v New Yorku bylo podtrhnout sociálně-ekonomický status obou manželů a současně také atmosféru, která mezi nimi vládne. Jak vysvětluje, „jejich byt na Upper East Side, který vidíme na začátku filmu, působí trochu prázdně, jako by v něm něco chybělo. Paul se odstěhoval. Vznikla tam prázdnota. Mají v něm jídelnu, ale namísto pořádání večírků ji Meryl používá pro pracovní účely.“

Záběry z New Yorku samozřejmě musely také ostře kontrastovat se zbytkem filmu, který se odehrává ve Wyomingu. „Opravdu jsme se cíleně snažili natáčet New York nějak jinak,“ říká Lawrence. „Oblečení bylo jiné, barvy kulis byly jiné, dokonce i záběry kamer a hudba byly pojaté trochu jinak.“

Dalším, kdo musel v rámci filmu výtvarně a vizuálně odlišit oba světy New Yorku a Wyomingu, byli kostyméři. Kostymér Christopher Peterson, který s Lawrencem už spolupracoval na filmu Hudbu složil, slova napsal, se této výzvy zhostil s patřičným nasazením, ačkoliv byl zpočátku poměrně nesvůj ze skutečnosti, že má za úkol oblékat Sarah Jessicu Parker.

„Když jsem se dozvěděl, že v tom filmu bude hrát, tak jsem byl nejprve ohromně nadšený,“ vzpomíná. „Ale pak mi došlo, že jí budu muset navrhnout oblečení! Ale spolupracovalo se s ní skvěle. První, co mi řekla, když jsme se poprvé setkali, bylo 'Hlavně to nesmí připomínat Carrie'.“

Pokud by se zdálo, že Marc Lawrence není zrovna ideálním kandidátem na režiséra, jehož film by se odehrával ve Wyomingu, pak to podle slov jeho kolegů obrat „nepříliš ideální“ ani zdaleka nevystihuje. „Film Hudbu složil, slova napsal jsme točili deset bloků od Marcova bytu,“ prozrazuje koproducentka Melissa Wells, se kterou Lawrence spolupracuje celé roky. „Marc je v jádru Newyorčan. Nechává si na svůj iPhone posílat výsledky zápasů Mets a každý den snídá teplé žemle.“

„Marc je člověk, který nemá rád, když musí opustit Upper West Side,“ přizvukuje Hugh Grant. „Pro něj je i Central Park až příliš přírodní, takže skutečnost, že napsal příběh, který se odehrává daleko od civilizace, mezi zvířaty, je z jeho strany velice bizarní formou masochismu.“

Ale šlo o masochismus nebo o sadismus? Nakonec, nejhorší úkoly čekaly na Granta a Parker. „Jízda na koních, jízda na umělých koních, běhání v poušti, záběr za záběrem. Rozumíte, občas jsem si říkala, že schválně točí dál a dál, protože jim přijde hrozně legrační sledovat, jak trpím,“ stěžuje si Parker.

Otázka tedy zněla – kde film natáčet? „Myslím, že na začátku si Marc s Kevinem Thompsonem říkali, že by scény z Wyomingu mohli natočit v Central Parku, přinejhorším někde v Connecticut,“ vtipkuje Wells. „Ve filmu je takový vtip – Marshal Lasky se Meryl ptá, jestli by raději New York opustila nebo v něm umřela. A ona se nad odpovědí musí na okamžik zamyslet. Řekla bych, že Marc to vnímá dost podobně.“

Lawrence ale velice dobře věděl, co film potřebuje. „Nemohli jsme vytvořit hollywoodské městečko a nemohlo jít ani o město, ve kterém by se mohli jen tak objevit dva Newyorčané a libovat si, jak okouzlující to tam je,“ říká. „Muselo jít o skutečné, žijící město.“

Když tedy přišlo na řadu vybírání natáčecích lokací, mohli si vybrat kterékoliv místo na západních pláních Spojených států. Zjistili, že Nové Mexiko dokonale vyhovuje veškerým jejich potřebám, a zejména pak malebné, ale prosté městečko Roy, obývané pouhými 300 obyvateli.

„Myslím, že Hugh se na to opravdu dost těšil,“ míní Lawrence. „Jako Angličana ho americký západ fascinuje, podobně jako některé Američany anglický venkov. Představují si malé anglické vesničky a to, jak to bude všechno působit 'dickensovsky' – jenom jde v tomhle případě o kovbojské klobouky a koně. Já z toho od začátku velkou radost neměl. Myslím, že já a S.J. bychom byli naprosto spokojení, kdybychom nemuseli vytáhnout paty z New Yorku. No ale přijeli jsme tam a všichni na nás byli ohromně milí, ale...no, já prostě nejsem rád mimo domov. Bylo to tam samé rodeo a prach a hnůj a zvířata. Zpanikařil jsem, když jsem zjistil, že si nemůžu objednat čínu. Když jsme přiletěli zpátky do New Yorku, políbil jsem na letišti asfalt.“

Jakožto výtvarníka Thompsona venkovská krása městečka Roy přitahovala. „Jednou z věcí, která se mi na Roy líbí, je to, že má vlastní vodojem. A vidíte ho odkudkoliv. Takže to je jedna z věcí, díky které víte, že jste v opravdu malém městě.“

Bylo jasné, že tu našli, co hledali, což znamenalo, že bylo potřeba vyřešit spoustu problémů. Například ubytování. „Anthony Kathagas, náš vedoucí výroby, prohlásil, že postavíme přívěsy na parkovišti u střední školy a budeme prostě bydlet tam. A sprchovat se můžeme buď v přívěsech, nebo ve školní tělocvičně. Ta představa mě upřímně děsila,“ popisuje Parker.

Thompson začal pracovat na proměně malého městečka v Novém Mexiku na město ve Wyomingu, protože bylo třeba dohlédnout na celou řadu regionálních záležitostí. „Měl jsem celou řadu vizuálních podkladů, nejen co se týče krajiny samotné, ale i architektury a detailů o kultuře....a oblékání, látkách, nábytku. Celá řada věcí je pro Wyoming naprosto specifických.“

Thompson musel také zařídit již zmíněný kontrast westernového prostředí s chladným a moderním New Yorkem. „Chtěli jsme, aby byl New York radikálně odlišný od toho, s čím se setkají ve Wyomingu. Nechtěli jsme ukázat stereotypní westernové městečko..chtěli jsme, aby působilo reálněji a oni se v něm zpočátku cítili o to nepatřičněji. A pak jsme postavy a prostředí a město samotné měnili tak, aby si byli bližší.“

Patrně jednou z největších poct, které se Thompsonovi za autentičnost fiktivního městečka Ray dostalo, mu složil skutečný herec ze Západu, který se natáčení účastnil. „Sam Elliott, který je velkým detailistou, co se týče jeho postavy a oblečení a aut a zbraní a toho všeho, si mě vzal stranou a řekl, že ho velice potěšilo to, jak detailně a inteligentně jsem jeho postavě vypracoval prostředí, ve kterém pracuje,“ chlubí se Thompson.

Co se týče chaty, kterou Clay a Emma vlastní, nalezli tvůrci filmu nádhernou lokaci na ranči Vala Kilmera v Pecos Valley nedaleko Santa Fe. „Když tam Paul a Meryl poprvé přijedou, je potřeba, aby se zhrozili nad tím, jak v takovém prostředí budou schopni žít,“ pokračuje Thompson. „A pak se tam zabydlí. Takže tu muselo jít o prostředí, které dokáže na člověka zapůsobit tak i tak. A myslím, že čím více času tam strávíte, tím více se vám v něm bude líbit. A pak najednou nepůsobí tak děsivě.“

Aby bylo postavy do čeho věrně obléknout, vydal se kostymér Christopher Peterson na cestu do Wyomingu a strávil tam dva týdny nakupováním oblečení, přičemž myslel na to, jak by si asi v tamní nabídce vybíral Newyorčan. Poté to vše předložil Grantovi s Parker a nechal je, ať si z toho vyberou podle sebe.

Na kostýmy pro Steenburgen a Elliotta bylo třeba vynaložit mnohem méně úsilí. „Mary Steenburgen a Sam Elliott byli úžasní a skvěle se mi s nimi spolupracovalo, přinesli svým rolím mnohem více, než by kdy dokázalo pouhé oblečení,“ svěřuje se Peterson. „Vypadá to na nich dobře, protože jsou s tím stylem důvěrně obeznámeni. Sam má za sebou velkou spoustu westernů a...Mary je děvče z Arkansasu, takže tomu rozumí. Chápou, jak se nosí klobouk. Poradí si s páskem i s kovbojskými botami.“

Ve skutečnosti dokonce Elliott už vlastnil leccos z toho, co by měl Clay nosit, takže toho prostě využili a některé části jeho kostýmu pochází přímo z jeho šatníku. „Vždycky je příjemné, když můžete mít vlastní klobouk,“ prozrazuje. „Měl jsem jeden, který do filmu zapadal. Na klobouku všechno stojí a padá.“

„Jednou z věcí, které jsem se při natáčení tohoto filmu dozvěděla, je to, že každý kousek oblečení, které na sobě kovboj má, dává naprostý smysl a má svůj účel,“ říká Steenburgen. „Klobouk potřebujete, protože jste venku na slunci a vystaveni napospas živlům. Šátek je hrozně důležitý, když se zvedne prach. A rukavice někdy potřebujete také, protože když držíte otěže, tak si snadno spálíte ruce od slunce...a boty, k těm se není potřeba vyjadřovat, no a džínsy jsou také logickou volbou.“

Pobyt v malém městečku Roy byl ale pro štáb i herce poněkud hořkosladký. „Bylo mi smutno z toho, že tohle městečko, stejně jako celá řada dalších amerických měst, stovky měst po celé zemi, prostě dožívá,“ stýská si Parker. „Velké dálnice a koridory Ameriku velice změnily a tohle město je toho vhodným příkladem. Myslím, že do Roy přestaly jezdit vlaky, no a...jakmile přijdete o takovéto spojení se světem, pak je velice těžké zařídit, aby se vám na takhle odlehlém místě dařilo.“

Dost možná nejděsivějším zážitkem Paula a Meryl – kromě zabijáka, který se je snaží zabít – je setkání s medvědem, ke kterému dojde před chatou Claye a Emmy. Pochopitelně bylo třeba nějakého medvěda sehnat, a štábu se podařilo obstarat toho nejlepšího – medvěda Barta, který se objevil už ve filmech Dr. Dolittle 2, Nekecej a pádluj! a Útěk do divočiny.

„Natáčení scény s medvědem bylo zpočátku velice děsivé,“ vzpomíná Grant. „I když vám říkají, že vyrostl mezi lidmi, což byla pravda...když ho vyvedou z přívěsu a on se tyčí do výšky pěti metrů a máte instrukce, že se mu nemáte dívat do očí, tak vám není nejlépe.“

„Stál jsem za Hughem,“ popisuje Lawrence. „Říkal jsem si, že kdyby se něco nedejbože stalo, tak ať radši nejdřív sežere jeho. Všichni jsme z toho byli nesví. Měli jsme velké bezpečnostní školení. Kdosi ze štábu prohodil něco o uspávacích pistolích a Bartovi ošetřovatelé odvětili, že je nemají, ale že si s tím nemáme dělat starosti.“

„Opravdu, opravdu jsem z toho medvěda měla hrůzu,“ dodává Parker. „Hugh o tom pořád mluvil – Bojím se medvěda. Nechci se k němu ani přiblížit. Kde ten medvěd je? Jak daleko od něj jsem? - Nechal ho k sobě přijít neuvěřitelně blízko, než konečně zmizel. Nevěřte mu, že je zbabělec, jsou to jen řeči.“

Grant připouští, že na konci natáčecího dne už strach pominul. „Klidně bych si s ním býval sedl ke stolu u večeře. Večer z něj už byl jenom takový neškodný mazel, vážně.“

Podobně zajímavou zkušenost se zvířaty má i Parker, protože v jedné ze scén ji má Clay učit dojit krávu. „Kopla mě, ale nemám jí to za zlé,“ doznává Parker. „Víte, kdyby uměla mluvit, určitě by nám řekla, že netouží po tom, aby ji někdo dojil šest hodin v kuse. Byla to docela legrace. Sam Elliott prostě jen tak decentně poodstoupil. Já prchala s jekotem pryč.“

Scéna byla původně napsána pro Emmu a Meryl, zatímco Clay s Paulem sekali dříví. „Marc ale přišel s nápadem aktéry promíchat,“ vzpomíná si Elliott. „Zpočátku jsem se tomu bránil, nechtěl jsem dojit krávu. Nakonec, vůbec se mi nezamlouvala myšlenka, že bychom krávy měli chovat. Ale režisér byl on, takže jsme to udělali po jeho a měl pravdu – byla to skvělá volba.“

„Pohybuji se v blízkosti skotu a zvířat celý život, ale až doteď jsem nikdy neměl příležitost dojit krávu,“ shrnuje Elliott. „Skutečnost, že ve filmu Marca Lawrence dojím krávu se Sarah Jessicou Parker, mi připadá svým způsobem ironická.“