zavřít

Dlouhý popis filmu

Když producenta Johna Carpentera a jeho produkční partnerku, nedávno zesnulou Debru Hill, poprvé oslovil David Foster ohledně remaku Carpenterovy klasiky Mlha z roku 1980, Carpentera tato myšlenka zaujala, avšak rozhodně se nechtěl znovu zhostit režie. Dle jeho slov by bylo smysluplnější, kdyby se tohoto úkolu „ujal nějaký mladý génius a natočil to lépe.“ Po dohodě s Hill se rozhodl dát Fosterovi, který produkoval také Carpenterův film Věc, zelenou.

Kromě velkého obdivu k Carpenterovi přitahovala Fostera k této filmové látce také skutečnost, že se i přes děsivé hlavní téma dokázal snímek obejít bez přehnaného násilí a krve. „Jednou z věcí, která se mi na původní Mlze velice líbila, bylo to naznačované násilí. A dodnes se drží – pořád je to sakramentsky děsivý film.“

„Mám pět vnuků a chci dělat filmy, na které by se mohli podívat. Nemohl bych natočit krvák,“ pokračuje Foster. „Myslím si, že je to skvělý duchařský příběh o lidech, kteří uvízli na dlouhých sto let na dně oceánu a nyní se vracejí, aby se pomstili potomkům mužů, kteří měli jejich prokletí na svědomí.“

Foster, Carpenter a Hill poté začali hledat scénáristu, který by dokázal původnímu příběhu propůjčit modernější podobu. Cooper Layne, který se jako scénárista podílel na Fosterem produkovaném filmu Jádro, považovali všichni tři za skvělou volbu. „Je to opravdu talentovaný, čerstvý, nový scénárista,“ vysvětluje Foster. „Každý byl jeho přístupem k látce nadšen.“

„Cooper přišel s několika stránkami opravdu skvělých nápadů. Podařilo se mu zachovat rámcový děj, ale provedl v něm výrazné změny,“ říká Carpenter.

Zatímco Layne usilovně pracoval na první verzi scénáře, Foster navrhnul, aby začali co nejdříve hledat vhodného režiséra, s čímž Carpenter a Hill souhlasili. „Ještě jsme neměli hotový scénář, ale dříve nebo později by stejně přišel režisér a přinesl do filmu svou vizi, takže jsem považoval za nejlepší řešení, aby s námi byl od začátku. Všem nám učaroval snímek Stigmata Ruperta Wainwrighta. Když jsme se s ním poprvé setkali, už měl v hlavě svou představu o podobě filmu.“

„Horor je tu s námi už od samotného úsvitu kinematografie,“ podotýká Carpenter. „Všichni k němu máme určitý vztah. Rodíme se plní strachu. Přicházíme na svět s křikem a vítá nás plácnutí po zadku. Všichni se bojíme stejných věcí. Rozdíly mezi kulturami se mohou týkat humoru, ale ne hrůzy. Proto je horor perfektní.“

„Navíc jsou to skvělé filmy na rande – zvedají vás ze židle, cloumá s vámi adrenalin, ječíte a řvete… a pak se smějete, že jste křičeli,“ pokračuje Carpenter.

Úspěchy nedávných filmů Kruh a Nenávist přičítá tomu, že kladou důraz na příběh a také jej berou vážně. Stejně jako zmíněné filmy je i tento remake odrazem tvůrčího citu generace filmařů, kteří vyrostli na napínavých thrillerech jako Čelisti nebo Mlha. „Považuji za přirozené, že lidé, kteří tyto filmy viděli jako malí a nyní se stali filmaři, chtějí točit snímky podobné těm, které se jim tehdy líbily. A i v případě, že nejde o remake, je to většinou inspirováno nějakým jiným filmem,“ říká Carpenter.

V úspěšnějších hororových filmech se často objevuje také jiný charakteristický prvek – filmaři vezmou to, co instinktivně považujeme za normální nebo bezpečné, a propůjčí tomu zrůdný rozměr. „Mlha funguje tak dobře zčásti díky tomu, že ostrov obvykle považujeme za velmi bezpečné místo, kde je každý šťastný a spokojený,“ říká herečka Selma Blair. „A mlha, která působí idylicky, tajemně, či romanticky, se v našem filmu stává monstrem. Tohle je v hororech obvyklý trik – uděláte z něčeho, co působí přívětivě, nebezpečnou hrozbu.“

„Poté, co jsem kývla na tuhle roli, jsem se začala vzdělávat v oblasti hororu – sehnala jsem si co nejvíce hororových filmů a pokoušela se zjistit, díky čemu fungují, co je činí tak děsivými. Chtěla jsem si udělat takový soukromý rozbor,“ říká herečka Maggie Grace. „Když se podíváte třeba na Jurský park, nedá se říci, že byste celý následující týden trnuli strachy z představy dinosaura, řítícího se za vámi na ulici. Ale pokud se film týká obyčejných lidí, s jakými žijete na jedné ulici… Je to o nacházení hrůzy v každodenních věcech. Jedině to se vám opravdu vryje do paměti. Z podobných filmů jste vyděšeni ještě o týden později.“

V minulosti horory zajímaly především mužskou část publika. V současné době však začínají přitahovat také mladší a ženské divačky. „Hororové filmy patří mladým lidem,“ vysvětluje Foster. „A největší část koláče – 56 % – tvoří mladé ženy. To se ale týká jen posledních čtyř let.“

Jedním z důvodů, proč k této změně došlo, by mohla být skutečnost, že ve filmových hororech stále častěji zachraňují situaci ženské hrdinky. „Horory byly prví filmy, v nichž se začaly ženy častěji prosazovat jako hrdinky. Filmaři vzali obvyklý dojem, že ženy jsou pouze bezmocnými oběťmi a obrátili jej naruby. Myslím, že například Debře Hill můžeme jen poděkovat za to, jakým způsobem ženské postavy ve filmech vykreslila,“ pokračuje Blair.

„Je fajn hrát postavu, který je silná a má také svůj podíl na tom, co se ve filmu děje,“ souhlasí Grace. „Ne někoho, kdo se celou dobu nechává jen opečovávat.“

Filmaři neměli problémy přilákat k tomuto filmu talentované herce, ale najít dostatek místa v jejich nabitých kalendářích. Tom Welling hraje v seriálovém hitu Smallville a Grace natáčela na Havaji neméně úspěšný seriál Lost. Welling měl natáčení celý pracovní týden, takže se Mlze musel věnovat o víkendech. „Jeden týden jsme natáčeli noční scény,“ vzpomíná Foster. „Natáčení s námi Tomovi skončilo v pondělí v 7 ráno, takže se jen osprchoval, převlékl a šel rovnou na natáčení Smallville. Bylo to drsné. Jindy zase přiletěla Maggie z natáčení Lost na Honolulu, spala dvě hodiny, pak pracovala celý den s námi a letěla zpátky. Byli opravdu neuvěřitelní.“

Režisér Wainwright použil při natáčení zajímavou metodu, která hercům umožnila se lépe seznámit s ostatními postavami. „Rupert trval na tom, abychom si ještě před začátkem natáčení vymysleli a napsali na papír minulost svých postav,“ vzpomíná Blair. „Tohle jsem dělala vždycky, i když to režisér nevyžadoval. Rupert ale životopisy ofotil a rozdal je celému štábu, abychom měli všichni stejnou představu. Hodně nám to pomohlo. Je to metoda, se kterou bych se ráda setkala i v budoucnu.“

Carpenter trval na tom, aby Wainwright pracoval na filmu sám. „Je to nový režisér a do filmu vnáší svůj vlastní pohled a cit,“ říká Carpenter. „Bylo by pro mě těžké, kdybych mu měl říkat, co má dělat, a tím do jeho vize zasahoval. K této profesi jsem vždycky přistupoval tak, že film je dítko konkrétního režiséra – a tím byl tentokrát Rupert. Potřeboval se postavit na vlastní nohy a učinit z filmu vlastní počin, což se také stalo. Ve skutečnosti bylo vlastně docela zajímavé dívat se, jak pracuje jiný režisér. A bylo v tom i hodně déjà vu. Kdysi jsem byl ve stejné situaci, akorát za jiných okolností. Opravdu mě bavilo to sledovat.“

Zatímco Carpenterova verze z roku 1979 byla natočena s velmi nízkým rozpočtem a pouze dvěma přístroji na vytváření mlhy, remake využil schopností nejmodernější techniky. Tým koordinátora speciálních efektů Boba Comera měl kromě cca. 50 různých kusů zmíněných přístrojů k dispozici také „patnáctimetrový přívěs plný vybavení, který jsme všude tahali s sebou, protože jsme nikdy nevěděli, kdy jej budeme potřebovat,“ říká Comer.

Jak už se stalo zvykem, nejlépe filmařům posloužily právě ty nejjednodušší a klasické technologie. „Naši lidé se přibližně měsíc zabývali testováním všech možných komplikovaných zařízení,“ říká Comer. „Ale nakonec jsme došli k závěru, že osvědčená a nejjednodušší metoda je stále ta nejlepší. Na začátku jsme zkoušeli přístroje na vytváření dusíku a oxidu uhličitého, ale nakonec jsme se na všechny tyhle věci vykašlali a použili suchý led, krabice z překližky a větráky.“

Filmová mlha byla jednoduchým mixem propylénglykolu a glycerínu, který pracovníci s efekty nahřívali, dokud nezatomizoval a nezměnil se na mlhu. Tu poté velkými větráky foukali přes bloky suchého ledu, aby se valila po zemi či vodě. V případě „agresivní mlhy“ pak použili ruční vytvářeče mlhy. „Ve filmu je několik různých druhů mlhy,“ říká Wainwright. „Ta agresivní vznikala jednoduše – jsou to dva chlápci s ručními vytvářeči mlhy, na nichž mají zapnuty reflektory. Pustili to a běželi směrem ke kameře. Mlha byla tak hustá, že byla černá, ale ty reflektory ji prosvítily, takže to opravdu vypadá jako oblak, který se snesl na zem a útočí na vás.“

„Dále je tam ‚plazivá mlha‘, což je suchý led a pára. Tahle mlha se začne valit z kopce a usadí se všude okolo. Je tam jeden vynikající okamžik, ve kterém je Spooner na zádi Nickovy rybářské lodi a začíná se dít něco hrozivého – mlha se blíží k lodi a pak se do ní začne plazit jako had. Je to skutečně děsivé. A také je to lepší než cokoliv, co by se dalo udělat pomocí digitálních efektů,“ pokračuje režisér.

Což nicméně neznamená, že by se filmaři digitálním efektům vyhnuli úplně. Počítačová grafika jim posloužila ve chvílích, kdy potřebovali dát mlze určitý „charakter“ nebo umazat nohy, běžící pod „agresivní mlhou“.

Použití skutečné mlhy hercům pomohlo lépe se vžít do jejich rolí. „V mnoha scénách, ve kterých nás má mlha mást nebo dezorientovat, tomu tak skutečně bylo,“ vzpomíná Welling. „Doopravdy nás rozhodila. Nic jsme neviděli. Rupert vytvořil jedinečné, tajemné prostředí.“

Stručný popis filmu