"Lovci dinousaurů jsou o následcích", říká režisér Peter Hyams, který pracoval mimo jiné na Outland, Capricon One, 2010: The Year We Make Contact a futuristickém thrilleru Timecop. "Nemůžeme předpovědět co by se přesně stalo, kdyby se něco v minulosti změnilo a jak by to ovlivnilo přítomnost. Ale tento film nám dovolí přemýšlet o jedné z děsivých možností."

S pomocí držitele Oscara za vizuální efekty, Tima McGoverna, přináší Hyams svou vizi takovéto katastrofální možnosti na základě povídky Raye Bradburyho. Jeho úkolem bylo dohlížet na téměř 900 efektových scén v každém stádiu jejich zpracování. "Předpoklad", říká, "je ten, že cokoliv v minulosti změníte, má dopad na časovou linii a jen Bůh ví, jaký je konečný výsledek."

Osudné provinění nastane v Time Safari, kdy člen expedice do období křídy bezděčně vstoupí mimo striktně vymezenou cestu. Od této chvíle je evoluce od doby prehistorického věku rapidně změněna. Změny začnou od nejnižší molekulové úrovně, modifikují základní životní formy a sunou se rychle kupředu po vývojové stupnici k hmyzu, zvěři a nakonec samozřejmě i k lidem.

Mistr sci-fi žánru Ray Bradbury publikoval poprvé provokativní povídku A Sound of Thunder v roce 1952. Od svého prvního vydání, se příběh o lidské rase na pokraji vyhlazení, kvůli hrubému omylu jednoho muže, objevil ve více než 80 celosvětových sbírkách, trvale se usadil ve školních textech a stále inspiruje spisovatele a filmaře.

Nic nemučí představivost tak, jako myšlenka o manipulaci s časem a možnostech, které by mohly vzejít z takového bezostyšného - přesto neodolatelného - činu. "Je to nekonečně poutavý a vyzývavý námět", říká Hyams. "Věřím, že jsou již jen dvě oblasti k důslednému zkoumání: vesmír a čas. Cestování v čase je druh voyeurismu - možnost vidět to, o čem jste četli nebo si jen domýšleli..."

"Je to poslední dimenze zkoumání", říká oscarový Sir Ben Kingsley, který ve filmu září jako inteligentní a vlivný Charles Hatton z Time Safari. "Nemůžete udělat dobrý dobrodružný film, pokud pevně neuchopíte rozdíl mezi fakty a fikcí", říká. "Jednali jsme s paralelními linkami vývoje, hrajíce scény, které si naše postavy na konci filmu neuvědomují. S Peterovým časovým rozplánováním jsme mohli volně pracovat na vztazích mezi postavami."

"Je zajímavé, jak se příběh napsaný v 50. letech tak dokonale hodí do filmové technologie dnešní doby, jako kdyby to bylo psané se znalostí rozsahu dnešních počítačových efektů," dodává Edward Burns, který ve filmu ztvárnil roli Dr. Travise Ryera.

Kvůli neexistenci funkčního stroje času, se museli filmaři Lovců dinosaurů spolehnout na důvtip 21. století, aby přijatelně vytvořili moderní Chicago roku 2055 a znovu měnili, v různých stupních, vývoj vedoucí krok za krokem do pravěké bažiny, která zde kdysi jistě byla.

Produkce filmu se usídlila zejména v Praze a okolí a využívala zde několika exteriérů, stejně tak, jako známých Barrandovských ateliérů. Hyamsův záměr byl prezentovat pravděpodobnou realitu města v budoucnosti. Jestliže se díváte zpátky do minulosti o stejný počet let, je enormní množství změn evidentně viditelné na vozech a projektování budov, ale stále se kolem nás některé z těch vozů a staveb vyskytují dodnes. Nejde tedy o kompletní renovaci jedné doby do další, ale přidání novějších prvků a jejich promíchání s již existující strukturou.

Tim McGovern (vizuální efekty), který v roce 1991 slavil oscarový úspěch za práci na Total Recall, prozradil, že město na pozadí vzniklo z 3D databáze centra Chicaga. Na začátku se štáb rozhodoval, kterou budovu jak zmodernizovat. Přidáváním staveb a prováděním změn vzniklo zbrusu nové rozvržení města. Během natáčení se McGovern a jeho spolupracovníci usadili na opuštěné přistávací ploše bývalé sovětské vojenské základny poblíž Milovic. Tam vznikaly scény srážek vozů v měnících se ulicích „nového“ Chicaga, zapadajících do trhlin na silnici a ničených vyrůstajícími kmeny masivních stromů. Tyto záběry nemohli natáčet v džungli, parku nebo v ulicích a tak využili tuto prázdnou rozjezdovou dráhu, na kterou vyznačili, kde by měla být stavení, a teprve později vše spojili ve výsledný obraz. Tvůrce vizuálních efektů George Merkert (Hvězdná pěchota / Starship Troopers, The Legend of Bagger Vance, Barbershop 2) vzpomíná: "ve filmu je jen jeden animatronický kus. Je jím dráp dinosaura, který klesá do bažiny." Všechno ostatní je speciální animací CGI (použita ve filmu Final Fantasy: Esence života).

Hyams také těsně spolupracoval s výrobním návrhářem Richardem Hollandem, se kterým se už setkal při práci na akčním thrilleru Konec dnů. Společně vytvořili několik scén, od postupně se rozpadajícího města budoucnosti až k nenasytné pravěké džungli.

Pro Hollanda bylo největší výzvou vytvoření džungle - hlavně kvůli netropickému evropskému klimatu. Nechal si dovézt masy zeleně z Itálie, Belgie, Anglie i legendárních pohádkových lesů České republiky a měsíce před začátkem natáčení musel dát dohromady obrovské skleníky. Produkce nechala vyklidit ledové kluziště na pražském ostrově na řece Vltavě a naplnila ho stromy vysokými až 50 stop, 5000 rostlinami a několik tun půdy využila k vytvoření nerovného povrchu.

Za pomoci kropícího systému a světel, zeleň brzy prospívala ve svém vlastním vlhkém ekosystému, spolu s ptáky, hmyzem a dehtovou jámou. Ta je prakticky také skutečná, v reálu je ale hluboká 2 palce na mělké části a jen 12 palců v nejhlubší části. Ve filmu to však vypadá jinak, když v tom může zmizet Allosaurus... Členové štábu potřebovali opravdu vysoké holinky, aby džunglí vůbec prošli. Mezitím se letiště v Letňanech stalo dočasným domovem pro 300 gigantických kapradin. Z českých lesů byly také využity houby, kořeny, mech a další rostliny.

Pro reprezentativnost časového transportéru, založil Holland jeho design na částicových akcelerátorech a rozličném vybavení NASA. Jeho ovládací panel obsahuje mimo jiné setrvačníkový stupňový indikátor, také monitoruje řídkost kyslíku, rychlost větru a atmosférickou analýzu. "Je to pastva pro oči, kombinace krásy a účelu", říka Kingsley. "Práce v takovémto prostředí je pro herce skutečně inspirující."

Zobrazování ohromujících příchodů evolučních vln bylo vytvořeno kombinací leteckého snímkování, animace CGI a starých dobrých triků. Hyams si to představoval jako trojrozměrné průhledné vlnění v atmosféře, velikosti tsunami. Jeden pohled ve filmu zabírá 15 mil podél břehu Michiganského jezera a opravdu dává pocit vlnové výšky dobrých 1500 až 2000 stop.

Postavy jsou při příchodu evoluční vlny vymrštěny vzhůru, následně uvězněni v pomalém pohybu, během něhož se kolem nich mění prostředí, a nakonec klesnou do nového světa. Problémem při natočení těchto sekvencí byl počet kamer. K realizaci své vize potřeboval Hyams použít 168 kamer, ale prostor byl jen na 60. Jediným způsobem jak dosáhnout stejného efektu bylo začít sekvenci s padajícím hercem, poté počítačem vygenerovat přesnou dráhu jeho letu a opět se vrátit k herci kvůli zpětné vazbě. Herec je tedy pouze na začátku pohybu vyvolaném evoluční vlnou zvednut na laně a na konci spuštěn dolů. Mezi tím zapracovala animace CGI.

Nejvíce náročnou, ale zároveň také zábavnou prací bylo představit si, jaké druhy stvoření by se mohly vyvinout, kdyby se evoluce před 65 miliony lety začala ubírat jinou cestou, a přivést je k životu. Tento úkol padl na Petera Hyamse, který sbíral svou inspiraci z mnoha zdrojů. Zvláště těch, které ho nejvíce děsí. „Doslova znehybním strachem před úhoři“, prohlašuje, „a kdybych viděl komodského varana, neměl by se mnou žádnou práci, protože bych ve vteřině zemřel na infarkt...“

Hyams zvažoval základní rysy vzhledu, hlasu a postoje zvířat, která lidem nahání hrůzu a kombinoval je do nové, nepředvídatelné a děsivé životní formy. Jeden z výtvorů získal přezdívku „lizboon“. Je kombinací varana komodského (Komodo dragon) a paviána mandrillského (Mandrill Baboon) – hrůzostrašně vřeštící druh. 50 stop velké úhořovité zvíře, které v podzemí napadne Dr. Randa je vytvořeno podle vzoru skutečného úhoře.

Jakmile jsme si to představili, převzala práci umělecká a efektová pracovní skupina. Hyams samozřejmě experimentoval také se zvuky pro tato hrozivá zvířata. Kombinoval řadu přirozených skřehotání, ječení, vřískání, syčení a bručení ze zdrojů tak rozmanitých, jako jsou lvi, primáti a hmyz. „Brouci dělají strašné zvuky“, dokládá Hyams. „Normálně je neslyšíte, ale když jejich zvuk 100krát zesílíte, je to opravdu hrozné. Zaznamenal jsem zvuky a měnil frekvence, rychlost, pouštěl je pozpátku... Smíchal jsem zvuky lva, kance, hada... „Dopad takových zvuků na diváka je velmi silný“, říká Hyams, „jsou tam momenty, kdy se bude kino třást. To vám slibuji.“