Film Královna Alžběta, který se objevil v kinech v roce 1998, začal slavit úspěchy nejdříve jako klubový hit a později se - zejména díky brilantnímu výkonu tehdy vycházející hvězdy Cate Blanchett a ostatních herců, skvělému stylu vyprávění a podmanivé produkci - stal mezinárodním fenoménem. Snímek byl nominován na sedm Oscarů (včetně kategorií nejlepší film a nejlepší herečka pro Cate Blanchett), z nichž jednoho získal, 11 cen BAFTA (z nichž získal šest) a tři Zlaté glóby (z nichž získal jednoho - pro Cate Blanchett). Film divákům učaroval díky režii Shekhara Kapura a neotřelé vizi tvůrců, kteří jej odvyprávěli moderním způsobem a tím jej učinili přístupným pro současné publikum.

Už během natáčení Královny Alžběty filmaři přemýšleli o tom, že by celý její příběh - od dětství až po konec jejího téměř 45letého panování - zpracovali ve filmové trilogii. "Průběh celého vládnutí Alžběty I. nebylo možné odvyprávět v jediném filmu - bylo velmi dlouhé, stala se během něj spousta věcí a Alžběta se setkala se spoustou výjimečných lidí," říká producent Tom Bevan. Celosvětový úspěch Královny Alžběty tvůrce motivoval k tomu, aby tuto myšlenku rozvíjeli a přibližně po pěti letech od premiéry prvního filmu se zdálo, že přišel čas pověřit scénáristy Michaela Hirsta (který napsal první film) a Williama Nicholsona prací na scénáři k pokračování.

První film pojednával o raných (a poněkud nejistých) letech královniny vlády. Mladá panovnice musela neustále bojovat o svůj trůn a na každém kroku odrážet útoky různých konspirátorů a podvodníků. Přestože si nikdy nebyla jistá, zda může důvěřovat svým poradcům, v závěru příběhu bylo jasné, že je královnou, která má svůj osud pevně v rukou.

Film Královna Alžběta: Zlatý věk začíná o dekádu později a mapuje slavná střední léta jejího panování. V politické rovině se věnuje konfliktu Alžběty s Filipem II. Španělským, který byl považován za jednoho z nejmocnějších lidí na světě. Svou oddanost víře stvrdil slibem, že katolictví rozšíří do celého světa - za jakoukoliv cenu.

V osobní rovině pak zkoumá Alžbětu jako ženu s mnoha vnitřními konflikty a pojednává o jednom z nejromantičtějších vztahů v jejím životě, který navázala s dobrodruhem a vojákem Sirem Walterem Raleighem. Srdcem příběhu je vztahový trojúhelník mezi Alžbětou, Raleighem a Alžbětinou oblíbenou dvorní dámou Bess Throckmorton.

Když se rozběhly práce na scénáři na plné obrátky, začali filmaři dávat znovu dohromady kreativní tým, který pomohl původnímu filmu k tak velkému úspěchu - zejména kameramana Remiho Adefarasina, návrhářku kostýmů Alexandru Byrne a Jenny Shircore, která měla u filmu na starosti účesy a masky (všichni jmenovaní byli za Královnu Alžbětu nominovaní na Oscara, přičemž Shircore svou nominaci proměnila). K projektu se vrátila také střihačka Jill Bilcock, které původní snímek vynesl nominaci na cenu BAFTA. Pozici hlavního výtvarníka tentokrát zastal Guy Hendrix Dyas, do jehož filmografie patří kousky jako X-Men 2 nebo Superman se vrací.

Obsazení: Návrat královny
Vzhledem k tomu, že příběh pojednává o Alžbětě, bylo samozřejmě nezbytně nutné zajistit účast Cate Blanchett. "Bez Cate v roli Alžběty bychom ten film nemohli natočit," konstatuje Kapur.

Oscarová herečka se do natáčení tentokrát kupodivu příliš nehrnula, avšak Kapurovi a Geoffreymu Rushovi se nakonec podařilo ji přemluvit. "Od natáčení první Královny Alžběty jsem se naučila spoustu věcí. Ale i tak je to pořádně těžká role a byly okamžiky, kdy jsem si říkala, že je to všechno špatně a chtěla jsem začít úplně od začátku. Myslím, že to je důkazem síly a složitosti té postavy - existuje bezpočet způsobů, jak k ní můžete přistoupit. a protože je film do určité míry poplatný době, je podoba toho našeho vyprávění taková, jaká je. Alžběta je postava, která lidi pořád fascinuje, proto byl její životní příběh zpracován už tolika různými způsoby. To, co je o ní odhaleno, záleží na tom, kam namíříte světlo."

"Velkou část Alžbětina života tvořilo odpírání, snaha oprostit se od všech věcí, které člověku brání ve vládnutí," pokračuje herečka. "Učinila ze sebe ikonu, vytvořila si image, o níž pak pečovala z politických důvodů. a já si myslím, že i proto, aby si vytvořila emocionální štít. Zlatý věk je v zásadě o jejím přijetí tohoto stavu. Snažila jsem se vytvořit postavu prázdné ženy - bez společníků, bez manžela, bez dítěte - která hledá, čím se ta prázdnota dá vyplnit."

Geoffrey Rush ztvárnil v původním filmu nezapomenutelným způsobem Alžbětina poradce Walsinghama a se svou účastí na pokračování souhlasil bez jakéhokoliv rozmýšlení. "Walsingham byl skvělý šéf špionáže. Na dvoře Alžběty se mu podařilo dosáhnout velmi vysoké pozice a okolo roku 1580 měl pod palcem jednu z největších špionážních sítí v Evropě. Byl velkým intelektuálem tehdejší doby a právě díky němu začali lidé vnímat svou panovnici jako božskou figuru. Byl stejně jako jeho královna člověkem se silným smyslem pro disciplínu a sebeovládání," říká oscarový herec.

Ve Zlatém věku je tato sebekontrola ohrožena v okamžiku, kdy Walsingham odhalí zradu ze strany svého bratra. Tato dějová linie se nezakládá na historických skutečnostech, ale v příběhu je ze specifického důvodu: "Shekhar chtěl ukázat, co se stane v okamžiku, když se silné a veřejně známé osoby začnou užírat osobními problémy. a díky tomu, že se v ději objeví jeho bratr, se začne projevovat Walsinghamova nejistota a zranitelnost."

Další důležitou postavou je Sir Walter Raleigh - člověk, který je opředen nejméně tolika mýty jako samotná Alžběta. Do role ambiciózního mořeplavce, jemuž se podaří najít cestu na panský dvůr i do královnina srdce, filmaři obsadili Clivea Owena, jenž si svým výkonem ve filmu Na dotek vysloužil nominaci na Oscara a svůj hvězdný status potvrdil loňským futuristickým dramatem Potomci lidí.
"Raleigh byl složitý člověk se zvláštní kombinací vlastností - byl atraktivní a velmi dobře vzdělaný, ale také zároveň velmi upřímný a neskutečně arogantní. Jeho přezíravá povaha polovině lidé imponovala a tu druhou polovinu zcela odpuzovala," říká Clive Owen.

"Raleigh měl spoustu vlastností, jimž dominovala zejména jeho ambicióznost," pokračuje herec. "Na začátku příběhu je jeho hlavní prioritou zajistit financování další expedice, proto se snaží dostat do přízně královny, která kýženými prostředky samozřejmě oplývá. Královna mu však nečekaně učaruje a začne ho přitahovat. Měl v sobě upřímnost, která jej odlišovala od většiny lidí na královském dvoře, což pravděpodobně přitahovalo zase ji."

Třetím vrcholem vztahového trojúhelníku je Alžbětina mladá a atraktivní dvorní dáma Elizabeth "Bess" Throckmorton, kterou si zahrála talentovaná Australanka Abbie Cornish. Příležitost zahrát si postavu ze světa, který jí byl úplně cizí, 25letá herečka přivítala. "Na Bess je něco fascinujícího - jak má tu světlou i temnou stránku. Shekhar má schopnost se do látky ponořit a prozkoumat ji velmi důkladně a bez jakýchkoliv hranic," říká herečka.

Na politické úrovni se však Alžběta potýká s většími problémy - tím hlavním je král Filip II. Španělský, jehož si zahrála španělská filmová hvězda Jordi Molla. "Shekhar popsal Filipa jako netopýra - je stále v temnotách, oddaný svým modlitbám - ale zároveň i nejmocnějšího muže světa. Ta představa člověka, který je mocný, ale zároveň má obrovský komplex, se mi moc líbila. Chtěl jsem ho hrát a propůjčit mu slabý hlásek a zvláštní chůzi. vlastnosti, které mohly přitahovat posměch a být příčinou jeho komplexů."

Další důležitou postavou anglických dějin byla Alžbětina sestřenice Marie Stuartovna, dcera skotského krále Jakuba V. a francouzské šlechtičny Marie de Guise. Právě ona byla další právoplatnou nástupkyní na trůn a pro spoustu katolíků byla skutečnou královnou spíše než Alžběta. Alžběta v ní viděla hrozbu, což vedlo až k tomu, že ji na 19 let uvrhla do vězení a nakonec nechala popravit.

Samantha Morton, která má na kontě dvě nominace na Oscara, možnost ztvárnit tak legendární a kontroverzní ženu přivítala. "Marie Stuartovna je pro mě fascinující postava a Shekharův postoj vůči ní mi připadal vzrušující, osvěžující a odvážný - nesnažil se vzbudit kontroverzi, ale zachytit její podstatu. Ke každé postavě přistupoval neotřelým, originálním způsobem."

Kostýmy a masky
Kostýmy pro Zlatý věk navrhla stejně jako minule Alexandra Byrne, která tak mohla těžit ze zkušeností a vědomostí, jichž nabyla při přípravě šatů pro původní film. "Čím více jsem o ní četla a čím více mi procházelo rukama svědectví o tom, jak úžasně vypadala, jak měla nádherné šaty a jak byla krásná, tím více jsem se snažila předat tento pocit i současnému publiku tím, že ji učiním trochu přístupnější, než jak je v historických dramatech obvyklé," říká Blanchett.

Byrne se nechala inspirovat pracemi španělského módního návrháře Balenciagy, který ve svém výtvarném stylu, typickém pro 50. léta 20. století, přemaloval různé slavné historické obrazy včetně několika, na nichž je vyobrazena Alžběta. "To pro mě byl velký krok kupředu. Alžběta byla ve své době velkou módní ikonou a já jsem cítila, že takhle ji mohu současnému publiku mnohem více přiblížit."

"Alžběta se snažila přizpůsobovat svůj zevnějšek tomu, jak chtěla v té chvíli působit - a tomu jsme ve filmu chtěli věnovat prostor," říká Cate Blanchett. "Morag Ross vyrobil 16 paruk, z nichž mnohé odrážely její momentální stav - některé byly živé a energické, jiné měly tragický nádech. Hodně jsme probírali to, jak se projevovala na veřejnosti a jak v soukromí."

Pro Kapura byl důležitý také vztah mezi Alžbětou a Bess - skutečnost, že "jsou ve skutečnosti vlastně jedna osoba. Bess je ten smrtelník, který v božské Alžbětě dřímá. Vybírání jejich kostýmů bylo hodně provázáno - vždycky záleželo na tom, co v té chvíli nosila ta druhá. Bylo to hodně zajímavé, protože se jedná o velmi odlišné herečky, ale svým vzhledem musely vždycky odrážet vzezření té druhé. A mezi nimi stojí Raleigh."

Průměrný muž z této éry - kterým Raleigh, závislý na finančních příjmech ze svého živobytí, opravdu byl - by velmi pravděpodobně vlastnil jen jednu sadu oblečení, takže si produkce nemohla dovolit šatit jej stejně jako dvořany. "Ve stejných šatech se vydával na moře, kde se mu často zmáčely a pak zase usychaly, často se roztrhly a musely být zašity. A navíc si na sebe musel brát určitě víc vrstev. Takže jsme pracovali s nápadem, že v těch šatech strávil celý pobyt na moři a během té doby se určitým způsobem proměnily. A nezapomeňte, že plul 4 měsíce tam a 4 měsíce zpátky."

Jenny Shircore si za masky a účesy v první Královně Alžbětě právem odnesla Oscara i cenu BAFTA. Tentokrát bylo jejím úkolem zachytit vývoj Alžběty, která se z mladé dívky stává královnou Anglie s božskou aurou.

"Shekhar chtěl v prvním i tomto filmu vyobrazit Alžbětu jako zářící bytost, o což jsme se snažili. A také jsme chtěli, aby působila dojmem velmi mocné ženy, která má dokonalou kontrolu nad svou pečlivě vytvořenou image," říká Shircore.

Svědectví o tehdejší době: Vizuální atmosféra a výstavba scén
Aby se v neotřelém a vzrušujícím duchu, kterým chtěl Kapur celý film pojmout, neslo také filmové prostředí, přizvali filmaři k účasti na filmu mladého a novátorského hlavního výtvarníka Guye Hendrixe Dyase, který začínal jako ilustrátor a postupně se vypracoval až k práci výtvarníka na takových blockbusterech jako X-Men 2 nebo Superman se vrací.

"Od prvního setkání s producenty mi bylo jasné, že mají velmi jasnou představu o tom, co pro film chtějí, protože o tom mluvili a přemýšleli celá léta. Bylo velmi důležité stavět na tom základu, který položili v prvním dílu. Z koncepčního hlediska mi přišel nápad natočit velmi odvážné a moderní historické drama fantastický," říká výtvarník.

"Mezi prvním a druhým filmem je podstatný rozdíl v tom, jak Alžběta působí v okolním prostředí. V Královně Alžbětě z ní ta okolní architektura dělá trpaslíka, což pomáhalo navodit pocit izolace a dojem, že je v té politice úplně ztracená. Ve Zlatém věku už má věci pevně v rukou a z toho důvodu musí v porovnání s okolní architekturou vypadat větší," říká Dyas.

Produkce proto začala hledat prostředí, která by tomuto konceptu co nejvíce vyhovovala. Nakonec se rozhodli pro architektonicky výrazné katedrály ve Wellsu a Winchesteru na jihu Anglie, které jsou celkově velké, ale jejich vnitřní design má menší měřítko (například místo jednoho masivního kamenného sloupu je skupinka několika menších). Kromě toho se uvnitř nachází spousta dekorací, které mají ženský nádech -motivy květin vyřezané v kamenech, "něžnější" chrliči, teplejší a krémovější zabarvení kamenů. Všechno to fyzicky zdůrazňuje pocit, že královna se v těch prostorách, které obývá, nyní cítí mnohem pohodlněji."

Poté, co prostory těchto katedrál upravili do podoby připomínající královský palác, musel Dyas se svým týmem navrhnout podobu míst, která by je tematicky spojovala. Výsledkem byla královnina tajná komnata a její soukromé pokoje, které s velkým smyslem pro detail a věrohodnost zkonstruovali ve Shepperton Studios.

Kromě palácových scén musel Dyan vytvořit také Raleighovu loď The Tyger, kterou chtěli filmaři použít ve scénách, kdy Raleighovi muži brání Anglii před španělskou armádou. Aby bylo natáčení co nejefektivnější z ekonomického hlediska, fungovala loď zároveň jako španělský koráb - stačilo ji natáčet z druhé strany, která vypadala úplně jinak.

Výsledná stavba byla dlouhá 55 metrů a sestávala z 10 cm tlustých prken, zasazených do obrovského ocelového rámu. Celá loď byla posazena ve velkém závěsném zařízení, které filmařům umožňovalo simulovat pohyb na rozbouřených vlnách či během námořní bitvy. Konstrukce lodi trvala několik měsíců a jakmile byl ocelový rám připevněn k zařízení, byly všechny dřevěné části opáleny, čímž došlo k odstranění povrchových vláken. Loď tak získala vzezření korábu, který už přežil nejednu krutou bouři.

Poté se dostali ke slovu natěrači a okolo lodi bylo vztyčeno lešení, aby mohli další lidé pracovat na palubách a přidávat na ně různé detaily (zábradlí, schůdky, vyřezávané figury apod.), které ve výsledku vytvářely dojem ošlehané válečné lodi. Kromě toho byly připraveny plachty, jež byly následně patinovány, roztrhány a znovu sešity (drsným, námořnickým způsobem), aby to vypadalo, že už jimi prolétlo několik dělových koulí.

Kromě dvou zmíněných katedrál produkce zavítala také do jednoho z nejslavnějších britských zámečků Hatfield House v hrabství Hertfordshire, který proměnili v osobní komnaty Marie Stuartovny v Chartley Hall, kde byla uvězněna až do své popravy. Části zámečku použili také jako interiéry Walsinghamova londýnského domu. Dějištěm popravy Marie Stuartovny (která se ve skutečnosti odehrála v zámku ve městě Fotheringhay, jenž byl roku 1627 vypleněn) se ve filmu stal kostel sv. Bartoloměje v Londýně.

Během vlády Alžběty v Londýně probíhala intenzivní výstavba a filmařům se velmi líbil Dyasův nápad, aby ukázali katedrálu sv. Pavla ještě nedokončenou. Díky tomu mohl Kapur využít probíhajících restaurátorských prací na katedrále ve Winchesteru, které by za běžných okolností byly při natáčení spíše překážkou.

K dalším natáčecím lokacím patřila univerzita St. John's College v Cambridge, na jejímž nádvoří filmaři natočili scénu prvního setkání královny s Raleighem, katedrála ve městě Ely nebo mys Brean Down na jihozápadě Anglie, kde vznikly scény z bojiště.