„Hancock není řadový superhrdina,“ prohlašuje Will Smith, hvězda nové akční komedie Columbia Pictures, Hancock. Smith říká, že ho na filmu zaujala možnost zahrát si v něčem novém a originálním – Hancock je film, který posouvá žánr filmů o superhrdinech dál v tom, že klade důraz na lidské emoce. „Lidi mají zažito, že letní filmy jsou 'akční' a podzimní 'charakterové',“ míní. „No, a co kdybyste vzali napínavý a dramatický příběh a zasadili ho do světa klasického letního trháku? Proč byste to nemohli spojit a vzít si z obou možností jen to nejlepší?“

Smith se svými kolegy – producenty Akivou Goldsmanem, Michaelem Mannem a Jamesem Lassiterem a režisérem Peterem Bergem – toho docílili tím, že svého hrdinu divákovi představují netradičním způsobem. Film se nezaměřuje na to, jak Hancock ke svým schopnostem přišel nebo jak se rozhodoval, jak jich využije. Místo toho poznáváme Hancocka jako muže, který svou práci už dělá docela dlouho, nesnáší ji a chce mít od ní pokoj. Jeho superschopnosti, které rozhodně nevnímá jako dar z nebes, způsobily, že se naučil lidi, kteří by ho měli mít spíš rádi, upřímně nesnášet.„Tohle dokáže zahrát jen jediný člověk,“ míní Goldman. „Nedokážu si Hancocka bez Willa Smithe vůbec představit.“

„Will byl nadšený z toho, že si zahraje superhrdinu,“ popisuje producent James Lassiter. „Když jsme viděli scénář, říkali jsme si, že je to skvělý nápad – hrubiánský superhrdina, jakého jste dosud neviděli. Hancock je výjimečná postava, která vybočuje z řady.“

Jakmile souhlasil Will Smith, nebylo těžké přesvědčit ke spolupráci Petera Berga, který je uznávaným režisérem za svou práci na Světlech páteční noci a Království. „Will je jedním z mála filmových herců, kteří jsou skutečně všestranní,“ vysvětluje Berg. „Má talent, nebojí se a je zcela upřímný. Když se ty tři věci sejdou, může takový herec zahrát prakticky cokoliv, a Will je rozhodně odhodlaný cokoliv zkusit.“

Smith se domnívá, že je film postaven na silných emocích. „Hancock je jako středoškolský fotbalový záložník, který má úžasný talent, ale má problémy s přístupem,“ pokračuje. „Neuvědomuje si, že důvodem toho, že jeho tým nevyhrává, je to, že tu hru nemá rád a nechápe ji – nechápe krásu týmové spolupráce. Základní myšlenkou je tu skutečnost, že je člověk součástí skupiny, že komunikuje s ostatními. Hancock je úplně sám, než potká Raye Embreye, který ho přivede zpátky mezi lidi.“

Role Raye, specialisty na styk s veřejností, se ujal Jason Bateman. „Když mu Hancock zachrání život, chce se mu Ray odvděčit tím, že ho naučí, jak se vhodněji chovat a vylepšit si reputaci. Ale Rayovi nejde jen o to, aby si Hancock zlepšil image – skutečně mu záleží na tom, aby se z něj stal lepší superhrdina.“

„Měl jsem spoustu hereckého prostoru, protože Ray je veliký důvěřivec,“ dodává Bateman. „Nosí růžové brýle, je naivní a myslí si, že dokázal prohlédnout Hancockovu nepřístupnou a drsnou masku, pak se ale jejich vztah trochu více zkomplikuje. Kvůli tomu všemu se Ray moc dobře hrál.“ „Charlize Theron Willa a Jasona Batemana perfektně doplňuje,“ říká Goldsman. „Potřebovali jsme tři postavy, z nichž každé by mohli diváci fandit. Bylo potřeba najít dokonalou rovnováhu.“ Co se Theron týče, přilákala ji tato role z mnoha různých důvodů. V první řadě to samozřejmě byla možnost zahrát si znovu se Smithem, se kterým pracovala na Legendě o slavném návratu. „Will je pro tu roli jako stvořený,“ prohlašuje.

Theron zaujal také scénář, ve kterém vystupovaly mnoharozměrné a poutavé postavy. Zatímco její manžel Ray vnímá Hancocka jako superhrdinu, kterým by jednoho dne mohl být, Mary ho vidí očima obyčejného obyvatele Los Angeles. „Má už Hancockova chování po krk, protože se navenek chová velice nezodpovědně a destruktivně,“ vysvětluje. „Je odhodlána zabránit tomu, aby narušil idylický život, který s Rayem a jejich synem žijí. Ale když začne Hancock vykazovat známky toho, že na konci tunelu možná je světlo a že se možná dokáže změnit, a ona jím stále pohrdá, pak se musíte začít ptát, proč tomu tak je.“

Emocionální náboj tvůrci zvýšili také tím, že do role Aarona, mladého syna Embreyových, vybrali Jae Heada. Ačkoliv tento jedenáctiletý herec hrál v Bergově filmu Světla páteční noci, byl vybrán z více než třiceti herců. „S dětskými herci bývají potíže,“ míní Berg, „ale Jae je nedotčený a nezkažený. Žije v Texasu, kde jeho otec trénuje středoškolský fotbalový tým, a jeho matka je neustále u něj. Máte z něj pocit, že pomáhání otci ho baví úplně stejně jako se poflakovat po place s Willem Smithem. Je to vnímavý kluk, který toho hodně prožil, a chápe, že každý den je dar. Má skvělý přístup. Do všeho se vrhá po hlavě.“

Berg ve filmu použil tradici ze své vlastní rodiny, kdy se každou neděli dělají špagety s masovými noky, aby s její pomocí demonstroval, jak mají k sobě členové rodiny blízko. Embreyovi každý čtvrtek večer pořádají „špagetové šílenství“ a alespoň jednou v týdnu si nenechají společnou večeři pokazit pracovními, školními nebo jinými povinnostmi. „Snědl jsem asi dvacet porcí,“ vypráví Head o natáčení rodinných scén. „Toho dne jsem se ráno zapomněl nasnídat, takže jsem byl rád, že se najím při natáčení a na začátku jsem si to užíval. Ale k večeru už jsem toužil křičet, aby přede mnou nikdo nemluvil o špagetách!“

Peter Berg, který se původně proslavil jako herec, si v poslední době dělá velké jméno v režisérském křesle. Po spolupráci s Michaelem Mannem na svém filmu Království se ujal Hancocka. Mann říká, že ačkoliv Berg při natáčení vytváří přátelskou a pohodovou atmosféru, v nitru jde o připraveného a soustředěného režiséra.

„Pete má specifický styl,“ míní Smith. „Je naprosto jedinečný. Natáčí a pracuje velice vědeckým způsobem. Těšil jsem se na to, co se stane, až Pete obleče Hancocka, skutečného člověka se skutečnými problémy, do superhrdinského kostýmu.“

„Pete projevuje herecké sebevědomí, což se hodně liší od toho, jak působí scénáristé, režiséři nebo producenti,“ pokračuje Mann. „Ví, kdy se musí na nějakou myšlenku nebo na emoce upnout a jak docílit toho, aby se scéna nebo záběr s konkrétním hercem natáčeli dobře a vyvolali v divákovi právě ty pocity, po kterých touží.“

„Je velice upřímný a otevřený v tom, jak chce pracovat,“ popisuje Theron a vybavuje si své první setkání s Bergem. „Řekl mi, že na mě bude prostě uprostřed záběrů pokřikovat pokyny. Říkal, že nerad záběry ukončuje, že to nemá rád, tak že doufá, že mi to bude vyhovovat. Nikdy jsem takovým způsobem nenatáčela, ale teď si to nedovedu představit jinak.“

„Natáčení filmu je týmovou záležitostí,“ říká Smith. „V případě filmu jako Hancock jsme potřebovali co nejvíce různých úhlů pohledu – a nikdo z našeho týmu nevnímá svět tak docela obvykle. Krásné na tom všem bylo to, že jsme měli skutečně bizarní nápady – kdokoliv mohl říct cokoliv – a ten nejlepší z nich, který působil jako součást DNA toho celého projektu, se sám odhalil.“

„Tvořili jsme skupinu, ve které jsme se jeden na druhého skutečně spoléhali,“ vysvětluje Goldsman. „Pete umí psát scénáře, režírovat a produkovat filmy, Michael umí režírovat a produkovat, Will je producent a režisér, J.L. je producent zcela nepopiratelně, já umím napsat scénář a pokud byste mi drželi pistoli u hlavy, zřejmě bych byl schopen pár scén zrežírovat. Neznamená to, že byste měli dělat práci za druhé, jenom to, že jsme si navzájem byli schopni pomáhat.“

„Tým s lidmi jako Akiva, Michael, Will a J.L., to je jako přírodní živel,“ směje se Berg. „Pořád jsem musel být ve střehu. Will se s něčím objevil, bum, pak Akiva, a pak J.L., který je jako tichý zabiják. Vychytávali jsme mouchy na scénáři a pak dolaďovali detaily, ale hlavní práci na scénáři samozřejmě odvedli Vincent Ngo a Vince Gilligan.“

„Jako herec jsem se naučil, že je důležité mít ve všem jasno a vnímat okolí,“ pokračuje. „Při filmování řada lidí zapomíná na to, kdo je nejdůležitější – divák, který sedí v kině a užívá si vaší práce rok poté, co jste ji dokončili. Will říkává: když jste pořád připraveni, nemusíte se připravovat. A udržovat se v tom správném rozpoložení mi něco takového umožňuje.“

Co se týče vizuální podoby celého filmu, spoléhal se Peter Berg na celou řadu zkušených umělců. Ať už jde o kameramana, na Oscara nominovaného Tobiase Schliesslera (Dreamgirls), přes výtvarníka Neila Spisaka, Oscarem oceněného tvůrce vizuálních efektů Johna Dykstry, kaskadérů Simona Cranea a Wadea Eastwooda, až po odborníky na speciální efekty Johna Fraziera a Jima Schwalma, všichni při práci na filmu úzce spolupracovali. Schliesser, se kterým Berg pracoval na Vítejte v džungli a Světlech páteční noci, si přizval ke spolupráci kamerové operátory Davida Luckenbacha a Lukazse Bielana. Velká část filmu byla natočena 'v ruce', stylem, kterým se Berg proslavil, ale s jistou zvláštností: variace téže scény se točily s různou měrou aktivit kamery a s různými objektivy.

„Nechtěl jsem navodit stejný efekt, jaký jsem zkoušel v Království,“ vysvětluje Berg, „takže jsme kamery více stabilizovali a více používali jeřáby a vozíky. Pomohlo nám to také zachovat velkolepost příběhu o superhrdinovi, protože tam by divoká kamera byla spíše na škodu.“

Odborníci na natáčení kaskadérských kousků Simon Crane (který současně fungoval jako pomocný režisér) a Wade Eastwood dohlíželi na detaily natáčení létacích sekvencí a současně pracovali na obvyklých scénách bojů a honiček. Na rozdíl od řady jiných akčních filmů ale nebyli žádáni, aby vytvořili iluzi toho, že je hlavní hrdina naprosto dokonalý.

„Tohle není Superman nebo Spider-man, abychom vymýšleli hezké, stylové přistání,“ říká Eastwood. „Museli jsme dělat spousty testů, abychom vymysleli přistání, které bude sice přesně na požadovaném místě, ale Hancock při něm zavrávorá nebo upadne a bude se muset zvedat, což znamená, že musíte přesně propočítat potřebná protizávaží a přesné okamžiky, kdy které použít, a nezbývalo nic jiného, než to s Willem donekonečna opakovat. Vždycky jsem slýchal, že je v kondici a je s ním zábava, a byla to pravda. Byl jedinečný.“

„Mojí nejoblíbenější scénou byla ta, kde jsme s ním letěli bokem, vleže, asi tři centimetry nad zemí,“ pokračuje. „Naše výbava pro tuhle scénu byla z těch jednodušších, ale museli jsme se pohybovat hodně rychle a vypadalo to skvěle. Hancock letí k policistovi, který se schovává za autem, a pohybuje se asi šedesátikilometrovou rychlostí směrem k autu, hlavou napřed. Museli jsme použít další kladky, kterými ho potom zvedneme tak, že se zastaví přímo vedle policisty přibližně v sedě nebo v kleče, a celé to musel být jeden záběr. Ačkoliv jsme si veškeré kabely připravili den před natáčením, ráno jsme je museli kvůli provozu odstranit, a pak je zase znovu připravit a vyzkoušet je s pytli písku.“

Smith se na kaskadérských scénách podílel v maximální možné míře, jak jen mohl. „Občas to bylo docela drsné,“ směje se Smith. „Letíte třicet metrů nad ulicí, v noci, a pak volným pádem padáte, než vás asi půl metru nad zemí zachytí drát, a to celé trvá asi vteřinu a půl – no, to je prostě síla. Je to jako být na horské dráze a nesedět ve vozíku. Neuvěřitelné!“

„Některé pohyby na drátech jsou dost neobvyklé,“ vysvětluje dál Smith. „Dokonce i takový vzlet z lavičky může zabolet, protože dráty vás táhnou tak silně, že pokud jste napjatí, snadno si můžete natáhnout krk nebo kolenní šlachy, nebo příliš zatížit koleno. Uvědomíte si to až ve chvíli, kdy jste to už párkrát absolvovali a najednou se ta drobná zranění pomalu začnou ozývat.“

„Trénovali jsme s Willem na parkovišti,“ popisuje Crane. „Začínali jsme pomalu, protože je to dost děsivé. Will měl letět nějakých sto metrů ve výšce kolem patnácti až třiceti metrů maximální rychlostí 80 kilometrů za hodinu – a při tom se ještě různě pohybovat – a když se dostanete na plnou rychlost, tak se začne objevovat stav beztíže a vy jenom doufáte, že toho neměl k snídani moc,“ směje se. „Říkáme všem hercům, že klíčovým slovem pro práci s dráty je 'utrpení'. Vypadá to skvěle, ale může to být nepříjemné a někdy bolestivé.“

Odborníci na speciální efekty John Frazier a Jim Schwalm se postarali o klasické efekty. Ať už šlo o tisíce kulek během přestřelky, vyhození křižovatky do povětří, shození auta z nebe, prohození zloducha výlohou nebo ledničky stěnou domu, pokaždé byli neocenitelnými pomocníky v realizaci režisérových přání.

„Kaskadérské kousky a speciální efekty byly první polovinou celého procesu,“ vysvětluje Berg, „a pak jsme se obrátili na našeho autora vizuálních efektů, Johna Dykstru. Záviseli jsme na tom, aby spolu všichni dokonale spolupracovali.“

„Setkal jsem se s Peterem Bergem a Ianem Brycem a dostal příležitost poznat, jak Peter přemýšlí,“ říká Dykstra. „Vysvětlil mi, že chce, aby všechno vypadalo reálně, ne tak stylizovaně jako ve většině superhrdinských filmů. Asi nejlíp se to dá popsat jako 'dokumentárně' – je to agresivní, točí se kamerami v ruce, což je pro takový technicky náročný film neobvyklé. Takže to rozhodně byla výzva.“

Dykstru na filmu lákala také možnost zkusit si kompletní paletu vizuálních efektů, od digitálních postav ve scénách, kdy Hancock létá, po počítačově generované trosky a tvorbu vizuálních prostředí. Největší a nejvíce vzrušující výzvou ale pro odborníka na vizuální efekty je možnost zkusit něco, co ještě předtím nikdo nedělal. Jak Dykstra vysvětluje, patří to k práci. „Jedním z problémů vizuálních efektů je to, že technologie, dostupná na začátku natáčení, je na jeho konci zastaralá, takže zkrátka musíte automaticky předpokládat, že v průběhu natáčení vymyslíte nějaké lepší postupy,“ míní.

„Hancock létá po Los Angeles pětinásobkem rychlosti zvuku v mikině s kapucí a kraťasech,“ popisuje Dykstra. „Zařídit, aby se látka správně pohybovala, je vždycky dost náročné, a pak musíte zařídit, aby se různé druhy látek chovaly konzistentně, a aby to vypadalo uvěřitelně (o což Peteovi šlo především), to bylo těžké, ale současně to byla zábava.“

Je zajímavé, že zmíněná reálnost a poplatnost příběhu celého filmu byla náročná i pro animátory, kteří se s hrdinou jako Hancock dosud nikdy nesetkali. „Hancock létá hrozně rychle a ledabyle, nepohybuje se s ladností a elegancí jako ostatní superhrdinové,“ říká Dykstra, „takže to animátorům dalo zabrat. Hancock se prostě probíjí čímkoliv, co mu stojí v cestě, tak rychle, jak jen může.“

„Pokud natáčíte film, odehrávající se v exteriérech, ve studiu, je to vidět,“ myslí si producent efektů pro Imageworks Josh R. Jaggars. „Natáčení ve skutečných exteriérech nám poskytuje řadu výhod. Například natáčet v ostrém slunci, jako třeba během scény u trati, kde Hancock zachraňuje Raye, dodává scéně na uvěřitelnosti, ale současně nás nutí objevovat během natáčení nové postupy.“

Nejdůležitějším místem natáčení byl dům Embreyových v prostorách Universal Studios. Dům, který stál jen kousek od pověstné Wisteria Lane ze Zoufalých manželek, vytvořil výtvarník Neil Spisak společně s uměleckým vedoucím Williamem Hawkinsem a hlavním návrhářem kulis Jeffem Markwithem.

Dům, postavený od základů, se inspiruje kombinací stylů, ale nejvíce ze všeho připomíná klasický kalifornský dům, který byl v průběhu let upravován a rozšiřován. Byl postaven natrvalo, je do něj zaveden vodovod a elektřina a bude na pozemcích Universalu ponechán a posléze využit pro další projekty. Štáb tu postavil dům, ve kterém by každý z nich rád bydlel, a to i přesto, že nemá koupelnu ani dokončené první patro.

„Myslel jsem, že je to opravdový dům,“ směje se Jason Bateman. „Musím přiznat, že jsem zavolal ženě a řekl jí, že jsem našel náš vysněný dům. Ale špatná zpráva byla ta, že se nachází na pozemku studia Universal, takže ačkoliv bude velice dobře hlídaný, pravděpodobně si nebudeme moci dát na branku bzučák.“

„Potřebovali jsme, aby místnosti vzájemně dobře fungovaly, vzhledem k tomu, jak je celý dům otevřený,“ popisuje designérka Rosemary Brandenburg. „Ať už jde o Maryinu kuchyni a obývací pokoj, ve kterých vidíte, že jsou jistým nenápadným způsobem její, po Rayovu pracovnu a Aaronovy věci, rozházené po celém domě, a také o jeho bunkr na zahradě.“

V Hancockově polorozpadlém přívěsu je obrázek nádherného výhledu na oceán z opuštěného útesu v Malibu. Hancockův domov, který mu občas slouží jako útočiště před veřejností, kterou nemá zrovna v lásce, tak trochu připomíná zoufalou pustinu, ze které nemůže jen tak odejít. Jeho „trávník“ je posetý hromadami prázdných lahví od bourbonu, válejí se tam plechovky od jídla a hliníkové tácky.

S Brandenburg spolupracovala na návrhu Hancockova domova umělecká vedoucí Dawn Swiderski. Jde o dva přívěsy spojené provizorní markýzou, naplněné všemožným harampádím a předměty, které Hancockovi připomínají světlejší minulost, na kterou si už vzpomíná jen s obtížemi. Na ledničce má pětidolarovku s Abrahamem Lincolnem, všude má hromady polámaných slunečních brýlí, které nosí po vzoru svého hudebního idola Milese Davise, a různé další cetky, které pomáhají lépe definovat jeho postavu.

Když Brandenburg dokončí nějaké natáčecí místo, přidá ze zvyku jako třešničku na dort vůně nebo pachy, která ono místo pomáhají definovat. Dům Embreyových například provoněla levandulovým olejem, v nemocnici použila čpavek, a Hancockův přívěs páchl whisky. Výkonný producent Ian Bryce je zastáncem natáčení v Los Angeles a okolí, jakmile je to jen trochu možné. „Uzavřít dálnice, uzavřít Hollywood Boulevard, uzavřít železniční linku, to všechno na několik dní, to vyžaduje spoustu práce a detailního plánování a koordinace s různými úřady.

Stáli jsme před spoustou těžkých úkolů, ale všechno to nakonec vyšlo naprosto skvěle. Tenhle film je takovou virtuální pohlednicí Los Angeles.“ Uzavřít na týden Hollywood Boulevard mezi Orange a Highland Avenue, to je obvykle výsadou jen velmi luxusních akcí jako předávání cen Akademie.
Každý, kdo je ve styku s veřejností dobrý, chce, aby jeho klient vypadal dobře a elegantně, a Ray Embrey není výjimkou. Ví, že první dojem udělá hrozně moc, takže trvá na tom, aby Hancock nosil speciální kostým, který se hodí pro superhrdinu jeho formátu.

Peter Berg se s návrhem kostýmu obrátil na kostymérku Louise Mingenbach, která s ním v minulosti spolupracovala na filmu Vítejte v džungli, aby vytvořila Hancockovo oblečení, které se podobá oblečení bezdomovců, jeho superoblek, a také Maryin umírněný šatník, který se postupem času mění. Mingenbach, která pracovala jako kostýmní návrhářka na prvních dvou dílech série X-men a na filmu Superman se vrací, věděla, že musí pro neobvyklého hrdinu, jakým je Hancock, přijít s něčím naprosto novým.

„Pete byl od začátku naprosto jednoznačně proti čemukoliv ze spandexu,“ prozrazuje, „což zcela vyřadilo určité potenciální možnosti. Taky říkal, že nestojí o žádné pláště a o spodky, které se nosí navrch kalhot,“ směje se a vzpomíná na jejich rozhovor. „Takže superoblek musel vypadat prakticky, ale odolně, a samozřejmě jako oblek, který by mu nechal udělat Ray.“

„Vzhledem k tomu, jaké škody Hancock při létání páchá, jsem si říkala, že by měl být patrně od hlavy k patě navlečený do výstražné žluté,“ pokračuje. „Je pro svoje okolí v podstatě hrozbou, ale dospěli jsme ke kompromisu a použili jsme takové žluté nakonec jen málo. Také jsme se drželi Hancockovy posedlosti orly a zařadili je do návrhu. Ale na začátku filmu je to jen příšerně oblečený chlápek, co se nezajímá o módu a ani nestojí o to, aby se někomu líbil, což podtrhuje, jak je mu jedno, jestli do společnosti nějak zapadá.“

Mingenbach samozřejmě vyrobila několik verzí Hancockova kostýmu – do vody, pro létací i skákací postroje, a také pro Smithovy dvojníky, kteří nejsou naprosto stejně velcí jako on.