zavřít

Dlouhý popis filmu

„Hlavním motivem našeho filmu jsou právě tyhle fascinující šedé zóny,“ říká hlavní herecká hvězda filmu Déjà Vu Denzel Washington. Slavného herce, který je dvojnásobným držitelem Oscara a dostává na stůl nejžádanější scénáře dneška, na tomto filmu zaujala jeho unikátní struktura, založená na posunech v čase a zpětném toku děje. Zalíbil se mu také celkový koncept, v jehož rámci tvůrci nabízejí provokativní pohled na jeden z nejzáhadnějších jevů prostřednictvím kombinace milostného příběhu a krimithrilleru. „Myslím, že každý člověk někdy zažil ten pocit, že už někde byl – i já,“ říká herec. „Míval jsem sen o jednom místě v Brooklynu, tak jsem tam jednou vyrazil a opravdu jsem měl pocit, jako bych tam už někdy předtím byl. Je to jedna z těch velkých záhad, kterým se asi každý z nás snaží přijít na kloub.“

Nestává se často, že by nějaký scénář dorazil do kanceláře předního producenta Jerryho Bruckheimera a během pouhých několika hodin byl zakoupen – ale Déjà Vu z pera Terryho Rossio a Billa Marsiliia se stal výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Bruckheimer, který si v průběhu uplynulých dvaceti let vydobyl na poli filmové produkce naprosto výjimečné postavení, cítil už od začátku, že tento scénář je něčím výjimečný. Rossio pro Bruckheimera už v minulosti napsal fenomenálně úspěšnou sérii Piráti z Karibiku (s Tedem Elliotem) a na kontě má také hity jako Aladin, Shrek či Zorro. Ve filmu Déjà Vu se však oba scénáristé vydali na neprobádané území – stvořili elegantní kombinaci moderního thrilleru a romance, kterou protkali otázkami a možnostmi, jež nabízí chápání časoprostoru z hlediska moderní fyziky.

Příběh filmu původně vznikl z fragmentů, které Rossio s Marsiliim napsali v průběhu několika let – nikdy se však nepokusili vytvořit z nich nějaký kompaktní celek. Teprve když se Rossio dozvěděl, že se společnost Jerry Bruckheimer Films poohlíží po nějakém velkém projektu, na kterém by se mohla podílet, uvědomil si, že by tento příběh mohl věhlasného producenta oslovit. Proto s Marsiliim vyčistili hotové materiály a poslali Bruckheimerovi první pracovní verzi.

„Koncept Déjà Vu byl zcela originální. Nedokázal jsem od toho odtrhnout oči a lišilo se to od všech milostných příběhů, které jsem kdy četl,“ vzpomíná Bruckheimer. „Měli jsme štěstí, že nám jej dali přečíst jako prvním, takže jsme neváhali a během 48 hodin jej zakoupili.“

Příběh zaujal také režiséra Tonyho Scotta, který má renomé jednoho z nejlepších, ale také nejpracovitějších režisérů Hollywoodu. Traduje se, že jeho vize jsou tak specifické a detailní, že vstává každý den ve 3 ráno, aby nakreslil storyboardy ke všem scénám, které se mají natáčet, a naplánoval tak každý zlomek sekundy frenetických akčních sekvencí, jež se staly poznávacím znakem jeho režijního stylu.

Jerry Bruckheimer věděl už od začátku, koho chce obsadit do titulní role agenta ATF Douga Carlina – na mysl mu okamžitě přišel Denzel Washington. Kromě toho, že je jedním z nejuznávanějších současných herců a má na kontě dva Oscary za filmy Training Day a Glory, Bruckheimera lákala jeho schopnost vykreslit silné a cílevědomé postavy, které jsou připraveny zhostit se náročného úkolu. Takové role ztvárnil Washington ve filmech Muž v ohni, Případ Pelikán či v uznávaném kriminálním dramatu Spikea Leea Spojenec, který se objevil v kinech teprve nedávno.

Washingtona k filmu přitahovala nejen jeho dramatičnost, ale i zcela výjimečný ústřední vztah mezi Dougem a Claire Kuchever, která zemře ještě předtím, než se s ní Doug stihne setkat. „Moc se mi líbilo, že velkou část tohoto příběhu tvoří love story, která se odvíjí pozpátku. Doug poznává mladou ženu, která je v okamžiku jejich prvního setkání už mrtvá, a teprve pak dostává možnost vidět ji živou. Nejdřív to znělo dost komplikovaně, ale věděl jsem, že s Jerrym Bruckheimerem a Tonym Scottem to bude pořádná jízda,“ říká Washington.

Pro roli přitažlivé Claire Kuchever, jejíž pronikavý půvab přiměje Douga k zoufalé snaze přijít na kloub záhadě jejího úmrtí, hledali filmaři čerstvou tvář. Nakonec si vybrali vycházející hvězdu Paulu Patton, která se nedávno představila v muzikálu Idlewild.

Pro Patton byla možnost pracovat na filmu s Washingtonem splněným snem. „Práce s Denzelem je jako práce s jazzovým muzikantem. Jede podle scénáře, ale stejně tak dobře může ujet někam úplně mimo. Má v sebe a své instinkty velkou důvěru. A to vás nutí být neustále na pozoru, protože nikdy nevíte, kam se rozhodne jít tentokrát.“

Patton se zalíbila zejména možnost udělat z Claire odvážnou ženskou hrdinku. „Tony má ženy opravdu rád a když se podíváte na jeho filmy, zjistíte, že všechny jeho ženské postavy jsou silné, nezávislé a jedinečné,“ říká herečka. „Všechny jsou zranitelné a sexy, ale jsou to skuteční lidé. A i v případě, že jsou primárně obětí – jako má postava Claire v tomhle filmu – jsou stále velmi silné.“

Ústřední trojici představitelů dotváří Jim Caviezel, který nedávno udělal na filmové diváky velký dojem v radikálně odlišné roli – ztvárnil Ježíše Krista během posledních dnů jeho života ve filmu Mela Gibsona Ukřižování Krista. Tentokrát obsadil mnohem temnější roli psychicky narušeného člověka, který je v Dougově vyšetřování hlavním podezřelým.

Vzhledem k tomu, že chtěli Bruckheimer se Scottem dosáhnout v oblasti akce co největšího realismu, zajistili pro natáčení několik poradců z americké agentury ATF, do jejíž kompetence spadá vyšetřování všech bombových útoků na území USA – včetně neblaze proslulých událostí, mezi něž patřil například tragický výbuch administrativní budovy Oklahomě nebo atentát na World Trade Centrum v roce 1993, kdy v jeho garážích explodovalo auto naplněné výbušninami. Mezi odborné poradce patřil také vysloužilý agent Jerry Rudden, který vyšetřováním těchto a podobně závažných incidentů strávil přes 20 let.

Rudden úzce spolupracoval s Washingtonem, kterého důkladně seznámil s pracovními postupy ATF a také mu pomohl proniknout do pocitů typicky oddaného a motivovaného federálního agenta. „S Denzelem jsme probírali všechna vyšetřování, kterých jsem se účastnil, a zejména různé pocity a dojmy, které s tím souvisejí,“ vzpomíná Rudden. „Ptal se mě, jak jsem se cítil na místě toho bombového atentátu v Oklahomě, a já jsem mu řekl, že ze všeho nejtěžší je zůstat při vyšetřování nezaujatý a neplést do toho své osobní postoje. Snažíte se všechno posuzovat objektivně, ale jste samozřejmě jenom člověk.“

Jeho dalším úkolem bylo vykreslit v postavě Oerstadta (Caviezel) realistický portrét nebezpečného bombového atentátníka, na čemž úzce spolupracoval s Bruckheimerem, Scottem i Caviezelem, ale také hlavním výtvarníkem Chrisem Seagersem a návrhářkou kostýmů Ellen Mirojnick, s nimiž dolaďoval detaily scén, rekvizit a kostýmů, které ve výsledku učinily film realističtějším.

Zatímco u akčních prvků filmu se filmaři snažili dosáhnout co největší realističnosti, se zvláštním jevem, okolo kterého je vystavěn jeho děj, už to tak jednoduché nebylo. Definitivní vysvětlení pocitu déjà vu proklouzává mezi prsty biologům, psychiatrům i fyzikům. V současné době existuje několik teorií, které jsou v některých případech více či méně racionální, v jiných naopak prudce senzační. Ta, která hrála podstatnou roli při vývoji tohoto filmu, spadá do oboru fyziky: vědci přišli na základě nejnovějších objevů v oblasti kvantové fyziky s tezí, že déjà vu by mohlo být důsledkem náhodného překřížení paralelních dimenzí v okamžiku, kdy dojde k narušení struktury časoprostoru.

Aby lépe pochopili, jak si špičkoví odborníci v současnosti vysvětlují fungování času, vydali se Bruckheimer se Scottem přímo k pramenům: oslovili několik světově uznávaných fyziků včetně Dr. Briana Greena – experta na teorii superstrun a profesora fyziky na Columbia University, který má na kontě velmi populární knihy Struktura vesmíru a Elegantní vesmír.

Když jej požádali, aby jim co nejjednodušším způsobem vysvětlil některé z teorií, týkajících se cestování v čase a paralelních vesmírů, Greene celý princip zjednodušil na tabuli: vysvětlil jim, že naše smysly nás v souvislosti s časem často šálí. Když se například podíváte do zrcadla, které je vzdálené dva metry, myslíte si, že vidíte sami sebe přesně v tom okamžiku, ale ve skutečnosti vnímáte to, jak jste vypadali před 16 nanosekundami (16 nanosekund je doba, během níž přenese světlo váš obraz k zrcadlu a zpět). Dá se tedy říci, že se vlastně díváte do minulosti. Děláme to v podstatě pořád – například když se v noci zadíváme na oblohu a najdeme mezi hvězdami Polárku. Přestože se zdá, že vnímáte její aktuální podobu, ve skutečnosti ji vidíte takovou, jaká byla před 630 lety.

Green jim také vysvětlil, že někteří vědci nyní za základě posledních důkazů zastávají teorii, že ve vesmíru existuje nekonečné množství paralelních dimenzí – a že my zkrátka žijeme v jedné z nich a nejsme si vědomi těch ostatních. Myšlenku, která byla kdysi považována za čisté sci-fi, přímo podpořily nedávné výzkumy vesmíru. Přestože většina těchto teorií dosud zanechává spoustu nezodpovězených otázek, je potenciál, který nabízejí v oblasti cestování časem a manipulace s minulostí či budoucností, nedozírný.

Ve filmové Time Window Lab vědci uvedou do provozu červí díry, pomocí nichž je možné cestovat do minulosti a budoucnosti. Červí díry, které jsou známé také pod názvem Einsteinovy-Rosenovy tunely (podle studie Alberta Einsteina a Nathana Rosena, v níž přišli s možností existence tunelů, pomocí kterých by bylo možné cestovat mezi černou dírou a bílou dírou rychlostí vyšší než je rychlost světla), jsou hypotetickým časoprostorovým jevem, který by umožňoval vznik určité zkratky mezi dvěma různými okamžiky v čase. Vznik červích děr má (podobně jako u černých děr) na svědomí gravitace o obrovské síle, která dokáže zdeformovat či narušit strukturu časoprostoru.

„Chtěl jsem, aby lidé odcházeli z kina v přesvědčení, že tenhle druh cestování časem je opravdu možný,“ říká Tony Scott. „Pokud se vědcům nepovedlo přivést tuhle technologii do funkčního stavu dnes, podaří se jim to zítra. A pokud tohle tvrzení lidé z publika přijmou spolu s námi, budou příběhem filmu uneseni.“

Natáčení filmu mělo být zahájeno na podzim 2005 v neopakovatelné atmosféře New Orleans. V srpnu toho roku však udeřil hurikán Katrina, zdevastoval město a otřásl celou Amerikou. Natáčení bylo odloženo na neurčito. Bruckheimer se Scottem nejdříve zvažovali, že se poohlédnou po jiném místě, ale nakonec se shodli, že jsou podobné snahy zbytečné – na světě je jen jeden New Orleans. A bylo zřejmé, že ten nyní potřebuje více než kdy předtím, aby při něm lidé stáli.

„New Orleans jsem si zamiloval už dávno, natočil jsem zde několik filmů,“ říká Bruckheimer. „Tony zde nikdy předtím nebyl, ale také si zamiloval všechny ty francouzské a španělské vlivy. Město má svou osobitou kulturu, která je nezapomenutelná, a oba jsme věděli, že pro tenhle příběh je zcela ideální. New Orleans se zaslouženě stalo jednou z postav filmu.“

Filmaři se svého záměru nevzdali. Během záchranných akcí zůstali v úzkém kontaktu s tamější filmovou komisí a doufali, že se budou moci do města brzy vrátit. Když na začátku roku 2006 město začalo s obnovou infrastruktury, filmaři na nic nečekali a stali se první produkcí, která začala v New Orleans po katastrofě natáčet.

Scott je hrdý především na automobilové honičky s promyšlenou choreografií, které podle něj pozvednou rychlé, diváky oblíbené sekvence, ještě o úroveň výše.

„Automobilové honičky v tomhle filmu jsou opravdu promakané, nic podobného ještě nikdo nenatočil,“ říká Scott. „Vzhledem k těm tematickým prvkům s cestováním v čase budete mít možnost vidět automobilovou honičku, které se odehrává najednou ve dvou časových rovinách, vzdálených od sebe 4 dny. Honička ve starší časové rovině probíhá v noci během deště a ta druhá v běžném denním provozu. Denzel se otočí a najednou jede proti několika autům, která tam ještě před chvílí nebyla. Myslím, že v jedné chvíli je tam 5 bouraček během 15 sekund. Je to opravdu nářez.“

Většinu této sekvence filmaři natočili na mostě Mississippi Bridge, který spojuje západní a východní břehy New Orleans. Most se tyčí ve výšce 90 metrů, takže si při plánování krkolomných speciálních efektů s auty nemohli dovolit sebemenší chybu. „Všechno muselo být naprosto precizní,“ říká koordinátor kaskadérských kousků Chuck Picerni z firmy Stunts Unlimited. „Výsledek musel být strhující, ale zároveň jsme museli myslet na bezpečnost a na to, že uzavíráme frekventovanou dopravní tepnu. V jednom okamžiku pracovalo na téhle honičce snad 50 kaskadérů.“

Stručný popis filmu