zavřít
upravit profil

Capote

Chladnokrevný zločin očima slavného spisovatele...

drama, životopisný, kriminální

Dlouhý popis filmu

O Capotovi
Romanopisec, autor krátkých povídek, scénárista, dramatik, zakladatel literatury faktu, okouzlující vypravěč, chytrý a vtipný člověk, superstar, génius a snob Truman Capote patřil k nejpozoruhodnějším osobnostem své doby.

Narodil se 30. září 1924 jako Truman Streckfus Persons v New Orleans. Jeho otec, Arch Persons, se živil menšími podvody a jeho matka, Lillie Mae Faulk Persons, byla krásná mladá žena z Monroeville v Alabamě. Její zklamání z vlastního manžela však sílilo, proto se často vídala s jinými muži a manželství se po čase rozpadlo. V roce 1930, krátce před jeho šestými narozeninami, poslali rodiče Trumana na Monroeville, kde zůstal se svými staršími bratranci, z nichž mu později jeden víceméně nahradil matku. Zde se seznámil také s dívkou jménem Harper Lee, které později posloužil jako předloha pro postavu Dilla v její knize To Kill a Mockingbird.

V roce 1931 se jeho matka přestěhovala na Manhattan. Zde se rozvedla, vzala si za muže kubánského zaměstnance textilní firmy Josepha Capotea a přiměla Trumana, aby se k ní vrátil. Truman začal chodit do soukromé školy a byl oficiálně adoptován svým nevlastním otcem. Poté se přestěhovali do Greenwich v Connecticutu, odkud se po třech letech vrátili zpět do New Yorku. Zde se Capotovi na v pořadí již třetí škole konečně podařilo získat středoškolský titul, kterým v roce 1943 ukončil svá studia.

Truman psal už v raném věku krátké příběhy a doufal, že je časopis The New Yorker (v němž během studia pracoval jako poslíček) otiskne, ale vždy se setkal jen s rázným odmítnutím. Přívětivější reakce se dočkal až u časopisů Mademoiselle a Harper’s Bazaar, které v té době otiskovaly nejlepší krátké povídky v Americe. Jeho první povídka otištěná v Mademoiselle se jmenovala Miriam a Trumanovi přinesla nejen cenu O. Henryho, ale také pozornost literárních kruhů. Brzy následovaly další povídky a v roce 1945 s ním nakladatelství Random House uzavřelo kontrakt na první knihu – Jiné hlasy, jiné pokoje. Vzhledem k tomu, že jeho matka se stala alkoholičkou a Truman nemohl pracovat doma, byla my poskytnuta možnost uchýlit se do Yaddo – místa v severní části New Yorku, kde mohou umělci nerušeně tvořit.

Zde navázal svůj dlouhodobý vztah s profesorem literatury na Smith College v Massachusetts Newtonem Arvinem. Zkušený spisovatel a učenec, kterého od Trumana dělilo celých 24 let, se stal zároveň jeho milencem i otcovskou figurou. Truman později prohlásil, že Arvin byl jeho Harvardem i Yalem.

Přestože se kniha Jiné hlasy, jiné pokoje, která se dostala na pulty knihkupectví v roce 1948, nesetkala s příliš velkým komerčním úspěchem, upevnila Trumanovu pověst jednoho z nejnadějnějších spisovatelů poválečné generace. Kniha byla příběhem náctiletého chlapce, který si náhle uvědomí svou homosexualitu. Sám Capote brzy pochopil, že kniha byla do jisté míry jeho vlastní duševní, ne-li rovnou faktickou autobiografií.

Román The Grass Harp (1951), na němž začal pracovat v sicilské Taormině, později přepsal do podoby divadelního scénáře. Na Broadwayi se však hra pouze ohřála – vzhledem k malému komerčnímu úspěchu se hrála jen měsíc. (V roce 1997 vznikla filmová verze s Walterem Matthauem a Sissy Spacek.)

Poté pracoval na úpravách scénáře k filmu Vittoria de Sicy Indiscretion of an American Wife (1952) a na nevšední tajemné komedii Johna Hustona Beat the Devil (1953). V roce 1954 se musel vrátit z Italského Portofina, kde adaptoval do podoby muzikálu svou povídku House of Flowers, zpět do New Yorku – jeho matka spolykala celou lahvičku prášků na spaní. Zemřela ještě před jeho příjezdem.

Capotův zájem o žurnalistiku vedl k napsání příběhu The Muses Are Heard, pojednávajícího o návštěvě divadelního souboru Porgy and Bess v Sovětském svazu, a dlouhého, odhalujícího profilu Marlona Branda The Duke in His Domain, po jehož zveřejnění herec vyjádřil touhu Capota zavraždit.

Titulní hrdinkou jeho další knihy Snídaně u Tiffanyho (1958) byla nezapomenutelná, svobodomyslná hrdinka Holly Golightly, která žila na Manhattanu v průběhu druhé světové války. Kniha se dočkala klasické filmové adaptace, v jejíž hlavní roli se představila Audrey Hepburn. Truman byl sice jejím fanouškem, ale přesto považoval volbu hlavní představitelky za nešťastnou a byl filmem zklamán. S jeho názorem, že Marilyn Monroe by byla v hlavní roli mnohem lepší, armády příznivců filmu nesouhlasily.

V listopadu 1959 se Capote dočetl v New York Times o vyvraždění rodiny Clutterových. V tom okamžiku začal jeho projekt Chladnokrevně (1966), který spolknul následujících šest let jeho života. Právě o těchto šesti letech pojednává film scénáristy Dana Futtermana a režiséra Bennetta Millera Capote.

Touto knihou se Capote pokusil vytvořit něco zcela nového – román žánru, který pojmenoval literatura faktu. Jeho záměrem bylo vnést techniky, které byly vlastní próze, do popisu skutečných událostí. Chtěl dokázat, že vyprávění založené na faktech může být stejně tak působivé a napínavé jako zcela smyšlený thriller. Že se mu to podařilo je patrné už na první stránce, kde pouhými několika slovy čtenáře přenáší na širé pláně západního Kansasu. Když na třetí stránce protnou prérijní ticho čtyři výstřely z brokovnice, je čtenář ke knize zcela připoután.

Kniha Chladnokrevně měla obrovský vliv na ostatní spisovatele. Až do jejího vydání v roce 1966 si všichni talentovaní spisovatelé mysleli, že musejí kráčet ve stopách Fitzgeralda, Hemingwaye a Faulknera a psát fikci. Literatura faktu byla pro historiky a žurnalisty. Capote jim ale ukázal novou cestu. Během následujících desetiletí nalezla spousta nejslavnějších amerických spisovatelů své náměty ve skutečných událostech. Jeho vliv prorůstá i do 21. století a i dnešní autoři, kteří Chladnokrevně nikdy nečetli, píší tím způsobem, jakým píší, protože tak psal Capote.

Film Capote nás zavádí do dob, kdy se přední spisovatelé těšili společenskému statusu, který je v dnešní době spojován s největšími hvězdami populární kultury. Truman byl navíc rozený sebepropagátor, který neustále živil vlastní kult osobnosti a svým způsobem vydláždil cestu způsobu, jakým jsou v dnešní době chápány celebrity. Jeho sláva pronikla do všech literárních i společenských vrstev. Jeho jméno se téměř denně objevovalo v novinách, časopisech a televizních pořadech.

Pouhý rok poté, co kniha vyšla, se do Holcombu vydal režisér Richard Brooks, aby zde natočil její filmovou adaptaci. Záměrně se vyhnul hollywoodské okázalosti a natočil film černobíle a s neznámými herci – Robertem Blakem a Scottem Wilsonem – v rolích Perryho Smithe a Dicka Hickocka. Do role Alvina Deweyho nicméně obsadil populárního televizního a filmového herce Johna Forsytha (který se později objevil v seriálech Charlieho andílci a Dynastie). Film vznikl v domě Clutterových a na ostatních skutečných místech. Brooks natočil sedm skutečných porotců, kata a koně Nancy Clutter jménem Babe. Truman navštívil místo natáčení, čímž přilákal obrovský zájem médií, Brooks jej však požádal, aby místo opustil, protože působil jako rušivý element. Truman jej poslechl, ale až poté, co si s Blakem a Wilsonem zapózoval na obálku časopisu Life.

Film byl uveden ještě v tom roce a oslavil velký úspěch u publika i filmové kritiky. Byl nominován na čtyři Oscary – za nejlepší režii, adaptovaný scénář (Brooks), kameru (Conrad L. Hall) a hudbu (Quincy Jones).

Další adaptace se román dočkal v roce 1996 – tentokrát se jednalo o televizní film z produkce Hallmarku v režii Jonathana Kaplana, v jehož hlavních rolích se představili Sam Neill jako Dewey a Eric Roberts s Anthonym Edwardsem jako Smith a Hickock. Film se natáčel v Kanadě.

Během práce na Chladnokrevně začal Capote hodně pít a brát prášky. Zdálo se, že se přestává soustředit na svůj záměr a dává před uměním přednost životu na vysoké noze. Oznámil název své další novely – Answered Prayers – a prohlásil, že bude tak významná jako Proustovo dílo. Když ale v roce 1975 vyšla v časopise Esquire její první kapitola, vzbudila velmi podrážděné reakce některých jeho bohatých přátel, kteří se v postavách v podstatě bez problémů poznali. Cítili se zrazeni a spousta z nich, včetně manželky ředitele CBS Billa Paleyho Babe, kterou Truman miloval ze všech žen nejvíce, mu odmítlo odpustit nebo se s ním ještě někdy setkat. Capote se stal společenským vyděděncem a to, že se jej lidé začali stranit, pouze přispělo k prohloubení jeho problémů s drogami a alkoholem.

Vážně utrpěl také jeho vztah s Jackem Dunphym a Truman hledal útěchu u několika nevýznamných mužů. Všechny tyto vztahy však skončily velmi neslavně. I ve stavu deprese a při těžké závislosti na alkoholu a drogách však dokázal Capote stále psát – a stále skvěle. Jeho poslední kniha, sbírka Music for Chameleons (1980), obsahuje příběhy, které by mu mohl závidět leckterý slavný spisovatel.

Truman Capote zemřel 25. srpna 1984, měsíc před svými 60. narozeninami, v Los Angeles.

Komentář tvůrců
„Mé rozmýšlení, zda se do filmu pustit nebo ne, souviselo s obavami z podoby jeho předlohy – připadalo mi velmi obtížné natočit jej tak, aby fungoval,“ říká režisér Bennett. „Odrazovala mě členitost děje. Je to výborný příběh, který je i skvěle napsán, ale jeho narativní povaha dle mého názoru ohrožovala vyznění filmové adaptace, jejích hlubších aspektů. Příběh je ale fascinující v tom, že pojednává o muži, jehož vlastní zkušenost zůstává v průběhu celého děje nevyjádřená. Je sám. Přestože jde o velmi společenskou a veřejně známou osobnost, jeho vnitřní prožitky, o nichž film ve skutečnosti pojednává, jsou přísně soukromé. Na povrchu jde o propracovaný příběh spisovatele, který dělá všechno pro to, aby mohl dokončit své mistrovské dílo, ale nikdo – a do určité míry dokonce ani on sám – nechápe, na jakou cestu se vydal a čím prochází.“

„Na příběhu mě velmi zaujalo, jak radikálně odlišné motivy mohou člověka přimět k určité věci nebo způsobu jednání s někým jiným – v tomto případě s Perrym,“ říká Dan Futterman, který adaptoval do podoby filmového scénáře životopisnou knihu Capote Geralda Clarka. „Capote Perryho jednoznačně potřeboval k naplnění svých ambicí a sepsání převratné knihy, která mu měla změnit život. A velmi komplikovaným, sobě vlastním způsobem Perryho dokonce miloval. Skutečnost, že příběh pojednával o Trumanovi Capotovi pro mě byla zpočátku vedlejší, ale později se samozřejmě stala velkým bonusem, protože to byl z mnoha různých důvodů velice zajímavý člověk.“

„To, že je Capote během filmu převážně sám, mu umožňuje chovat se úplně základním způsobem – chybí mu jakákoliv forma sebekontroly,“ pokračuje Futterman. „Těch pár chvilek, kdy mu Jack nebo Nelle – především tedy Nelle – připomenou, jakým způsobem se k Perrymu chová, mu dává jedinou příležitost zařadit zpátečku a pociťovat k němu trochu více soucitu. A úplně na konci, po Perryho popravě, řekne Capote Nell, že neexistovalo nic, co by mohl pro jejich záchranu udělat. A Nelle mu odpoví: ‚Možná ne, ale pravda je taková, že jsi nikdy nechtěl.‘ A právě o tom podle mě film pojednává – o ryzí podobě jeho záměru.“

„Myslím, že Truman měl úžasný talent a obdivuhodné úmysly, ale díky jedné tragické vadě svého charakteru byl odsouzen k tomu se sám zničit. Tou vadou byla nenasytnost. A nebyla to žádná obyčejná a zvrácená nenasytnost, jako je chuť po penězích nebo po slávě. Zoufale toužil po chvále a uznání. Stejně jako Perry. Chtěl ji tak moc, že zapomněl, po čem při své honbě šlape,“ říká Bennett.

„Touha zatemnila jeho mysl do té míry, že si přestal uvědomovat riziko, kterému se vystavoval. Později řekl, že z psaní této knihy se už nikdy nevzpamatoval. Na příběhu se mi líbí, jak Truman začíná chápat pravou podstatu toho, co se stalo, teprve v okamžiku, kdy mu Perry řekne, že jeho prosby budou brzy vyslyšeny, protože soud zamítl jejich poslední odvolání. Ale ještě před ranou z milosti se všechno začne potápět. Truman se jim stěží dokáže podívat do očí, ale přesto se s nimi i nadále vídá, protože musí. Stává se svědkem toho, jak umírají, a tato zkušenost jej neskutečně týrá,“ pokračuje Bennett.

„Nedlouho poté, co Chladnokrevně vyšlo, se Truman pokusil jednomu novináři popsat svůj ‚intenzivní vztah‘ s Perrym – řekl mu: ‚Mělo to co do činění s jeho úplnou osamělostí a mými pocity lítosti a možná i určité náklonnosti.‘ Věřím, že mluvil upřímně. Pokud nebudeme brát v potaz okolní reálie, byli Truman a Perry v jádru velmi podobní. Truman tu úplnou osamělost dokázal pochopit. Co už ale novináři neřekl bylo to, že chtěl vidět Perryho mrtvého. Že byl nemocný touhou vidět ho viset. Ne proto, že by s ním nesoucítil, ale protože potřeboval dokončit svou knihu,“ dodává režisér.

Stručný popis filmu