zavřít

Dlouhý popis filmu

Ztracené město je režisérským celovečerním debutem herce Andy Garcii, který oslavuje kubánskou kulturu. Garciovi trvalo 16 let než se mu podařilo projekt uskutečnit. Díky hudbě, literatuře a tanci, jež byly ve Městě použity, zachycuje film Havanu v plném tropickém rozkvětu během druhé poloviny padesátých let.

Tak jak Buena Vista Social Club popisuje zapomenutou éru kubánské hudby, Město zachycuje moment, kdy umělci jako Beny More uchvacovali publikum rytmy, které udělaly z Havany Perlu Antilles.

Scénář napsal kubánský spisovatel Guillermo Cabrera Infante, jehož kritik David Thomson přirovnal k Jorge-Luisovi Borgesovi a Gabreilu Garciovi Marquesi. Město jako tropický horečný sen vypráví příběh lásky a kubánské revoluce, jež jsou zasazeny do horkokrevné hudby.

Fico Fellove je majitel nejprestižnějšího klubu Havany, El Tropico. Fico se snaží udržet pohromadě celou svou rodinu v době, kdy se hroutí vláda diktátora Batisty. Nakonec však musí opustit vše, co miluje, aby si zachránil vlastní život.

Město je příběhem všech emigrantů – epos o ztracené kultuře. Je o čase a dějinách, které stále jasně žijí v srdci emigranta. A jak popsal Infante a Garcia, toto je země, z níž rytmus nemůže být vyhoštěn. Můžete zemi opustit, ale rytmus ve vás nadále zůstává.

Vedle původních skladeb je ve filmu použito 40 různých písní. Mambo, chachacha, rumba, toque, danzone, bolero. Ty společně tvoří orální dějiny Kuby. Jsou to milostné písně nezkrotné kultury – kultury, která se vyjadřuje hudbou, ale také tancem, poezií, katolictvím, africko-evropským dědictvím, revolucí, tabákem a blankytnou oblohou a vodou, jež ostrov obklopuje.


OBYVATELÉ ZTRACENÉHO MĚSTA:
Herec/režisér Andy Garcia rád opěvuje „maestros“ své rodné země. Jeho uznávaný dokument Cachao...Como Su Ritmo No Hay Dos vzdává hold hudebnímu geniovi Israeli Lopezovi přezdívanému Cachao, který stvořil mambo. Ve Městě Garcia opěvuje další kubánskou legendu, spisovatele Guillerma Cabreru Infante.

Infante je významnou postavou latinsko-americké literatury. Vytvořil styl fikce, který je od základů čistě kubánský. Měl skvělé znalosti o filmu a velice rozsáhle o svých milovaných filmech psal. Jeho psaní je bohaté na slovní hříčky a parodii. Příběhy jsou bohaté na absurditu a fatalismus, ale jejich humor je stejně tak důležitý.

Nejznámějším románem Infanteho je Tres Tristes Tigres (španělský jazykolam). Poté, co si tuto knihu Garcia přečetl, věděl, že právě našel energii splnit si svůj dlouholetý film a natočit film o Kubě. Vyhledal spisovatele v jeho exilu v Londýně a šestnáctiletá cesta k uskutečnění Ztraceného města začala.

Pro Infanteho nebylo psaní scénářů novinkou. Napsal scénář ke kultovnímu britskému filmu Wonderwall a pro režiséra Josepha Loseyho pracoval na adaptaci Under the Volcano od Malcolma Lowryho. Také napsal scénář k filmu Vanishing Point od Richarda C. Sarafiana.

Výsledný scénář Města byl klasickou Infanteho prací. Od prvních titulků, kde slyšíte klepání na jeho psací stroj až po jeho objevení se na plátně (v podání Billa Murray). Infante použil své představy, jak pravá Kuba vypadá. Ano, skutečně byl útok na Batistův prezidentský palác, skutečně existoval muž jako Fico, který se jmenoval Martin Fox a provozoval noční klub Tropicana, jež se ve filmu jmenuje El Tropico. Události dějin jsou však jen začátkem Infanteho představivosti.

Rodiče Infanteho byli zakladateli Kubánské komunistické strany. Ale stejně jako mnoho intelektuálů, kteří podporovali revoluci a Castra, se Infante později cítil „Fidelismem“ zrazen. V roce 1966 Kubu navždy opustil. Proto není překvapením, že příběh protestuje proti největší ikoně revoluce Che. Infante se snaží povzbudit diváky k přezkoumání „hrdinství“ Cheho, stejně jako to někdo dělá v případě Maoa nebo Stalina.

Jakmile se Garciovi dostal Infanteho scénář do ruky, nechtěl se ho pustit. Dal hercům možnost improvizovat ve svých rolích. Oba Dustin Hoffman a Bill Murray přikrášlili role svými schopnostmi. Tón však zůstává Infanteho. Když Spisovatel (Murray) říká Ficovi „Poslal mě Al,“ netušíme, kdo Al je – to je přesně styl Infanteho. Akceptujete svět kolem sebe takový, jaký je, jenže nakonec vás stejně dokáže překvapit.

Jak pro Infanteho, tak pro Garciu je hudba hlavní postavou filmu. Takže písně na soundtracku reprezentují kubánskou hudbu na jejím vrcholu: Beny More, Israel Lopez „Cachao,“ Roland Laserie, Bola de Nieve atd. Písně a umělce ve filmu zná každý fanoušek latinské hudby. Ale i bez její znalosti nemůže divák popřít rytmus Města. Nemusíte vědět, co zpěváci zpívají, ale stejně to cítíte.

To samé můžeme říct o africko-kubánských rytmech, které ve filmu uslyšíme. Jsou skutečnou součástí afro-kubánské víry v Santerii. Specifické rytmy slouží k vyvolání orishas (božstev), které představují různé elementy života jako „válku“ nebo „nové začátky“ podobně jako to bylo u řeckých či římských bohů. Garcia používá tyto Santerijské prvky např. při útoku na palác, aby situaci zdramatizoval a též dodal akci výrazně kubánský podtext.

Infanteho a Garciova pozornost těmto čistě kubánským detailům je též zdůrazněna v tanci. Např. umístění kapesníku na mužovo rameno, aby si mohla partnerka položit hlavu a „nezanechala žádné důkazy“ rtěnky nebo pudřenky. A ještě důležitější je, jakým způsobem Garcia natočil taneční čísla. Ať už je to dynamická choreografie v El Tropico nebo baletní sólo Leonely (Lorena Foijóo), propůjčuje si Garcia prvky od režisérů jako jsou Stanley Donen nebo Vincente Minnelli: natáčel záběry dlouze. Garcia ví, že pokud je tanec tak dobrý, nesmí ho zabrat miliónem rychlých střihů, aby ho prodal. Tanec se prodává sám.

Goreografii baletních čísel ve Městě zpracovala Lupe Calzadilla. Calzadilla je matkou balerín Lorena a Lorna Feijóo. Ona sama byla tanečnicí Národního kubánského baletu a její rodina patří k jedněm z nejskvělejších baletních dynastií. Dcera Lorena je v současné době primabalerínou v San Francisckém baletu a dcera Lorna je primabalerínou v Bostonském baletu.

Choreografii folklórních čísel v El Tropicu má na svědomí Neri Torres. Dříve pracovala jako tanečnice a choreografka pro Gloriu Estefan. Garcia pracoval s Torres velice podrobně, předělávali tempa klasických písní, aby měla choreografka víc prostoru k vytvoření skvělých tanců. Nejenže musely být taneční čísla perfektní, ale také je museli stihnout natočit během čtyř dnů kvůli rezervaci lokace.

Nesmíme též zapomenout zmínit se o kameramanovi Emmanuelu Kadoshovi, který přiletěl do Dominikánské republiky na natáčení bez jakékoliv přípravy. Také bylo velice obtížné vejít se do krátkých 35 dní natáčení a přizpůsobit se karibskému počasí. I přes všechny tyto nástrahy se podařilo Kadoshovi natočit Město neuvěřitelným způsobem. Jeho svěží pohled na film se vrací k nejlepší dobové práci Gordona Willise a Vittoria Storara.

Waldemar Kalinowksi, který pracoval na výpravě a Deborah L. Scott (držitelka Oscara za Titanic), jež měla na starosti kostýmy, si též zaslouží neuvěřitelnou poklonu. Za rozpočet 9,5 miliónů dolarů se jim podařilo vykouzlit prostředí vypadající minimálně 10x dráž. Kalinowski vytvořil noční klub El Tropico v budově, která za normálních okolností slouží ke konferencím. A Scott oblékla všechny herce do dobových kostýmů, jež atmosféře dodaly neuvěřitelnou eleganci. Jenom když vidíte scény z El Tropica – diváci v klubu vypadají skoro stejně skvěle jako tanečníci a muzikanti na jevišti.

Město začíná a končí záběrem na trumpetistu Alfreda „Čokoládu“ Armentorose, který byl kapelníkem kubánské legendy Benyho Morea. Důležitější však je, že těsně před výstupem „Čokolády“ slyšíme báseň od Jose Martiho, významného kubánského básníka a politika 19.století. Marti je pojemem Kuby, osobností, kterou uznávají nalevo i napravo. Vedl prvotní boj za kubánskou nezávislost proti Španělsku a za své přesvědčení položil život.

Martiho sbírka básní nazvaná Versos Sencillos vyjadřuje volání po kubánské identitě, ale také po potřebě lidského soucitu během boje. Když Fico přijíždí z Havany do New Yorku, můžeme zahlédnout rychlý střih na sochu Jose Martiho, která je v Central Parku. A není náhodou, že když vyhnaný Fico sleduje své domácí filmy z Kuby, poezie Martiho a kubánská hudba ho osvobozují.

VYJÁDŘENÍ ANDYHO GARCII
Nedávno se mě někdo zeptal: „Jak dlouho Vám trvalo splnit si svůj sen a tento film natočit?“ Chvíli jsem přemýšlel a pak řekl: „Myslím, že to vše začalo v den, kdy jsem opustil Havanu, když mi bylo pět a půl let.“

Od té chvíle jsem fascinován kubánskými dějinami, kulturou a hudbou – Perlou Antil. Věděl jsem, že tam někde je skvělý příběh, který čeká, až ho někdo odvypráví.

Po letech hudby a příběhů jsem si předčetl knihu od skvělého kubánského spisovatele Guillerma Cabrery-Infanteho, která se jmenovala Tres Tristes Tigres. Ta mně představila Havanu: různorodé město a hlavně noční život. A především světovou hudbu: Beny More, Cachao, Bola de Niece, Septet Nacinal de Ignacio Punier, Or Questa Argon, Celia Cruz, Lacuna a samozřejmě Freddy. Věděl jsem, že v tomto světě jsem našel sám sebe.

S panem Infantem jsme propovídali hodiny. Tento příběh se stal základem mnoha elementů: rodinného dramatu, milostného příběhu, revoluce, tance a především hudby. Hudba je naším protagonistou, vede náš příběh a představuje Fica. Vždy jsem jí považoval za hlavní postavu filmu.

Stručný popis filmu