O NATÁČENÍ

NOVINÁŘI SE VYDÁVAJÍ PO STOPĚ
Ten muž dokázal vyděsit jako nikdo jiný.
„Když jste tam tehdy vyrůstali, celé dětství vás držel strach, že jste se namočili do něčeho, o co ve skutečnosti nestojíte. Co když s námi jede v autobusu? Co když se z ničeho nic objeví i v naší čtvrti? Když jste dítě, ještě víc si celou situaci dramatizujete, protože to je dětem přirozené. Vyrůstal jsem v Marinu. Dnes do detailu vím, kde se odehrály ty největší Zodiacovy zločiny. Dítě ze základky o tom nijak zvlášť nepřemýšlí. To až středoškoláci. Já byl jiný.” Vítejte ve světě středoškolské noční můry Davida Finchera.

Stejně jako spousta dalších dětí vyrůstal dnešní slavný režisér David Fincher na počátku 70. let v okrsku Bay. Tehdy mu bylo sedm. Neviditelné monstrum, které si říkalo Zodiac, jej doslova pohltilo. “Vzpomínám si, že jsem se jako malé dítě jednou díval na The Dunbar Show a tam o Zodiakovi mluvili. V roce 1974 jsme se odtamtud odstěhovali, ale vzpomínám si, že už tehdy jsem si uvědomoval, že o zabijákovi jménem Zodiac se vědělo i jinde,” vzpomíná Fincher. Ani v jeho nejsmělejších snech by jej tehdy nenapadlo, že o tři desetiletí později se dostane k natáčení filmu Zodiac. A to pak ve svém důsledku to povede k tomu, že se spolu s kriminalisty, kteří byli nasazeni na případ největšího masového vraha jeho dětství, opět vydá po Zodiacových stopách. Tehdy by jej ani v nejmenším nenapadlo, že projde více než 10 tisíci stránek spisů a důkazních materiálů a setká se s těmi, kteří přežili Zodiacův útok. Nebo s pozůstalými po těch, kteří takové štěstí neměli.

V 70. letech byl za hlavního podezřelého mimo jiné považován i bývalý učitel s pedofilními sklony, který byl kvůli osahávání dětí vyloučen z řad pedagogů a nakonec se dostal do vězení. Finechera brzy pohltila touha vědět víc a víc. Podobně spalující žár cítil i mladý novinář ze San Francisco Chronicle, Robert Graysmith, který chtěl odhalit pozadí tajemných vražd. Graysmithova posedlost vedla ke vzniku dvou knih: Zodiac a následně jejího pokračování Zodiac Unmasked, které takřka minutu po minutě a s ohromujícím množstvím detailů zaznamenávaly každý jednotlivý krok náročného pátrání, jež bylo vedeno ve čtyřech okrscích. Kniha se také otevřeně dotýkala vztahu jejího autora ke svému uštěpačnému, avšak na případu velmi silně angažovanému kolegovi.

“Robert Graysmith si byl vědom toho, že v Zodiacově příběhu hraje podstatnou roli i on sám. Chtěl se stát součástí dění – a tak se i stalo,“ říká Fincher. „Ve svém volném čase pátral na svou pěst. Ve skutečnosti ani nebyl reportér. Byl karikaturista. Robert si dál vedl své pátrání i tehdy, když už od případu všichni dali ruce pryč. Všechno to, co je ve filmu, vychází z Robertových zápisků. Jako další významný zdroj nám posloužily výsledky pátrání policie. O ty jsme se také snažili opřít co nejvíce scén. Velmi nám také pomohla mnohá interview a naše vlastní poznatky a závěry. Ačkoliv mnohdy docházelo k tomu, že co jeden potvrdil, druhý okamžitě vyvrátil, při každém interview jsme si informace ověřovali minimálně ze dvou zdrojů. Od té doby již uplynula hodně dlouhá doba, což mělo nepochybně vliv na ostrost vzpomínek. Velký odstup významně ovlivňuje vyznění příběhů. Vždy když nastala sporná situace, uchýlili jsme se k záznamům policie. Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že Robert se ve spoustě svých závěrů mýlí, zatímco jejich verze událostí či jejich interpretace je správná. Když se zabýváte Zodiakovým příběhem, musíte vzít v úvahu, že celá kauza je obalena hustou sítí různých mýtů. A právě proto jsme si vybrali právě tento konkrétní úhel, jak příběh pátrání po Zodiakovi vyprávět: vypravěčem je Robert. Mým hlavním cílem bylo, abych zachytil PRAVDU JEHO KNIH.“

Natáčení filmu Zodiac předcházela náročná příprava.
„V okamžiku, kdy se pustíte do adaptace daného rozsahu, si jste hned na počátku vědomi jedné bolestné skutečnosti: musíte se smířit s tím, že 80% zdrojového materiálu musíte vyhodit, protože se vám tam prostě nevejde,“ popisuje scenárista-producent James Vanderbilt.“ „Aby toho nebylo málo – film vychází ze DVOU knih a stovek rozhovorů. V náš prospěch hrála skutečnost, že film vypráví příběh více méně úzké skupiny chlapíků, kteří se rozhodli Zodiaca chytit. Nejvíce samozřejmě jde o Graysmithův příběh, ve druhém sledu detektivů a jednoho novináře k tomu. O moc víc se nám tam nevešlo. Nedostatek informací o konkrétní problematice nám mnohdy hrál do karet, protože se vždy našlo dost lidí, kteří byli ochotni zodpovědět naše otázky. Stejně tak jsme mohli prodiskutovat všechny možné teorie nebo vyzpovídat dalšího podezřelého. Domnívám se, že Zodiac je jedním z informačně nejhutnějších filmů, jaký jsme kdy viděl. A přitom se kvůli enormnímu množství primárního a sekundárního materiálu může celé problematiky dotknout jen zlehka. Nejvíc ze všeho se liší literární a filmový Graysmith,“ říká Vanderbilt.

„Robert nepíše tím stylem, že by se snad stavěl do středu vyprávění. Od samého začátku však na mě zapůsobila hloubka jeho osobní angažovanosti – karikaturista v roli toho, kdo bojuje proti zločinu,“ říká Vanderbilt. „Čím více jsme se s Robertem vzájemně poznávali a stávali se přáteli, tím více se zákonitě měnila i podoba scénáře. Šlo o neocenitelnou zkušenost. Nešlo nám o to, aby Robert v očích diváků vypadal lépe. Robert nás více méně pozval do svého života. On je také umělec a proto si uvědomuje, jaký to má význam. Chápe tvůrčí proces a vše, na čem stojí dobrý příběh.“

Herce Jakea Gyllenhaala k natáčení filmu přivedla intenzita, s jakou je ve filmu podáváno drama. Gyllenhaal tvrdí, že scénář, který mu David Fincher dal, přečetl na jeden zátah. Největší dojem na něj udělal to, že fakta v něm byla podávána velmi pravděpodobným způsobem. „Když jsem si scénář přečetl poprvé, vraždy mnou hluboce otřásly,“ říká herec. „Pamatuji se, že jsem se při čtení převaloval ze strany na stranu a říkal jsem si ´Tohle je skutečnost, tak se to opravdu stalo.´ A hned vzápětí jsem si uvědomil, že na natáčení tohoto filmu chci být.“ „Na počátku příběhu je Robert Graysmith jen na okraji dění. Je pouhým karikaturistou listu San Francisco Chronicle. Čirou náhodou pracuje v kanceláři, do které je doručen Zodiakův zašifrovaný dopis, ve kterém žádá, aby se jeho vzkaz dostal do novin. O Graysmithovi málokdo ví, že je takřka posedlý hádankami a přicházením věcem na kloub. Celá kauza jej od počátku velmi zajímá a když je o pár let odložena ad acta, ujme se jí na svou pěst.

“Jednou z nejzajímavějších skutečností podobných příběhů je ta, že v okamžiku kdy se něco takového stane, propukne masová hysterie. Případ se dostane do rukou odborníkům. Jenže ani odborníci občas nemají takové odhodlání jako chlapíci typu Roberta Graysmithe. Bohužel je smutnou pravdou, že odborníci se občas musí prosekat neprostupnou houštinou byrokratických pravidel. Robert je tak říkajíc mužem z ulice. Vede jej pouze čistá touha zjistit, jak se věci mají, a posedlost. Je na tom něco úžasného. Jak vidíme všude kolem sebe, čím dál méně se spoléháme na vlastní úsudek. Spoléháme na názory odborníků, jenže ti často berou příliš velký ohled na politický kontext, a vše, co souvisí s jejich prací jako takovou. Jste-li člověkem z ulice jako Robert, daří se vám mnohem rychleji shromažďovat zásadní poznatky. Vždycky mě velmi povzbudí, když vidím někoho, kdo se pouští do kauzy, které okolí považuje za prohranou, a vyřeší ji.“

Jak se herec připravoval na náročnou roli kreslíře? Gyllenhaalova herecká metoda byla založena na neustálém promýšlení. “O Robertu Graysmithovi bych řekl, že je to velmi zajímavý ´živočich.´ Když jsem se s ním poprvé setkal, řekl jsem mu, že si jej natočím, abych odkoukal jeho projev. Zajímalo mě, jak se chová. Pamatuji se, že jsem tenkrát byl velmi nervózní. V duchu jsem si říkal: ´Jakou má asi člověk, který se naplno ponoří do světa zločinu, povahu?´ A hned jsem si odpověděl: ´Setkám se s ním. Bude to taková malá výměna našich temných tajemství. Kam až sám budu muset zajít, aby se mi otevřel?´ V tu chvíli Robert vstoupil do místnosti a projevil se jako velmi ochotný, zdvořilý a skromný muž.“

“V tu chvíli si vybavíte všechno to, co vás učí na herecké škole, typu: ´Vždy byste měli vyhledávat takové role, které se budou co nejvíce lišit od vaší nátury.´ A on je přesně takový. Zároveň je přímým protikladem člověka, u kterého očekáváte posedlost. V okamžiku, kdy s ním strávíte víc času, zjistíte, že pokud jste z nějakého důvodu na něco neodpověděl – protože vám to třeba připadalo příliš osobní – zanedlouho se vás na to zeptá způsobem, kterým z vás vytáhne vše potřebné. Aniž si to uvědomíte. Robert je velmi chytrý, a občas – když potřebuje získat nějakou zásadní informaci – dokáže být pěkně mazaný. Zároveň dokáže být velmi lidský a vlídný, což je zajímavá kombinace povahových rysů.”

“Došlo na několik situací, kdy jsem chtěl, aby mě Jack pouze ztvárnil,” říká Graymith. “Nešlo o to, aby mě imitoval, ale aby mě vystihl. Myslím, že se mu dokonale podařilo zachytit mé nadšení pro věc, často kritizovanou popudlivost, dále některé aspekty mé jižanské výchovy, ohleduplnost i občasné výstřední chování. A dokonce máme od přírody stejnou barvu vlasů.” Kvůli zachycení prchavosti chvíle bylo třeba, aby Graysmith i scenárista Vanderbilt vyprávěli příběh stejnými prostředky. Vanderbilt říká: “Film, který se dotýká moci slova, mi od začátku připadal velmi důležitý – jen si to vezměte: scenárista píše o spisovateli, který píše o vrahovi, proslavenému sepisováním zvláštních dopisů. To je také jeden z důvodů, proč na nás Zodiac dodnes působí tak uhrančivě. Napsal spoustu děsivých dopisů – jenže neposlal je policii, nýbrž těm, kteří ze slov žijí – novinářům. Svým způsobem jej proslavili právě novináři. ´Páni, to je děsivý materiál. Měli bychom o něm něco napsat.´ A jak si usmysleli, tak udělali. Lidé čtou jeho dopisy i o několik desetiletí později a mají strach úplně stejně, jako lidé ze San Franciska 70. let. Tomu říkám moc slova.”

Graysmith zapsal své vzpomínky (Zodiac a Zodiac Unmasked) kvůli tomu, aby do dohledání vraha zapojil i co nejširší veřejnost. Na začátku své práce musel zredukovat počet podezřelých, jejichž počet dosahoval takřka dvou a půl tisíců. S tím souvisela i problematika ´zdi mlčení.´ “V té době se s vámi policie o informace nedělila. Zodiac byl příliš velké sousto a očekávalo se, že jeho případ vyřeší nějaké eso. Proto bylo nutné dát všechny informace pod zámek. Tehdy bylo zcela běžné, že se všechny důkazy držely pod pokličkou. Když jsem se chtěl něčeho dopátrat na vlastní pěst, byli ochotni některé věci potvrdit. Při pročítání policejních záznamů jsem si nesměl dělat poznámky, takže jsem veškerá čísla a data musel svěřit paměti.“ Po deseti letech sběru materiálu a neustálého přepisování, které vedlo ke třinácti předběžným verzím knihy, se mu informace podařilo zredukovat do svazku o 351 stranách. “Domnívám se, že mimo vypátrání několika nových důkazů, spousty zásadních rozhovorů a vystopování pár chybějících svědků a podezřelých, bylo mým největším příspěvkem pátrání to, že jsem navštívil všechna policejní oddělení a utřídil fakta způsobem, abych napomohl Zodiacovu dopadení.” Graysmith dodnes říká, že právě to bylo jeho nejsilnějším motorem. Když nyní shrnuje svou vyčerpávající pouť, říká: “Je vlastně až s podivem, že z těch, kteří mu šli po
krku, přežilo tolik lidí. Byla to náročná práce, která vás zároveň neodolatelně přitahovala.“ Promítá se do ní tajemství, tragédie, ztráty, neúspěšná manželství, zpackaný kariérní postup a zničené zdraví vynikajícího novináře. Je to i studie člověka zmítaného frustrací, protože policie mu často dokázala pěkně “zatopit.” A to byl na její straně!

Gyllenhaal si pochvaluje svého kolegu Roberta Downey Jr. za to, že díky němu byla na placu přímo hmatatelná energie, která herce podnítila k tomu, aby příběh ožil. “Robert Downey Jr. je výjimečný herec. I tentokrát udělal to, co na placu dělá obvykle – celý se promítl do své postavy. Jeho postava Paula Averyho je tak trochu dvorním šaškem, který má taneční chůzi a natolik specifický smysl pro humor, že vás dokáže vytrhnout z jakékoliv situace. Trochu připomíná Tinkerbell z Petera Pana. Pokaždé když jde kolem vás, padne na vás paprsek jeho světla,” říká Gyllenhaal.

Fincher říká, že se mu podařilo shromáždit vynikající hereckou sestavu. “Sehnal jsem přesně ty lidi, se kterými jsem chtěl vždycky dělat. Bylo skvělé, že jsem měl kolem sebe mnoho lidí, kteří dobu řádění Zodiaca prožili. Snažili jsme se těm lidem prokázat úctu, která jim náleží. Nikdy nám však nešlo beze zbytku imitovat každý jejich rys. Jako například barvu vlasů nebo účes. Příkladem budiž právě Robert Downey Jr., který hraje Paula Averyho. Robert představuje jediného člověka z původní sestavy aktérů, který bohužel nemůže být s námi. Ale i tak se mu podařilo zachytit jeho nadšení. Pro tuto roli byl naprosto dokonalý i kvůli tomu, že se mu podařilo ztvárnit Paulovy vnitřní démony.”

Toschi znal Averyho nejdéle ze všech čtyř hlavních postav. “Paula Averyho jsem potkal v roce 1960, kdy mi bylo 28 let. Pracoval jsem na policejním oddělení v San Francisku. Vždycky jsem chtěl být detektivem,” říká Toschi. “Hodně jsme toho spolu prožili. Paul byl ke konci na kokainu a byl na tom opravdu špatně. Krátce před tím, než zemřel, mi zavolal. Chtěl napsat knihu. Nějakou malou brožurku pro své vnuky. Prý před tím než zemře. Tehdy mi řekl: ´Dave, každý z nás na tom může vydělat nějakých 25 tisíc dolarů. Nebude nás to nic stát!´ Bylo mi ho líto, opravdu. Musel jsem mu říct, že už na tom dělá Robert Graysmith. Vzpomínám si na den, kdy za mou Robert přišel a řekl: ´Jsi jediný, kdo má veškeré informace, jediný, se kterým můžu otevřeně mluvit. S Robertem Graysmithem jsme se seznámili v roce 1977, kdy mi řekl, o čem se chystá psát. Byl přesvědčen o tom, že případ je možné úspěšně vyřešit. A opravdu se o to snažil. Od té doby jsme dobří přátelé.”

Fincher říká, že Toschi se zpočátku divil sám sobě, proč vůbec s Graysmithem komunikuje. Případ sice ještě nebyl uzavřen, ale už se nijak aktivně nepátralo. Graysmith mimo jiné nebyl novinář. “Fascinovala mě jeho upřímnost a čestnost,” říká. “Během několika minut rozhovoru jsem ztratil všechny předsudky. Ačkoliv byl jen kreslíř politických karikatur, věřil jsem mu.” Role Toschiho se ujal Mark Ruffalo, kterému se jeho postava velmi líbila a byl rád za to, jak jej Fincher nechal ve scénáři ztvárnit. “Žánr thrilleru mě většinou moc nebere, protože je na mě až příliš drsný,” říká. “Když jsem si však přečetl Davidův scénář, vyvstala přede mnou dopodrobna vykreslená Toschiho postava. Pak jsem se s Toschim jel osobně seznámit a v tu chvíli jsem si začal uvědomovat, jaké mám štěstí, že mohu pracovat na tak vynikajícím filmu. Konec konců hraji postavu, která se stala vzorem pro všechny filmové detektivy. Představuji postavu, podle které někteří herci modelovali své drsné muže zákona, na kterých si následně postavili kariéru.“ “Robert Downey Jr. je naprosto dokonalý. Jeho herecký projev jsem měl vždycky rád. Myslím, že je svým způsobem velmi blízko genialitě. Práce s ním mě moc bavila, bylo to strašidelné i zábavné zároveň. Stále je v něm přítomen prvek jakési hrozby. Nejde ani tak o faktor fyzický, ani faktor strachu – jde spíš o míru jeho spontaneity.

Vanderbilt a producent společnosti Phoenix Pictures, Brad J. Fischer, požádali o práva na zfilmování Graysmithovy knihy, kterou chtělo více než jedno desetiletí převést na plátno jedno z hollywoodských studií. Oba měli na mysli jediného režiséra. “Cítil jsem, že David Fincher by byl schopen příběh povyprávět tím nejlepším možným způsobem a že by se aktérům tehdejších událostí dostal hluboko pod kůži. Fincher měl již jeden film o masovém vrahovi na kontě, ale tenhle není ´žánrovkou´ v klasickém slova smyslu,” říká Fischer. “Na postavách bylo něco, co se skrývá i v každém z nás: schopnost nechat se plně pohltit. Když na vás něco doráží den za dnem, noc za nocí a rok za rokem, stane se to vaší pevnou součástí. Fincher dokáže lidské jednání a emoce ztvárnit natolik filmovými prostředky, že svět, který postavy obývají, vypadá velmi věrohodně. Dokáže divákům zprostředkovat pocit, jakoby se dívali sami na sebe. Úplně se propadnou do králičí nory - a ani o tom neví. „Fincher od počátku věděl, že příběh je třeba zjednodušit a zpřehlednit,“ říká dále producent. „Fincher samozřejmě věděl, že materiál, se kterým jsme měli dočinění a který se týkal vyšetřování Zodiacova příběhu, byl poněkud deformován. A to jak rozsáhlou telefonní hrou mezi hledaným a vyšetřovateli, tak pokřiven tou nejhorší čočkou, jakou si jen dokážeme představit: novinami.

„Příběh během let nabral takřka mýtických rozměrů a naším cílem bylo dostat se na dřeň. Chtěli jsme stanovit jasnou dělící linku mezi fakty a fikcí a demystifikovat to, co se vymknulo kontrole a rozrostlo se do netušených rozměrů. Nezapomeňme na to, že to byla právě média, která ze Zodiaca udělala ztělesněné tajemství. Tím chci říci, že začal psát dopisy začínající slovy „Mluví k vám Zodiac!“ a noviny jej na to konto začaly nazývat „Vraždící hádankář.“ Je to jako pozorovat obrovský stín na zdi. Jen si vezměte, že na počátku legendy stojí muž, který zastřelil pět lidí a dva další pobodal. Ve skutečnosti to není žádný génius smrti, jak jsme jej začali nazývat. Byl to jen nějaký zoufalý, zakomplexovaný a neuvěřitelně zvrácený člověk, který jen o vlásek unikl spravedlnosti. Vše ostatní stálo a padalo na veřejném mínění, které si jej nadšeně přetvořilo v toho nejzrůdnějšího démona, jakého si jen dokážeme představit.“ Fischer uzavírá: „Tvůrčí proces byl zdlouhavý a náročný, pokud jsme však chtěli příběh vyprávět co nejrealističtěji, nebylo jiného zbytí. Nad sekundárními a terciárními zdroji bylo více méně vyhlášena klatba. Naopak policejní záznamy se staly zdroji zcela zásadními. A samozřejmě také lidé, kteří tehdy byli u toho. Ve skutečnosti to bylo velmi jednoduché: pokusme se najít každého, kdo byl přímo zapojen do vyšetřování, sedněme s nimi, zpříma se jim dívejme do očí, otevřeně se jich ptejme na nepříjemné otázky a naslouchejme všemu, co nám říkají. Setkali jsme se s Bryanem Hartnellem, Mikem Mageauem, který je v současnosti bezdomovec a od svého zranění v roce 1969 se nikdy zcela neuzdravil, mluvili jsme Davem Toschim; Billem Armstrongem, Kenem Narlowem a Georgem Bawartem. Poprvé od policejního vyšetřování v roce 1970 se také v jedné místnosti setkali Don Cheney a Sandy Panzarella, které jsme požádali, aby nám řekli každý detail svého příběhu, na který si jen dokážou vzpomenout. Myslím, že jsme pro dobrý výsledek udělali maximum.

Spoluzakladatel a ředitel Phoenix Pictures, producent Mike Medavoy, tvrdí, že na sesbíraném materiálu bylo nejzajímavější to, jak se z něj paradoxně nevyloupl další příběh o masovém vrahovi. Jde v něm o lidi, kteří jdou po jeho stopě. Ukazuje lidi, kteří svým úkolem byli naprosto posedlí, ztratili perspektivu a přehled o tom, co je a co už není normální a opravdové. Pokud se do něčeho ponoříte, časem se ztratíte a ničíte vše, co vám zdánlivě stojí v cestě. Každému z těch mužů se něco takového stalo. Takový Graysmith přežil, ale jeho manželství se zrovna nevydařilo. Jen se podívejte na to, co všechno se stalo hlavním postavám. Právě to mě na filmu velmi fascinovalo. “V honbě za dobrým příběhem se odcizili sami sobě,” říká Medavoy.

Medavoyův kolega a president Phoenix Pictures, producent Arnold W. Messer, tvrdí, že Zodiac “je ten vědecky a historicky nejpromyšlenější scénář, na jakém kdy pracoval. Jednalo se o úzkostlivě vystavěný příběh, který vychází ze skutečných událostí a který v konkurenci ostatních dramat snadno obstojí. Filmovou produkcí se zabývám již třicet let, ale ještě nikdy se mi do ruky nedostal scénář, který by se tak úzkostlivě držel realistického podání a do jehož výroby by se investovalo tolik energie. Se všemi lidmi, o kterých film vypráví, jsme udělali dlouhý rozhovor. Každý z nich filmu nějakým způsobem prospěl. Prošli jsme mnoho knih, spisů a 10 tisíc stránek policejních záznamů. Rozsah práce, kterou tito lidé kvůli ověření fakt vykonali, je neuvěřitelný.“

ROZHOVORY
Tvůrci úzce spolupracovali s Bryanem Hartnellem a všemi důstojníky, kteří na případu pracovali, aby pochopili, co se dne 27. září 1969 v Lake Berryessa stalo. Hlídkujícími důstojníky tehdy byli John Robertson a David Collins. Blízko nich se pohyboval i poručík Ken Narlow, který se později stal šerifem ve městě Napa. Ačkoliv měl Narlow poměrně nízkou hodnost, dohlížel na průběh vyšetřování. Narlow je v současné době v důchodu, ale přesto v okrese Napa zůstává ´konzultantem případu Zodiac´ a neustále sbírá další důkazy. “Myslím, že ten případ už asi nikdy neopustím,” říká.

“Scéna, kdy chce Zodiac svou oběť zabít nožem a pak na zaprášené auto píše svůj vzkaz, se natáčela v Berryessa,” říká Narlow. “Natáčelo se to v sobotu kolem šesti hodin večer – ve stejnou tehdy dobu došlo i ke skutečnému útoku. Nemohl jsem se na to ani dívat. V tomto případě na ta děcka nepoužil revolver, ale nůž. Podle mého odhadu do Bryana Hartnella vrazil nůž dvakrát méně než do Cecilie. Domnívám se, že Bryanův život zachránilo to, že Cecilia začala křičet a to útočníka vyrušilo. Celkově jí bodl desetkrát – pětkrát do břicha, pětkrát do zad.

Když jsem viděl, jak tu scénu natáčejí, úplně mi do očí vyhrkly slzy. Nikdy jsem si nemyslel, že to na mě bude mít tak silný dopad. Tím chci říci – po 37 letech. Když jsem se pak díval na hotový film, neustále se mi v motalo v hlavě, co všechno si ta děcka musela prožít. Velmi se mě to dotklo. Škoda, že jsme toho bastarda nechytili.” Collins byl vůbec posledním člověkem, který se s Cecilií těsně před její smrtí bavil. “Moje postava se ve filmu nakonec neobjevuje, ale tvůrci se mnou udělali rozhovor pro potřeby DVD. Hotový snímek pro mě byl strhující podívaná, od které jsem nedokázal odtrhnout oči. Při sledování mi úplně běhal mráz po zádech, protože to vypadalo velmi realisticky. Ten den mi Cecilia stále dokola opakovala: ´Je mi hrozná zima.´ Byla ve stádium šoku, tak jsem si svlékl kabát a přikryl ji. Chodila v něm do té doby, než přijela ambulance. Tekla z ní krev a plakala. Stále dokola opakovala ´Hrozně mě to bolí. Dejte mi nějaký lék proti bolesti.´ Jenže já u sebe nic neměl.”

Zodiac do Bryana bodal tak dlouho, dokud neomdlel. Cecilia předstírala smrt a proto ji nechal být. Cecilia pak Collinsovi řekla, že v tom okamžiku do ní Zodiac přestal bodat a zmizel. “Leželi na kusu látky a měli svázané končetiny. Nedaleko na jezeře byl rybář. Začali volat o pomoc. Rybář jim nejprve nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Pak se dokonce začal obávat, že se jej někdo snaží přilákat, aby jej přepadl. Proto prý počkal deset minut v ústraní. Pak mu však došlo, že někdo potřebuje pomoc. Křičeli na něj, že je někdo napadl s nožem a prosili, aby jim přišel na pomoc. Na to jim odpověděl, že nějakou najde. Jediné, co v tu chvíli chtěli, bylo, aby neodcházel. On se však přesto vydal na místo, které se jmenuje Rancho Monticello Resort, protože znal jeho majitele. Byan a Cecilia byli stále svázaní. V tu chvíli je prý ani nenapadlo, že by se vrah mohl vrátit. Toužili jen po tom, aby z toho místa vypadli. Cecilia mi pak řekla, že si vzájemně uvolnili pouta. „Na slavnostní premiéře jsem se s Bryanem bavil a tam mi konečně zodpověděl mé vtíravé: Jak se mohli rozvázat, když k sobě na rukou i na nohou byli svázáni natěsno? Připadalo mi, že v té pozici museli být velmi zesláblí a určitě ztratili hodně krve. Navíc byli v šoku. Bryan mi vyprávěl, jak se k sobě co nejvíce přitiskli a jak se jim pak podařilo vysmeknout ze sevření pout. Měl v úmyslu se plazit pro pomoc, ale ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo, ležel v bezvědomí jen nějakých 10 metrů od Cecilie,” říká Collins.

Když Collins a Robertson přijeli na místo, byli tam už shromážděni majitel Rancho Monticello Resort, hlídač národního parku, rybář a jeho syn, kteří čekali na příjezd policie a ambulance. Policejním důstojníkům cesta trvala víc než třicet minut, protože na horských cestách byla dopravní zácpa. Ambulance přijela ještě o 20 minut později. Od útoku až do příjezdu záchranné služby tedy uplynulo více než jeden a půl hodiny. Cecilia zemřela při převozu do nemocnice. „Toho dne jsem neměl příležitost si s Bryanem popovídat. Cecilia totiž nechtěla, abych se od ní pohnul byť jen na jedinou chvíli,“ říká Collins. „Když jste se na ní podívali, věděli jste, že by neublížila živé duši. Byla to velmi půvabná a křehká mladá dáma. Zodiac jí nic neukradl. Chtěl jí jen zabít.“

Ačkoliv tvář útočníka viděla jen Cecilia, protože Zodiac si přes hlavu později přetáhl kapuci, Collinsovi řekla, že jej nikdy před tím nespatřila. “Domnívám se, že se nám nikdy nedostal do rukou,” říká. “Pokud je dosud na živu, je stále svobodný.” Fischer se domnívá, že navzdory všem detailům a důkazům, které se během let podařilo sesbírat, je jedna věc nade vší pochybnost jasná: „Paměť je velmi vratká. Časový odstup jen málokdy přispívá k vyjasnění traumatických událostí, pohled těch, kteří byli při tom, je přesto neocenitelný,“ říká. „V policejní zprávě stojí, že jeden policejní důstojník z Valleja si zřetelně vzpomíná, že Mike Mageau popsal Zodiacovu zbraň jako hlučnou, nikoliv tichou. Když jsem dnes penzionovanému důstojníkovi přečetl jeho vlastní zprávu o událostech, ve které se objeví i Mageauova slova – „slyšel nějaké tlumené zvuky, které zněly jako výstřel zbraně s tlumičem“ – důstojník řekl, že si to zapamatoval jinak. Mageau si pamatoval jakési tlumené zvuky. Dokud jej nezasáhla druhá nebo třetí kulka, ani si neuvědomil, že se kolem něj střílí. Když jej zasáhla první kulka a on pocítil ostrou bolest na krku, myslel si, že útočník má pouze elektrickou výbojku.“ Fischer si na Mageaua najal soukromé očko, které jej mělo sledovat. Mageau byl později odsouzen za potulku a Fischer s ním ve vězení udělal rozhovor přes videotelefon. „Bylo nesmírně fascinující mít na drátě člověka, který tam tehdy byl,“ říká Fischer, “člověka, který Zodiaca téměř viděl tváří v tvář. Mageauovy a Hartnellovy cesty, jediných dvou lidí, kteří Zodiacovy útoky přežili, se během let vydali do přesně opačných úvratí zákona.

V současné době penzionovaný George Bawart byl policejním oddělením ve Vallejo vyzván k tomu, aby s filmaři spolupracoval při natáčení. “Jedním z důvodů, proč má policejní oddělení ve Vallejo na spolupráci s filmaři tak enormní zájem, je ten, že zodpovědné autority doufají, že film vyvolá nějakou zásadní vzpomínku, která by jejich největší nevyřešený případ jednou provždy uzavřela.”

Dne 4. července 1969 byl Bawart ve službě. Jeho nadřízeným byl dnes zesnulý Jack Mulanax, který se ujal úlohy hlavního detektiva. Bawart pak v následujících letech dohlížel na vývoj pátrání. Ohledně útoku na Ferrina s Mageauem Bawart říká: “Tehdy se to ještě nenazývalo ´vyšetřování případu řádění masového vraha.´ Bylo to chápáno jako vražda ze žárlivosti, jinými slovy jako standardní vražda. Nejpravděpodobnější vysvětlení znělo: žárlivý přítel. Když na Lake Berryessa přibyly další vraždy, vyšetřovatelé změnili názor. Krátce před tím totiž začaly do redakce přicházet dopisy. Tisk tehdy rozpoutal velký humbuk a pojal přesvědčení, že máme dočinění s něčím větším – s případem masového vraha.” V době, kdy k vraždám došlo, neměl ještě Bawart s případem prakticky nic společného. K případu se dostal až v roce 1971, kdy se Arthur Leigh Allen stal hlavním podezřelým. Bawart se 25 let poté setkal s Mageauem na letišti. Bylo to krátce po uvedení Graysmithovy knihy na trh. “Všichni mluvili jen o tom, že Mageau identifikoval Leigha Allena jako Zodiaca,” říká. “Když jsem se s ním sešel na letišti, vyskládal jsem před ním několik fotografií a on si jednu z nich vybral. Otázal jsem se, jak si může být tak jistý, a on mi na to odpověděl: “Vím to. Podíval se na mě a pak to do mě napálil. Jsem si naprosto jistý.” Ačkoliv je Mageau jediný očitý svědek, Bawart se domnívá, že dnešní obhájce by jeho svědectví zpochybnili, protože od zločinu utekla příliš dlouhá doba.

“Pro mě osobně je největším důkazem to, co jsme objevili v Allenově domě,” říká Bawart. “Našli jsme bomby a spoustu věcí, o kterých Zodiac mluvil ve svých dopisech. Krátce před tím, než mi bylo doručeno oznámení o obnovení vyšetřování, jsem zajel do Napy za Kenem Narlowem. Blížilo se výročí jedné ze Zodiacových vražd. Média nám radila, co bychom měli dělat. Mimo jiné vyšla celá řada tématických článků. Některé byly celkem dobré, jiné špatné. Pozitivem bylo, že jedna dáma si v něm všimla jména Robert Emmett the Hippie a uvědomila si, že je zná. Do roku 1992 nikdo nevěděl, kdo Robert Emmett the Hippie byl. Celé jeho jméno bylo Robert Emmett Rodifer. Robert Emmett Rodifer byl gay, který vedl oddíl potápěčů. Arthur Leigh Allen byl jedním z jeho svěřenců. Zatímco Allen toho moc nenamluvil, Rodifer neměl s komunikací nejmenší problém. Vydal jsem se do Německa, abych tam s Rodiferem udělal rozhovor. Řekl mi, že si na Leigha Allena vzpomíná. “Nenáviděl mě,“ řekl mi. „To co mi potom řekl, mě vedlo k přesvědčení, že Leigh Allen byl Zodiac. Šlo to vyčíst už z toho, jak jej popisoval a jak podrážděně na něj reagoval.”

EBEORIETEMETHHPITI
”Jako karikaturista jsem si vytvořil velmi silný smysl pro spravedlnost. Mám potřebu věci
měnit. Jako malíř a karikaturista pracuji každý den se symboly. Od časů Jacka Rozparovače
tu nebyl zabiják, který by kontaktoval tisk a policii dával stopy, jak odhalit jeho totožnost.
Zvláštnost jeho dopisů mě naprosto pohltila.” - Robert Graysmith, autor knihy Zodiac

Řecké mýty. Morseova abeceda. Symboly označující počasí. Abeceda. Námořní navigace.
Astrologické symboly. Tyto a mnohé jiné znaky byly součástí nesrozumitelné směsice znaků,
napsaných obyčejným modrým kuličkovým perem, jež byly zaslány do redakcí San Francisco
Chronicle, San Francisco Examiner a The Vallejo Times-Herald:

“Chci, abyste tuto šifru otiskli na titulní straně vašich novin. Díky šifře můžete odhalit mou
identitu. Jestliže tuto šifru neotisknete do odpoledne pátku 1. srpna 1969, vydám se téhož dne
v noci do ulic na vražednou jízdu. Zabiji všechny osamělé lidi, které potkám...”
Dopisy přicházely ještě několik desetiletí a do nechutných detailů, známých jen policii, popisovaly Zodiacovo vražedné řádění. Mezi důkazy je například zkrvavené tričko jedné z obětí, návod na sestrojení bomby a vybavení odstřelovače, se kterým před základní školou plánoval masakr, jenž nemá obdoby.

Odborníci z řad CIA, FBI, National Security Agency a Naval Intelligence se záhy dostali do úzkých. Zabijákovy šifry nešly rozluštit. Až jednoho dne se učitel Donald Gene Harden z North Salinas High School rozhodl dát volný průchod svému dávnému chlapeckému zájmu a osvětlit, co se odborníkům tak dlouho nedařilo – odhalit zabijákovy záměry, jeho identitu, případně něco, co by je k němu navedlo.

“Poté co se šifra objevila v novinách, pustila se do jejího luštění moje bývalá žena. Jenže přecenila své síly,” vzpomíná Harden, kterému je dnes 78 let, rozvedl se a opět oženil a se svou druhou ženou žije v arizonském Fountain Hills. “Musel jsem jí pomoct, protože už jsem nemohl snést pohled na to, jak se stále znovu a znovu pokouší neúspěšně luštit. Vůbec s tím Nechtěla přestat. Zodiac použil velmi komplikovanou soustavu znaků. Rozluštění mi zabralo asi tři dny. Do té doby jsem se dešifrování nijak výrazně nevěnoval. Nejvíc snad v době, kdy jsem chodil do skauta. Když jsem byl malé dítě, tu a tam jsem si o tom něco přečetl. Pak jsem zavolal do novina a řekl jsem jim, že jsem na to přišel – a oni na to: “To vám tak věříme. Nejprve nám to pošlete.” Tak jsem to poslal.

Poté co Hardenovi šifru rozluštili, stali se přes noc celebritami. Což rozhodně neočekávali. Krátce poté se jim ozvali z FBI. Dekódování bylo spolehlivé. “Ani nevím, co jim má bývalá manželka řekla. Nebyl jsem tam. Jediné, co vám můžu říci je, že už jsme o nich nikdy víc neslyšeli,” říká. “Média se nám zpočátku nijak zvlášť nevěnovala. Interview, které jsem poskytl do America’s Most Wanted, trvalo asi tak půl vteřiny. Má bývalá žena byla občas pěkně paranoidní, obávala se toho, že když k nám budou neustále chodit nějací novináři, najde si nás i Zodiac. Musel jsem si koupit zbraň, kterou jsem si schoval pod polštář. Předtím jsem zbraň nikdy neměl - a nakonec jsem ji nikdy nepoužil. Koupil jsem ji jen kvůli tomu, abych ji uklidnil. Před několika lety jsem se jí zbavil.”

Studenti z okolí Bay byli jeho dovednostmi ohromeni. “Když byla šifra rozluštěna, školní děcka se stále dožadovala toho, jak jsem na to přišel. Tak jsem si s nimi jednoho dne sedl a všechno jsem jim popsal. Nejvíc je zajímalo, jak jsem na to přišel,” říká Harden. “Udělal jsem to jen kvůli tomu, aby mi dali pokoj. A od té chvíle už to nikdo v mém okolí ani jednou nezmínil.“ V Graysmithově knize Zodiac Harden podrobně popisuje to, jak se skrze šifru dostal masovému vrahovi na kobylku. Nejprve si ověřil výskyt určitých písmen. “Uvědomil jsem si, že nejpoužívanějším anglickým písmenem je E. V těsném závěsu za ním jsou souhlásky a samohlásky T, A, O, N, I, R a S. Vůbec nejčastějšími písmeny jsou K, E a S. Více než polovina slov začíná písmeny A, O, S či W a nejčastější kombinace tří písmen jsou THE, ING, CON a ENT.

Harden si uvědomil, že vrah používá substituční šifru, ve které jsou symboly, nikoliv písmena. Vrah bohužel používal širokou škálu symbolů, čímž bylo jasné, že nebylo možné použít rovnice ´jeden znak rovná se jedno písmeno.´ Harden musel odhadnout způsob, jakým vrah opakuje symboly, a snažil se snížit množství možných proměnných. Pak mu došlo, že v angličtině je nejčastější souhláskou L. Na tomto základě se snažil zjistit, zda ve vrahově šifře existují figury o čtyřech písmenech, jež by mohly zastupovat slovo KILL.

Analytici válečných šifer se snaží odhalit zejména takové figury, jež by mohly zastupovat slova jako ´útok´. Díky tomuto předpokladu mu vyšlo, že v textu je 2x slovo KILLING (zabíjet) a jedenkrát THRILLING (napínat/děsit). Posléze vyšlo najevo, že dalším souhláskovým slovem jsou WILL (bude), použité 4x, a 1x slovo COLLECTING (sbírat). Hardenovým došlo, že vrah v textu záměrně nechal několik chyb – 15x do textu vložil písmeno Q, který měl luštitele vést k domněnce, že jde o nejpoužívanější písmeno E. Pravda však byla taková, že vrah pro E použil sedm různých znaků. Několikrát záměrně zaměnil písmena A za S a opačně. Vrah byl ve své šifře mnohdy nedůsledný a podle všeho udělal několik mimovolných chyb. Výsledkem náročné práce byl text:
“BAVI ME ZABIJET LIDI PROTOZE JE TO MNOHEM VETSI ZABAVA NEZ ZABIJENI
ZVIRAT V LESE CLOVEK JE TEN NEJNEBEZPECNEJSI TVOR ZABIJENI JE PRO ME
TA NEJNAPINAVEJSI ZALEZITOST JE TO JESTE LEPSI NEZ SE UDELAT S
HOLKOU A VUBEC NEJLEPSI JE TO ZE AZ ZEMRU ZNOVUZRODIM SE DO RAJE A
TI KTERE JSEM SESBIRAL BUDOU MOJI OTROCI MOJE JMENO SE NIKDY
NEDOZVITE PROTOZE BYSTE CHTELI ABYCH MEL V BUDOUCIM ZIVOTE MENE
OTROKU. EBEORIETEMETHHPITI”

Ačkoliv vrah ve své šifře uvedl, že neposkytne své pravé jméno, Hardenovy napadlo, že by jím mohl být anagram ROBERT EMMET THE HIPPIE. Až v roce 1992 – tedy 23 let poté, co Hardenovi šifru rozluštili – policii došlo, že hlavním podezřelým byl člen plaveckého týmu a žárlivý spolužák Roberta Emmetta Rodifera, Arthur Leigh Allen, který v dopise vystupoval pod identitou svého soka. Pravý Robert Emmett Rodifer se během studií stal členem komunity hippies a později se odstěhoval do Německa.

“Lidé se na tom dodnes nedokážou shodnout,” říká David Finecher. “Je tomu 35 let, na případu pracovaly desítky odborníků, ale absolutní jistotu přesto nemáme. Stále znovu a znovu se objevují otazníky nad tím, zda je dešifrování přesné a zda se lze na kryptogram Robert Emmett the Hippie spolehnout. Podle Graysmithova názoru ano.”

Graysmith soudí, že se Fincher co do vysvětlení rozhodl správně. Emmett byl černý kůň a přímá cesta k porozumění vrahově identitě. “V roce 1969 se dvěma amatérům podařilo rozluštit kryptogram o 312 znacích, které nám odhalují mnohé ze Zodiacových motivů,” říká Graysmith. “Podařilo se jim něco, na čem si agentury NCIS, FBI a NSA vylámaly zuby.”

S využitím překladu Hardenových se Graysmithovi podařilo osvětlit samotný původ šifry – Graysmith šifru ztotožnil se starým filmem z produkce studia RKO, The Most Dangerous Game (1932), kde zazní podobná slova: „Zabíjení je pro mě ta nejnapínavější záležitost. Člověk.“ Krátce poté, co se Hardenovým podařilo vyluštit vrahův první dopis, se v následujících dopisech začal sám nazývat Zodiac. Některé z jeho symbolů byly velmi matoucí. Graysmith prošel mnohými knihami o kódech a šifrách a zjistil, že vrah při šifrování používal písmenkovou abecedu ze 13. století, která nesla název Zodiakova abeceda. Zároveň zjistil, že z veřejných knihoven v okolí San Francisco Presidio, Treasure Island Naval Base a Oakland Army Terminal někdo odcizil skoro všechny knihy zaobírající se šifrováním.

Hardenovi se šifrováním nadobro skončili. Dny, kdy byli luštiteli šifer, pominuly. “Největším utrpením je pro mě to, že Zodiac nám poslal celou řadu šifer, jež se nám nepodařilo rozluštit,” říká Graysmith. “Stále si uchovávám naději, že po zhlédnutí filmu nebo přečtení knihy se někomu podaří rozluštit dvě zbývající šifry – dopis a mapu – ve kterých prý Zodiac uvádí své jméno a místo bydliště.”

20. SRPEN 1970, DOPIS: JMENUJI SE...

PRAVIDLA MASKOVÁNÍ
Podle odborníků byl klíčem k Zodiacově identitě jeho vlastní rukopis a částečný otisk zakrvaveného prstu z 11. října 1969, který byl po přestřelce v Los Angeles objeven v taxíku Paula Stinea. Tak o věci soudili soudní odborníci té doby. O několik desetiletí později se na Zodiacův rukopis podíval jiný odborník a posunul laťku poznání o trochu výš – objevil další stopu, která vede k odkrytí Zodiacovy identity. Gerald McMenamin je mezinárodně uznávaným odborníkem na soudní lingvistiku, který je profesorem lingvistiky na California State University ve Fresnu a je autorem knihy Forensic Linguistics: Advance on Forensic Stylistics. Fincher a Fischer se s McMenaminem sešli s tím, že jim s odstupem poskytne nový vhled do problematiky.

“Nesoustředil jsem se ani tak na šifry jako takové, protože je to přece jen poněkud umělý jazyk,” říká McMenamin. “Při používání jakéhokoliv jazyka se uplatňuje nevědomí. Tam také můžete najít určitý zašifrovaný vzorec – a přesně ten hledám. Zajímá mě, jak autor textu odděluje slova, slabiky a jednotlivé morfémy.” Morfém je v gramatice daného jazyka ta nejmenší významová jednotka. A právě ta je nositelkou sémantického významu. McMenamim se oproti grafologům, které zajímá tvar písmen, způsob psaní, druh papíru a náplně psacího nástroje, soustředí jen na jazyk a to, jak autor skládá věty, jaké vytváří struktury a jak bohatý je jeho slovník. Největší rozdíl mezi dneškem a 70. lety spočívá v tom, že “vyšetřovatelé a odborníci na písmo mají s nástupem masového používáním počítačů komplikovanější situaci. Dnes už se vám do ruky dostane jen velmi málo textů, jež jsou napsány ručně. Ale na druhou stranu tu stále máme jazyk jako takový. Jako soudního lingvistu mě zajímá to, co se autor snaží utajit a jak dělí slova,” říká. “David Fincher po mně chtěl, abych udělal stejný rozbor, jaký bych dělal i u soudu.”

McMenamin dostal ukázku rukopisu z 20. září 1972, který byl napsán Allenovou pravačkou, a měl jej porovnat se Zodiacovými dopisy. Tento rukopis je jediným dochovaným záznamem Allenova rukopisu pravačkou. Allen byl totiž levák, ale obecně se o něm vědělo, že dokáže psát i pravačkou. “Pokoušel se Zodiac potlačit svůj pravý styl psaní? Ano. Allen zvládnul psaní oběma rukama, ale pravačku měl jednoznačně slabší. Levačku měl silnější – právě tuto ruku běžně používal ke psaní a k řešení většiny každodenních úkolů. Na Zodiacově písmu mě upoutal způsob, jakým dělí slova na slabiky a morfémy. Jak bylo řečeno již dříve, existuje pouze jediný dochovaný text zapsaný Allenovou pravačkou. V textu jsem našel pět řádků a tři dělení slov, jež byly velmi podobné Zodiacovým.” Ale to ještě nebylo všechno. “Můj osobní závěr? Jde o dělení v úplně stejných slovech,” říká.

“Osobně se domnívám, že Zodiacovy dopisy napsal Allen. Jenže jedna věc je si to myslet a druhá to dokázat u soudu. Expertíza nesmí být zpochybnitelná. Své kolegy musím uspokojit vědeckým přístupem k důkazům – jenže kvůli tomu je třeba přijít s modelem, který je platný za všech okolností.” Vytvořit takový model však také znamená, že by bylo třeba pracovat s mnohem větším množstvím ukázek rukopisu. Jenže ty už od Allena nezískáme. Shrnuto: důkazy proti hlavnímu podezřelému jsou přesvědčivé. Shrnuto: bohužel nestačí.

ULICE SAN FRANCISKA
Washington a Cherry.
Každého roku dne 11. října v 9:59 hod vyráží Dave Toschi na křižovatku v Presidio Heights, zaparkuje auto, tiše pozoruje okolí a chvíli přemýšlí. Tento malý rituál dodržuje již 36 let. “Přijedu tam, zastavím a přejdu křižovatku napříč. Pokaždé tam přemýšlím o tom samém – o stopách a o krvi. Vždy když tam jedu, se sám sebe ptám, jestli tam budu sám a nebo tam bude stát i jiné auto. Třeba vrahovo. Stále se snažím přijít na to, kde se to zvrtlo. Dosud mě to neopustilo.”

Jde o vyřešení vraždy řidiče taxíku, Paula Lee Stinea, který je největším případem jeho kariéry – případem, který zpočátku vypadal jako řadová vražda, aby se posléze ukázal jednou vraždou z dlouhé řady Zodiacových zločinů. Na každou následující vraždu už upozorňoval vrahův dopis. „Kauza Stine“ měla mladého inspektora z oddělení vražd katapultovat na post šéfa policie města San Franciska. Alespoň tak v roce 1969 vypadaly jeho plány. Místo toho se sláva zvrtla v nechvalnou proslulost. A tak to být nemělo.

Toschi je v současné době soukromé očko, pracující pro společnost North Star Security, a má krátce před důchodem. Toschi je jedním z malých-velkých hrdinů Zodiacova příběhu. Mladý detektiv, kterému se vysmíval i Zodiac. Z různých stran snáší posměšky i dnes. Nejvíce se mu prý vysmívá paměť.

“Když mi Robert zavolal a řekl mi, že David, Jaime a Brad se chtějí sejít, padla na mě pokora. To vůbec první, co David řekl, bylo: ´Nechci natočit dalšího Drsného Harryho (tento film volně vychází ze Zodiacova případu).´ Vlastně jsem ani nevěděl, jestli se mi do toho chce, ale když jsem se s nimi setkal, překvapivě jsem si vzpomněl na celou řadu detailů.

David a Brad mi kladli celou řadu otázek a když bylo po všem, vzpomínám si, že jsem si řekl: ´Toschi, tihle lidé ti věří.´ Neměl jsem nejmenší tušení o tom, jak tento film bude veřejností přijat, ale když jsem onoho dne odešel z prvního setkání v Clift Hotel, uvědomil jsem si, kolik jsem se toho od nich naučil.”

Důvěryhodnost je jedním z mnoha paradoxů Toschiho života. Toschi se domníval, že zná autora jednoho ze Zodiacových dopisů. Jenže vzápětí byl jistým sloupkařem listu San Francisco Chronicle obviněn z toho, že v roce 1974, kdy se případ dostal k ledu, napsal falešný Zodiacův dopis, aby jej oživil. Paradoxně se jedná o případ, který mu už předtím jistou slávu přinesl. Poté musel dlouhodobě snášet hanbu, která na něj padla v okamžiku, co se do případu vložilo Oddělení vnitřních záležitostí. Ačkoliv byl Toschi ospravedlněn a podvrh se ukázalo jako pomluva, situace získala natolik silné politické kontury, že z oddělení vražd odešel. Jeho ústup ze světel reflektorů pro něj znamenal hluboké ponížení. Od té doby často stonal. V roce 1981 se doma zhroutil. Myslel si, že má obyčejnou chřipku. Případ enormních rozměrů, kterým se zabýval téměř 19 let, si nakonec vybral svou daň. Začal mu krvácet prasklý žaludeční vřed. Náklady na jeho hospitalizaci dosáhly 70 tisíc dolarů. Každých šest měsíců dnes musí zajít za lékařem.

Detektiv Toschi, kterého Hollywood již před lety použil k tomu, aby podle něj vytvořil prototyp odvážného policisty – aneb role, jejímž prostřednictvím se z herců často stávají hvězdy. “Dave Toschi byl opravdu velmi známý,” říká Fischer. “Steve McQueen podle něj vymodeloval svého Bullita, Clintu Eastwoodovi posloužil za vzor Drsného Harryho a Michael Douglas s ním konzultoval svou postavu v seriálu The Streets of San Francisco, který se vysílal v 70. letech. “Medavoy dodává: “Díky němu se tito herci stali hvězdami.”

“Myslím, že se jim líbilo moje pouzdro s bouchačkou,” směje se Toschi. ”Takhle jsem zbraň nosil vždy. Nechal jsem si pouzdro vyrobit na zakázku – zbraň je v něm upevněna přesně opačně než byste čekali. Ta pouzdra jsem si nechal vyrobit kvůli tomu, abych mohl rychleji tasit a aby bouchačka pod sakem nebyla vidět. Mám tam připevněná i želízka a zásobu nábojů. Je to pro mě snadnější.” Ačkoliv se Toschi s Douglasem, McQueenem i Eastwoodem sblížil – a dokonce navštívil premiéru Drsného Harryho – zůstává věrný jinému archetypálnímu detektivovi: inspektorovi Scotland Yardu, Sherlocku Holmesovi.

“Graysmith a jeho syn si oblíbili Jamese Bonda a komiksové superhrdiny jako Dick Tracy. Baví je luštění šifer a různých hádanek,” říká Fischer. “Když se Toschi dostal na stránky novin, zakrátko byl považován za hrdinu hollywoodských parametrů. Vypadal totiž jako někdo, kdo vypadl z televizní obrazovky nebo stránek komiksu do reálného života.”

Graysmith se s Toschim poprvé setkal na oné premiéře Drsného Harryho, která proběhla nedlouho po tragické smrti Paula Lee Stinea v roce 1969. Bylo to několik let poté, co Avery odešel z novin, cesty Toschiho a jeho dlouholetého kolegy Billa Armstronga se rozdělily, a Armstrong nakonec z oddělení vražd odešel nadobro.

Stineova vražda zpočátku vypadala jako rutinní loupežná vražda. Vrah totiž taxikáři odcizil klíče a peněženku. Samotnému vražednému aktu přihlíželi z oken na rohu ulic Washington a Cherry tři teenageři. Ti podali popis lehce obtloustlého bílého muže ve věku 30-40 let v tmavém baloňáku. Přivolaná hlídka, která přijela na místo zločinu jako první, Don Fouke a Eric Zelms, však byla mylně vyzvána k tomu, aby se v okolí pustila do hledání muže černého. Dva bloky od místa vraždy narazili na mladého muže, který proti nim kráčel po chodníku. Fouke dodnes popírá, že by se jejich pohledy setkaly na déle než jednu vteřinu. Nikdo tehdy nepromluvil. Vrah však později v dopise tvrdil něco jiného.

Když Fouke a Zelms dorazili na konec bloku na rohu ulic Jackson a Cherry, narazili na mladého hlídkujícího poručíka Armonda Pelissettiho, který šel ve směru, popsaného očitými svědky. Ten je informoval o tom, že muž, kterého hledají, je zcela určitě bílý. V tu chvíli si uvědomili, že jim vrah pravděpodobně proklouzl mezi prsty. Vydali se zpět ve snaze odříznout hledanému cestu. Bylo však již příliš pozdě. Vrah zmizel. O tři dny později přišel do redakce Chronicle balíček s nápisem ´Prosím, předejte vedoucím,´ a zpáteční adresou v podobě ručně namalovaného symbolu zaměřovače. Mimo to byl v balíčku cár zkrvavené šedé látky. Byla to Stineova košile.

1. ŘÍJNA 1969 – DOPIS A KOUSEK STINEOVY KOŠILE
Následovalo několik dalších dopisů. Dne 22. října někdo zavolal na Oakland Police Department a požadoval, aby se renomovaný Melvin Belli objevil v ranní show Jima Dunbara. Pak že prý vystoupí z ilegality. Belli se v show ukázal... a posléze se podařilo identifikovat i domněle hledaného. Bohužel nešlo o Zodiaca. Hovor byl lokalizován do státní nemocnice v Napa. Jeho autorem byl jistý duševně nemocný pacient. Dne 8. listopadu 1969 přišel do redakce Chronicle dopis.

8. LISTOPAD 1969 – ŠIFRA SE 340 ZNAKY
Dne 8. listopadu poslal Zodiac svůj sedmý dopis. V něm detailně popisuje, že policejní důstojníci Fouke a Zelms s ním mluvili jen 3 minuty poté, co zastřelil Stinea. Mimo jiné uvádí, že celkově zabil sedm lidí a brzy hodlá změnit způsob, kterým si zajistí další otroky pro svou verzi života věčného.

“...už nikdy nikomu dopředu neřeknu, kdy spáchám další vraždu. Od nynějška budou vypadat jako obyčejná vloupání, vraždy z nepříčetnosti nebo jako náhody...“

Dále napsal, že po sobě záměrně nenechal žádné stopy, protože chce vystupovat jako pouhý stín, který “pracuje na zdárném dokončení své věci.” Uvedl také, že si objednal vybavení na výrobu bomby.

„ ...asi tři minutý poté, co jsem vyšel z taxíku, mě minuli ti dva policejní hlupáci. Šel jsem
zrovna z kopce směrem do parku, když u mě zastavilo policejní auto a jeden z nich si mě
zavolal a zeptal se, jestli jsem za posledních pět až deset minut viděl někoho podezřelého nebo
divného. Řekl jsem, že kolem běžel nějaký muž a oháněl se bouchačkou. Policajti nastartovali
káru a zmizeli za rohem, kam jsem je poslal. O chvíli později jsem zmizel v parku a už na mě
nikdo nemohl. Hej ty prase, vzrušuje tě, když ti do varlat naráží ten tvůj gumovej klacek?“
“... policie mě nikdy nedostane, protože jsem na ně příliš chytrý… pekelný nástroj už je
vyroben...”
Dave Toschi je dodnes přesvědčen, že Zodiacem byl Arthur Leigh Allen.
“Mně a některým policejním důstojníkům z Valleja se ozval jeho bratr. I jeho švagrová si podvědomě myslela, že to byl on. „Bill, Jack Mulanax a já jsme se na udání od našeho zdroje vydali do rafinérie, kde prý pracoval. Měl na sobě hodinky, které mu dala jeho matka. Požádal jsem ho, jestli by mi je mohl ukázat. Byly to hodinky se symboly, které místo písmen používal i Zodiac. Allen měl malý přízemní byt v domě své matky. Také Zodiac psal o přízemním bytu, kde vyrábí svou bombu. V těch letech nebylo v okolí mnoho domů, které by měly přízemní byt. Najednou se začalo objevovat čím dál víc důkazů, které směřovaly k Leighu Allenovi. Například těžké vojenské boty, které měl zřejmě na sobě při řádění v Berryessa, dále také baloňák, který jsme našli u něj v kumbálu. Bohužel jsme neměli dost důkazů k tomu, abychom mohli zahájit jeho trestní stíhání. Většinu důkazů pro nás musel zajistit jeho bratr - a to není právě optimální cesta. Měli jsme svázané ruce.“

Toschi dále říká: “Nakonec se celá velká akce o tisících podezřelých a stovkách lidí zapojených do vyšetřování smrskla na Billa a mě, kteří jsme “případ Z” - jak jsme si jej soukromě nazývali - řešili na svou pěst. V té době se zabiják odmlčel.” Když se Toschi zpětně dívá na celé vyšetřování, uvádí, že Zodiac byl vůbec první případ, do kterého se zapojilo několik kalifornských policejních okrsků. Před tímto případem jednotlivé okrsky pracovaly více méně odděleně. “Myslím, že Bill a já jsme šlápli na nejedno kuří oko. Hodně nám o vyřešení případu šlo. Z obyčejného zabijáka se vyklubal Zodiac. Chtěli jsme případ vyřešit a jít dál.” Fincher uvádí, že Toschi byl co do sdílnosti a pomoci při natáčení “velmi štědrý.”

Fischer se táže: „Jak se asi Dave Toschi a Bill Armstrong cítili, když poprvé pohlédli do očí Arthura Leigha Allena? Proč Dona Cheneyho (Allenova bývalého spolubydlícího) neposadili na detektor lži? Na škole nám často říkali, že policejní práce úzce souvisí s instinkty. A také s pocitem, že jste s někým nepříjemným zavřeni v jedné místnosti. V úhrnu však jde o něco mnohem jednoduššího: buď důkazy máte a nebo ne. Máme nějaký důkaz, který bude před porotou Nejvyššího soudu nevyvratitelný? To je také jeden z aspektů policejní práce, se kterým se ve filmech setkáváme jen zřídka. Ne vždy se podaří ´záporáka´ chytit. Ne vždy je nablízku nějaký Drsný Harry se svým akčním pojetím spravedlnosti a vstřícní představitelé města. Mezi fakty a instinktem je dělící čára. Stejně tak je tu ostrá hranice mezi tím, co cítíte v srdci a co můžete prokázat. Někdy se dá právo prosadit velmi těžko. O tom všem je film Zodiac. Jaké poučení si z tohoto příběhu mají vzít lidé, jejichž život je Zodiacem navždy poznamenán? Jak to, že některým se podařilo najít mír a jiné žene tajemství stále kupředu, ačkoliv tuší, že případ možná nikdy nebude vyřešen?”

V roce 1992 úřady zhodnotily nové důkazy, které se týkají Allena. Šlo zejména o bombu objevenou v domě na Fresno Street. Dále to, že byl identifikován Mike Maguem. Vyšetřovatelé přihlédli k detektoru lži, na který usedl Don Cheney - muž, jenž Allena podezříval jako první a byl ochoten to stvrdit před zraky policejních autorit. Právě poslední ze zmíněných důkazů by měl na rozhodnutí prokurátora okresu Solano největší vliv: vést proti Allenovi žalobu ve věci Zodiac a vražd ve Vallejo a okrese Solano a nebo ne? Krátce před tím, než mohlo být dne 28. srpna 1992 učiněno závazné rozhodnutí ve věci dalšího pátrání, zemřel Arthur Leigh Allen ve svém domě na Fresno Street na infarkt.

CHVÁLA NEROZHODNOSTI
Přestože se u filmu Zodiac nepočítalo s klasickým instrumentálním soundtrackem, hudba v něm hraje ústřední roli i tak. Tvůrci do filmu vybrali spoustu dobové hudby – ozve se v něm na 40 písní, které lemují Zodiacův příběh a pokrývají takřka čtyři desetiletí pátrání. V mnoha případech slouží jako mezihra mezi jednotlivými jednáními, kdy vrah zmizí ze scény a neprojevuje se. Ale to tvůrcům nestačilo. Film o Zodiacovi potřeboval ještě něco navíc. “Když jsme dotočili druhé a třetí dějství, došlo nám, že musíme emoce popostrčit ještě o jednu úroveň výš,” říká zvukař Ren Klyce. “Říkal jsem si, že film by potřeboval alespoň desetiminutový instrumentální soundtrack, pak dvacetiminutový, a nakonec měl být ještě delší… jenže na to jsme už neměli rozpočet. Nanejvýš na zaplacení copyrightu 40 písní z 60. - 80. let.”

Klyce si v některých momentech vypomohl alespoň temp-trackem z filmů Rozhovor od Francise Forda Coppoly a Všichni prezidentovi muži od Alana Pakuly. Nakonec se režisér rozhodl využít Davida Shinea, který složil hudbu k oběma výše jmenovaným snímkům. “Film vypráví o velké životní ztrátě a nerozřešitelném tajemství. Je to také příběh lidí od novin,” říká Klyce. “Studio si jen velmi pomalu uvědomovalo, že film potřebuje také instrumentální hudbu. Nesměla být příliš drahá. Velmi pečlivě mě hlídali.“

Klyce a Fincher jsou od svých osmnácti let dobří přátelé. Klyce stříhal zvuk u každého z dosud uvedených Fincherových filmů. “Uvědomoval jsem si, že tentokrát mám hlavu doslova na špalku.” Fincher si sedmdesátiletého Shirea velmi váží, protože je přesvědčen, že je to velmi nadaný skladatel. Dnes si velmi dobře uvědomuje, že Klyce měl naprostou pravdu. „Nejprve jsem si nebyl jistý, jestli film nějakou instrumentální hudbu vůbec potřebuje. Nechtěl jsem žádnou dramatickou hudbu typu requiem. Nechtěl jsem ve filmu nic, co už zaznělo v jiných,“ říká Fischer.

„Vzpomínám si, že David říkal, že nechce natočit další film v řadě o řádění masového vraha. Chtěl k tomu přistoupit tak říkajíc ´jako k vůbec poslednímu filmu o vrahovi v dějinách kinematografie.´ Zároveň uvedl ´že to vlastně ani není film o masovém vrahovi – spíše film o novinářích,“ říká Fischer. „Naším vzorem se stal snímek Všichni prezidentovi muži, který rovněž vypráví o skutečných událostech a skutečných lidech.“ Fincher dodává: „Všichni prezidentovi muži je filmem o žurnalistech, kteří píší o velkých společenských problémech. Tohle je však film o reportérovi, který chce za každou cenu získat co nejvíce informací, a který je zároveň ve světě investigativní novinařiny úplně nový. Byl úplně posedlý hledáním pravdy.“

Shire pro film složil 27 minut hudby. Většinou zazní v momentech, kdy vzrůstá napětí a policie je v konfliktu s novináři – Fincher si vymínil, že v takových momentech má hudba zaznít spíše podprahově, a proto dodává “to je i důvod, proč do filmu musela být vložena velmi opatrně.” “Zvěrokruh má dvanáct znamení. Ohledně tonální a atonální hudby existují velmi přísná pravidla. Právě proto jsme použili jen dvanáct tónů, které se nikdy bezprostředně neopakovaly. Chtěli jsme vytvořit hudbu, která by sama o sobě předávala základní pocit, jenž by si měl divák odnést – pocit blízkosti masového vraha.” Shire se rozhodl pro hudební plochy s velmi jemným stupňováním napětí, “které strhnou, ale zároveň nebudou silnější než příběh. Tvůrci chtěli, aby hudba dodala filmu další rozměr. „Dobrá filmová hudba není jen pouhým podbarvením obrázků, ale umožňuje divákovi proniknout do srdcí a myslí postav. Uvažoval jsem o tom, jaké hudební nástroje by co nejlépe vystihly jednotlivé postavy. K Toschimu se hodí trubka, ke Graysmithovi zase piano, a pro Zodiaca jsou vyhrazeny disharmonické housle.”

Shire se inspiroval mistrnou hudbou amerického skladatele Charlese Ivese The Unanswered Question z roku 1906. V tomto mnohovrstevném hudebním počinu hraje smyčcový kvartet, flétnový kvartet a sólová trubka – každý hudebník ve svém vlastním tempu a podle jiných not než jeho kolegové. Ives tuto hudbu nazval “kosmické krajiny,” přičemž housle představují “mlčení druidů, kteří nic neví, nic nevidí a nic neslyší.” Trubky se u Ivese šestkrát po sobě tážou po “klíčových otázkách naší existence,” a flétny hledají “neviditelnou odpověď.” Jejich úsilí je však korunováno zklamáním. Skladatel Leonard Bernstein vnímal flétny jako nástroje, jejichž zvuk je metaforou „netrpělivé a zoufalé lidské snahy získat odpověď na nezodpověditelné, přičemž všechny snahy nakonec ztratí smysl.“ Nakonec je jedinou odpovědí “mlčení.”

“Celý film je vlastně jedna velká nezodpovězená otázka,” říká Shire. “Ačkoliv příběh pokrývá okolo dvaceti let vyšetřování, na konci nedostaneme stoprocentní odpověď. Ona nerozřešenost, a ve své podstatě nerozřešitelnost, ve vás vyvolává napětí.”

Napětí a nejistota byly ještě posíleny tím, že skladatel hudbu transponoval ve svém oblíbeném stylu: musique concrète. S tímto hudebním stylem přišel v roce 1939 Pierre Schaeffer. Tento původně francouzský termín se týká elektronické hudby, která je tvořena mixem hudebních nástrojů a přírodních zvuků, jež se během procesu nahrávání zdeformují. Hudební styl musique concrète později ovlivnil hudebníky jako Frank Zappa nebo slavné The Beatles u písně Revolution 9, či u skladby Bike z alba The Dark Side of the Moon od skupiny Pink Floyd. “Styl hudebníků z 20.- 40. let se mi vždycky líbil, protože podle mého soudu předdefinoval to, čemu říkáme dobrá hudba,” říká Klyce. “Zní to jako byste předem natočenou hudbu rozsekali na kousky, vyhodili ji do vzduchu a pak ji podle náhodné