Režisér Wes Anderson si dokázal s pomocí pouhých tří filmů – Grázlové, Jak jsem balil učitelku a Taková zvláštní rodinka – vybudovat pověst režiséra, který ve svých snímcích dokáže nastínit komický, avšak hluboce lidský pohled na život a mezilidské vztahy současné doby. Každá z jeho působivých komedií se dotýkala témat jako je touha, rodina či láska, ale i toho, jaké je to být člověkem na nesprávném místě či upadnout v nemilost. Ve svém čtvrtém filmu zasazuje osvědčená témata do zcela nového prostředí – vydává se na oceánské dobrodružství plné honiček, přestřelek, dravých žraloků a podvodních zázraků.

Andersonovy „románové“ scénáře vždy vycházejí z důvěrných osobních zkušeností. Výjimkou není ani Život pod vodou, který se točí okolo další postavy blízké Andersonově srdci: Stevea Zissoua, světoznámého oceánografa a jedinečného člověka, který je známý svým smyslem pro humor. „O takovém filmu jsem snil 14 let,“ říká Anderson, kterého filmy z podobného prostředí a podmořský život obecně již dlouho přitahují. „Tato zvláštní a úžasná postava a její neobvyklá podmořská rodina mě vždycky fascinovala.“

„Steve Zissou je člověk, jehož univerzální životní krédo je za všech okolností sestavit nějaký tým a být obklopen lidmi, kteří jsou ochotni s ním vyrazit na jeho dobrodružství,“ vysvětluje Anderson. „Nyní ale dospěl do životního stádia, kdy už má za sebou spoustu práce, byl několikrát ženatý… a najednou se mu zdá, že jeho kariéra i život trochu uvadá.“

„Život pod vodou je příběh o Steveovi Zissouovi, o skupině dobrodruhů, které svede dohromady, a o jejich putování za podmořským tvorem, který možná existuje – a možná také ne. Zároveň je i příběhem o muži, který prožívá krizi ve své kariéře a snaží se dokázat něco ještě mnohem většího než dosud, aby se znovu ujistil, že na to stále má. Když se pak na scéně objeví člověk, který tvrdí, že je jeho syn, významně to ovlivní celou výpravu. Zissoua toto nenadálé setkání postaví tváří v tvář některým věcem, se kterými již ztrácel kontakt, a donutí jej položit si otázky, jimiž se už dlouho nezabýval,“ pokračuje režisér.

Anderson, který je známý tím, že ve scénářích vytváří své vlastní světy a propůjčuje jim nevšední pravidla, v tomto směru překonal všechny své předcházející projekty. Když si producent Barry Mendel přečetl jednu z raných pracovních verzí scénáře, brzy byl kouzlem Andersonova a Baumbachova fiktivního světa pohlcen. „Ze scénáře je cítit, kolik legrace si při jeho psaní Wes a Noah užili. Vezme vás do živého, energického a zcela nespoutaného světa plného úžasných postav a tvorů,“ říká Mendel.

Scénář přivedl k životu nápaditý podmořský svět, který je ještě zvláštnější a magičtější než skutečné oceánské hlubiny. „Chtěli jsme, aby bylo ve filmu vidět, jakým způsobem Steve Zissou milovaný podmořský svět vnímá, jak jej toto kouzelné prostředí plné různých překvapení odnáší do úplně jiné reality,“ vysvětluje Anderson. „Chci tím říct, že lidé si při přepínání televizních kanálů už natolik zvykli vnímat úžasné podmořské scenérie, že jsme s něčím podobným ani nemohli soupeřit. Proto jsme na to šli z druhé strany a rozhodli se spoléhat téměř výhradně na svou vlastní fantazii. Při psaní scénáře jsme tedy paralelně přemýšleli o tom, s jakou podvodní faunou by se mohl tým setkat. Začali jsme třeba s obyčejnou trnuchou, ale pak jsme si řekli – co kdyby to byla trnucha se světélkujícími obrazci na těle? A podobným způsobem jsme pokračovali dál.“

Anderson se už na začátku rozhodl, že jeho magický svět nebude přehlídkou digitálních efektů, ale spíše exkurzí do minulosti kinematografie. Pro zhmotnění svých představ využil některé z nejstarších a nejklasičtějších technik, jakými kdy lidé přiváděli filmové příšery k životu. Největší prostor dal loutkové animaci.

„Chtěl jsem, aby film vypadal jako ruční práce,“ říká režisér. „Tyto staré techniky mají určité vlastní kouzlo a vyzařuje z nich jakási řemeslná poctivost. Právě v tom se hodně liší od pocitu, jaký vyvolávají digitální efekty. Vždycky jsem obdivoval práci Henryho Selicka a věděl jsem, že by tomuto filmu dokázal dodat umělecký nádech. K příběhu, jako je tento, se zkrátka takový typ animace hodí. Nedovedu si představit, že bychom příběh Zissouova týmu a jeho dobrodružství na lodi Belafonte vyprávěli pomocí nějakých supermoderních technologií.“

„Natočit film o oceánografovi s kompletně vymyšlenými rybami byl docela odvážný koncept,“ říká Barry Mendel. „Nevím o žádném jiném filmu, který by se tomu podobal. Wes věděl, že podvodní svět byl již v minulosti filmaři zachycen tak úžasným způsobem, že je nutné přijít s neotřelým nápadem. Proto vytvořil unikátní podmořské prostředí – stejně jako kdysi své vlastní město podobné New Yorku pro film Taková zvláštní rodinka. Všechna zvířata a korálové útesy, které jsou ve filmu k vidění, byly vytvořeny výhradně za účelem natáčení a přivedeny k životu skvělými designéry, řemeslníky, malíři a animátory loutek.“

Stejným způsobem byl Anderson připraven riskovat také při výběru hereckého obsazení – poohlížel se po hercích, kteří měli chuť vzdálit se od svého obvyklého typu rolí a zkusit něco úplně nového. Billa Murraye obsadil do jeho dosud nejrozmanitější a nejzranitelnější herecké úlohy, Owena Wilsona přiměl přerušit sérii bezstarostných, ironických rolí a vžít se do úplně opačné postavy a Willem Dafoe si netradičně zahrál komediální part. Mezi další členy týmu patří až podezřele nápaditá žurnalistka Jane Winslett-Richardson (Cate Blanchett), která píše o expedici článek, Zissouova skvělá manželka Eleanor (Anjelica Huston), jeho úhlavní nepřítel a profesní rival Alistair Hennessey (Jeff Goldblum), fyzik Vladimir Wolodarsky (Noah Taylor), chřadnoucí umělecký manažer Oseary Drakoulias (Michael Gambon) a muzikant Pele Dos Santos (Seu Jorge), který oblažuje celý zbytek posádky portugalskými interpretacemi písní Davida Bowieho.

Neméně důležitou „postavou“ filmu je i samotná loď Belafonte. Její netradiční interiéry, mezi nimiž nechybí pestrobarevná laboratoř, vyumělkovaná kuchyně, výzkumná knihovna, střižna a téměř pohádková „pozorovací bublina“, poměrně dobře odrážejí povahu celé výpravy.

Přípravy na natáčení začaly hledáním lodi s jedinečným tvarem a stylem. „Bylo to skoro jako casting,“ říká hlavní výtvarník Mark Friedberg. „Hledání lodi nám dalo docela zabrat. Wes byl ve svých požadavcích velmi konkrétní – loď musela být z období 2. světové války, musela to být minolovka, její délka se měla pohybovat okolo 50 metrů a do určité míry měla připomínat Cousteauovo Calypso.“

Po dlouhých měsících se štábu konečně podařilo nalézt vhodné plavidlo – 50 let starou minolovku, kterou museli pracně dotáhnout z jihoafrického Capetownu do Říma (kde probíhalo natáčení). Zde loď prošla několika zásadními úpravami, které z ní udělaly oceánskou výzkumnou loď – s vížkami, pozorovacím můstkem a pestrým nátěrem. Mezitím byla zakoupena podobná loď, kterou filmaři rozebrali a použili při tvorbě dekorací interiérů.

Anderson chtěl, aby bylo první setkání diváka s Belafonte nevšední – představoval si sekvenci, v níž by byla Belafonte jakýmsi otevřeným modelem a divák mohl nahlížet na dění uvnitř. Když byl model dle Andersonových požadavků postaven, mohla kamera nad průřezem lodi plynule kroužit. „Natáčení této scény bylo velmi zábavné,“ říká Anderson. „Všichni herci uvnitř něco dělali a shora to vypadalo trochu jako mravenčí kolonie. Světla se v průběhu scény měnila, kamery se pohybovaly a pro nás to bylo hodně vzrušující, protože jsme nic podobného dosud nedělali. Samotná scéna vypadala spíše jako nějaká muzejní expozice – přicházeli se na ni podívat stále další a další lidé.“

Na skutečnou loď si však museli herci a štáb zvykat déle. Mnozí z nich se s lodí seznámili při jednodenním výletu, během kterého chtěl Anderson natočit několik dokumentárních záběrů. „Vydali jsme se na jeden malý vulkanický ostrov, ale moře bylo docela rozbouřené a téměř každý dostal mořskou nemoc. I tak jsme si to ale užili,“ vzpomíná režisér. „Navzájem jsme se poznali a když jste na podobně malé lodi, je prostředí velmi intimní. Padnou všechny bariéry. Je docela zajímavé, že si všichni vytvořili k Belafonte velice blízký vztah.“

Plavidlo Zissouova úhlavního nepřítele Hennesseyho je pravým opakem roztomilé Belafonte. Roli jeho špičkové průzkumné lodi, vybavené nejmodernější technikou, ve filmu zastoupila výzkumné plavidlo Severoatlantické aliance Elite.

Přestože je Život pod vodou podmořským filmem, je jeho vodní svět něčím, co ještě diváci neměli možnost spatřit. Fauna, se kterou se tým Zissoua setká v mořských hlubinách, totiž nevychází ani tak ze skutečné zoologie, jako spíše z fantazie Wese Andersona, Noaha Baumbacha a animátora Henryho Selicka. Pestrobarevní a světélkující mořští tvorové tvoří svět, v němž hledá Zissou krásu a magičnost, která se ze zbytku jeho života již vytratila.

Rostoucí počet fiktivních zvířat ve scénáři donutil Andersona zauvažovat nad tím, jak přivede tyto pohádkové tvory k životu. Právě tehdy ho napadlo kontaktovat Henryho Selicka – mistra staromódní loutkové animace, který svým kultovním režijním debutem The Nightmare Before Christmas dostal tuto animační techniku znovu do popředí zájmu. „Wes mi řekl, že hledá někoho, kdo by dokázal dát mořským tvorům takovou podobu, aby filmu dodali pohádkovou atmosféru,“ vzpomíná Selick. „Měl po ruce velice jednoduché, jasné a nesmírně originální návrhy jejich tvarů a barevných provedení, které mi připadaly hodně osvěžující. A čím více jsem se do realizace jeho návrhů nořil, tím více jsem si uvědomoval, že animace – jakkoliv je netradiční – je v tomto filmu pouze jedním z mnoha střípků, ze kterých Wes skládá svou filmovou mozaiku. Je to nepatrná, avšak důležitá součást vyprávění neuvěřitelného příběhu Stevea Zissoua.“