Další šílená jízda Balkánem.
Emir Kusturica je známý jako charismatický, ale i konfliktní a emotivně reagující umělec. Jeho dílo charakterizuje intenzivní múzičnost, strhující temperament, vypjatá citovost a magická vizualita. Při natáčení často improvizuje v úsilí dosáhnout ve finální verzi úchvatnějších obrazů, než jaké byly projektovány ve scénáři.

Život je zázrak je další z řady extravagantních a různobarevných filmů tohoto význačného filmaře. Něžný Barbar, jak je občas Emir Kusturica nazýván, se drží svého předsevzetí točit laskavé filmy s happy endy – toto předsevzetí si dal poté, kdy se jeho kontroverzní snímek Underground nesetkal s tak dobrými ohlasy, jak Emir očekával.

Francouzský časopis Premiére označil Život je zázrak za „nejjemnější a nejoptimističtější film tohoto autora“. Film je plný lásky a nadějí, i když na pozadí optimistického příběhu Luky a jeho rodiny běsní válka. „Nemusíme být pesimisté, ale musíme být realističtí vůči tomu, co vidíme. Poslední století bylo století válek a konfliktů, ale bylo také více víry než je nyní,“ říká Kusturica.

V první řadě chtěl Kusturica tímto snímkem poukázat na hrůzy Bosenské války, na to, co znamenala pro místní lidi a jak ovlivnila jejich životy. Hlavní hrdina filmu, Luka, odmítá myšlenku, že vypukla válka. Nemůže uvěřit, že válka probíhá, stejně jako tomu nemohlo uvěřit mnoho Jugoslávců. Luka je jako oni všichni.

Kusturica sice natočil film o válce, ale ne z důvodu, který např. inspiruje západní tvůrce. Snažil se oddálit myšlence, kdy byste museli říci, tento národ je v právu, tento není, toto je agresor, toto není agresor. „Tento příběh se odehrává během války a myslím, že pozadí války ho činí více ideologickým, protože to byla velmi špinavá válka. Nebylo to jako to, co vidíte v televizi, což je tak nadsazené a manipulativní, že tomu nevěříte. Snažil jsme se jít hlouběji do lidských reakcí,“ říká Kusturica.

Na otázku, zda je snazší točit válku nebo lásku, Kusturica odpovídá: „Jsou to rozdílné žánry, ale tento film je kombinací obou.“ Slavko Stimac dodává: „Tento film je mixem žánrů, ale ne tak jako Underground. Vidím to jako poetické, rodinné drama o lásce – lásce k ženě, lásce k rodině – a pak je tu ta válka a ničení; vidíme, jak to ovlivnilo zemi a lidi. To je ta nejdůležitější věc v případě války. Neukazujeme boje a armády, zkrátka jsme chtěli vidět válku očima lidí a jedné konkrétní rodiny.“

Je tento film válečným poselstvím? Má nám něco říci více o válce a jejích příčinách? Stimac říká: „Nemyslím si, že by se tento film pokoušel něco říci politicky. Je to o tom, jak drama a okolnosti změní něčí osud. Není to určitě žádná propaganda. Hlavní záběr je na lásku a vznešené city a možná i důstojnost…“

Po filmu Černá kočka, bílý kocour je Život je zázrak druhým snímkem, jehož základní partituru sepsal Emir se svými kamarády z kapely No Smoking Orchestra, Dejanem Sparavalo a Dr. Nellem Karaljicem. Tito dva hudebníci si také v tomto filmu zahráli menší role. Poté, co se Emir objevoval s kapelou na pódiích, přivedl nyní kapelu na filmové plátno.

Jedním z prvků, které je možné v Kusturicových filmech zpozorovat, je shakespearovské téma. I tentokrát by se dal vztah Luky a Sabahy přirovnat k Romeovi a Julii. Krásná a povznášející láska, která se vyvine za netradičních okolností. Klíčovým momentem pro Luku je okamžik, kdy se musí rozhodnout – vyměnit svoji milenku (rukojmí) za svého syna (zajatce). Pokud by tuto scénu točil jiný režisér a film by vznikal v jiných podmínkách, mohlo by vše vyznít trochu pateticky a chmurně. Ale jsme na Balkáně, a tak má i toto shakespearovské dilema balkánský kontext. Ten dodává filmu nadsázku, humor a excentričnost. Lidé z Balkánu jsou hodně emocionální a temperamentní.

Ve filmu říká Alesic, armádní úředník, Lukovi, že smrt je snadná, život je těžký. Únikem z těžkého života by mohla být sebevražda. Člověk, který však činí v životě dobro, najde někoho, kdo ho zachrání. V případě Luky to je osel, který stojí na kolejích před vlakem. Kusturica popisuje, co ho přivedlo na tuto myšlenku: „Měl jsme scénář, který byl krásně napsaný a všichni měli skvělé dialogy, postavy byly dobře vykreslené atd., ale pak jsem se jel podívat na místa natáčení a viděl jsem muže, jehož osel stál na kolejích a blokoval vlak. To mne přivedlo k myšlence: obtížnost smrti. Nemůžete někoho nechat spáchat sebevraždu. Musíte jít a říci: „Hej, člověče, vždyť existuje víra!“ Pro Kusturicu tuto ideu ztělesňoval „božský“ osel.

Kromě závažných témat, kterým se Kusturica ve filmu věnuje, je Život je zázrak humorným snímkem. Vtipné situace filmu vycházeli přímo ze scénáře a způsobu, jakým Kusturica vidí svět. Na place zastupoval diváky, chtěl se bavit. Vtipné prvky pak vycházely přímo z jeho vnímání věcí a ze způsobu, jak žije svůj život.

Při natáčení umožnil Kusturica hercům být více blázniví, být součástí „trochu jiného“ světa. Dle jeho slov je Balkán plný talentovaných lidí. Ve chvíli, kdy se však začnou přizpůsobovat společnosti, není to dobré. Vytvořil jim tedy adekvátní podmínky a získal od nich vynikající výkony.

Na své herce nešetří Kusturica chválu. „Byl jsem velmi šťastný, že jsem měl tak skvělé herce. Slavko, který hraje Luku, je balkánská verze Anthony Perkinse; Sabaha představuje blond krásu slovanských dívek; hudrující pošťák; úředník, který není jen vojákem, ale má také lidská trápení. A to vše v jednom výbušném koktejlu. Bylo to náročné, ale byla to dobrá zkušenost.“ Dle Kusturicových slov by se dal Život je zázrak označit za staromódní moderní film. Místo určování, kdo byl vinný a kdo ne, což by bylo pro západní svět, v případě bosenské války, velice lákavé, jsou více vyzdviženy emoce.

Postava Luky je určitým odrazem Emira Kusturici. Jak sám režisér říká, v některých momentech se s Lukou zcela ztotožňuje. Je hodně věrný, což je i Kusturica Režisér říká: „Když vidím, jak se Luka sbližuje krok po kroku se Sabahou, zjišťuji, že to vlastně odráží to, jaký jsem já. Udělal bych to stejně.“

Slavko Stimac se zná s Kusturicou již dlouhou dobu. Toto je třetí film, který s ním natočil. Objevil se také v Emirově významném snímku Underground. Zná jeho způsob myšlení a práce. O Kusturicově stylu práce říká: „Emir se inspiruje ze všeho kolem něj. A někdy přímo na place mění scény. Když se dostavíte na natáčení, vše je trochu jiné než bylo na papíře.“

Natáčení bylo náročné. Točilo se skoro každý den až dlouho do noci. Stimacovi však toto pracovní tempo nevadí. Říká: „Filmy točím již od svých 11 let. Vlastně jsem ve filmech vyrostl. Natáčeli jsme také hodně exteriérů v horách, kde je mikroklima a počasí se často mění. Během jednoho dne můžete mít tři druhy počasí. Když začnete točit jednu scénu za slunečního svitu, musíte skončit také za slunce, nebo znovu natáčet a začít se zamračeným počasím, ale pak je tu nebezpečí, že opět vysvitne slunce. Natáčeli jsme po dobu několika měsíců. Emir také vyžaduje hodně estetiky. Myslím, že je to krásný film.“

Scénu, kde je Luka se Sabahou v proudu vodopádu, by si však málokdo zopakoval. „Byli jsme nahoře v horách. Myslím, že byla polovina října,“ říká Stimac. „Měli jsme kontejnery teplé vody, ale to šlo všechno do vodopádu, kde stála Sabaha. Tato scéna rozpoutala mé vzpomínky na dětství, kdy jsem točil film se Samem Peckinpahem (Gross of Iron). Natáčeli jsme v Anglii. V jedné scéně se mnou hrál James Coburn a on měl běžet do jezera. Byl listopad. Měli jsme tři pokusy. Třikrát se ponořil do vody. V listopadu, v Anglii. Takže jsem se vrátil k této vzpomínce a řekl jsem si: „Hele, Jamesovi bylo 55 let a dokázal to, tak kde je problém? Udělám to také.“ Ale musím vám říci, že jsem byl zmrzlý, když jsme tu scénu natáčeli!“

Emir Kusturica a kapela No Smoking Orchestra
Téměř ve stejné době, kdy Emir Kusturica debutoval se svým snímkem Vzpomínáš na Dolly Bell?, symbolizovala hudba cikánské techno-rock kapely No Smoking Orchestra příchod punkového žánru do ulic komunistické Jugoslávie. Bylo nevyhnutelné, že se anarchistická rocková kapela a mladý, průkopnický filmař potkali. Ze začátku se členové kapely obávali Kusturicovi pověsti jako intelektuála, ale brzy zjistili, že je stejný jako oni.

V roce 1986 se Kusturica oficiálně přidal ke kapele jako basista a poté, co natočil film Otec na služební cestě, si vzal rok volna a cestoval s kapelou. Nyní, když se Kusturicův syn, Stribor, přidal ke kapele jako bubeník, rodinná spřízněnost s kapelou se prohloubila. No Smoking Orchestra hraje, dle vlastních slov, hudbu „Unza-Unza“. Tento termín dává představu význačného, okouzlujícího, primitivního beatu, pro který si kapela vytvořila svůj vlastní styl v dynamickém koktejlu kulturních vlivů zobrazujících status Balkánu jako místa střetu Východu se Západem.