Před několika lety se dvojice scénáristů Lawrence Konner a Mark Rosenthal (Honba za klenotem Nilu, Planeta opic) dostala ke článku o univerzitě ve Wellesley, kde v 60. letech studovala Hillary Rodham Clinton. V 60. letech byl studijní plán na Wellesley již modernizován a zdejší studentky považovaly možnost volby za samozřejmost, říká Rosenthal. Začali jsme přemýšlet, jak by to asi vypadalo, kdybychom se vrátili o jednu generaci zpět – do období, kdy ještě nebyl ženám servírován slovník feminismu na stříbrném podnose.

Jak následně zjistili, povaha studia se v dřívější době poměrně zásadně lišila od jeho pozdější podoby. Ráno braly francouzskou literaturu a fyziku a odpoledne se učily, jak správně připravit šálek čaje pro manželova nadřízeného, říká Konner.

Scénáristé podnikli hlubší výzkum této problematiky a zjistili, že ani progresivní vzdělávací instituce nebyly v tomto směru výjimkou a jejich výuka stále odpovídala konzervativnímu rázu, který postihl národ po začátku války. Od žen, které během války vykonávaly fyzicky náročné práce, zatímco jejich manželé, otcové a bratři bojovali na frontě, se předpokládalo, že svá zaměstnání opustí a vrátí se domů, aby vychovaly děti.

Konner a Rosenthal navštívili také Wellesley, která je považována za jednu z neprestižnějších ženských vysokých škol. Mezi její absolventky patří kromě již zmíněné Hillary Clinton také Madeleine Albright, Diane Sawyer, Ali McGraw, Cokie Roberts nebo Madame Chiang Kai-shek. Ve zdejší knihovně scénáristé nalezli fotografii z roku 1956, která ilustrovala dilema, jemuž musely ženy v té době čelit. Šlo o fotografii mladých dívek v úhledném obleku, které držely v jedné ruce pánev a v druhé knihu. Nadpis článku hlásal něco ve smyslu ‚Anketa prokázala, že vdané ženy jsou nejlepšími studentkami‘, směje se Rosenthal. Bylo to poměrně rozporuplné sdělení. Na jedné straně se škola chlubila tím, že jsou její akademické standardy na stejné úrovni s mužskými vzdělávacími institucemi jako například Harvard, zároveň zde ale bylo P.S: ‚Hlavním cílem v životě každé ženy je stále manželství.‘

Dramatické napětí mezi společenskými konvencemi a sny mladých dívek bylo pro Konnera a Rosenthala vynikajícím námětem. Univerzita ve Wellesley byla ideálním místem pro zasazení děje, zvláště pak v období vlády prezidenta Eisenhowera, kdy se začínaly poprvé objevovat náznaky pozdější feministické revoluce. Ve scénáři chtěli sledovat příběh mladé Katherine Watson, která do Wellesley přichází s idealistickými představami o tom, jaké je to učit některé z nejinteligentnějších žen v Americe.

Katherine pochází ze skromných poměrů a během svých studijních let navštěvovala o poznání pokrokovější univerzitu v Kalifornii. Ještě před padesáti lety byla Nová Anglie stále pouhým rozšířením starého světa, zatímco Kalifornie byla skutečný nový svět, říká Konner. Proto jsme Kalifornii, kde tehdy panovaly menší odlišnosti mezi společenskými třídami a uvolněnější sociální postoje, považovali za ideální prostředí, odkud by mohla Katherine pocházet.

Název filmu Úsměv Mony Lisy byl odvozen od skutečnosti, že Katherine je profesorkou historie umění a toto mistrovské dílo Leonarda Da Vinciho je jedním z nejvíce fascinujících a nejtajemnějších obrazů, které kdy byly namalovány. Film si však několikrát pokládá stejnou otázku, jako jedna z postav v souvislosti s legendárním výrazem Giocondy: Ale je skutečně šťastná?

Název skvěle vyjadřuje, o čem film pojednává. Je o tom, co vidíme na povrchu – co se týče společnosti a životů těchto žen – a co se ve skutečnosti děje uvnitř, říká Rosenthal. Každá z ženských postav v tomto filmu budí určitý dojem, ale v okamžiku, kdy si myslíme, že jsme o nich získali jasnou představu, nás dokáží velmi překvapit.

V roli Katherine si scénáristé představovali charismatickou, inteligentní a zároveň zranitelnou herečku. Začali jsme tedy přemýšlet o nejlepší herečce naší doby – Julii Roberts, říká Konner. Je velmi inteligentní a má temperament, který tato role vyžadovala.

Scénáristé oslovili prezidentku společnosti Red Om Films (kterou vlastní Julia Roberts) Deborah Schindler a její produkční partnerku Elaine Goldsmith-Thomas z Revolution Studios, která Julii Roberts v minulosti dělala agenta. Po patnáctileté spolupráci s Julií jsem žila v přesvědčení, že už jsem slyšela všechny dobré náměty, ale tohle bylo skutečně něco výjimečného, říká Thomas. Byla jsem fascinována padesátými lety a způsobem, jakým toto období ovlivnil konec Druhé světové války. Během války bylo ženám poprvé řečeno, že mohou vykonávat mužskou práci. Odložily své korzety a začaly pracovat v továrnách. Když pak válka skončila, společnost je zahnala zpět do korzetů a rolí hospodyněk, jejichž hlavním úkolem bylo starat se o manžela a vychovávat děti. Na povrchu se zdálo, že je vše v pořádku, ale mezitím už pomalu klíčilo sémě nové generace.

Na seznamu potenciálních režisérů zaujímal od začátku první místo Mike Newell, který dokázal svou zručnost a všestrannost natolik různorodými filmy, jako je například drama Krycí jméno Donnie Brasco nebo romantická komedie Čtyři svatby a jeden pohřeb. Na Mikeových filmech je výjimečný zejména jeho svěží, nekonvenční přístup k postavám. Všechny postavy v jeho filmech jsou zajímavé a komplexní, říká Thomas. Dokonce ani v jeho komediích se člověk nesetká s obyčejnými lidmi, kteři by byli jen tak do počtu. Všichni mají individuální charakter.

V tomto příběhu se hodně diskutuje o tom, jakým způsobem by ženy měly nakládat se svým životem, což je téma, o kterém se tehdy veřejně nemluvilo, říká Newell. Jakmile však bylo mlčení prolomeno, vedla následná diskuze ke společneskému zemětřesení. Chtěl jsem ve filmu zobrazit okamžik, kdy začalo docházet k těmto velkým změnám.

Julia Roberts přijala roli krátce poté, co se Newell ujal úlohy režiséra. Její myšlenky a názory byly natolik pokrokové, že výrazně předběhly svou dobu, říká o Katherine Roberts, která před začátkem své herecké kariéry sama uvažovala o tom, že se stane učitelkou. Kromě toho byla ztělesněním toho nejlepšího druhu pedagoga – takového, který probouzí ve studentech individualitu a povzbuzuje je k tomu, aby se zaměřili na své vlastní přednosti.

Katherine je přes 30 let a je stále svobodná, což některé z jejích svěřenkyň považují za odstrašující, ale jiné naopak za povzbuzující. Přestože svou novou profesorku nejprve berou jako starou pannu, Katherine je se svým způsobem života zcela spokojena.

Film byl díky svému zaměření na vývoj ženských postav také příležitostí pro několik nadějných mladých hereček. Stává se jen zřídka, abyste v jednom filmu našli tolik vynikajících ženských rolí, zejména co se týče rolí pro mladé herečky, říká Newell. Každá z těchto rolí byla sama o sobě skvělá. Byla v nich komediálnost, trápení, snaha o prosazení i velký smutek. A všechny se navzájem prolínají, čímž skvěle ilustrují podobu ženství v době, kdy se film odehrává.

Aby Konner s Rosenthalem získali lepší představu o podobě tehdejší doby, vyzpovídali absolventku školy, která po ukončení studia dala přednost kariéře před manželstvím, a také několik žen, které studia předčasně zanechaly, aby se mohly vdát. Kromě toho pročesali archívy univerzity ve Wellesley. V jedné z publikací našli fotografie několika mladých studentek, které je natolik okouzlily, že si jejich kopiemi vyzdobili svou pracovnu a během psaní scénáře se nechávali inspirovat. Pro každou z dívek na fotografiích jsme vymysleli jednu dějovou linii, říká Rosenthal. Začali jsme příběhem Betty Warren (Kirsten Dunst) – editorky školního časopisu, která opustila školu, aby se vdala a učinila tak první krok ke skvělému životu, který jí slibovala její matka.

Betty je druh postavy, jakou jsem zatím ještě nehrála, říká Kirsten Dunst, které bylo v době natáčení stejně jako Betty 20 let. Hrát mrchu byla skutečně zábava. Betty je stále podrážděná, plná předsudků a uzavřená vůči názorům ostatních. Na nic se neptá. Jakmile má někdo vůči jejímu chování námitky, okamžitě jej uzemní.

Betty, kterou neustále pronásleduje chiméra o spokojeném manželském životě, bere úsilí Katherine o ženskou nezávislost téměř jako urážku. Je na všechny ostatní, zejména pak na Katherine, velice nepříjemná, ale to jenom kvůli tomu, že je tak nešťastná, pokračuje Dunst. Zoufale touží po tom, aby ji někdo miloval.

Když se její představy zhroutí a ‚ideální‘ manželství je ohroženo, mrazivý exteriér začne rychle tát. Celý život jí nalinkovala její matka. Je skoro jako její klon, pokračuje Dunst. A stále věří, že jakmile se vdá, všechno bude naprosto bez chyby. Bohužel ale nemiluje svého manžela, stejně jako nemiluje on ji. Je to pouze naplánovaná věc. Předstírá, že je šťastná a tváří se naoko spokojeně. Později se ale zhroutí. A nakonec je to právě Katherine, kdo jí dodá odvahy postavit se na vlastní nohy a být sama sebou. A o tom tento film v jádru je – každý by se měl snažit být sám sebou a stát se člověkem, kterým chce být.

Přestože pochází ze stejného sociálního zázemí jako její spolubydlící Betty, reaguje Joan Brandwyn (Julia Stiles) na názory Katherine zcela odlišně. Brzy ji čekají zásnuby, ale i přesto se díky povzbuzujícím slovům Katherine rozhodne podat si přihlášku na právnickou školu. V očích Katherine má Joan největší potenciál vymanit se ze zaběhnutých tradic, říká Thomas. Obětuje proto spoustu energie, aby Joan přesvědčila, že má právo volby. Když pak Joan svou volbu učiní, musí se Katherine naučit její rozhodnutí respektovat.

Julia byla zrozena k tomu, aby hrála postavu z 50. let, říká Thomas. Má dokonalý vzhled, je krásná, vyrovnaná a rezervovaná.

Joan je vynikající studentka, ale je příliš konformní, chová se jako učebnicový příklad vzorné žačky, říká její představitelka Julia Stiles. Stejně jako ostatní holky na škole ve Wellesley umí správně recitovat a papouškovat nabiflovaná fakta. Pak ale přijde Katherine a naučí ji samostatně přemýšlet, což jí učaruje.

Do role výborné studentky Giselle Levy, která šokuje spolužačky svým uvolněným partnerským životem, byla obsazena Maggie Gyllenhaal. Když začne na její škole učit Katherine, je Giselle fascinována. Zoufale se snažila najít někoho, kdo by její neobvyklé chování a pocity uznal jako legitimní. A náhle je tu Katherine, která její odlišnost schvaluje a nic proti ní nenamítá, říká Gyllenhaal.

Podle Gyllenhaal není základním problémem Giselle chování, ale neustálé odsuzování ze strany spolužaček a společnosti jako celku. Giselle je poměrně neomalená a nemá tušení, proč je každý tak na větvi z toho, že má poměr s několika muži najednou. Má svůj názor, že člověk by měl jíst jídlo, pokud mu chutná, tančit, pokud se mu líbí hudba, a mít sex, pokud jej chce mít. Někteří lidé si mohou myslet, že je Giselle zlomený nebo nešťastný člověk, ale já jsem se snažila ji nesoudit.

Role studentky Connie Baker, která pochází ze středozápadu a na školu se dostala díky stipendiu, připadla herečce Ginnifer Goodwin. Přestože má v životě spoustu výhod, trpí nedostatkem sebedůvěry. Myslí si, že není krásná, talentovaná ani chytrá, říká Goodwin. Jediné, co má, jsou ostatní děvčata, a to je pro ni natolik důležité, že ze sebe klidně dělá boxovací pytel.

Connie má však navzdory svým představám i silné stránky. Jednou z nich je její talent ke hře na cello. Hra na cello je její způsob vyjadřování a zároveň jediná forma krásy, se kterou kdy spojovala svou osobu, vysvětluje herečka. S pomocí Katherine se jí však podaří získat potřebnou důvěru ve své schopnosti a poprvé v životě se otevřít možnosti partnerského vztahu. Láska, která pro ni do té doby byla pouze snem, se najednou stane možností. Stejně jako ostatní děvčata podstoupí skutečnou změnu. Velice se mi líbí, že zatímco některé postavy ve filmu vyrazí do světa, aby změnily společnost, jiné si zvolí, že najdou svou vnitřní sílu v rodinném životě. Connie si uvědomuje, že nepotřebuje vyrazit na válečné tažení a stát se Johankou z Arku, aby považovala svůj život za hodnotný. To je volba, kterou jí Katherine a láska dává.

V rámci příprav na natáčení filmu strávili herci několik týdnů učením společenského chování, výslovnosti a tanečních stylů z 50. let. Producentské trio najalo expertku na etiketu Lily Lodge, která herečkám a hercům pomohla navrátit se ve stylu vystupování o půl století zpátky.

Museli jsme se naučit spoustu různých věcí: kdy si lidé podávají ruce, jak se správně zapaluje cigareta, jak se dává noha přes nohu, jaké stříbrné nádobí se používá na jídelním stole… vysvětluje Ginnifer Goodwin. Zkrátka spoustu věcí, nad kterými mě nikdy nenapadlo přemýšlet.Bylo to působivé, usmívá se Julia Stiles, která kvůli natáčení filmu musela na čas přerušit studium na Columbia University. Na začátku příprav jsem řekla své mamince: ‚Jsem opravdu zvědavá, jak to chtějí naučit takového pošuka, jako jsem já‘. Teď už ale vím, jak mám sedět jako správná mladá dáma.

Yvonne Marceau naučila dívky tango, valčík, swing a rumbu, což se jim pak během natáčení vyplatilo. Klasický tanec je velmi závislý na muži, protože ten svou partnerku při tanci vede, vysvětluje Julia Stiles. Když jsme začali s hodinami tance, chovaly jsme se jako moderní děvčata a pokoušely se být při tanci dominantní. Nakonec jsme si ale musely zapamatovat, že vedou oni nás a že musíme být mnohem méně agresivní. Jak se ukázalo, neplatilo to pouze pro tanec, ale pro naše postavy obecně.

Hodiny tance byly pro herce také prostředkem ke vzájemnému sblížení. Ze začátku jsem měl docela velký strach z toho, že budu hrát vedle Julie Roberts, směje se Dominic West, který ztvárnil roli jednoho z učitelů. Ale když si s ní párkrát zatančíte foxtrot, je to pak mnohem jednodušší.

Ve skutečnosti přinesla Roberts na scénu skvělou kamarádskou atmosféru. Pro mladé herce se Julia stala učitelem, vůdcem i dospělou sestrou, říká producent Paul Schiff. Nikdy jsem nepředstírala, že nehraji s velkou hvězdou, jakou Julia bezesporu je, říká Gyllenhaal. Byla jsem jí fascinována. Způsobem, jakým se pohybovala, jakým chodila, jakým komunikovala s lidmi. Je to velmi cílevědomá, jistá a silná žena, což je základ jejího celosvětového úspěchu. Zároveň však působí velmi zranitelně. Dokáže se dostat do citového stavu, kdy máte pocit, že se může v každém okamžiku rozplakat. Právě proto její postavy působí jako skuteční lidé, jako ženy, které jsou silné a ohromující… a někdy i ohromené.