Studio Walt Disney Feature Animation uvažovalo o natočení westernové komedie po mnoho let. V průběhu dlouhých příprav vzniklo několik pracovních námětů, přičemž jedna z raných verzí vyprávěla příběh malého telátka, které toužilo po tom, aby mohlo být jako koně v čele stáda. V roce 1999 pak přišel Michael LaBash s nevídaným nápadem – obsadit do titulních rolí tři krávy, které se v touze zachránit svou farmu stanou lovkyněmi lidí. LaBashovu základní ideu následně podrobněji rozpracovali Sam Levine, Mark Kennedy, Robert Lence a Shirley Pierce. V říjnu 2000 se pak autorský tým rozrostl o režiséry Willa Finna a Johna Sanforda, kteří pomohli dát příběhu finální podobu a napsali scénář.

„Vždycky jsem měl rád postavy, které se těší přízni velké části publika, a mezi mé filmové favority od Disneyho patří legrační a všeobecně oblíbené snímky jako 101 dalmatinů nebo Kniha džunglí. Knihu džunglí bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov a nepřestala by mě bavit, ani kdybych se na ni díval každý den. Natáčeli jsme komediální western, takže jsme si museli vyhrnout rukávy a prozkoumat základy tohoto žánru, abychom je mohli vzít, použít a nakonec obrátit naruby,” říká Will Finn.

„Když jsme začali pracovat na tomto filmu, měli jsme úplně volné ruce. Píseň ‘Little Patch of Heaven’ už byla ve stádiu dokončování, ale kromě toho jsme nebyli vůbec ničím omezováni. Věděli jsme, že chceme natočit western naruby, ve kterém budou místo kovbojů hrdinkami krávy. A od této základní myšlenky jsme se mohli odpíchnout libovolným směrem,“ říká scénárista a režisér Sanford.

„Dobrou zprávou bylo to, že jsme mohli natočit film plně dle našich představ, v jakékoliv podobě, která se nám zamlouvala,” říká Finn. „Bohužel ji doprovázela i špatná zpráva – že si s ním musíme pořádně pohnout. Bylo to jako naskakovat do jedoucího vlaku. Na příběhu a některých postavách (zejména Buckovi a Slimovi) bylo potřeba ještě pořádně zapracovat. Buck byl poměrně nesympatický a arogantní. Místo nejlepšího lovce lidí na Západě jsme z něj udělali nezkušeného koníka plného nadějí, který chtěl vždycky být hrdinou, ale nikdy nedostal příležitost ukázat, co v něm je.”

„Dalším tvrdým oříškem pro náš scénáristický tým byla postava Slima,” pokračuje Sanford. „Přemýšleli jsme nad celou řadou důvodů, proč by měl dělat to, co ve filmu dělá. Problém byl v tom, že jsme měli spoustu hrdinů, kteří neměli s tímto padouchem vůbec žádnou spojitost. Když jsme pak přišli s nápadem, že Slim krade krávy, aby si mohl kupovat pozemky, začalo to do sebe zapadat. Tím, že skupuje půdu a má spadeno i na Patch of Heaven, jsme dali krávám motivaci usilovat o jeho polapení.” Pestré zvířecí osazenstvo farmy přivedl k životu tým špičkových animátorů v čele s Markem Hennem, Chrisem Buckem a Duncanem Marjoribanksem, kteří se zhostili práce na třech hlavních postavách. Zkušený Chris Buck, jenž byl jedním z režisérů filmového hitu Tarzan, měl na starosti postavu nedůtklivé Maggie: „Krávy nejsou příliš akční zvířata,” říká animátor. „Během příprav na film jsme navštívili místní mléčnou farmu a pozorovali několik set krav. Myslel jsem, že si pořádně prohlédnu všechny jejich pohyby, ale jediné, co dělaly, bylo to jejich ustavičné přežvykování. Naše filmové postavy běhají, skáčou a dělají spoustu věcí, kterým krávy ve skutečnosti příliš neholdují. Díky návštěvám farmy jsme ale mohli odpozorovat jemné detaily v jejich chování i vzhledu. Krávy mají velice oduševnělý pohled a hebký čumák. Velmi čile pohybují ocasem. Neexistuje lepší inspirace, než pozorovat živou předlohu vaší postavy v trojrozměrném provedení přímo před vámi.”

Méně flegmatickou stránku kravího chování si Buck prohlédnul během návštěvy jezdeckého centra v Burbanku, kde pozoroval kovboje při nahánění dobytčího stáda. „Ve filmu jsme nakonec kraví běh tak trochu zkarikovali,” podotýká animátor. „Naše postavy se pohybují polorealisticky a jejich anatomie je z větší míry správná. Trochu jsme si s ní pohráli, aby mohly skákat, běhat, šplhat a dělat spoustu dalších věcí tak, jak by to skutečná kráva vzhledem ke své fyziologii nedokázala.”

V rámci příprav na natáčení zařídila producentka Alice Dewey Goldstone dvanácti členům kreativního týmu skutečně netradiční zážitek – během podzimu 1998 se na týden vydali do Wyomingu, aby zde spolu se stádem dobytka a několika honáky podstoupili přibližně šedesátikilometrovou cestu nehostinnou krajinou. Každodenní osmihodinová projížďka na hřbetu koně, nocování pod širým nebem a nahánění dobytka bylo pro filmaře příležitostí, jak se seznámit s prostředím a okusit život kovbojů na vlastní kůži. Po večerech se všichni scházeli u táborového ohně a poslouchali westernové písně v podání opravdových kovbojů a rančerů.

„Jedním z důvodů, proč jsme absolvovali tento dobrodružný výlet, bylo seznámení s chováním koní a krav. Každý z nás měl na celý týden svého koně, které musel česat, osedlávat a krmit. Díky tomu k němu získáte určitý vztah a naučíte se poznávat jeho nálady. Během jediného týdne jsme toho viděli opravdu hodně. Museli jsme se obejít bez aut a mobilních telefonů a jedli jsme z talířů z bílého plechu,” vzpomíná producentka.

Ve westernovém žánru je barevná paletu filmu často laděná do hnědých tónů, aby tak zdůraznila prašný terén a atmosféru pohraničních měst. Tvůrci tohoto filmu se však rozhodli vyrazit do dosud neprozkoumané oblasti a porušit všechna nepsaná pravidla směsicí světlých barev a moderního designu.

„Chtěli jsme, aby byly barvy v našem filmu tak trochu rozpustilé,” vysvětluje výtvarník David Cutler. „Skvělou ukázkou tohoto stylu je westernové město, kde máme purpurové, žluté a modré domy. Mohli jsme použít méně syté barvy, ale rozhodli jsme se pro barevnější a žertovný vzhled. Nechali jsem se hodně inspirovat prací legendární Mary Blair, která měla velký vliv na filmy Popelka a Alenka v říši divů.”

Hře s barvami je dán plný průchod v hudební sekvenci „Yodel-Adle-Eedle-Idle-Oo”, ve které Alameda Slim jódluje na pozadí a postavy v rychlém sledu mění své barvy. Cílem obou režisérů bylo udělat ze Slimova jódlovacího čísla jednu z nejbarevnějších scén v historii studia Disney a zapsat se tak po bok klasických okamžiků, mezi které patří průvod růžových slonů ve snímku Dumbo nebo hudební číslo Ev’rybody Wants to Be a Cat z filmu The Aristocats.

„Tato scéna je poměrně divoká, protože jsme chtěli, aby se publikum dokázalo vžít do pocitů hlavních hrdinek,” říká vedoucí animace pozadí Cristy Maltese Lynch. „Vůbec nemají tušení, co se děje. Dívají se na svět jinýma očima a slyší hudbu, která je odvádí někam pryč. Nemají žádnou moc nad tím, co se právě odehrává. Snažili jsme se, aby mělo publikum možnost pocítit totéž.”

Jméno skladatele Alana Menkena je úzce spojováno s divadelní hudbou na Broadwayi a také s oscarovými písněmi a hudebními doprovody k Disneyho animovaným filmům jako Under the Sea, Kráska a zvíře, A Whole New World nebo Colors of the Wind. Jedním z mála žánrů, na kterých dosud neměl možnost demonstrovat svůj všestranný talent, je western. Spolu s textařem Glennem Slaterem však dokázal, že mu ani tato oblast filmové hudby není cizí.

„Film U nás na farmě je určitým druhem hybridního muzikálu,” říká Menken. „Dvě písně zpívají filmové postavy a ostatní pouze podbarvují děj. Tím se film liší od muzikálů, které jsem napsal v minulosti – v nich postavy do písní většinou aktivně zasahují. Jako autor divadelní hudby mám za úkol vytvořit určitý hudební ‘jazyk’, kterým by bylo možné příběh odvyprávět. A právě ten se podstatným způsobem lišil od ostatních snímků, na nichž jsem dosud pracoval.”

„Než jsem začal psát texty písní, důkladně jsem se připravil – přečetl jsem si spoustu westernů jako Little Big Man, The Virginian nebo Lonesome Dove. Podíval jsem se také na několik desítek filmových westernů. Po celou dobu jsem měl po ruce notes a poznamenával jsem si všechny fráze a útržky konverzace, u kterých jsem cítil, že mají šťávu. Nakonec jsem chytlavými frázemi a detaily o životě na Západě zaplnil celý sešit. Psal jsem si tam vše, co by se nám mohlo aspoň trochu hodit,” vysvětluje textař Glenn Slater.

„Naším úkolem bylo natočit film, který by byl zábavný pro nás i pro publikum. S Willem máme společnou lásku ke kresleným filmům a jsme oba přesvědčeni, že práce na nich je skvělá zábava. Náš příběh se zabývá určitými hodnotami, ale nechtěli jsme jej tížit nějakým zásadním morálním poselstvím. Jsme hrdí, že se nám podařilo natočit velmi legrační a zábavný animovaný film,” uzavírá debatu scénárista a režisér Sanford.