„Tenhle film jsem toužil natočit už dlouho. Vlastně nejdřív nešlo konkrétně o tento příběh, ale o smysl lásky,“ podotýká Roberto Benigni. „Hlavní hrdina je přinucený podřídit se lásce, která je největší, nerozvratnější a nejrevolučnější silou v našem světě. Tygr a sníh je výsledek mé touhy udělat film čistý jako sníh a divoký jako tygr.“ Svůj ustálený komický typ romantického popleteného snílka Benigni i tentokrát konfrontuje s dějinným násilím. Attilio v normálním životě selhává a někdy působí až jako sebestředný sobec. Podle Benigniho je málo přizpůsobivým poetou, který žije jen svými verši a básnický pohled vnáší i do normálního světa. Někdy tak ztrácí spojení s tím, co se děje ve skutečnosti. Tráví dny tím, že se pokouší hledat ta nejsprávnější slova, s lidmi i obyčejným životem má však problémy. „Ztělesněním všeho, co pro Attilia představuje poezie, ovšem není nějaká vytoužená dokonalá báseň, ale žena, kterou miluje a o které sní každou noc“, upřesňuje Benigni. Attilio podle svého tvůrce a hereckého představitele v jedné osobě nejdřív neumí svou lásku správně vyjádřit a milovanou Vittorii pronásleduje na každém kroku, vnucuje jí svou pozornost a trápí ji.

Všechno se ovšem změní v okamžiku, kdy se hrdina zaplete do jednoho z nejabsurdnějších a nejhrůznějších konfliktů – války v Iráku, která začala v dubnu 2003. Attilio následuje svou lásku bez ohledu na nebezpečí, a v tom okamžiku se komické začíná prolínat s tragickým. „Uprostřed války, minových polí, bombardování, zátarasů a vojenských rozkazů se Attilio pokouší vyhrát vlastní boj o život své lásky,“ vysvětluje Benigni. „K tomu, aby udělal první krok, má jen několik málo hodin, během kterých nemá moc času na přemýšlení. Přesto se snaží. I proto, že vyrvat smrti jednoho člověka pro něj znamená totéž, jako vyrvat smrti zbytek světa.“ Navzdory tomu Attilio není něžným, sladkým milencem. V daných podmínkách se musí chovat spíš jako tygr pokoušející se urvat si svou kořist. Aby milovanou zachránil, musí sledovat svůj cíl a přestat se bát, najít v sobě odvahu a nebrat ohledy na cokoli a kohokoli včetně sebe. Nakonec se mění v zachránce, který se naučí citlivě vnímat bolesti světa i lidí kolem sebe. Z nepraktického básníka se stává odhodlaný muž, který ve jménu lásky dokáže vzdorovat i zkáze. Aby Roberto Benigni dokázal svému hrdinovi dát tu podobu, jakou si vysnil, požádal o spolupráci scenáristu, spisovatele a významného divadelního autora Vincenza Ceramiho. Ten začal svou filmovou kariéru jako spolupracovník legendárního režiséra Piera Paola Pasoliniho. V roce 1968 pobýval v USA a Japonsku, kde se živil jako gagman, a v roce 1975 napsal svůj první román. S Benignim spolupracuje Cerami od roku 1988, kdy se podílel na scénáři komedie Ďáblík (Il piccolo diavolo). Napsal také scénáře k jeho filmům Johnny Stecchino (Johnny Stecchino, 1991), Monstrum (Il mostro, 1994), Život je krásný (La vite é bella, 1997) a Pinocchio (Pinocchio, 2002). Vincenzo Cerami se postaral také o to, aby příběh z nezávazné komediální roviny nenápadně sklouzl do vážnější polohy. „Divák nesmí tušit, že pro něj chystáme překvapení. Najednou si však uvědomí, že se spolu s naším hrdinou ocitl v zemi, kde se skutečně válčí a kde opravdu umírají lidé. A musí uvěřit, že Attilio se dokáže novým podmínkám přizpůsobit.“ Cerami zdůrazňuje, že se Attilio nepromění ve stoprocentního hrdinu, který jako by vypadl z nějakého amerického válečného snímku. „I po návratu domů zůstává náš hrdina snílkem, který se jen obtížně dokáže vypořádat s nástrahami každodenního života. Nikdy však nezapomene na to, co prožil. Navíc změnil svůj pohled na svět – objevil, že existuje nezištnost.“ Hlavní ženskou postavou je Vittorie – v podání Nicoletty Braschi krásná žena, která rezolutně odmítá Attiliovy pokusy o sblížení. Básník je jí přitom sympatický a cítí se s ním navzdory všem výhradám být pevně spjata. Proč – to autoři odhalují až v samotném závěru vyprávění. S postavou Vittorie je spojeno tajemství, což ještě zdůrazňuje skutečnost, že Attiliova láska podstatnou část příběhu stráví na nemocničním lůžku v komatu - nehybná, hluchá a slepá ke všem hrdinovým aktivitám.

Další důležitou postavou ve vyprávění je básník Fuad. V podání francouzské herecké hvězdy Jeana Rena nepostrádá tragické rysy a působí velmi realisticky a životně. Fuad na rozdíl od Attilia už před mnoha lety poznal, že nepraktický „poetický“ pohled na život je jen příjemnou iluzí, která by v jeho případě mohla jen zastírat krutou realitu. Dlouhá léta pobýval v exilu v Paříži a když je přinucen znovu žít v rodné zemi, kterou už stěží poznává a která pro něj už dávno ztratila půvab, nedokáže to unést. Přesto je však Attiliovi v neznámé zemi cenným pomocníkem a přítelem. Pro vyprávění jsou ovšem důležité i další postavy, přestože mají trojici hlavních hrdinů Tygra a sněhu prakticky pouze nahrávat. Jednou z nich je i hrdinova kolegyně z university, britská lektorka Nancy Browning v podání Emilie Fox. Tuto herečku známe jako Georginu Darcy z legendární televizní minisérie Pýcha a předsudek (Pride and Prejudice, režie Simon Langton, 1995) nebo z válečného dramatu Pianista (The Pianist, režie Roman Polanski, 2002). Advokáta Scuotilanciu, který se Attilia neustále marně pokouší sehnat kvůli jeho právním potížím, hraje Gianfranco Varetto (v letech 1969-71 ho v Itálii proslavila televizní série o slavném detektivovi Neru Wolfeovi).

Postavy hrdinových dcer Emilie a Rosy si zahrály skutečné sestry - Chiara a Anna Pirriovy. Attiliova přítele a kolegu z univerzity Ermannna ztvárnil Giuseppe Battiston. Staré iráckého lékárníka a chemika Al Giumeiliho hraje Amid Farid a roli mladého lékaře Salmana z bagdádské nemocnice, který Attiliovi pomáhá zachránit život Vittorii, skvěle zahrál Abdelhafid Metalsi (Mnichov/Munchen, režie Steven Spielberg, 2005). V menších rolích se ve filmu objeví herci, které znají především italští divadelní fanoušci - Donato Castellaneta, Simone Carella či Franco Mescolini. Důležitou roli ve filmu Tygr a sníh hraje i americký písničkář Tom Waits. Během svého téměř čtyřicetiletého působení v hudebním průmyslu si získal mimořádnou popularitu také jako herec, především ve filmech Jima Jarmusche Mimo zákon (Down by Law, 1986) a Kafe a cigára (Coffee and Cigarettes, 2003). Objevil se také ve snímcích Dravé ryby (The Rumble Fish, 1983), Cotton Club (The Cotton Club, 1984) a Dracula (Dracula, 1992) režiséra Francise Forda Coppoly. Vidět jsme ho mohli i v tragikomedii Prostřihy (Short Cuts, 1993) Roberta Altmana. Jako interpret se podílel například na filmech Jedna od srdce (One From the Heart, režie Francis Ford Coppola, 1982), Kouř (Smoke, režie Wayne Wang, 1995), Klub rváčů (Fight Club, režie David Fincher, 1999), Pollock (Pollock, režie Ed Harris, 2000), Shrek 2 (Shrek 2, režie Andrew Adamson, Kelly Asbury, Conrad Vernon, 2004) a Roboti (Robots, režie Chris Wedge, Carlos Saldanha, 2005). Na svém kontě má Waits cenu ASCAP za celoživotní dílo (Amercian Society of Composers and Publishers) a oscarovou nominaci za nejlepší píseň pro film Jedna od srdce (One From the Heart, režie Francis Ford Coppola, 1982). Získal ceny Grammy za alba Bone Machine (1993) a Mule Variations (2000). Pro Roberta Benigniho, s nímž si zahrál v obou Jarmuschových snímcích, složil Waits do filmu Tygr a sníh společně s Kathleen Brennan píseň “You can never hold back spring”, která se zde objevuje hned v několika různých aranžmá.

Tygr a sníh vznikl v produkci společnosti Melampo Cinematografica, kterou Benigni s Braschi založili na popud amerického nezávislého režiséra Jima Jarmusche a jeho kolegyně Sary Driver, aby měli větší uměleckou svobodu při realizaci svých filmů. Prvním titulem, který v rámci společnosti vznikl, bylo v roce 1994 Benigniho Monstrum (Il mostro). Vedle dalších Benigniho filmů - Život je krásný (La vite é bella, 1997), Pinocchio (2002) a nyní Tygr a sníh - se společnost podílela také na francouzské komiksové komedii Asterix a Obelix (Astérix et Obélix contre César, režie Claude Zidi, 1999), v níž si Benigni zahrál jednu z hlavních rolí. U zrodu společnosti stála i Elda Ferri, která byla u filmu Tygr a sníh také výkonnou producentkou a která vedle Benigniho spolupracuje například s významným italským režisérem Robertem Faenzou. Za společnost Melampo Cinematografica se na produkci filmu podílel ještě Gianluigi Braschi (Monstrum, Život je krásný, Pinocchio), který s Benignim spolupracoval mimo jiné na divadelním projektu Celýbenigni (Tuttobenigni 95/96, 1996) a televizním pořadu Dante: Inferno e Paradiso (2001), v němž herec předčítal úryvky z Dantovy Božské komedie. Za film Život je krásný získal Braschi spolu s Eldou Ferri jako producent Oscara 1998 za nejlepší neanglicky mluvený titul. Na produkci filmu Tygr a sníh se podílel i Alessandro Calosci, který sbíral zkušenosti pod vedením režiséra Ermanna Olmiho, ale na svém kontě má také spolupráci s významnými režiséry, jako jsou Nanni Moretti či Maurizio Nichetti. Hlavní producentkou filmu byla představitelka hlavní ženské role, Nicoletta Braschi. Film Tygr a sníh vznikal převážně ve studiích v italském Papigno (podobně jako všechny Benigniho filmy počínaje tragikomedií Život je krásný). Pět týdnů se natáčely exteriéry v Římě (fontana di Trevi, Aventinum, Parco della Musica, Rebibbia, via Cristoforo Colombo, piazza Mancini, via del Circo Massimo) a na celých sedm týdnů se štáb přesunul do Tuniska, kde se natáčely scény odehrávající se v Iráku. Cenným spolupracovníkem se ukázal být Ridha Turki, který pomohl zdejší natáčení zvládnout coby výkonný producent.

Aby Roberto Benigni mohl dokonale realizovat své představy, potřeboval spolehlivý a dokonale profesionální štáb. V jeho čele stál kameraman Fabio Cianchetti, pro kterého byl Tygr a sníh první zkušeností s Benignim. Cianchetti začínal jako dokumentarista a s hraným filmem se sblížil teprve v roce 1980. V následujícím čtvrtstoletí se vyprofiloval v jednoho z nejoceňovanějších italských kameramanů. Pracoval například s Bernardem a Giuseppem Bertolucciovými. Cianchetti úzce spolupracoval se střihačem Massimem Fiocchim. Ten také pracoval s Benignim poprvé. Na svém kontě má však letitou střihačskou účast na filmech italských režisérů, jako jsou Roberto Faenza nebo Sergio Rubini. Důležitý podíl na výsledné podobě filmu měla i kostýmní výtvarnice Louise Stjensward. Začínala u Michelangela Antonioniho na jeho proslulém dramatu Povolání reportér (Professione reporter, 1973) s Jackem Nicholsonem. Dlouho působila v Anglii, kde si do své filmografie mimo jiné připsala krátký oscarový film A Shocking Accident (1982). Na svém kontě má například snímky Bernarda Bertolucciho Svůdná krása (Stealing Beauty, 1996) a Snílci (The Dreamers, 2003) či tenisový hit Wimbledon (Wimbledon, režie Richard Loncraine, 2004). Výtvarník Maurizio Sabatini spolupracoval s legendárním kolegou Danilem Donatim a díky tomu pracoval pro takové režiséry, jako je Federico Fellini, Mauro Bolognini, Ermanno Olmi či Liliana Cavani.

Hudbu k filmu i tentokrát složil Benigniho oblíbený spolupracovník Nicola Piovani – klavírista, dirigent a filmový a divadelní hudební skladatel, který má za sebou řadu úspěšných titulů už od roku 1968. Spolupracoval s režiséry Marcem Bellocchiem, Mariem Monicellim, Nannim Morettim, Bigasem Lunou, bratry Paolem a Vittoriem Tavianiovými (např. Noc svatého Vavřince/ La notte di San Lorenzo, 1982, Chaos/Kaos, 1984, Dobrý den Babylone/Good Morning Babilonia, 1987) či Federicem Fellinim (Ginger a Fred/Ginger e Fred, 1986, Intervista, 1987, Hlas luny/La voce della luna, 1989). Podílel se na Benigniho filmech Pinocchio (2002) a Život je krásný (La vita e bella, 1997), za který získal Oscara. Je držitelem tří prestižních italských cen – Donatelllových Davidů – za filmy Ginger a Fred (Ginger e Fred, režie Federico Fellini, 1986), La stanza del figlio a Caro diario (1994) režiséra Nanniho Morettiho. Často spolupracuje s textařem Vincenzem Ceramim, který je Benigniho oblíbeným spoluscenáristou.