zavřít

Dlouhý popis filmu

Úvod
Ve 2. světové válce padlo, bylo umučeno nebo popraveno přes 50 000 000 lidí. Z toho 360 000
Čechoslováků. Na straně spojenců bojovalo dobrovolně i 50 000 česko-slovenských vojáků. Bojů v severní Africe se jich zúčastnilo 1 800. Na všech frontách jich po dobu tohoto strašlivého válečného běsnění padlo nebo zemřelo 7 790.

Film Tobruk je v hluboké úctě věnován všem českým a slovenským veteránům, jakož i domácímu odboji. Především pak ale příslušníkům Československého pěšího praporu 11 - Východního, kteří po boku Angličanů, Australanů, Poláků a Jihoafričanů na podzim roku 1941 bránili před německými a italskými jednotkami poslední Spojenci ovládaný strategický přístav na severu Libye – TOBRUK.

Krátká synopse
Druhá světová válka, podzim roku 1941. K obraně Němci a Italy obleženého města Tobruk v severoafrické Libyi je odvelen i československý prapor. Mezi jeho příslušníky je i mladý voják Jiří Pospíchal. Jeho naivní a idealistické představy o hrdinství a válce jsou syrově konfrontovány s nesnesitelným peklem africké pouště, dennodenním ohrožením života a všudypřítomnou smrtí. To vše si u něj vybírá svoji krutou daň, kterou umí vyměřit jen válka.

Autorský záměr
Druhá světová válka, ať už chceme nebo nechceme, je stále živým problémem. Je tomu přes šedesát let, co skončila, ale spíše to někdy vypadá, jako by se těch několik desítek let jenom nestřílelo. Mnoho problémů a dokonce i územních nároků z té doby nejsou dodnes uspokojivě vyřešeny.

Její vnímání je stále živé i z toho důvodu, že pro mnoho národů byla klíčovou událostí, která modelovala (a ve svých důsledcích stále modeluje) jejich novodobou identitu. Některé země jsou dodnes vítězi, jiné oběťmi, jiné poraženými viníky. Svým způsobem nám neustále připomíná, kdo jsme a kam v tomto světě patříme. Druhá světová válka tak dlouho přežívá i proto, co nastalo po ní.

Každý konflikt potřebuje čas na doléčení vzpomínek. Jenže studená válka je dočasně hibernovala a novodobé konflikty znovu vyvolávají děsivé vzpomínky. Jakákoliv nová, byť jen tzv. lokální válka, která s sebou nese známky genocidy, okamžitě připomene nejděsivější můru Evropy, ke které ona sama přispěla svou netečností, arogancí a lhostejností – tedy připuštění holocaustu.

Jistě, jednou nastane čas, kdy morální, ekonomické a politické důsledky této války budou konečně překonány a její odkaz bude stejně aktuální jako dnes kupříkladu napoleonské války.

Každé dílo, které se tomuto údobí věnuje, je v podstatě součástí kulturní a společenské sebereflexe vlastní historie, kterou musí pravidelně procházet každá fungující společnost.

Jedná se o potřebu dívat se znovu na sebe a svou minulost a zbavovat se nánosu předsudků a omylů, jenž se nabalily během uplynulých období.

Pravdivé filmy o válce se jeví pro některé jako útok na halasně deklarované vlastenectví, ale ve skutečnosti jsou právě tou jedinou cestou za pravým smyslem jeho hodnot.

Jsou dva druhy válečných filmů. Prvním je filmový popis dané historické události, která událost zobrazuje jen svým vnějškem, svojí formou a spíše rezignuje na jednotlivé životní osudy vojáků, kteří se jí účastnili. Druhou možností (a tou je případ zamýšleného filmu TOBRUK) je postižení niterných pocitů lidí, kteří se dostali do vypjaté situace. Historie - v tomto případě nasazení Československého pěšího praporu 11 - Východního na podzim roku 1941 do obrany Tobruku proti italským a německým vojskům - hraje jen úlohu rámce pro individuální osud.

Dobrý válečný film je dobrým teprve tehdy, pokud se mu podaří přiblížit divákovi člověka zmítaného proudem, kdy je sám, nemá se čeho chytit a neumí se s tím vypořádat. Odvaha je síla vůle, které žádný muž nemá nazbyt. Když se používá, brzy se vyčerpá. Odvaha je kapitál, který postupně utrácíme. Jakýkoliv rozkaz pak může být kdykoli příkazem k výplatě z konta, které se blíží nule.

Ambicí zamýšleného filmu TOBRUK je, že nemá fungovat jen pro pamětníky a pro diváky se zálibou ve vojenské historii. Měl by být sdělný pro většinové obecenstvo, měl by nabízet základní otázky ve smyslu hledání lidských hodnot s tím, že na tyto otázky nesmí nabízet z komplikované skutečnosti jen takový obraz, jaký dokáže většina diváků bez problémů přijmout. Dobový přesah příběhu vychází z podstaty určité nadčasovosti. Mnoho lidí si v životě dopředu určí, co by nikdy neudělali a pak to udělají. Je velmi těžké se vždy a ve všech případech zachovat správně, a to zvláště v okamžicích, kdy se rozhoduje o bytí čí nebytí lidského jedince.

HISTORIE ČESKOSLOVENSKÉHO PRAPORU 11 - VÝCHODNÍHO
Československá zahraniční jednotka na Středním východě pod velením pplk. Karla Klapálka začala vznikat v létě 1940 na britském území v Palestině. Tam se uchýlili Čechoslováci, kteří původně směřovali do západní československé armády. Porážka Francie je ale zastihla v různých koutech Evropy a Středního východu. Jednotku postupně doplňovali další českoslovenští občané, kteří pro útěk z okupovaného území používali tzv. balkánskou cestu přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Dalšími dobrovolníky byli také českoslovenští Židé již usídlení ve svaté zemi. Významnou skupinu tvořili spolu s ostatními i příslušníci Československého legionu, kteří byli na počátku války zadrženi Rudou armádou v okupované východní části Polska a kteří byli po dobu sovětsko-německého spojenectví v letech 1939-1941 internováni v táborech v Sovětském svazu.

Československé exilové diplomacii se nakonec podařilo dosáhnout jejich propuštění. Někteří pak byli zařazeni do československé zahraniční armády na Blízkém východě.

V polovině roku 1941, po předchozím nasazení v Západní poušti, jednotka prodělala svůj první a opravdový bojový křest na území Sýrie.

Českoslovenští vojáci byli nasazeni do bojů proti francouzské armádě věrné kolaborantské vládě generála Petaina ve Vichy. Zde jednotka zaznamenala své první padlé. Po kapitulaci Francouzů a krátkém oddechu byl pak v říjnu stejného roku celý prapor dvěma australskými torpédoborci převezen do libyjského přístavu Tobruk, který byl v obležení Rommelova Afrikakorpsu a celkem čtyř italských divizí. Prapor se tak po dobu svého šestiměsíčního působení zařadil mezi slavné obránce Tobruku, kteří jsou oprávněni užívat názvu „Tobrucké krysy“ (původně hanlivého označení, které obráncům přiřkla nacistická propaganda v průběhu bojů). Toto označení hrdě nesou i další jednotky z Británie, Austrálie, Nového Zélandu, Polska a jižní Afriky.

V dubnu 1942 byla jednotka vystřídána a převelena zpět do britské Palestiny. Její řady se notně rozrostly o další počty dobrovolníků, kteří se přihlásili na základě tzv. II. mobilizace. Prapor by přezbrojen a nově vycvičen a jakožto 200. protiletadlový pluk byl znovu na počátku roku 1943 nasazen do Tobruku.

Závěrečné boje s Rommelovým uskupením však tou dobou už probíhaly daleko na západě, a tak Čechoslováci již do přímých bojů nezasáhli. Jejich úkolem bylo „pouze“ bránit vzdušný prostor nad Tobrukem. Dne 13. května 1943 kapitulovala na mysu Bone poslední německá jednotka. Na den přesně, po 32 měsících, válka v severní Africe definitivně skončila.

Dne 3. července 1943 se čs. pluk nalodil na dopravní parník Mauretania, který po šesti týdnech plavby okolo celé Afriky zakotvil v Liverpoolu. 18. srpna 1943 v anglickém Colchesteru prezident Edvard Beneš slavnostně dekoroval pluk Československým válečným křížem. Dne 26. srpna 1943 byla jednotka rozpuštěna. Většina jeho příslušníků byla v Anglii přiřazena k Československé samostatné obrněné brigádě, která se na přelomu srpna a září roku 1944 vylodila v Normandii a až do konce války obléhala francouzský přístav v držení nacistů Dunkerque. Část důstojníků pak byla převelena na východní frontu, konkrétně k 1. čs. armádního sboru pod velením generála Ludvíka Svobody. Jako takoví se pak zúčastnili vůbec nejtěžších a nejkrvavějších bojů v historii čs. armády, tedy bojů o Dukelský průsmyk, Liptovský Mikuláš a Malou Fatru.

Stručný popis filmu