zavřít

Dlouhý popis filmu

Režisér Tony Scott předkládá divákům působivý a inteligentní příběh o únosu vlaku metra a následné honičce policie a zločinců, v němž nevyzpytatelnému zabijákovi čelí zcela obyčejný a přepracovaný dispečer v podání Denzela Washingtona. Ten říká, že ho na filmu zaujal právě jeho nestandardní hrdina. „Není to policajt, je to obyčejný člověk,“ vysvětluje herec. „Když se dozví Ryderovy požadavky, shání se po policejním vyjednavači. Protože on nikdy v životě nic takového nedělal. Walter Garber není nějaký superhrdina. Má strach.“

John Travolta také vnímal celou řadu možností, které mu jeho postava nabízí. „Hrát zloducha je osvobozující, protože kladní hrdinové se příliš kontrolují,“ vysvětluje Travolta. „V případě zloducha si pro něj můžete vytvořit vlastní morální rozměr a obvykle máte na vybranou z široké řady možností chování. Mohu být divoký, klidný, bláznivý, okouzlující nebo jakýkoliv, jaký být chci.“

Film Únos vlaku 1 2 3 se zrodil v podobě románového bestselleru Johna Godeyho, který si dokázal čtenáře získat mimo jiné i zvláštní zápletkou. Kdo by se pokoušel unést vlak metra? Muselo by jít o šílence – metro je uzavřený systém. I v případě, že dostanete peníze, nemáte kam utéct. Román se své první adaptace dočkal už v roce 1974, kdy si v něm zahráli Walter Matthau a Robert Shaw.

Tvůrci nové adaptace neměli v úmyslu natočit remake klasického filmu, který je podle jejich názoru nedotknutelný. Místo toho se znovu vrátili k samotnému románu a přepracovali příběh tak, aby odpovídal současné situaci a současným možnostem moderního New Yorku. „Jde o skvělý příběh, ale novější generace diváků ho vůbec neznají,“ soudí Scott. „Svět, a zejména New York, se od roku 1974 naprosto zásadně změnil.“

John Travolta se domnívá, že ačkoliv tento film obsahuje řadu shodných prvků s předchozím, je současně výrazně odlišný. „Je jako Únos vlaku 1 2 3 na steroidech – napínavý, působivý a velice současný.“

„Vždycky jsem měl rád příběhy, v nichž se lidé ocitají v extrémních situacích a my můžeme vidět, jak na ně reagují,“ zamýšlí se scenárista Helgeland, který získal Oscara za scénář k filmu L.A. - Přísně tajné. Oslovil producenta Todda Blacka, pro kterého Helgeland napsal a režíroval film Příběh rytíře.

„Znovu jsme se na původní film podívali a uvědomili si, jak skvělý je,“vzpomíná Black, který se coby producent podílel například na filmech Štěstí na dosah nebo Proroctví. „Zdálo se nám ideální natočit ho znovu a jinak, ne točit jeho remake.“

Takový přístup má za následek to, že se film od původní adaptace významně odlišuje. „Zajímal mne vývoj vztahu mezi dispečerem a únoscem,“ říká Helgeland. „Měl jsem pocit, že ani kniha, ani původní film příliš nenutily Garbera a Rydera, aby se snažili jeden druhého poznat.“

Dispečer Garber se snaží odčinit hříchy minulosti: byl obviněn z přijímání úplatků a místo dispečera zastává víceméně za trest. „Věří, že pokud dokáže lidem ve vlaku pomoci, může vše napravit,“ domnívá se Helgeland. „Touží zkrátka po odpuštění.“

Ryder naproti tomu touží po pomstě. Travoltův Ryder je ďábelsky inteligentní maniak, který v jeden okamžik předvede schopnost slitování se, aby v dalším zlomku vteřiny rozpoutal vražedné peklo. V minulosti pracoval na Wall Street, než byl uvězněn za zpronevěru. Nyní se mimo jiné hodlá městu New York pomstít.

Obě postavy jsou navzájem odlišné stejně jako světy, ve kterých žijí. „Garber pracuje pro MTA NYC Transit, na povrchu, a když jsme zjišťovali podrobnosti, zjistili jsme, že jde o technologicky velmi moderní provoz, něco jako NASA,“ říká Scott. „Inspiroval jsem se tím světem ticha a čistoty a vyvážil ho proti tmě a syrovosti tunelů newyorského metra.“

Režisér byl přesvědčen o tom, že existuje jen jediný způsob, jak naplnit svou vizi. „Tony od začátku důrazně prosazoval nutnost natáčet ve skutečných tunelech metra,“vzpomíná Barry Waldman, vedoucí výroby. „Chtěl ve filmu mít zvuky a strach z pobytu v blízkosti pohybujících se vlaků, chtěl, aby se metro stalo třetí hlavní postavou celého filmu.“

Scott nakonec v prostorách metra natáčel čtyři týdny, takže se jednalo o rekord v délce natáčení v newyorském metru za celou dobu jeho existence. Štáb získal přístup do prostor, kam společnost NYC Transit nikdy filmaře nepustila, dokonce ani štáb původního Únosu.

Natáčení v tunelech je mnohdy velice děsivý zážitek. Čtyřistatunové vlaky projíždějí jen několik centimetrů od vás a jejich elektrické kolektory s napětím 600 voltů vás často míjejí doslova o vlásek. „Když stojíte na nástupišti, tak si neuvědomujete, jak velké ty vlaky jsou,“ vysvětluje Denzel Washington. „Ale když jste dole na kolejích, tak se z nich stávají obří monstra, která se ženou rychlostí 80-90 km/h. I samotný náraz vzduchu, který vyvolávají, s vámi dokáže pěkně zamávat.“

Režie Únosu vlaku 1 2 3 se ujal Tony Scott, autor bezpočtu klasických akčních filmů, jakými jsou například Top Gun, Krvavý příliv, Pravdivá romance, Muž v ohni nebo Deja Vu.

Režisér ve filmu s pomocí specifické práce s kamerou, rychlých švenků, výrazných barev a konkrétních bodů ostrosti buduje stupňující pocit napětí a strachu. „Tony je ve skutečnosti spíše malíř,“ míní Black. „To, jak natáčí scény v metru, vás hypnotizuje a budí ve vás dojem, že jste při tom.“

Scott vidí tunely jako jedinečný a samostatný svět. „Mým cílem bylo dotknout se tohoto světa tak, jak se ho ještě předtím nikdo nedotkl.“

Už ve chvíli, kdy tvůrci uvažovali o možnosti natočit novou adaptaci Únosu vlaku 1 2 3, měli jasnou představu o tom, kdo by měl hrát hlavní roli. „Jenom Denzel Washington může ztvárnit postavu s obyčejným kancelářským zaměstnáním tak poutavě,“ míní Helgeland.

Na škodu samozřejmě nebylo ani to, že spolu Washington a Scott už v minulosti několikrát spolupracovali. „Je to skvělý režisér a má dobré srdce,“ svěřuje se Washington. „Tony je ten největší dříč, jakého znám, takže pokud mě zavolá, okamžitě přiběhnu.“

Washington má také vřelý vztah se scenáristou a s producentem filmu. Helgeland napsal scénář k filmu Muž v ohni, v němž herec hrál, zatímco Black produkoval jeho dva úspěšné režijní počiny, Příběh Antwona Fishera a The Great Debaters. Washington byl nadšený z možnosti s Blackem znovu spolupracovat. „Todd Black ví, co dělá,“ míní Washington. „Je to jeden z nejprofesionálnějších producentů v Hollywoodu.“

Na Scotta udělalo Washingtonovo ztvárnění postavy velký dojem. „Říkal, že už v minulosti hrál agenty FBI i CIA i vyjednavače s teroristy, takže ho takové role momentálně příliš nezajímají. Toužil po něčem novém. Objevili jsme, že klíčem k odlišnosti je jednoduchost. Denzel hraje Garbera jako naprosto obyčejného muže, který je dokonalým protikladem zuřivé postavě Johna Travolty.“

Během příprav na roli Washington diskutoval s dlouholetými zaměstnanci společnosti, provozující metro, včetně jednoho, který před nedávnem odešel po šedesáti letech do důchodu. Spřátelil se také s Josephem Jacksonem, dispečerem z centrály řízení vlakového provozu. Podobně jako jeho postava začínal Jackson svou kariéru coby strojvedoucí. Jakožto osoba, zodpovědná za bezpečnost pěti milionů cestujících, kteří jsou podzemní sítí, rozlehlou jako město samotné, denně přepravováni, musí dispečer především za všech okolností zachovat chladnou hlavu. „Pasažéři mají tendence panikařit, zejména v tunelech,“ říká Jackson, který pro film zastával roli odborného poradce. „Navíc máte v každém vlaku jen dva zaměstnance, kteří mohou situaci nějak ovlivnit. Rozhodně nestojíte o to, aby se panikařící cestující pokoušeli vystupovat mimo stanici.“ V takovém případě může být dispečer tou nejdůležitější osobou, která pomůže hladce vyřešit nějakou krizovou situaci.

V jistém smyslu se Washington na svou roli připravoval řadu let. „Vyrostl jsem v New Yorku a denně jsem jezdíval vlakem 2 z 241. ulice a White Plains Road,“ vzpomíná. „Když jsem byl malý, přecházel jsem mezi vagóny, vydával se do tunelů mezi stanicemi, protahoval se kolem vlaků. Nikdy jste se nedostali moc daleko. Bylo zajímavé se po třiceti letech do metra vrátit.“

Únos vlaku 1 2 3 byl pro herce zvláštní také tím, že se oba hlavní hrdinové filmu, Garber a Ryder, po většinu děje vůbec nesetkají. Garber je na povrchu v centrále a Ryder jím z metra manipuluje. „Prvních šest týdnů jsem se s Johnem vůbec nesetkal,“ vypráví Washington. „Oba jsme byli přítomni natáčení, ale já byl v jedné místnosti a on v jiné. Vyvinul se mezi námi zajímavý vztah, i když to možná zní zvláštně. V případě dvou takto oddělených postav je klíčové zajistit, aby to mezi nimi fungovalo co nejlépe.“

Pravdou je, že poté, co byla role Garbera obsazena, se seznam herců, schopných vyrovnat se Washingtonovu silnému hereckému projevu, velice významně zúžil. Role Rydera vyžadovala herce, který by dokázal zahrát velice specificky nadsazenou postavu. John Travolta vyhověl všem požadavkům. „Když mu dáte opravdu dobrou roli, je do ní Travolta schopen vdechnout život a energii způsobem, jakým to patrně žádný jiný herec nedokáže,“ soudí Black.

Tony Scott se svým týmem zkoumal vězeňskou kulturu, což ovlivnilo Ryderovu podobu, ať už jde o krátce střižené vlasy, obrovský knír či potetovaný krk. Ryder, uvězněný za finanční podvod, prošel ve vězení zásadní transformací. „Objevili jsme několik lidí, kteří byli ve vězení za podobné zločiny, a všichni se velice zásadním způsobem změnili,“ říká Helgeland.

Ryder cílí svůj hněv na město New York jako na živoucí bytost, která likviduje lidské životy. „Vybudoval si k tomu městu nenávist, cítí se zrazený a ublížený,“ prozrazuje Travolta. „Rozhodl jsem se, že se bude do jisté míry chovat vypočítavě, ale současně je to člověk, který reaguje podle okamžité situace. Což znamená, že ho můžete snadno naštvat. Řekněte pár špatných slov a vrhne se na vás.“

Vedlejší role tvůrci filmu obsazovali z pestré nabídky newyorských talentovaných herců, včetně několika, kteří už s Washingtonem, Travoltou nebo Scottem spolupracovali v minulosti. James Gandolfini se před tím, než se proslavil coby jeden z hrdinů seriálu Rodina Sopránů, objevil ve Scottových filmech Pravdivá romance a Krvavý příliv. Ve filmu Únos vlaku 1 2 3 se stal newyorským starostou.

Travolta byl také nadšen tím, jak odlišně od svých předchozích rolí Gandolfini roli starosty New Yorku pojal. „Známe se už čtrnáct let, jde o náš pátý společný film,“ vysvětluje Travolta. „Hraje tu někoho, kdo si více uvědomuje, jak na okolí působí, a co pro veřejnost znamená. Myslím, že to byla pro Jamese příjemná změna.“

Tony Scott dlouho toužil po možnosti spolupráce s Johnem Turturrem a při několika příležitostech se k tomu již schylovalo, ale nikdy to nakonec nevyšlo. V tomto filmu si Turturro, oblíbenec bratří Coenů a Spikea Leeho zahrál poručíka Vincenta Camonettiho, velitele policejního týmu vyjednavačů.

Jakožto rodilý Newyorčan byl Turturro velkým fanouškem původního filmu z roku 1974. Podotýká, že v něm se jeho postava nevyskytovala. „Tehdy policie nikoho pro vyjednávání s teroristy neměla,“ vysvětluje. „Tahle práce vznikla až později.“

Scenáristé se při tvorbě jeho role inspirovali stávajícím velitelem skutečného policejního týmu pro vyjednávání, poručíkem Jackem Cambriou. „Takřka veškeré Johnovy dialogy pocházejí přímo od Cambrii. Diktoval nám slovo od slova, co by teroristům v dané situaci říkal,“ prozrazuje Helgeland.

Poručík Cambria, který sloužil také jako odborný poradce, chválí Turturra jako dobrého studenta. „Velice dobře si uvědomujeme, že v momentě, kdy se pouštíme do nějaké akce, je asi padesátiprocentní šance, že z toho vyjdeme živí, ale rukojmí se domnívají, že je zachráníme. Musíte se proto chovat naprosto sebevědomě, a John Turturro to dokázal skvěle zachytit.“

Nad Garberovým stolem se neustále sklání další z postav, jeho protivný šéf John Johnson. Postava, kterou ztvárnil Michael Rispoli, nemá nejmenší pochyby o tom, že je Garber v případu úplatkářské aféry vinen a zcela otevřeně ho šikanuje. Postava je pojmenována po skutečném vedoucím NYC Transit (ale jinak se mu ani v nejmenším nepodobá). „Skutečný John Johnson je dost působivý muž,“ říká Rispoli. „Ptal jsem se ho, jestli je bývalý mariňák, a on mi na to odpověděl, že nic jako bývalý mariňák neexistuje. A přesně takovým stylem zastává svou práci – s pomocí skutečných organizačních schopností a rozhodně.“

Centrála řízení vlakového provozu, které odpovídá za veškeré linky metra v celém městě, se nachází ve zcela nenápadné budově na utajeném místě na Manhattanu. Právě v ní ve filmu Únos vlaku 1 2 3 sedí u stolu Garber a vede souboj na život a na smrt s nevyzpytatelným únoscem. Ačkoliv se většina filmu zásluhou Scottovy dlouholeté spolupracovnice Janice Polley a Alberteen Anderson z NYC Transit natáčela ve skutečných prostorách metra a dopravní společnosti, centrála zůstala nakonec kamerám ukrytá.

Anderson tvůrce nejprve zavedla do nedávno vyklizeného řídícího centra v Brooklynu, které se proslavilo právě předcházející adaptací z roku 1974. Ač se tu mnoho neděje, je celé centrum stále funkční a slouží jako záložní pro případ problémů v nové centrále. „Brooklynská centrála nám poskytla jasnou představu o tom, jak takové centrum funguje,“ míní výtvarník Chris Seagers. „Moc rádi bychom tam byli natáčeli, ale z logistického hlediska to nebylo příliš praktické. Všechno tam bylo napevno, se stoly se nedalo hýbat a pochopitelně jsme nemohli bourat zdi nebo ovládat obrazovky počítačů.“

Poté dostal Scott s několika dalšími vybranými členy štábu možnost podívat se i do nové centrály. „Bylo to tam jako v NASA, naprosto ohromné prostory,“ žasne Seagers. Podle něj celá centrála připomínala filmové kulisy. „Rozhodli jsme se postavit vlastní verzi,“ vysvětluje výtvarník. „Převzali jsme podstatu návrhu nového centra a zkombinovali ji s prvky z toho starého, které bylo klasicky newyorské, opotřebované a špinavé.“

Dole v tunelech si zatím bylo třeba zvykat na stísněné podmínky. Jak potvrdí každý, kdo newyorským metrem ve špičce jel, místa tu mnoho není. „Když se snažíte natáčet v kabině strojvedoucího, ve které opravdu není příliš místa, těžko tam vtěsnáte dva herce, kadeřnici, maskérku, kostymérku a zvukaře,“ soudí vedoucí výroby Barry Waldman.

A to už vůbec nemluvě o čtyřech, někdy pěti kamerách, se kterými Scott natáčel. „Režiséři jsou zvyklí používat několik kamer, ale Tony to rozhodně posouvá do zcela nových dimenzí,“ soudí kameraman Tobias Schliessler. Scott sedí v povzdálí usazený na bedničce od jablek a tiše během každého záběru instruuje kamerové operátory, co mají dělat, jako dirigent, který má pod kontrolou celý orchestr. Ale přesto nebyl schopen vtěsnat vše potřebné do prostor, navržených pro samotného strojvedoucího.

Řešení: stavba vlastního vagónu. Štáb si postavil zcela nový vagón s využitím částí ze starých. NYC Transit s radostí vypomáhala – není jednoduché najít způsob, jak recyklovat 40 tun oceli. Vyřazené vagóny metra jsou jinak obvykle shazovány do moře, kde slouží jako základna pro zpevnění erodujících bariérových útesů.

Nový vagon byl navržen tak, aby se do něj vešly veškeré kamery a další vybavení, které si režisér přál. „Mohli jsme otevírat libovolné dveře tak, jak jsme potřebovali, odnímat jednotlivé části vozu a nasvěcovat ho naprosto podle potřeby,“popisuje Waldman. To vše přitom působilo dokonale věrně. Dokonce i herci samotní měli problémy odlišit tento falešný vagón od těch skutečných.

Jak vám potvrdí kdokoliv, kdo v New Yorku někdy natáčel, jde o zcela specifický zážitek. „Jde o město s devíti miliony obyvatel a objem dopravy je ohromující,“ míní vedoucí výroby Barry Waldman. „Nepochopíte to, dokud nestojíte uprostřed ulice ve snaze natočit nějaký záběr, zatímco jste ze všech stran obklopeni troubícími automobily, které se zkrátka jen chtějí dostat z bodu A do bodu B a naprosto je nezajímá, že tu natáčíte film.“

Obzvláště náročná na vymyšlení a provedení byla sekvence s „přepravou peněz“. „Byla unikátní v tom, že vlastně nejde o automobilovou honičku,“ vysvětluje Chuck Picerni, vedoucí kaskadérů, který s Tonym Scottem spolupracuje už 17 let. „Jde tu jen o to dostat peníze včas do správné stanice.“

Pro nezkušeného návštěvníka New Yorku je cesta metrem velice neobvyklým zážitkem: je děsivá a vyčerpávající. Tunely metra se denně přepraví asi pět milionů lidí. Vyznat se v newyorském metru je něčím jako rituálem dospělosti. Cestující se snaží nemyslet na to, co se může ukrývat v temnotě za dveřmi: občasný požár, krysy, nemilosrdný rozvod elektřiny, která vlaky pohání.

Štáb filmu se musel se všemi těmito nástrahami vypořádat, protože si dal za cíl natočit film, jehož děj se odehrává v podzemí. Na druhou stranu je ale pravda, že natáčení v metru má tradici, sahající až do roku 1904, kdy se metro poprvé otevřelo a Thomas Edison natočil kamerou jeho první cestu.

V červenci 2007, devět měsíců před začátkem natáčení, přijel do New Yorku produkční tým, aby se na natáčení filmu patřičně připravil. Jedním z hlavních úkolů byla aklimatizace lidí, kteří nebyli zvyklí pracovat v přítomnosti 400 tun pohybující se oceli, a zajištění jejich bezpečnosti. Jejich hlavní spolupracovnicí byla Alberteen Anderson, která pracuje jako koordinátorka filmových a zvláštních akcí pro NYC Transit.

Společnost poskytla štábu naprosto neobvykle svobodný přístup. Tým prozkoumal prakticky kompletní podzemní systém – tunely, stanice, Grand Central i nové řídící centrum. „V minulosti jsme povolovali natáčení na nástupištích nebo ve vlacích, ale přímo v kolejišti se natáčelo jen velice zřídka,“ říká Joe Grodzinsky, který se během své pětatřicetileté kariéry zúčastnil několika natáčení. „Únos natáčel scény s herci přímo v kolejišti, zatímco je míjely vlaky, což bylo velice nestandardní.“

Každý štáb, který chce v takových podmínkách natáčet, musí podstoupit osmihodinové bezpečnostní školení – stejné jako kterýkoliv zaměstnanec NYC Transit předtím, než se může do těchto prostor vydat. V případě Únosu se ve výsledku jednalo o ohromujících 400 osob. „Udělalo to na mne dojem,“ přiznává Anderson. „Některé štáby se podobného úkolu zalekly, ale tenhle chápal, že natáčení v podobných podmínkách je příliš nebezpečné, než aby si mohli dovolit chybovat.“

Po školení se všichni vypravili do tunelů v předepsané obuvi, bezpečnostních vestách a s baterkami v rukou. Filmové hvězdy i producenti tu jako jeden muž procházeli mezi hromadami odpadků, odhozených injekčních stříkaček a dalších věcí, které se v tunelech vyskytují. Stejně tak jim bylo doporučeno, aby se vyhýbali jakýmkoliv kalužím, protože „pokud jste z New Yorku, musí vám být jasné, že je to přesně to, co si myslíte, že to je.“

Největším nebezpečím je kontakt s vodivou kolejnicí, která slouží pro rozvod elektřiny pro vlaky, známou též jako „třetí kolej“. Kontakt s ní vás může stát končetinu nebo i život. Na druhém místě v nebezpečnosti jsou vlaky samotné – ostatně, právě kontakt s jedoucím vlakem je nejčastější příčinou smrtelných zranění v metru. Vlak, vysoký jako menší budova (okna jsou příliš vysoko, než aby do nich bylo vidět) se kolem vás prožene s ohlušujícím burácením – a to vše dvojnásobně v případě, že vás současně míjí vlaky dva.

Natáčení bylo velice zdlouhavé. Každý kus kovu – stativy, kamery, jeřáby – byl obalený čtyřmi vrstvami izolační pásky, aby se zabránilo možnosti kontaktu s elektrickým vedením. Štáb si postavil vlastní dřevěné žebříky a pracovníci dopravní společnosti zakrývali třetí kolej tlustými gumovými plachtami. „Pokaždé, když se dotočila scéna a bylo třeba přesunout lidi a vybavení jinam, jsme vypnuli proud do všech rozvodů a teprve poté povolili vlastní přesun,“ popisuje Grodzinsky. „Poté, co bylo vše vyklizeno, opustili kolejiště všichni, kteří tam nebyli zapotřebí, a zaměstnanci NYCT ho pečlivě prohlédli, aby se ujistili, že tu nezůstal nic, co by mohlo způsobit škody. Teprve pak byly rozvody znovu zapojeny.“

To samo o sobě není jednoduché. „Celý proces zahrnuje řetězec úkonů a je třeba vyslat pracovníky ke konkrétním pojistným skříním,“ objasňuje Glenn Tortorella, zodpovědný za správu rozvodů. Celý proces zabere okolo 30 minut před i po natáčení a v některých případech byl opakován i devětkrát denně.

S každým dnem si štáb stále více zvykal na netradiční prostředí, „a my je každý den varovali, aby se nenechali ukolébat falešnými jistotami,“ vzpomíná Tony Annaruma, vlakový dozorčí. „Není dobré, když lidé poleví v ostražitosti. Tehdy dochází k úrazům. Obětmi většiny smrtelných úrazů v naší společnosti jsou zaměstnanci, kteří tu pracovali 20 a více let.“

Pracovníci dopravní společnosti šli tak daleko, že před natáčením scény evakuace cestujících v tunelu na Church Avenue všem statistům zkontrolovali obuv. „Dívali jsme se, co mají na nohách, a vyřazovali ty, kteří tu neměli co dělat,“ popisuje Annaruma. „Někteří z nich měli boty na jehlových podpatcích, což rozhodně není obuv do kolejiště.“

Annaruma byl také přítomen při natáčení scény vysoko na Manhattan Bridge. „Denzel musel stát velice blízko u trati,“ vypráví Annaruma. „Když se kolem něj přehnal plnou rychlostí vlak, byl viditelně vyděšený. Nemohl se ani hnout. Po dokončení natáčení scény za námi přišel a prohlásil, že před námi hluboce smeká.“

Je zajímavé, že nejznámější obyvatelé tunelů, krysy, nebyly za celé čtyři týdny natáčení k vidění. „Myslím, že nás bylo příliš mnoho, než aby se měly v plánu ukazovat,“ soudí herec Luis Guzman. „Zřejmě bychom je ušlapali.“

Po skončení natáčení prohlásila Aberteen Anderson, že natáčení filmu Únos vlaku 1 2 3 bylo tím nejnáročnějším natáčením, kterého se kdy zúčastnila. Současně ho ale považuje za jedno z nejpřínosnějších. „I když to bylo náročné, musím produkční společnosti poděkovat za to, jak profesionálně se všichni chovali. Ani jednou nedošlo k žádnému problému. Všichni se bezpečně vrátili ke svým rodinám.“

Stručný popis filmu