„Expedice do oceánských hlubin mi vždycky připomínaly vesmírné mise. Tak proč vnější a vnitřní vesmír nezkombinovat? Je samozřejmé, že s sebou bereme mořské biology, ale proč nevzít i astrobiology a vesmírné výzkumníky? Je v tom logika, protože na dně oceánu žijí ty nejšílenější živočišné formy, jaké kdy byly objeveny,“ říká James Cameron, oscarový režisér filmů Titanic, Vetřelci, Terminátor a také podmořského dobrodružství Tajemství Titaniku 3D, určeného pro kina IMAX. „Základní heslo astrobiologie je ‚následuj vodu‘, protože je to jedna ze základních složek, o nichž víme, že jsou nutné pro přežití tvorů tady na Zemi,“ pokračuje režisér. „Může se stát, že pod podzemními zvodněmi na Marsu nebo některém z ledových měsíců Jupitera najdeme tvory, uzpůsobené životu v extrémních podmínkách, kteří budou velmi podobní těm z naší planety.“ Vědci se domnívají, že na druhém měsíci Jupitera jménem Europa se pod ledovcem nachází obří oceán, jehož rozloha je oproti všem oceánům na Zemi dvojnásobná.

„Jakým způsobem bude probíhat průzkum Europy?“ ptá se Cameron. „Jak budou vypadat výzkumné stroje? Jak bude pracovat robotika a jak bude posílat data skrz ten neprobádaný oceán? Přestože se podobná expedice pravděpodobně neuskuteční dříve než za dvacet let, musíme se podobnými otázkami zabývat už nyní.“

„Tento film je dobrodružný dvěma různými způsoby,“ říká Cameron. „Je dobrodružný v tom, že jsme vyrazili do oblastí s nejextrémnějšími životními podmínkami, na dno oceánu, kam se v životě podívalo jen velmi málo lidí. A kromě toho je v něm ještě jakési ‚vnitřní dobrodružství‘ – dobrodružství z poznání něčeho nového, ze skládání střípků dohromady a objevování nových cest k pochopení určitých věcí.“

Astrobiologie Camerona zajímala již delší dobu. Jedná se o relativně nového hybrida mnoha vědních oborů včetně biologie a planetologie, který se zabývá průzkumem možné existence mimozemského života na základě poznatků o životě na naší planetě. „Astrobiolog je člověk, který studuje něco, co nemá k dispozici,“ podotýká Cameron. „Studují hypotetický život a snaží se zjistit, kde by jej mohli najít a jak by jej mohli zkoumat. Dříve nebo později je však nutné teorii vyzkoušet – vlézt do ponorky, potopit se tři a půl kilometru pod hladinu a prohlédnout si svět, který může být určitou analogií k tomu, co mohou nalézt na jiných planetách.“

S tímto záměrem Cameron navázal spolupráci s výzkumníky z NASA a JPL (Jet Propulsion Laboratory), aby spolu s nimi vymyslel projekt, který by nejel vyústil v zajímavý film, ale také ukázal publiku po celém světě nejnovější pokroky v technologiích, které by měly sloužit k hledání mimozemského života.

A tak vznikl projekt Tajemné hlubiny 3D – dobrodružná filmová expedice, kterou Cameron zrealizoval spolu s několika mladými lidmi z oborů mořské biologie, astrobiologie a vesmírného výzkumu. „‘Obsazení‘ tohoto filmu jsem vybral velmi pečlivě,“ říká Cameron. „Chtěl jsem lidi, kteří by byli nejen zkušenými vědci a uměli by vysvětlit věci korektně z technického hlediska, ale také by byli pro publikum zajímaví a dokázali s ním dobře komunikovat. Oslovil jsem mladé lidi, kteří mají ještě pořád touhu objevovat zázraky – chtěl jsem zachytit to vzrušení a skutečnost, že věda je dobrodružství.“

„Vím, že při vyslovení slova vědec se každému vybaví tlusté brýle a laboratorní plášť, ale ve skutečnosti nám věda přináší také spoustu zábavy,“ říká Dijanna Figueroa, doktorandka v oboru mořské biologie na University of California v Santa Barbaře, která se expedice zúčastnila. „Věda je také o práci v terénu a hledání záhadných věcí v místech, kam se lidé ještě nepodívali. A tato expedice v tom byla výjimečná – museli jsme jí věnovat měsíce práce, ale pro vědu to byl obrovský přínos. A myslím si, že to tak brali i všichni ostatní – dostat se tam dolů a provádět výzkum bylo velice vzrušující.“

Vědce z JPL a NASA koncept možné analogie mezi průzkumem dna oceánu na naší planetě a nejvzdálenějších místech našeho solárního systému velmi zaujal.

Arthur Lonne Lane, který v JPL zastává roli vedoucího vědce, pracuje u této organizace již 38 let. „Zájem o tuto misi začal asi před sedmi lety,“ říká Lane. „Byl jsem zainteresován v misi na Jupiter, pracoval jsem se sondami Voyager i Galileo. Ukázalo se, že led na měsících Jupitera má velmi zajímavé chemické vlastnosti – ze sopek na Io prýští síra na ostatní měsíce a je zde velmi zajímavý komplex chemických reakcí. Proto jsem se začal zajímat o led.“

„Spolu s dalším vědcem z JPL jsme se začali zabývat jezerem, které leží 4 kilometry pod ledem na Antarktidě. Domníváme se, že v dávné historii byla tato oblast součástí Austrálie a měla běžné klima. Bujela tam zeleň, byla tam zvířata. Když se ale odtrhla, klima se změnilo a Antarktida velmi rychle zamrzla. A to s sebou přináší zásadní otázku: Máte určitý vodní ekosystém, v němž pravděpodobně pokračoval život, který byl po velmi dlouhou dobu izolován od okolního světa ledovcem. Co se tam dole asi děje? Může v takovém prostředí existovat život? Jak chcete v prostředí, které bylo tak dlouho izolováno od okolí, cokoliv měřit – je to sterilní?“

„A zatímco jsme přemýšleli o průzkumu toho jezera, dostávali jsme výsledky od sond Voyager a Galileo: obě mise dokázaly, že se pod ledem na Europě nachází hodně velký oceán. Může v tom být určitá paralela? Může být pod ledem život? A pak se najednou ukázalo, že k udržení života není potřeba světlo. Když jsem chodil do školy, bylo to jedno ze základních paradigmat – ale není to tak. Dokázali jsme opak.“

Je pravda, že na dně oceánů, kam nemůže sluneční svit dosáhnout, také existuje život – umožňují to hydrotermální průduchy, z nichž v souvislosti se sopečnou aktivitou vyvěrají minerály.

„Pracuji jako vědec už 40 let, proto se v rámci své profese průzkumu Europy asi už nedočkám. Bude to trvat ještě tak dalších 20 let,“ říká Lane. „Ale v závěrečné části své kariéry bych chtěl vytvořit jakýsi koncept, způsob, jakým by lidé mohli postupovat a vyzkoušet tyto nápady v praxi, aby se mohli hnout kupředu.“

Cameron si členy své expedice vybral nejen podle toho, jak zkušenými vědci jsou, ale také na základě jejich schopnosti vysvětlit svou práci poutavým způsobem, který by inspiroval filmové fanoušky po celém světě. Do jeho týmu patřili někteří z lidí, kteří budou během následujících 20 let řešit zásadní otázky ve výzkumu mimozemského života – mořská bioložka Dijanna Figueroa, astrobioložka Pan Conrad, planetoložka z NASA Kelly Snook a geolog a astrobiolog Kevin Hand. „Tyto mladé lidi opravdu žene kupředu nutkání poznávat,“ říká Cameron. „Hlavou se jim honí něco jako ‚Tohle je dobrodružství. Je to jedna z nejúžasnějších věcí, které může člověk prožít.‘ A to jsme chtěli ukázat, dát to ve filmu najevo.“

Celé dobrodružství natočil Cameron s použitím Reality Camera System (RCS) – revolučního trojrozměrného kamerového systému, který byl poprvé využit při snímání jeho filmu Tajemství Titaniku 3D. Lehká RCS řeší dva základní problémy velkoformátového filmování – využívá digitálních technologií a umožňuje natáčet celé hodiny v místech, kde by nebylo možné běžnou filmovou kameru (vzhledem k její velikosti) použít.

Další technologií, která filmařům otevřela nové možnosti, byl dálkově ovládaný robot, pomocí nějž probíhalo natáčení v prostorech, kam větší ponorky nemohou. Robota, přezdívaného „Jake“, sestrojil Cameronův bratr Mike a společně jej poprvé vyzkoušeli při natáčení uvnitř vraku slavné lodi ve filmu Tajemství Titaniku 3D. Cameron s filmaři navštívil některá z nejexotičtějších míst Atlantiku a Pacifiku, kde objevili dechberoucí živočišné formy a geologické formace, které na zemském povrchu nemají obdoby.

Jedním z takových míst bylo také Ztracené město, v němž se některé z geologických struktur tyčí až do výše jednoho sta metrů. „Většinu hydrotermálních komínů měly na svědomí magnatické krby uvnitř Země,“ říká režisér. „Tyto komíny jsou velmi žhavé a velmi aktivní. Během jednoho roku mohou povyrůst až o několik metrů a docela často se zlomí a převrátí. Komíny ve Ztraceném městě jsou však živeny exotermickou reakcí mezi mořskou vodou a odhaleným zemským pláštěm, takže je ten proces mnohem pomalejší. Předpokládané stáří komínů ve Ztraceném městě je nejméně 30 000 let.“