zavřít

Dlouhý popis filmu

Příběh THE JACKET v sobě nese stejnou dávku beznaděje i naděje. Jde o strhující drama s prvky thrilleru, milostného příběhu, záhady spojené s vraždou, cestování v čase… Jde o nezařaditelný film - což byla také jedna z věcí, která režiséra Johna Mayburyho k projektu přitahovala.

„Líbilo se mi, že film nelze zařadit pod žádný žánr,“ říká Maybury, „Jistým způsobem si typ diváka určuje svůj žánr. Já ale doufám, že nikdo s žádnou škatulkou pro tento film nepřijde, protože pro mě je právě ta nezařaditelnost důležitá pracovní zkušenost.“

Předchozí Mayburyho film o umělci Francisi Baconovi Láska prokletá byl nekonvenční biografický snímek a THE JACKET je nekonvenční milostný příběh – plný napětí a skryté hrůzy ale zároveň i optimistické vidiny a víry v přítomnou sílu lásky. Není to film, který by vás odpoutával od příběhu - Maybury začínal jako malíř a režisér experimentálních filmů a videoklipů, a dokáže skvěle skloubit skoky v čase i odhalit svůj vizuální cit při popisu Starksovi dezorientace a pomatených záblesků jeho paměti.

Mandalay Pictures v čele s Peterem Guberem a Section Eight jsou partnerské společnosti oskarového režiséra Stevena Soderbergha a herce a režiséra George Clooneyho. Ty k sobě svedl scénář a rozhodli se film realizovat.

Steven Soderbergh byl ohromen filmem Láska prokletá a tak se snažil k projektu přilákat Mayburyho. Ale získat si Mayburyho, který na nabídky Hollywoodu není zvyklý, nebyl lehký úkol: „Zavolal mi někdo, kdo tvrdil, že je Steven Soderbergh, ale já mu nevěřil,“ vzpomíná Maybury, „Ale když mi pak volali znovu a opakovali, že jde o Stevena Soderbergha, tak jsem jim to uvěřil.“

Krátce na to, když se Soderbergh s Mayburym setkali v Londýně a Soderbergh mu popisoval svou a Clooneyho vizi filmu, byl Maybury zmaten: „Říkal, že se snaží režiséry jako mě, Todda Haynese, Harmony Korine - prostě filmaře, kteří jsou spíš okrajoví, netočí mainstreamové filmy a jsou na okraji nezávislého filmu – přivést do mainstreamu a ukázat nám cestu do hollywoodských ateliérů, k hvězdám filmu a tak,“ vypravuje Maybury, „Vypadalo to velice lákavě, tak jsem mu řekl, ať mi pošle nějaké materiály a já že pak uvidím, jestli se mi tam něco bude líbit. První kopie, kterou jsem dostal, byl THE JACKET. Po dlouhé době scénář, který jsem přečetl jedním dechem od začátku až do konce.“

Aby se na natáčení dobře připravil, studoval Maybury několik filmů takzvané Americké nové vlny (konec 60. a začátek 70. let 20. století), jako např. The Parallax View a McCabe and Mrs.Miller. Protože se Maybury zajímá o umění, hledal inspiraci i v němém filmu: „Díval jsem se na hodně němých filmů, hlavně na filmy Erica Von Stroheima. Ten totiž dělal na začátku 20. století experimenty, na kterých se podle mě dá ještě dnes stavět,“ říká Maybury, „Já vycházím z anglické experimentální avantgardy, takže si uvědomuji část filmového umění, která není v běžném povědomí lidí. S tím jsem přišel do hry. Doufám, že se nám do filmu podařilo dostat několik různých způsobů filmového sdělení, a doufám že se to podařilo dostatečně nenápadně, aby to na diváka nepůsobilo násilně.“

OBSAZENÍ

Režisér John Maybury si pečlivě vybírá talentované a přizpůsobivé herce i do těch nejmenších rolí, takže si pak může dovolit nechat je svobodně hrát a vybrušovat svoje role: „Práci s herci mám moc rád, a rád jim dávám příležitost dostat ze sebe maximum,“ vysvětluje, „Výkony herců v tomto filmu jsou jedinečné. Všech, nejen těch hvězd. To, co hrají v malých rolích, nebo třeba jen výkony komparsistů jsou naprosto nevídané.“

Do hlavní role utýraného válečného veterána Jacka Starkse byl vybrán Adrien Brody, který získal v roce 2002 cenu Akademie za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu Romana Polanského Pianista – čímž se stal nejmladším hercem, který kdy takové ocenění získal. Před natáčením THE JACKET už Steven Soderberg Brodyho znal, v roce 1993 ho obsadil do filmu King of the Hill. „Adrien není typický hrdina,“ říká Maybury, „Ale do rolí přináší jakýsi zajímavý, záhadný element. A protože není typický hrdina, jsou jeho postavy ohroženější, situace, ve kterých se vyskytuje i jeho mlčení významnější. Je zajímavé, to co neříká.“

Brody popisuje, proč ho role lákala: „Když si vybírám práci, snažím se najít věci, které mě budou neustále nutit k lepšímu výkonu, které mi dovolí poznat různé stránky lidského bytí, věci, které jsem sám poznal nebo o kterých vůbec nevím. Role Jacka Starkse je pro mě nepopsaný list; je o tom, jaká ta postava je, ne o tom, odkud je nebo co má. Starks hledá svou identitu, ale není nijak svázán se svou minulostí.“

Zatímco divák se může dohadovat, zdali Starksovy útěky mimo realitu jsou skutečné, nebo jen výplod jeho fantazie, Brody vysvětluje, že se snažil hrát co nejvíc opravdově: „Musím se přenést do jeho světa, takže musím to, co se kolem Starkse děje, zahrát maximálně skutečně a logicky,“ vysvětluje Brody, „Nemá žádné vazby na svou minulost, ale je silný a funguje jeho pud sebezáchovy, zčásti asi také díky jeho zkušenostem z války. Pak má také vlastnost, kterou má hodně lidí, totiž že se někomu podíváte do očí a očekáváte od něj pravdivost, protože on sám je tak upřímný, jak jen může být. Snažil jsem se ze sebe dostat maximum, abych do role tyhle aspekty přenesl.“

Brody uznává, že mu Straksovo psychologické putování v mnohém otevřelo oči: „Musí být v psychiatrické léčebně, přestože není šílený, ale zachází se s ním, jako by byl. Navíc si uvědomuje, že to, co se tam děje, by ho k šílenství přivést mohlo. To byl pro mě šokující příběh“ říká Brody, „Lépe teď chápu, kolik lidí je takhle bezmocných, protože se stali obětmi systému, který je ovládá. Ať už ve vojenských kruzích nebo v psychiatrických léčebnách nebo prostě protože jsou obětmi chudoby. Je možné, že hodně z toho, co se stalo Starksovi, se mu pak promítne před očima než zemře, střípky života, který žil, nebo který chtěl prožít. Ale podle mě musí Starks žít, ať už to třeba zní zvláštně, jakoby se tyhle věci opravdu odehrávaly.“

Brodyho Mayburyho film Láska prokletá hodně inspiroval: „John má neuvěřitelně vyvinutý vizuální a kreativní cit. Jeho práce je stylizovaná, ale zároveň hodně intimní, jeho přístup mi připomíná fotografie mé matky,“ říká Brody, jehož matka Sylvia Plachy (maďarského původu) získala za své fotografie mnohá ocenění. „Je to ojedinělé. Pro herce je těžké zprostředkovat všechna zákoutí příběhu, a když nějaký režisér nesdílí vaši perspektivu, pak se vaše volby v hraní na plátně nepromítnou. Já a John jsme se na podstatě mé role a celého příběhu do puntíku shodli. John přichází s blízkostí a intimitou, která většině filmům chybí. Když jsem ho pozoroval při práci, hodně jsem se naučil – například jak se detailní záběr očí může proměnit v záběr krajiny.“

Stejně jako Mayburyho, i Brodyho upoutala žánrová nezařaditelnost filmu: „THE JACKET je těžké zaškatulkovat,“ říká, „Je tam spousta fascinujících aspektů: láska, povídkovost, drama, chvíle hrůzy. Není to veselý příběh, je tam spousta surrealistických momentů, a i přesto jde ve výsledku o neuvěřitelný příběh o lásce. Každý muž by chtěl vedle sebe mít ženu, jako je Jackie – takovou, která vás podpoří, ale zároveň i vy jí můžete pomoct vyřešit její problémy a udělat její život krásný.“

Druhá hlavní hvězda filmu, Keira Knightleyová četla scénář THE JACKET když v Dublinu točila roli Guinevry ve středověkém akčním dramatu producenta Jerry Bruckheimera Král Artuš: „Byl to vzrušující, kreativní scénář a role, kterou jsem ihned přijala,“ vzpomíná Knightleyová, která se stala hvězdou filmového plátna po rolích ve filmech Blafuj jako Beckham nebo Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly:. „Ostatní scénáře, které jsem v té době dostala, byly různé variace na to samé: na pěknou, mírně nervózní Bitku, ale role Jackie je role raněné postavy, která potká muže potýkajícího se s traumatem. Není obvyklé, že by se ve filmech objevovali lidé, kteří jsou uprostřed nějakého sebezničujícího procesu.“

Když měla Knightleyová den volna z natáčení Krále Artuše, přestože zrovna bojovala s nepříjemnou otravou jídlem, odjela do Londýna na schůzku s Mayburym a producenty, aby si promluvili o THE JACKET. Zjistila ale, že se jedná o pracovní oběd: „Celou dobu jsem se snažila nezačít zvracet na lidi, se kterými jsem toužila pracovat na dalším filmu,“ říká herečka.

Mayburyho slova tenkrát jen málo pomáhala Knightleyové od pocitu nevolnosti: „Řekl mi, že si nemyslí, že bych se na roli hodila, a že mě nechce,“ říká Knightleyová, „V tu chvíli jsem neměla co ztratit. Pokud by mi tu roli nedal, znamenalo by to, že se dalších dvacet let budu mučit v korzetech. Požádala jsem ho, jestli mu můžu kousek přečíst. Souhlasil, a slíbil, že jestli jsem odhodlaná roli přijmout, že mě vezme. Přečetla jsem mu svou roli, měl ke mně pár poznámek, a pak mi dal své telefonní číslo a práci mi nabídl.“

„Keiru Knightleyovou jsem pro tu roli nechtěl,“ přiznává Maybury, „Setkal jsem se s patnácti až dvaceti mladými americkými herečkami, z nichž dvě nebo tři by byly pro roli Jackie ideální, takže jsem se s Knightleyovou ani moc scházet nechtěl. Věděl jsem, že je to zajímavá a hezká dívka, ale to bylo asi vše, čím mě zaujala. Díky tomu, že při schůzce jí zrovna nebylo dobře kvůli otravě jídlem, vypadala hodně jako Jackie. A když pak začala číst, byla skvělá a já jsem si uvědomil, že je to inteligentní žena a velmi dobrá herečka. Vypadala úplně jako Jane Fondová.“

V souvislosti s Jackie Knightleyová říká: „Zarazila se v minulosti a nosí si s sebou vinu za smrt svojí matky. Už jako dítě za Jean cítila zodpovědnost a snažila se jí chránit před problémy a starat se o ni. Když se s Jackie poprvé setkáme, stává se z ní něco, co byla i její matka: trčí na malém městě, příliš pije a má ubohou práci. Když se setká se Starksem, nemá co ztratit, a nemá žádný pud sebezáchovy. Na parkovišti narazí na cizího člověka, sveze ho a nabídne mu, aby přespal u ní v bytě, zatímco sama pije a jde se vykoupat. Jako by si bezmyšlenkovitě říkala o to, aby se jí něco zlého přihodilo.“

Postupně, jak Jackie začne věřit Starksovu nepravděpodobnému příběhu, dostane její život – tím, že se zaměří na problémy někoho jiného – novou tvář: „Rozhodne se chopit šance, která se jí nabízí; dovolit osudu, aby se jí něco přihodilo.“

Aby byla proměna ze sofistikované britské krásky v maloměstskou americkou číšnici důvěryhodná, nechala si Knightleyová dát pár kulturních typů od Mayburyho: „Jackie se o sebe nestará. Má ten svůj make-up: temné kruhy kolem očí, rozmazané oční stíny a špinavé vlasy,“ říká Knightleyová. Maybury dal herečce příklady, podle kterých by se měla řídit, včetně Edie Sedgewickové, něco mezi Factory Andy Warhola a hvězdou jeho filmu Ciao Manattan, která se ve finále zničí alkoholem a drogami. Stopy Courtney Love najdeme v Jackiiném hlubokém, lenivém hlase a rozvláčnosti à la Marlene Dietrich. Maybury dal Knightleyové ke studiu také kazetu, s Laurou Maranovou, která hraje dětskou podobu Jackie, aby se herečka napojila na gestikulaci, která byla typická pro její dětskou roli: „Laura mluví přímo a má zvláštní výraz, který jsem se pokusila přenést i do role starší Jackie,“ říká Knightleyová.

Aby pochopila Jackiinu izolaci, povzbuzoval Maybury Knightleyovou, aby volný čas mimo scénu trávila o samotě. Herečka říká, že se tento experiment mohl obrátil právě proti režisérovi: „Rozhodli jsme se, že Jackie bude sama doma poslouchat hlasitou hudbu, a já bydlela přímo nad Johnem, takže si naposlouchal hodně Jeffa Buckleyho, White Stripes, Nirvany a The Strokes.“ „Bylo to jako bydlet pod hlasitým teenagerem, Keira navíc s oblibou tančila po bytě,“ vzpomíná Maybury.

Roli doktora Beckera, který má sice dobrý záměr ale jeho postupy jsou neúprosné, roli muže, který dlouholetou péčí o mentálně postižené ztratil všechny iluze, svěřil Maybury Krisi Kristoffersonovi: „Pro mě je Kris takový naprosto americký hrdina,“ říká Maybury, „Je to skvělý zpěvák country a výborný herec, který si zahrál v řadě úžasných filmů. Vlastně, po Cashově smrti jakoby plynule převzal jeho pozici jednoho ze zásadních amerických zpěváků.“

Mayburymu se Kristofferson hodil především jako ikonický mužský hrdina, který tvoří protipól okrajové osobnosti Adriena Brodyho. „V paralelním světě by Kris mohl být hrdina a Adrien negativní postava,“ říká Maybury, „Takže casting byla věc rovnováhy. Jakmile jsem obsadil Adriena, do role Beckera zapadal Kris.“

Kristofferson přivítal příležitost objevit různé aspekty postavy, která by mohla být považována za řadovou roli: „Přečetl jsem si scénář a cítil jsem, že bych do postavy mohl vložit něco, co by diváky přesvědčilo, že se nejedná čistě jen o zápornou roli,“ říká Kristofferson, „Dokážu se ztotožnit s doktorovou touhou pomáhat lidem a pochopit, jak ho systém a podmínky, ve kterých pracuje, zničily. Chtěl jsem, aby jeho postava byla vícerozměrná. Je velmi málo čistě zlých lidí, i když, samozřejmě, někteří lidé mají v sobě mnohem více zla, než jiní. Postava je zajímavější, když má více než jednu tvář, a to se mi, doufám, povedlo ukázat na Beckerovi.“

O pochopení Beckerovy komplikované povahy Kristofferson říká: „ Na začátku to byl idealista, ale většinu ideálů, se kterými začínal pracovat, jako že bude moci léčit lidi, časem ztratil. Doufá, že bude moci pomoct Starksovi, přestože si říká, že se vyvlékl z vraždy. Myslí si, že Starks je lhář, který si dobře pamatuje, co spáchal. Ale zůstává v něm zlomek naděje - vyvrcholí to tím, že ho vyhodí z nemocnice.“

Zkušenost s natáčením THE JACKET posílilo Kristoffersonovu empatii vůči lidem, kteří pracují s mentálně postiženými: „Přemýšlel jsem o tom, jestli ta práce přitahuje lidi, kteří jsou sami taky tak trochu blázni, nebo jestli jsou pak sami tím prostředím nějak ovlivněni,“ říká herec, „Snadný přístup k lékům je pro mnohé lékaře pokušení, a Becker je každý den vystaven ohromné bolesti, ve které pracuje, což by ho právě k lékům mohlo svést. To jsem pochopil v hudební sféře, kde se lidé často léčí ze svých problémů podobně. Když jsem se na roli připravoval a sledoval různé dokumenty, všiml jsem si, že je často těžké rozeznat lékaře od pacientů. Je to práce, kterou bych nechtěl dělat déle, než trvalo natáčení tohoto filmu.“

Přestože byl v mnoha ohledech film velice emočně vyčerpávající, pochvaluje si Kristofferson spolupráci s Mayburym: „ John dokáže vytvořit skvělé pracovní prostředí, jako by spolu herci už dávno spolupracovali,“ říká Kristofferson, „Měl jsem to štěstí v minulosti pracovat s řadou skvělých režisérů: Samem Peckinpah, Martinem Scorsesem a Johnem Saylesem, například. A vím dobře, že dobré prostředí vzniká nahoře a přenáší se i na ostatní. Natáčení proběhlo ve výborné atmosféře.“

Role Beckerova kolegy doktora Lorensona byla napsaná pro muže, ale jedna z prvních Mayburyho změn ve scénáři bylo právě přepsání této role na ženu: „Pokud by se o tom, jak se má léčit pacient a vůbec o způsobu léčby, měli dohadovat dva muži, bylo by to příliš machistické,“ říká Maybury, „Ale pokud bude jedna role mužská a do druhé obsadíte ženu, dostanete do hry úplně jinou dynamiku. Stejně, pro mě je konflikt mezi mužem a ženou mnohem zajímavější a subtilnější, a pro to, jak se příběh vyvíjí byla tato změna zásadní.“

„Na jedné straně je Becker. Který používá velice neortodoxní a nebezpečnou léčbu, na druhé straně je Lorensonová, která se na první pohled zdá mnohem citlivější k potřebám pacientům,“ pokračuje Maybury, „Jenže jak příběh postupuje, Lorensonová začne mimo léčebnu také používat velice neortodoxní metody. V léčebně si pak hraje s důvěřivostí pacientů a zrazuje své kolegy… Takže pro mě je vlastně Lorensonová mnohem podvratnější charakter, přestože na první pohled by se doktor Becker mohl jevit nebezpečnější.“

Maybury chtěl dokonale vykreslit složitost a nepředvídatelnost doktorky Lorensonové, proto se nadchnul pro Jennifer Jason Leighovou: „Jennifer je neuvěřitelná,“ říká Maybury, „Na Jennifer Jason Leighové je úžasné to, co nedělá. Před kamerou je naprosto nehybná, a pak i to nejmenší gesto získá na plátně ohromný význam. Vzpomínám, že Kora se od Jennifer při několika scénách učila, a že byla úplně vedle z toho, jak Jennifer hraje. Určitě bych s Jennifer zase rád spolupracoval, protože jsem nikdy nezažil tak intenzívní výkony. Její vykalkulovaný chladný postoj je ohromující a všechno, co hraje s sebou nese závažnost, kterou do své role vkládá.“

Maybury byl pečlivý i při obsazování menších rolí: „Měl jsem obrovské štěstí, že jsem získal Kelly Lynchovou a Brada Renfra,“ říká režisér, „Oba jsou hrozně talentovaní. Chtěl jsem, aby si, až lidé uvidí hrát Kelly matku Jackie, tu roli spojili s rolí v Drugstore Cowboy jakoby ta postava nezemřela a objevila se tady, o deset let později s dospívající dcerou. Stejně tak i Brad Renfro má sice divokou minulost, ale protože je to parádní herec, minulost je jen další důležitá kvalita, která mu při práci pomáhá.“

Maybury se znovu spojil s Danielem Craigem, který hrál jednu z hlavních rolí ve filmu Láska prokletá. Craigova přítomnost dodávala režisérovi jistotu, protože už ho dobře znal, a Craigův talent byl hlavní klíč k důvěryhodnosti malých ale důležitých rolí, k roli Mackenzieho, pacienta, který se se Starksem v léčebně spřátelí. „S Danielem už jsem dřív pracoval, je to můj dobrý přítel a znám všechny herecké schopnosti, které se v něm skrývají,“ vysvětluje Maybury, „Také se vlastně jedná o jedinou postavu ve filmu, která hraje opravdu šíleného člověka. Když točíte film o psychiatrické léčebně, ten jediný člověk, který hraje blázna musí být opravdu dobrý herec.“

Mayburyho cíl při vedení herců by spojit vnímání ostatních s tím jeho: „Podle mě je tu tempo hereckých výkonů velice evropské,“ říká, „Inspiroval mě k tomu Fassbinder, můj největší vzor a takový ten evropský cit. Tím chci říct práce mých velkých vzorů – Passoliniho, Rosseliniho, Fassbindera, Herzoga. V jejich filmech najdete jiný odstín a jinou podstatu výkonů herců, takže se můžete klidně zdržet v detailním záběru obličeje a nebo se loudat v jedné dané scéně.“

Mayburyho podstata, která spočívá v experimentálním filmu a jeho úcta k evropské kinematografii se může zdát neslučitelná s postupy hollywoodského natáčení filmů, ale Maybury v tom problém nevidí: „Přestože mé kořeny jsou v experimentálním filmu, pět let jsem točil videoklipy, takže jsem si zažil, co to je dělat filmy pro široké obecenstvo,“ říká, „Láska prokletá byl můj první pokus udělat krok ven z avantgardy a experimentální minulosti směrem ke konvenčnějším filmům.“

Stručný popis filmu