zavřít

Dlouhý popis filmu

„Všichni už jsme v kině někdy zažili situaci, kdy se na plátně stupňuje napětí, my začínáme cítit mrazení v zádech a hrůzou nám postupně začínají vstávat vlasy na hlavě. A pak náhle přijde humorný okamžik, během kterého se člověk začne smát a napětí rychle opadne,“ říká Don Hahn, producent nového komediálního thrilleru z produkce studia Disney Strašidelný dům. „Přesně o to jsme se ve filmu Strašidelný dům snažili – natočit film, který je strašidelný příjemným způsobem.“

„Je to romantický, tajemný i humorný film se spoustou duchů – přesně devíti sty devadesáti devíti. Ale zbývá místo ještě pro jednoho!“ říká režisér filmu Rob Minkoff, který režíroval film Lví král a oba díly populární série Myšák Stuart Little.

„S Robem a Donem jsme se od začátku snažili vytvořit rovnováhu mezi humornými a strašidelnými aspekty filmu a myslím si, že se nám podařilo,“ podotýká scénárista David Berenbaum. „Cítili jsme, že v poslední době se na plátnech objevilo hodně opravdu strašidelných filmů, ale žádný z nich nekombinoval hrůzu s humorem,“ dodává producent Andrew Gunn.

Klíčem k této rovnováze byl výběr vhodného představitele workoholika Jima Everse, který díky ponoření do pracovních povinností nevědomky zanedbává rodinný život. Tím se ukázal být talentovaný komediální herec Eddie Murphy.

„Eddie je v roli otce vynikající. Jim je dobrým tatínkem, ale podlehl obvyklému klamu – myslí si, že musí tvrdě pracovat, aby dokázal své rodině zajistil spokojený život. Avšak jediné, co jeho žena a děti ve skutečnosti chtějí, je trávit s ním více času. Eddie hraje svou roli skvěle a Jim je v jeho podání velmi roztomilý a vzbuzuje soucit,“ podotýká Gunn.

Hlavní inspirací pro film se stala populární atrakce z Disneyho zábavního parku v New Orleans. „Vyrostl jsem poblíž Disneylandu a Strašidelný dům byl jednou z mých oblíbených atrakcí,“ říká Hahn. „Živě si pamatuji na období před jejím otevřením – po dlouhou dobu byl hotový exteriér, avšak na interiéru se stále pracovalo a brány proto zůstávaly zavřené. Nemohl jsem se dočkat dne, kdy se konečně otevřou a já se budu moci podívat, co je uvnitř.“

„Součástí Strašidelného domu bylo několik atrakcí, u kterých jsme věděli, že by ve filmu rozhodně neměly chybět,“ pokračuje Hahn. „Jednalo se zejména o proslulé části domu, jakými jsou taneční sál, dlouhá chodba s dveřmi nebo místnost se skřipci. Spousta postav, které lidé znají ze zdejšího hřbitova, se ve filmu objevuje v malých rolích. Myslím, že publikum ocení úroveň detailů, které jsme do filmu začlenili.“

„U atrakcí v Disneylandu si málokdo uvědomuje, jak byli designéři ve své práci pečliví,“ podotýká Gunn. „Nejen, že Strašidelný dům navrhli a postavili, ale také napsali průvodní desetistránkový příběh o jeho historii – kdo byl pan Gracey, co všechno se v domě stalo… Položili základy našeho příběhu. Náš film vlastně logicky navázal na jejich práci.“

Před hlavním výtvarníkem Johnem Myhre stál nelehký úkol – spolu s týmem svých kolegů musel navrhnout Strašidelný dům a všechna jeho zákoutí, která jsou důvěrně známá návštěvníkům stejnojmenné atrakce v Disneylandu. Stěny v pracovnách designérů pokrývaly nejen fotografie z mnoha hollywoodských žánrových klasik, ale také originální koncepční nákresy a fotografie projektantů z odnože Walt Disney Imagineering, kteří vytvořili původní Strašidelný dům.

„Na Strašidelném domě bylo zajímavé zejména to, že každá z místností měla trochu odlišné architektonické pojetí. V tomto směru byl podobný slavnému Hearstovu zámku, kde je téměř každá místnost postavena v jiném stylu,“ říká Myhre.

Když došlo na návrhy exteriéru, shodli se filmaři na tom, že dům nebude identickou kopií jeho reálné předlohy z Disneylandu v New Orleans, ale bude se mu pouze vzdáleně podobat. „Když všichni usoudili, že by měl být dům postaven v jižanském stylu, byl jsem si prohlédnout mnoho různých sídel v okolí New Orleans,“ říká Myhre. „Ukázalo se, že pro účely našeho filmu jsou takové domy příliš malé (většinou měly pouze dvě podlaží) a také nám nevyhovovaly svým vzhledem – byly to stavby s bílou omítkou a takřka romantickým vzezřením. My jsme naproti tomu potřebovali dům, který by vyvolával spíše mystické a strašidelné pocity.“

Myhre a jeho kolegové si brzy uvědomili, že takového efektu dosáhnou pouze výstavbou hrůzu nahánějícího domu, který by se zlověstně tyčil nad každým, kdo se k němu odváží přiblížit. Myhre proto provedl v základní architektuře několik úprav – kromě jiného nahradil kamenné gotické pilíře mnohem tenčími sloupy z tepaného železa. Výsledkem týmového úsilí byla téměř třináct metrů vysoká konstrukce, která ve filmu ‚ztvárnila‘ přibližně polovinu domu. Jeho zbytek dostalo na starost trikové oddělení, které pomocí vizuálních efektů vykreslilo zbývající patra a charakteristickou kupoli.

Vnější část domu a přilehlý hřbitov byl zkonstruován na pozemcích ranče v Canyon Country v jižní Kalifornii. „Toto místo bylo pro účely natáčení vynikající,“ říká Minkoff. „V okolí pozemku, kde jsme postavili dům, byla spousta mrtvých stromů a o kus dál se nacházela dubová alej, která tvořila skvělou kulisu pro hřbitovní scénu.“ Dům byl postaven na okraji jílového podloží, což umožnilo filmařům vytvořit v jeho blízkosti umělou bažinu. K dotvoření iluze byl na kmeny vysokých dubů připevněn mech.

Autorka kostýmů Mona May se v minulosti proslavila zejména díky snímku Bezmocná. Její kostýmy měly vliv nejen na úspěch této romantické komedie, ale také na celý módní svět. Kromě něj má May na kontě také filmy Roba Minkoffa Romy a Michele a Myšák Stuart Little „Oblékala jsem myš, která byla kompletně vytvořena na počítači a ve skutečnosti vůbec neexistovala, což byla docela dobrá příprava na tento film,“ vzpomíná Mona. „S oblékáním ‚přízraků‘ jsem tedy měla již předešlé zkušenosti.“

Film vyžadoval, aby připravila spoustu rozmanitých kostýmů, které spadaly do různých historických období – bylo to podobné, jako pracovat zároveň na čtyřech nebo pěti různých filmech. Kromě živých postav ze současnosti musela obléci také hosty maškarního bálu z 18. století, duchy z několika různých historických období a geografických oblastí a v neposlední řadě také armádu hladových zombií.

May čerpala inspiraci z mnoha různých filmů, knih, historických textů, tištěných reklam a módních fotografií. Její otevřenost vůči všem formám inspirace ji zavedla až k pozorování pohybu mořských sasanek a poloprůhledných mořských tvorů.

S kostýmy souvisel také originální způsob vytvoření zářivého efektu okolo duchů. „Použili jsme malá kulatá zrcadla stejným způsobem, jakým se používají na dopravních značkách,“ říká vedoucí oddělení vizuálních efektů Jay Redd. „Světlo se od malého zrcadla odráží zpět ke svému zdroji. Těmito reflexními ‚korálky‘ jsme pokryli kostýmy a připevnili na kameru světlo tak, aby se paprsky odrážely přímo do objektivu. Tímto způsobem se nám podařilo docílit velmi hezkého, zářivého efektu.“

Přestože mohou v dnešní době filmaři vykouzlit téměř všechny speciální efekty pomocí počítačové grafiky, dal Minkoff v případě duchů a dalších nadpřirozených obyvatel Strašidelného domu přednost maskérskému umu Ricka Bakera.

Baker začal ihned pracovat na vizuální podobě Edwarda Graceyho, sluhy Ramsleyho a různorodé směsice duchů, kostlivců a zombií. V průběhu jara a léta vytvořil koncepční nákresy, kresby, miniatury a sochy všech klíčových i vedlejších postav. Vzhledem k tomu, že musel během své práce dbát na to, aby se příliš nevzdálil od původní, obecně známé podoby postav, vyzdobil si své studio originálními nákresy postav od legendárního animátora Marca Davise, které byly použity při vytváření skutečné atrakce. Baker pro film přizpůsobil téměř všechny Davisovy postavy.

Přestože se Rob Minkoff spoléhal převážně na živé herce a Bakerovy masky, postprodukce se bez využití počítačových triků neobešla. Minkoff se proto obrátil na zkušeného vedoucího vizuálních efektů Jaye Redda, který pracoval na obou filmech o myšákovi Stuartu Littleovi, a producentku vizuálních efektů Lyndu Thompson, jejíž úctyhodná kariéra u Disneyho sahá až ke snímku Tron z roku 1982.

Redd a jeho tým sehráli důležitou roli při vývoji tzv. duchařské logiky – souhrnu pravidel, která ovlivňovala vzezření neživých obyvatel strašidelné vily. Po dlouhých diskusích bylo rozhodnuto, že vzhled i chování duchů se bude lišit na základě toho, zda jsou uvnitř domu nebo ne. Proto jsou například duchové, které Jim se svými dětmi potká na hřbitově, viditelní pouze skrze skla pohřebního vozu.

„Nechtěli jsme vytvořit pouze stereotypní modré poletující duchy, kteří jsou v ostatních filmech,“ říká Redd. „Snažili jsme se přijít s něčím originálním, proto jsme si vytvořili systém pravidel, na základě kterých se měnila jejich vizuální podoba.“ Podle jednoho z pravidel jsou duchové plní energie: „Aby se duchové vůbec dokázali zjevit, potřebují nějaký zdroj energie, kterým může být například půda nebo rostliny. Jejich fyzická existence je tak přímo závislá na možnosti nasát energii ze svého okolí.“

V rolích zombií se představili skuteční herci, jejichž vizáž dotvářely Bakerovy masky a potrhané kostýmy Mony May. Během postprodukce byly pomocí počítačové grafiky odmazány části kůže a kostí, aby vznikla iluze, že se mrtvoly rozkládají. Většina přízraků a zlých víl, které se procházejí po hřbitově, pak vznikla výhradně pomocí počítačové grafiky.

Kombinací živých i počítačem generovaných tvorů vznikla také filmová hejna pavouků. Pod bedlivým dozorem specialisty na pavouky Jima Brocketta se natáčení účastnilo 150 tarantulí druhu Avicularia avicularia s hnědorůžovými chlupy (tento druh je znám také pod názvem ptačí pavouci). „Tyto tarantule jsou jedním z několika málo druhů, který se nesnaží zabít a pozřít své soukmenovce, což je při natáčení s podobným hejnem samozřejmě velká výhoda. Navíc je můžete klidně hodit na herce a nemusíte se bát, že by je pokousali,“ říká s úsměvem Brockett.

Stručný popis filmu