zavřít

Dlouhý popis filmu

„Kdybychom dokázali číst v tajemné historii našich nepřátel, našli bychom v životě každého muže tolik žalu a utrpení, že by to odzbrojilo všechny protivníky.“ Henry Wadsworth Longfellow (1807 – 1882)

Tento film je inspirován skutečným příběhem, který se odehrál v zákopech První světové války na Štědrý večer roku 1914.

Když v létě 1914 vypukla válka, překvapila a pohltila miliony mužů. Přišly Vánoce, sníh a spousty balíčků od rodin a armády. Ale překvapení nečekalo uvnitř dárečků, které ležely ve francouzských, skotských a německých zákopech. Tu noc jedna významná událost změnila osudy čtyř postav: skotského kněze, francouzského lajtnanta, výjimečného německého tenora a té, kterou miloval, nádherné dánské sopranistky.

Během onoho Štědrého večera se nemyslitelné stalo skutečností: vojáci vystoupili ze svých zákopů, své pušky nechali za sebou a podali si ruce se svými nepřáteli.

„Ano, během „Velké války“ se našlo místo i pro sbratření.“ Marc Ferro

Bojovali jsme po dobu čtyř let, od roku 1914 do roku 1918. Debata o válce však bouří i 80 let po jejím konci…

Nejdříve jsme se snažili ospravedlňovat tím, že nepřítel byl zodpovědný, pak jsme dávali vinu politickými vůdcům. Nebo se ta jatka možná děla kvůli neschopným a slávu vyhledávajícím vojenským vůdcům.

Tam se odehrávaly tragédie vojáků, kteří prožívali horor. Byli oběťmi historie. A co když v ten předvečer vyhlásili válku válce? Ani to však nezastavilo zabíjení neskutečného množství lidí. Jak si vyberete mezi nadšením, svolením a přinucením? Dovolte mi zhodnotit tyto události.

V roce 1914, po několika měsících pochodů a bojů, se vojáci ocitli strnulí a nehybní v zákopech. Najednou získal nepřítel konkrétní podobu. Měl tvář a někdy i křestní jméno. Zákopy nepřítele byly často velmi blízko, někdy vzdálené jen čtyři metry. Tito nepřátelé byli muži, jako vy a já. Jakmile se naskytla malá přestávka, zpívali, pili a smáli se. Během těchto chvil si mezi sebou posílali čokolády a cigarety. Ano, během Vánoc 1914 a Velikonoc 1915 se sbratřili. Bylo to první spřátelení; způsob, jak využít přestávku v boji. Možná to bylo tlumené volání o mír.

Roky ubíhaly, srdce i těla se zocelovala. A když nastalo mnohem větší bratření, zvláště s Rusi po pádu cara v únoru 1917, tentokrát to nebylo pouze volání o mír, ale volání po revoluci.

Marc Ferro je specialistou na První světovou válku, Ruskou revoluci a historii filmu. Režíroval pár filmů s válečnou a politickou tématikou a uváděl program pro televizní kanál Arte nazvaný Histoires parallèles. Poznal celý svět, do povědomí veřejnosti se dostal díky biografiím Mikuláše II a Pétaina, svými studiemi na téma Ruská revoluce a samozřejmě svými úvahami a spisy o historii a kolonizaci.

Slovo režiséra – Christian Carion
Pocházím ze severu Francie a vyrůstal jsem v jednom z deseti francouzských teritorií, které po dobu čtyř let (1914 – 1918) okupovali Němci. Přirozeně tato důležitá historická událost zanechala stopy na populaci i na celém regionu. Vyrůstal jsem se vzpomínkami na „Velkou válku“. Bylo to něco všudypřítomného, nejen každoroční oslavy příměří na 11. listopadu. Jako syn farmáře si pamatuji, že jsem si schoval granát, který se objevil na našich polích, když jsme je orali. Dokonce i dnes se čas od času ze země vynoří noviny, různé předměty a zrezivělé střely. Tyto věci patřily vojákům, kteří byli zraněni a někdy i byli na místě upáleni.

V roce 1993 jsem doprovázen zvláštní neviditelnou silou náhody objevil knihu: Battles of Flanders and Artois 1914-1918 od Yvesa Buffetaut. Když jsem ji četl, dostal jsem se k neobyčejné pasáži nazvané „Neuvěřitelná zima 1914“. Autor psal o bratření se mezi nepřáteli, příběh o německém tenorovi, kterému tleskali francouzští vojáci, o fotbalovém zápasu, výměně dopisů, vánočních stromcích, vzájemné návštěvě zákopů… To mne skutečně ohromilo. Volal jsem svému budoucímu producentovi, Christophemu Rossignonovi, abych mu o tom pověděl a poslal jsem mu synopsi. Jemu přišel ten námět skvělý. Nicméně s vědomím svých možností mi Christophe navrhnul, abych se do toho zapojil: já jsem však do té doby nenatočil ani krátký film!

Po úspěchu mého prvního celovečerního filmu, Jedna vlaštovka léto nedělá, mne Chritophe podpořil, abych se zaměřil na tento projekt. V roce 2002 jsem začal tím nejsložitějším úkolem: sepsat tento neuvěřitelný, ale pravdivý příběh. Mým prvním úkolem bylo prozkoumat řadu materiálů a najít co nejvíce informací o oné události a přesně porozumět tomu, co se skutečně stalo. Prošel jsem série ohromných novinových článků v britských archivech, a později i ve francouzských a německých. Tato místa navštěvují nejvíce profesionální historikové. S pomocí Yvese Buffetauta jsem se mohl k těmto dokumentům dostat. Ve Francii má tyto archivy pod kontrolou armáda. A ačkoliv člověka nepropustí, aniž by to s nimi prokonzultoval, nesnaží se více prosadit. Toto rozpoložení mysli se zdálo jako přímá linka k mentalitě, která vládla během války: v té době zabíraly fotografie bratřících se vojáků přední stránky anglického tisku, zatímco ve Francii byly tyto fotky zabaveny a zničeny! Co se týče německých archivů, nebylo obtížné se s nimi dohodnout, neboť mnoho z nich je stále spojeno s Francií. Toto je výsledek Druhé světové války.

Bylo vážně děsivé psát příběh založený na skutečných událostech. Inspirovali ho lidé, kteří skutečně existovali, stejně jako fiktivní postavy, které jsem pro film musel vymyslet. Například se ve filmu objevuje Ponchel, vojenský pobočník. On byl Chtimi (slang pro člověka ze severu Francie), stejně jako já. Byl podporou francouzských vojáků, jeho dům ležel za německými liniemi. Každý večer musel přejít jejich území, aby mohl spát se svou ženou a svými dětmi, a ráno se pak vracel zpět do zákopů a bojoval ve válce! Byl tam také německý tenor, který na Štědrý večer nádherně zpíval pro francouzské vojáky. Tato postava byla pro mne důležitá, protože z 90 % se lidé sbližují díky zpěvu. Ostatní poslouchali a aplaudovali. Líbí se mi představa, že píseň a hudba utiší kanóny.

Zřejmě se to někomu, kdo čte tento příběh, zdá neuvěřitelné. Nicméně na Vánoce 1914 byly na německou frontu poslány tisíce vánočních stromků. Říkalo se, že to budou pro vojáky „jediné Vánoce strávené na frontě“, a císař William II říkal, že „dokonce i v době války by se měly zachovávat hodnoty!“ Obtížnou částí scénáře bylo přimět diváky, aby uvěřili, že se tyto neskutečné události skutečně staly. Musel jsem najít přirozené sekvence, které mohly vést k následujícímu se bratření.

Krutá realita války byla někdy přemrštěná a někdy příliš absurdní. To byl případ kočky, která běhala od jednoho zákopu k druhému a ve filmu byla nakonec zatčena. Ve skutečnosti byl tento kocour nařknut ze špionáže, zatčen francouzskou armádou a pak podle vojenských předpisů zastřelen!

Natočil jsem tuto krutou scénu a chtěl ji ve filmu nechat. Mnoho z komparsistů pak ale odmítalo zúčastnit se natáčení. Ačkoliv jsem jim vysvětlil, že toto se během války skutečně stalo (a že budou střílet pouze se slepými náboji), nechtěli ustoupit. Jejich prohlášením bylo: „Lidé byli blázni!“ Nakonec jsem se během závěrečných střihů rozhodl popravu kocoura vyškrtnout. Bylo to příliš mnoho. Diváci by ztratili zájem, nikdy by neuvěřili, že se toto skutečně stalo. Možná riskuji, že se budu opakovat, ale toto se skutečně stalo!

V srpnu 2004, po překonání několika obtíží s financováním filmu, začalo natáčení. Nejdříve jsem točil válečné scény, každý tábor zvlášť. Takto se herci nesetkali nebo se setkali jen v boji. Bylo to hloupé a v bufetu byl každý tábor oddělen. Byl to spíše zvyk než horlivost. A pak jsme se velmi rychle dostali ke scénám sbratření. Následující události byly skutečně zajímavé, neboť se i němečtí, skotští a francouzští herci propojili. To pokračovalo i po natáčení. „Rodinný svazek“ na place byl poté mnohem silnější.

Bohužel občas nastaly i komplikace – např. když jsme museli natáčení na pár měsíců přerušit, neboť nám francouzská armáda odmítla dát autorizaci k vytvoření „země nikoho“. Zde i herci prokázali svoji loajalitu vůči našemu projektu. Stejně jako já chtěli co nejrealističtěji vytvořit to, co se těm mužům stalo. Svým způsobem jsme tak vzdali poctu památce vojáků. Dokonce i Gary Lewis a Dany Boon mají předky, kteří bojovali ve válce roku 1914. Jsem velice hrdý, jsem je dal dohromady s Guillaume Canetem, Danielem Brühlem, Diane Krügerovou, Alexem Fernsem a Benno Fürmannem. Všichni také hráli ve svých rodných jazycích. Chtěl jsem, aby byly jejich postavy maximálně věrohodné, ať měli jakoukoliv národnost. Cítil jsem, že na tom závisí úspěch filmu. Ve skutečnosti nebyla hranice „země nikoho“ mezi tábory, nýbrž mezi těmi, kteří bojovali ve válce, a těmi, kteří si tu válku přáli. To je důvod, proč má tento film více než evropský rozměr. Má hlavně lidský rozměr. Dle mého názoru by byl každý na této planetě pohnut sbratřením, které se během války odehrálo, nejen Němci, Angličané a Francouzi. To je důvod, proč bych chtěl film ukázat v zemi, která válčí.

Všichni z nás, kteří pracovali na Šťastné a Veselé, mysleli na vojáky, kteří se bez zábran spřátelili s ostatními. V té době byli považováni za zbabělce. Byli to však muži, kteří uskutečnili něco neuvěřitelně lidského. Pokud Šťastné a Veselé uspěje, jak doufám že ano, a složí hold památce vojáků, bude to pro mne to největší ocenění.

Hudba filmu
Většina přátelství, která vznikla v roce 1914, vznikla skrz hudbu a píseň. Přirozeně tak hraje hudba klíčovou roli filmu – v Nikolausově a Annině zpěvu. Ale také vojáci zpívají své populární písně. Dudy a harmonika nádherně splynuly s hudebními nástroji Londýnského Symfonického Orchestru řízeného skladatelem Philippe Rombi.

Natalie Dessay je přední francouzskou sopranistkou. Ve své rodné zemi je velmi oblíbená, avšak stejně kladně je přijímána i ve Vídni, New Yorku, Londýně a Japonsku. Je známá nejen pro svou nádhernou, vysokou koloraturu hlasu, ale také pro své výjimečné herecké nadání. Tato unikátní kombinace talentu ji činí jednou z předních operních hvězd.

Rolando Villazon je nově zářící hvězdou operního světa. Kdekoliv zpívá, krása a teplo jeho hlasu, působivý záběr v jeho rolích a přirozené charisma ohromuje jeho posluchače. Paříž, Londýn, New York, Vídeň a Berlín ho uvítali v několika významných tenorových rolích. Rolando Villazon kráčí ve šlépějích svého učitele Placida Dominga.

Alfred Anderson, 109, poslední muž z „Vánočního příměří“ roku 1914, zemřel
The Associated Press, 22. listopadu 2005


Londýn, 21. listopadu (AP) – Alfred Anderson, poslední voják, který byl přítomen události, během které utichly na Západní frontě zbraně ve spontánním „Vánočním příměří“ První světové války, zemřel v pondělí v Neotyle se Skotsku. Bylo mu 109 let.

„Zemřel ve spánku,“ říká jeho farář, Rev. Neil Gardner.

Více než 80 let po válce Mr. Anderson vzpomínal na „záhadný zvuk ticha“, když střelba utichla a vojáci se vyšplhali ze zákopů, aby se navzájem pozdravili 25. prosince 1914.

Alfred Anderson se narodil 25. června 1896, byl osmnáctiletý vojákem regimentu Black Watch, když britské a německé jednotky opatrně vyšly ze svých zákopů na Vánoční den roku 1914. Nepřátelé si vyměnili cigarety a knoflíky od košil, zpívali koledy a dokonce i hráli fotbal uprostřed bahna, ostnatých drátů a děr po granátech z „zemi nikoho“.

Toto neformální příměří se rozneslo přes více než 500 mil Západní fronty, v některých případech trvalo i několik dnů – to znepokojovalo vojenské velitele, kteří se obávali, že sbratření podkope vůli a ochotu vojska bojovat. Následující rok začaly ohromné bitvy, které si vyžádaly 10 mil. životů, a toto „Vánoční příměří“ se již nikdy neopakovalo.

„Pamatuji si to ticho, ten děsivý zvuk ticha,“ řekl Mr. Anderson minulý rok pro The Observer.

Vše, co jsem slyšel po dobu dvou měsíců v zákopech, byl syčivý, praskavý a skučivý zvuk kulek v boji, kulomet a vzdálené německé hlasy,“ řekl Mr. Anderson, který byl ubytován na francouzské farmě za frontovou linií.

„Ale to ráno tam bylo mrtvolné ticho; tak daleko kam jste jen mohli dohlédnout,“ řekl. „Zakřičeli jsme „Šťastné a Veselé“, ačkoliv se nikdo vesele necítil. To ticho skončilo až odpoledne a opět začalo zabíjení. Byl to krátký mír uprostřed děsivé války.“

Během války sloužil Mr. Anderson krátce jako vojenský příručí kapitána Ferguse Bowes-Lyona, bratra královny Elizabeth, královny matky. Kapitán Bowes-Lyon byl zabit v bitvě o Loos v roce 1915.

Mr. Anderson bojoval ve Francii do roku 1916, kdy byl zraněn šrapnelem z granátu. V roce 1998 byl vyznamenán za své vojenské zásluhy řádem France’s Legion of Honor.

Přežijí ho 4 děti, 10 vnoučat, 18 pravnoučat a 2 pra-pravnoučata.

Stručný popis filmu