ROZHOVOR S HUGHEM JACKMANEM (USPOŘÁDAL MAITLAND MCDONAGH)

Jaký je Sólokapr film?
Je to chytrá, vtipná a zábavná komedie s několika pochmurnými okamžiky. Jsem veliký fanoušek Allenových filmů, a když jsem si přečetl scénář, připomnělo mi to jeho starší komedie.

Kdo je Peter Lyman, kterého ve filmu hrajete?
Připadá mi jako někdo, koho můžete vídat na stránkách anglických bulvárních časopisů. Na rozdíl od amerických bulvárů mají tyhle širší čtenářskou obec - i vyšší vrstvy a jejich potomky. Peter pochází z velice dobře situované rodiny. Je to šarmantní světák, který chodí s nejžhavějšími modelkami.

Jak se seznámí s postavou, kterou hraje Scarlett?
Sondra dostane od jednoho ducha tip, že by Peter mohl být mnohonásobný vrah, a urputně se snaží tomu přijít na kloub. Sondra a Sid se snaží zjistit, kdo Peter Lyman je. Peterův svět je trochu strojený a velice formální. Když se setká se Sondrou, která se nejprve představí jako Jade Spence, je jí okouzlen a úplně unesen. Sondra je velmi svůdná, překrásná, odvážná, okouzlující a velmi otevřená. Troufám si říct, že se do ní Peter zamiluje.

Postava Sondry zní jako klasická postava odvážné reportérky, která se nebojí říct, co má na jazyku a jde si pevně za tím, co chce?
Způsob, kterým Scarlett roli uchopila, ji trochu řadí mezi klasické všetečné reportérky ze starších filmů.

Jak si vás Woody Allen získal pro roli Petera?
Zavolal mi můj agent, že mě chce na casting Woody Allen, na nějaký film, který se bude točit v Londýně, a mně to přišlo divné. Že by Woody Allen natáčel film v Londýně mi přišlo jako naprostý nesmysl. Taky mi řekli, že se nemám urazit, pokud bude můj pohovor s Woodym trvat jen 2 minuty. Ve skutečnosti pak trval pohovor asi 3 minuty, takže to šlo celkem hladce. Přišel a řekl: „No, natáčím tenhle film a vy máte asi mnohem důležitější věci na práci ale jestli si chcete přečíst scénář, což asi nechcete, chápu, ale jestli jo, a jestli se vám to bude líbit, pak… Víte co… pak bych s vámi rád spolupracoval.“ A to bylo všechno. Začalo to i pokračovalo snadno. Práce na Sólokapru bylo zatím mé nejpříjemnější natáčení.

Spolupracoval jste s Allenem jako režisérem i hercem…
‚Spolupracoval s Woody Allenem…‘ Hrozně rád to říkám: ‚Spolupracoval s Woody Allenem…‘ Musel jsem se párkrát štípnout abych si to uvědomil. Spolupráce s ním byla úžasná, protože dokáže vytvořit takovou atmosféru, že jde všechno jako po másle. Všechno jde velice klidně a najednou, ve 3 odpoledne vás pošle domů, skoro jako o prázdninách.

Allen nenatáčí jednu scénu do nekonečna. Ve filmu musím Scarlett Johansson políbit - je to těžký úkol, ale někdo to udělat musí – a Allen nedělal moc různých verzí záběru. Ale i tak to bylo fajn, alespoň, když jsem přišel domů k ženě, řekl jsem jen: ‚Miláčku, vždyť to byl jen jeden záběr...‘

Velký problém jsem měl s Woodyho improvizacemi, ke kterým sem tam došlo, hlavně, pokud sám hrál. Nevadí mu, když si něco přidáte. Ale samozřejmě, když si zaimprovizoval on, bylo to legrační a neobvyklé, já se vždycky začal smát, a on se někdy za to na mě zlobil, říkal: ‚Ale ne, prosím. Moje role má být křupanská, ne vtipná.‘ A já na to: ‚Ale jestli si k tomu budete takhle improvizovat a já budu zrovna v záběru, budu se smát. Musíte být trochu nudnější!‘

Zážitek byl taky sledovat jak pracuje Woody a Scarlett dohromady. Mají výjimečný vztah. Dokážu pochopit, proč ji znovu požádal o spolupráci. Společně jsou na scéně hrozně legrační a všichni jsme se přitom hodně nasmáli.

Jak se Vám s ní pracovalo?
Ona je neobyčejná, protože dokáže cokoli. S natáčením se jakoby rozzáří. Společně jsme v jedné scéně zpívali. A ona zpívá jako anděl. Umí taky skvěle tancovat. V podstatě pro ni měl slabost každý ze štábu i herců. Je neuvěřitelně realistická, neskutečně talentovaná a sebevědomá. V celém filmu nebylo díky ní místo, které by se točilo obtížně.

Postava, kterou hrajete, je z části tajemná, jak jste si poradil s tímto dvojím aspektem Vaší role?
Film, i komedie, je tajemství. Pozorujete jejich vztah a nejste si jisti, jestli je to opravdu vrah nebo ne. Chtěl jsem, aby byl Peter okouzlující i trochu rezervovaný. Takže tím pádem je trochu záhadný. A diváci si nejsou jisti až do samého konce.

Jak se vám točilo v Británii s typicky americkým režisérem?
Allena tu milují. Herci, kteří se podíleli na Sólokapru, byli úžasní. Lidé přišli a chovali se k němu jako k rytíři: ‚Sire sem… Sire tam…‘ Přišli na natáčení jen aby mohli pracovat pro Woodyho Allena. Byl z toho vedle, ale řekl: ‚Připadám si hloupě, jediné co jim můžu nabídnout, je štěk ve filmu...‘ Mnoho filmů se v Londýně nenatáčelo, a hlavně ne filmů, jako dělá Woody Allen. Takže všichni, kdo se na natáčení podíleli, si připadali velice poctěni a výjimečně.

Měl jste někdy pocit, že se na Londýn díváte jinýma očima než dřív?
No, Woody nemá při natáčení venku rád přímě ostré světlo, protože může být velmi drsné, a je přesvědčen, že jsou pak herci tak trochu oškliví… Takže to bylo pro mě poprvé, kdy jsem točil v Anglii a všichni byli nadšení, když bylo zataženo a ošklivo. Nevím, jestli se nějak obětoval Bohům, ale podařilo se mu to, že celé 4 týdny natáčení bylo zamračeno a nepršelo, nechápu to. Obyčejně si tam lidé stěžují na počasí, ale tady byli na natáčení samí šťastní lidé. Bylo to vzrušující natáčení a příležitost, která se vám jen tak nenaskytne. Budu za to vždycky moc vděčný.


ROZHOVOR S WOODY ALLENEM (USPOŘÁDAL JASON SIMOS)

Kdysi jste řekl, že myslíte najednou na více možných filmů, které byste chtěl natočit. Jak se stalo, že Sólokapr předběhl ty ostatní projekty?
Se Scarlett Johansson jsem natočil Hru osudu a mluvili jsme o tom, že bychom spolu rádi natočili ještě něco. Sólokapr byl projekt, který zahrnoval nás oba a proto jsem se rozhodl pro něj.

Kde se vzal nápad, který se objevil v tomto filmu? Tedy tajemství, milostný příběh a pojetí role Scarlett Johansson jako zarputilé mladé novinářky?
Původní myšlenka byla nějaká reportérka tak oddaná věci, že půjde za svou záhadou až do světa mrtvých. A reportérku od toho pátrání nemůže nic odradit. Původně to byla pocta houževnatým investigativním žurnalistům.

Takže až pak vznikla myšlenka zahrnout do projektu mladou studentku žurnalistiky, kterou si zahraje Scarlett Johansson?
Ano. Nejprve byla myšlenka novinářky a až pak jsem pomyslel na Scarlett. Když jsem pak do scénáře zasahoval a věděl jsem, že to bude hrát Scarlett, přišlo mi přirozené, že by to měla být studentka žurnalistiky na letních prázdninách.

Sólokapr je váš druhý film natáčený v Londýně, a chystá se ještě jeden. Na rozdíl od postavy, kterou jste ve filmu ztvárnil, zamiloval jste si Londýn?
Je to báječné místo na natáčení. Já osobně moc rád natáčím v New Yorku, ale Londýn mi moc vyhovuje. Počasí je výtečné a i jinak jsou tam skvělé natáčecí, finanční, umělecké podmínky… Je to příjemné místo na točení filmu.

Máte teď v Londýně nějaká oblíbená místa – jako třeba filmová studia Kaufman Astoria v Greenwich Village?
Víte, já to město ještě neznám dost dobře, takže se pořád moc rád Londýnem procházím. Je velmi snadné najít si oblíbená místa, když si uvědomíte krásu města a krásu počasí které je tu každý den. To nádherné proměnlivé a šedé něco, pastelově nasvícená obloha. To je pro film velmi svůdná kombinace.

Ve filmu Sólokapr se zdá, že jsou části Londýna, které stále objevujete, po filmu Hra osudu…
Ano. Protože Londýn neznám dobře, váhám mezi několika místy, která znám, nebo která mi výtvarný ředitel nabízí, jako malebná. Mě, jakožto člověka z města, stejně jako většinu ostatních, uchvátily všechny londýnské parky a náměstí, bílé domy a nádherný venkov.

Pro natáčení exteriérů pro Sólokapr jste se znovu spojil s kameramanem Remi Adefarasinem, z filmu Hra osudu…
Já jsem Remiho předtím vůbec neznal, poznal jsme ho až na natáčení Hry osudu, ale už dávno jsem slyšel, jaký je skvělý kameraman. Lidé mi říkali, jak rádi by s ním spolupracovali, jak je skvělý. Setkal jsem se s ním, je to velmi přátelský chlapík, a práce s ním byla úžasná, takže jsem si ho přizval i pro tento film. Měl jsem velikou radost, že měl i na tento druhý snímek v Londýně čas. Je to velice nadaný kameraman.

Při psaní a hraní role Sida Watermana alias Splediniho, jste se vrátil ke scénám spojenými s kouzly, magií a iluzionisty. Co vás na tom tématu fascinuje? Je to nějaké zaujetí z dětství, ne?
Ano. To měl bavilo už jako malého kluka. Líbilo se mi to tenkrát a když jsem vyrostl, pořád mě to strašně bavilo. Vždycky mě dostanou kýčovité červeně lakované truhličky, hedvábné kapesníčky a meče a karty a stříbrné prsteny a celý ten kouzelnický mechanismus, který působí tak exoticky.

A také to, co na sobě mágové nosí, ne?
Jo, taky to, co mágové nosí (smích). Na to si dost potrpím…

Mohl byste nám trochu povědět k historii postavy, kterou ve filmu Sólokapr hrajete? Připomíná mi typ postavy, která se ve vašich filmech objevuje. Takovou, kterou život nečekaně odvede někam, úplně jinam, někam, kde by vůbec nečekala, že se může ocitnout…
V napínavých snímcích i v napínavých komedii platí takový malý filmový trik, že nevinná postava je z nějakého důvodu zatažena do příběhu, se kterým by normálně ani neztrácela čas. Nicméně se vždycky najde nějaký důvod, proč se tam ocitne. Ve filmu Sólokapr do toho Sida přemluví Sondra, protože je to milá, energická, pohledná studentka. On se tak do jejího příběhu namočí a zůstává s ní, protože jí chce pomoci s pátráním.

V druhé části filmu se zdá, že to chce za ni a pro ni vyřešit sám…?
Ano, má ji rád. Ne jako přítelkyni, ale jako člověka. Něco mu říká, že by se do toho raději neměl pouštět, že to povede do nějakého maléru. Ale ona je pro něj spoluobčanka, pochází ze stejné země, dokáže se s ní identifikovat a vžít se do její role. Takže se do věci zapojuje čím dál víc. A její nadšení nezná mezí, protože je houževnatá, a protože se zamiluje do objektu svého vyšetřování.

Ve vašich posledních filmech vystupují mladí herci, pak máte také na filmu velký podíl vy a – ze záhrobí – postava Iana McShana, která se ve vztahu k Sondře chová protektivně a rodičovsky…
Hmmm…

Myslíte, že je to takový vědomý vývoj ve vaší tvorbě?
To ne, já si myslím, že jsem za ta léta často hrál hlavní role ve svých filmech. Ale jak jsem stárnul už bylo třeba tuhle hlavní roli překonat, a předat ji mladším hercům. No a tak jsem je do filmů začal obsazovat.

Neinspiroval vás pro hlavní roli Hugh Jackmana Cary Grant a konkrétně třeba film Podezření?
Ne. Já myslím, že to vychází z Hugha. Je to elegantní, milý muž, který umí tančit a mít ladné pohyby a je pohledný a umí zpívat a těžko ho s někým srovnat. Vždycky můžete… Stejně jako jednu dobu byl Hugh Grant srovnáván s Cary Grantem, protože byl stejně světácky okouzlující, stejně je to i s Hugh Jackmanem, je to srovnání, kterému se těžko vyhnete.


Viděl jste Hugha v divadelním představení The Boy From Oz?
Ne, ne, to ne. Nikdy jsem ho neviděl, ani jeho filmy, ani jsem nevěděl, jak vypadá, dokud jsem se s ním nesetkal. Byl to prostě jeden z lidí, se kterými jsem se z nějakého důvodu vůbec nesetkal. Jen jsem o něm slyšel úžasné historky, jaký to je skvělý herec. Přizvali jsme si ho a zeptali se ho, zdali by ho to zajímalo, a on řekl: „Jasně.“ Stavil se nás pozdravit a když vešel dovnitř, nejen že bylo zábavné se na něj dívat, vypadal úžasně, ale byl také milý a přátelský. Hned jsem mu tu roli nabídl, a měl jsem veliké štěstí, že na mě měl čas a chtěl si v tom zahrát.

Když už mluvíte o tom, jak kdo pracuje, jak se vám pracovalo s Ianem McShanem? Natáčel filmy v šedesátých letech v Londýně, když jste taky sám točil. Věděl jste o něm tehdy?
Ne, ne, nevěděl jsem nic ani o Ianu McShanovi. Nikdy jsem ho neviděl v televizi nebo něco. Juliet Taylor, která se mnou řídila casting o něm řekla: ‚Znám ho a vím, že na tu roli by se fakt hodil, jmenuje se Ian McShane.‘ A já jí řekl: ‚Tak mi ho sem pošli.‘ No a on přišel a byla to další z chvílí, kdy mi Juliet poslala nějakého herce, kterého vůbec neznám, a ve chvíli, kdy vešel, mi bylo naprosto jasné, že on je ten pravý člověk pro tuhle roli. Dál už jsem nehledal.

Jak už jsme říkali, Scarlett jste znal již ze spolupráce na předchozím filmu. Ve filmu Hra osudu jste odhalil její umění hrát dramaticky, v Sólokapru zase hraje v komedii. Jaké bylo ji v novém filmu režírovat opačným způsobem?
S ní je to veliká zábava. Je to, jako bych vyhrál v loterii, nebo něco podobného. Umí všechno. Měla prostě v životě štěstí: je krásná, sexy, inteligentní, vtipná, milá, bystrá a dobře se s ní spolupracuje. Má ohromný herecký talent – od dramatického projevu až po legrační, který je zas potřeba v komedii. Za léta, co točím filmy, už jsem se setkal s mnoha lidmi. Například s Diane Keaton, to byl podobný případ, měla to všechno a měla talent. Stejně jako Scarlett. Když přijde na scénu, jako by ji rozsvítila. Celý štáb ji miluje. Je energická a šíří kolem sebe tuhle pozitivní atmosféru.

Když jste s ní v Sólokapru hrál, měl jste pocit, že se s vámi snaží držet krok…?
Kdepak ta mě nechá chcípnout (smích). Ne, ona je jedním z těch lidí, kteří mají - ať už na scéně nebo mimo ni – vždycky navrch. Je jedno, jak dobrý dialog vymyslím. Když se špičkujeme a pokoušíme, vždycky mě nakonec dostane, je moc dobrá. Tím si samozřejmě u mě získá veliký respekt. Protože si vždycky myslím, že jsem chytrý a vtipný a když je takhle někdo opakovaně lepší než já, jsem unesen. Ale je to pravda, a každý, kdo u natáčení byl, vám to potvrdí.

Znáte dobře komunitu herců z New York City a víte, jak se vyvíjela. Ale v Británii je to úplně jiná intenzita. Jen v Sólokapru hrají i v malých rolích herci jako John Standing, Julian Glover, Fenella Woolgar…
Ano. V Anglii je obrovská divadelní tradice. Jsou tam úžasní lidé. A nejúžasnější na nich je, že ty největší a nejtalentovanější herci klidně vezmou i malé role. Jejich ego jim v tom nebrání, je jim jedno, jak velká role je. Takže v televizi v reklamě vidíte velkého herce, který v divadle hraje Shakespeara, a nikdo si kvůli tomu na něj neukazuje prstem. Takže seženu spoustu velkých herců, kteří by se asi, kdyby byli z USA, neuráčili takovou malou roli na den nebo dva vzít. Ale tady to herci udělají s nadšením a odhodláním a baví je to. Všichni jsou připraveni se na tom podílet, takže máte ve všech rolích úžasné herce. A to mi samozřejmě přijde vhod.

Co se týče žánru napínavého komediálního příběhu, napadla vás nějaká další témata, zatímco jste točil v Londýně Sólokapr?
No, přemýšlel jsem krátkých příbězích o tajemných vraždách, které mě bavily, když jsem byl mladší, ať už byly komické nebo, a to bylo častější, vážné. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů, které jsem natočil je Tajemná vražda na Manhattanu…

Víte, když téma zpracujete komicky, nikdy to nemůže být tak efektivní, jako když to uděláte vážně. Ale já s tím nic nenadělám. Tohle byla komedie, a já jsem chtěl, aby to byl lehký příběh. Film, na který se budu dívat s potěšením, film, který jsem točil s potěšením. A jestli se na něj budou s potěšením dívat i diváci, v to můžu jen doufat.

Podobně jako ve filmu Tajemná vražda na Manhattanu jsou ve filmu Sólokapru dva lidé, toulající se po městě na stopě nějaké záhadě…
Ano, a také spousta rychlých scén s dialogy. Chtěl jsem to i ve filmu Sólokapr. Víte, já jsem jako herec velice omezený, na rozdíl od Scarlett, je rozpětí mých talentů celkem úzké. Můžu hrát intelektuála, profesora na univerzitě, nebo psychiatra, nebo podvodníka, nebo malého úředníčka, v Sólokapru jsem levný kabaretní kouzelník.

Zmínil jste se, že doufáte, že diváky váš film potěší. Když točíte takové množství filmů, zajímá vás opravdu ještě, jak diváci na vaše filmy reagují?
Tím se nesmíte moc zabývat. Protože jakmile se tím začnete moc zabývat, paralyzuje vás to a sedíte doma a přemýšlíte, jak asi budou lidé reagovat. A pak něco uděláte a začnete panikařit a řeknete si: „Ne, takhle asi ne…“ Takže je lepší jen dělat, co máte, a doufat, že se jim to bude líbit.

Takhle jsem pracoval vždycky. Vždycky jsem dělal, co jsem chtěl já, ať už to byl muzikál, černobílý film nebo bergmanovské drama. Cokoli mi přišlo zajímavé v tu danou chvíli, jsem natočil. A doufal jsem že se to lidem bude líbit. Pokud ne, nemůžu s tím nic udělat, můžu se jen pustit do dalšího. A pokud se jim to líbí, je to vždycky milé.

Hlavní je, aby se to líbilo vám, a pokud natočíte film a vám samotnému se to nelíbí, pak… Já napíšu scénář, pak to režíruju, a pokud se mi nelíbí, co jsem udělal, tak se to nebude líbit ani divákům a já si řeknu: „Tak to vyjde příště“, nebo „Špatně to pochopili,“ nebo: „Vždyť je to brak.“ No prostě to pak není příjemný pocit.

Ale když natočíte film, který se líbí vám, říkáte si: „Tohle je opravdu dobrý film. Scénář jsem skvěle zpracoval a dostal z něj, co se dalo.“ A oni pak také říkají, že to je dobré. A i když se jim to třeba nelíbí, pořád to ještě jde, říkáte si: „ Mám teď špatné období, nelíbí se jim to, ale opravdu jsem udělal, co jsem mohl a je mi líto, že se jim to nelíbilo.“ Což je mnohem lepší pocit, než když by se jim to líbilo a vám ani trochu.