Projekt vznikl v roce 2002. Tehdy si producent Laurent Brochand vzpomněl na komiks, který četl jako dítě: „Tanguy a Laverdure“ od Jeana-Michela Charliera a Alberta Uderza, který byl později v 60., 70. a nakonec 80. letech adaptován pro televizi. Legendární příběh, legendární hrdinové, mýtický svět… Brochand se spojil se společností Mandarin Films, aby jim nabídl ještě filmové zpracování tohoto komiksu. Producent Eric Altmayer chtěl opět točit s režisérem Gérardem Pirésem podobný snímek, jako byl akční Zločin je extrémní sport (Riders; 2002). „Pro odborníka na letectví, jakým je Gérard, se komiks Charliera a Uderza přímo nabízel.“ říká Altmayer. „Uvědomili jsme si, že postavy Tanguyho a Laverdura jsou téměř součástí národního dědictví. A navíc jsme se tím šikovně odměnili vojenskému letectvu, partnerovi, bez kterého bychom film jen těžko natočili. Přestože jsme se v příběhu Tanguyho a Laverdura hodně inspirovali, inspirace přicházela i ze současnosti a naši hrdinové jsou moderní. V něčem tu byla i podoba s filmem Top Gun (režie Tony Scott, 1986), čemuž jsem se nebránil.“ Od 60. let se změnily válečné hrozby a piloti se vyvinuli do vyspělejších dimenzí, stejně jako letadla, mechanika i technika. Z Tanguyho a Laverdura se stali Marchelli a Vallois. Jiní piloti, jiná jména, odlišný příběh.

Filmaři se snažili zůstat maximálně realističtí. Byla to ta hlavní volba, které se režisér chopil – natočit skutečná letadla v co nejskutečnějších situacích tak, jak to stojí ve scénáři. Štáb se snažil obejít se bez počítačových efektů a virtuálních animací, které začaly hrát prim zhruba před 5 lety, ale které, podle mnohých, berou filmu přirozenost a odosobňují současnou hollywoodskou filmovou produkci.

V kontextu současného evropského filmu je snímek Sky Fighters: Akce v oblacích filmařskou výzvou. Jde o zcela moderní film a nejsou v něm použity žádné speciální počítačové efekty nebo rekonstrukce. Všechny scény natáčené v oblacích byly zachyceny klasickými postupy. Někdy dokonce museli snížit kvalitu obrazu, aby dosáhli většího realismu záběru. Tato výzva by ale nemohla sklidit úspěch bez podpory francouzského ministra obrany a Francouzské armády. Poskytly ohromnou podporu – umožnili 12 týdnů natáčení na obloze, z toho několik letů nad centrem Paříže. Povolili také využití Mirage 2000, kterou pilotovali ti nejlepší stíhači ze základen v Orange a Džibuti. Bylo potřeba naplánovat vše tak, aby se maximum věcí točilo najednou a nenarušovali jsme chod leteckých základen.

Kameraman leteckých scén, Éric Magnan, měl za úkol natočit Mirage 2000 ve všech situacích, rychlostech a nadmořských výškách a zdálo se, že neexistuje, způsob jak toho dosáhnout. Nakonec vzali barel od petroleje s obsahem 2000 litrů, který připevnili pod křídlo Mirage 2000 a ve spolupráci s letectvem a technikou společnosti Dassault Aviation ho nechali upravit tak aby do něj mohli namontovat 5 kamer. Kamery nastavili do důkladně promyšlených úhlů a byly dálkově ovládány ze zadního sedadla v kokpitu Mirage. Během letu seděl Magnan vzadu, sledoval obrazovky a musel piloty ještě navigovat, protože ti neviděli, co kamery točí. Dával jim stručné předem domluvené pokyny, jak mají s letadly manévrovat. Prý to byl pro něho prý velmi intenzívní zážitek… Když pak výsledek ukazoval pilotům, mnoho z nich říkalo: „To jsou zfalšované záběry!“ Protože obecně si lidé myslí, že když točíte něco z letadla, musí to být roztřesený obraz, jako s kamerou na rameni. Proto jim připadaly záběry nereálné, ale to se mýlili, nic zfalšováno nebylo.

Kromě špičkové technologie ale patří vděk samozřejmě také entuziasmu a všeobecnému nadšení pilotů, techniků i důstojníků. Major Stéphane Garnier věnoval hodně času tomu, aby scenáristovi Gillesi Malenconovi vysvětlil, jak fungují jeho kolegové, přivedl ho do oddílu, nechal se doprovázet i při několika letech. Malencon mohl sledovat, jaké jsou mezi letci vztahy, jak to na stíhačkách chodí atd. Major také vymýšlel jak zrealizovat to, co stojí ve scénáři. To nějaký čas trvalo, protože scénář měl původně asi 20 verzí.

Cíl natáčení byl jasný. Herci měli natočit práci pilotů, ne naopak. Režisér požadoval od herců maximální fyzickou přípravu. Museli si například vyzkoušet, jaké to je létat na stíhačce. Clovis Cornillac, představitel kapitána Valloise, uvádí scénu, ve které měl sám na starosti ovládání dvojplošníku, zatímco ho seshora natáčela kamera umístěná na helikoptéře. „Věděl jsem že je to nebezpečné.“ uvedl režisér Gérard Pirés. „Vždy je těžké přiblížit dva letící stroje, především, jedná-li se o helikoptéru. Nesmějí se dotknout! A pilot to moc dobře věděl. Jenže když pracujete s tak schopnými herci, jako byli tito... Neměl jsem důvod se obávat, že se to nepovede.“

Režisér si herce opravdu nemohl vynachválit: „...Měl jsem herce velice odlišné. Benoit Magimel je herec-introvert, klidný a rezervovaný, který k práci přistupoval velmi analyticky. Clovis Cornillac trpí filmovou bulimií, miluje natáčení! Géraldine Pailhas, kterou byste v takovém filmu asi nečekali, mi při našem prvním setkání řekla: „Ale proč zrovna já?“ na což jsem odpověděl: „Protože jsi herečka!“. Stejně tak Philippe Torreton, který dlouho toužil takovýto film natočit, ale nikdy podobnou roli nedostal. No a pak Alice Taglioni, se kterou jsem se setkal v divadle. Náhodou měla mnoho společného s letectvím – její bratr je pilot helikoptéry. Alici jste museli mučit, aby z letadla vystoupila!...“