zavřít
upravit profil

Šílení

Blázinec, ve kterém se odehrává jádro filmu, je alegorií této civilizace ...

komedie, horor

Dlouhý popis filmu

Podle vlastního scénáře natočil výtvarník, scenárista a režisér Jan Švankmajer film Šílení, který označuje za „filozofický horor“ a bude opět kombinací hraného filmu s animovanými pasážemi. Tématem jsou absolutní svoboda, civilizační represe a manipulace. Scénář volně vychází z motivů dvou povídek E.A.Poea: „Zaživa pohřben“ a „Šílený psychiatr“. Tyto motivy jsou skloubeny v samostatný děj, který s uvedenými povídkami nesouvisí. Jednou z hlavních postav je Markýz. Tato postava je inspirovaná markýzem de Sade. „Ve scénáři jsem použil některé autentické texty de Sada. Je to film hraný, animace je použita jen skromně ve snech. I když se děj filmu zdánlivě odehrává začátkem 19. století ve Francii, je plný anachronismů a reálií dneška, protože tento film je alegorií současného světa. A blázinec je jeho výstižnou kulisou,“ říká Jan Švankmajer. Snímek se natáčel na hradech Lipnice, v zámcích Byšice, Březno a Peruc, v okolí Slaného, Knovíze a Jílového u Prahy a na Malostranském hřbitově. Ateliérové scény se točily v dekoracích studia Athanoru v Knovízi. Točilo se od října 2004 do května 2005, celkem 130 dní, z toho 65 dní s herci. „Scénář v podobě literární předlohy existuje již od 70. roku. Na přípravě jsme začali pracovat na konci roku 1999, hned po dokončení Otesánka. U projektů Jana Švankmajera je tato dlouhá příprava běžná. Vybírají se motivy, diskutujeme o hercích, Jan Švankmajer průběžně pracuje na scénáři a dáváme dohromady finance,“ říká Kallista. Stejně jako u minulých filmů Jana Švankmajera je producentem filmu „Šílení“ ATHANOR, společnost pro filmovou tvorbu s.r.o. Jaromíra Kallisty a Jana Švankmajera. Film vzniká v česko–slovenské koprodukci, za českou stranu jsou koproducenty stejně jakou u Otesánka BARRANDOV STUDIO a ČESKÁ TELEVIZE, koproducentem za slovenskou stranu je C-GA FILM. Film získal příspěvek z evropského fondu pro podporu koprodukcí EURIMAGES a příprava projektu byla podpořena evropským fondem MEDIA. Kromě toho film získal návratnou finanční výpomoc od STÁTNÍHO FONDU PRO PODPORU A ROZVOJ ČESKÉ KINEMATOGRAFIE a finanční podporu z MINISTERSTVA KULTÚRY SLOVENSKEJ REPUBLIKY. Předprodán byl společnosti REN CORPORATION do Japonska.

SYNOPSE

Mladý Berlot jede z pohřbu své matky, která zemřela v ústavu pro duševně choré v Charentonu. V zájezdním hostinci, kde přenocuje, ho přepadne jeho chronický sen, který se mu zdá vždy, když zažije něco stresujícího. Je to živý sen, ve kterém se ho dva nemocniční zřízenci v bílých pláštích snaží sešněrovat do svěrací kazajky. Berlot se jim brání, a tak sen vždy končí probuzením ve zdemolovaném pokoji. Tentokrát je svědkem jeho noční můry Markýz. Zaplatí za něho škodu a pozve ho k sobě na zámek. Jednou v noci je mladý Berlot svědkem libertinských orgií v zámecké kapli, kterých se, kromě Markýze, jeho sluhy Dominika, zúčastní i jakýsi přitloustlý, proplešatělý Markýzův přítel a čtveřice mladičkých dívek. Orgie jsou provázené zběsilým Markýzovým rouháním se Bohu. Zděšený Berlot vše pozoruje oknem kaple. Upoutá ho jedna z dívek, která se zcela zřejmě podvoluje orgiím z donucení. Berlot druhý den oznámí Markýzovi, že po tom, co včera v noci viděl, nemůže déle na zámku zůstat. Během rozhovoru, ve kterém Markýz obhajuje svoji libertinskou filozofii, dojde k dalšímu zuřivému rouhání, které končí kataleptickým záchvatem Markýze. Berlot, který to považuje za trest Boží, se domnívá, že Markýz umírá. Dominik pak donutí mladého Jeana, aby asistoval při Markýzově pohřbu. Druhý den však najdou Markýze, jak hoduje v rodinné hrobce, na rakvích svých rodičů, zatímco jeho rakev, do které byl nucen Berlot vlastnoručně zatlouct hřebíky, leží rozštípaná v rohu hrobky. Znechucený Berlot, který se cítí být zneužit k Markýzovým výstřednostem, je pak přinucen vyslechnout Markýzův příběh: I on měl milující matku, kterou omylem pohřbili zaživa, když její kataleptický záchvat považovali za smrt. Od té doby Markýz trpí rovněž kataleptickými záchvaty strnulosti, ale i strachem, že skončí jako jeho matka a bude pohřben zaživa. „Terapie“, které byl Berlot právě aktivním svědkem, ho na čas opět vrací normálnímu životu. Markýz navrhne Berlotovi, aby i on podstoupil obdobnou „preventivní“ terapii a nechal se na čas zavřít do blázince. Odveze nerozhodného Berlota do ústavu, který vede Markýzův přítel dr. Murlloppe. Je to ten proplešatělý, přitloustlý pán, který se zúčastnil libertinských orgií na Markýzově zámku. Berlot je tímto zjištěním otřesen a chce okamžitě ústav opustit. Své rozhodnutí však změní v okamžiku, kdy mu dr. Murlloppe představí Charlottu, ve které Jean pozná onu dívku, tak brutálně donucenou k orgiím. Berlot se dozví od Charlotty (do které se bláznivě zamiluje), že před rokem v ústavu došlo ke vzpouře bláznů, kterou vedli právě Markýz a dr. Murlloppe. Skutečného ředitele dr. Coulmiera a všechny dozorce zavřeli dolů do kobek blázince. Ji jedinou z personálu ušetřili, aby ji mohli zneužívat ke svým zvrhlým orgiím. Berlot nedbá Markýzova varování, že Charlotta je nebezpečná, prolhaná hysterka. Když zase jednou odjede Markýz s Murlloppem na orgie na Markýzův zámek, Berlot vyhledá klíče od kobek a dr. Coulmiera a dozorce osvobodí. Ti hned začnou v blázinci dělat pořádek. Coulmiere děkuje Berlotovi za záchranu ústavu a rozvine před ním svoji psychiatrickou teorii: Duše a Tělo vedou o člověka nepřetržitý zápas. Získá-li převahu Duše, člověk onemocní chorobami těla, naopak získá-li navrch Tělo, propukne v člověku duševní nemoc. Jeho terapie proto spočívá v oslabování Těla: A to tělesnými tresty. Jen tak je totiž možné obnovit v nemocném rovnováhu a vrátit duševně chorého normálnímu životu. Těchto trestů (kterým říká terapie) je celkem třináct. Markýze, kterého mezitím chytili a přivedli ve svěrací kazajce do ústavu, odsoudí Coulmiere k trestu nejtěžšímu: terapii č. 13. Otřesený Berlot se snaží z Coulmiera vytáhnout, co je to terapie číslo třináct, ale marně. Zděšený Berlot chce okamžitě i s Charlottou opustit ústav. Ředitel ho však odkáže na řád ústavu, podle kterého jsou pacienti propouštěni jen do osmi hodin ráno. Berlot jde v noci vyhledat Charlottu, ale ta není ve svém pokoji. Berlot ji hledá, ale marně. Zajde i do sklepení pod ústavem. Tam mu, uvězněn v jedné z kobek, dr. Murlloppe vyčítá, že se nechal zmanipulovat tou děvkou Charlottou a ukazuje mu svoji zafačovanou hlavu, kde skrze obvazy prosakuje v místech očí krev. (Terapie číslo deset.) Vzadu v temném koutu leží nehybný Markýz, oběť terapie číslo třináct. Zoufalý Berlot nakonec nalezne Charlottu v jednom pokoji jak s Coulmierem praktikují jakýsi sado-masochistický akt pomocí nějaké rafinované orientální pomůcky, dovezené právě zvláštním kurýrem z Paříže. Zoufalý a zklamaný Berlot se zamkne ve svém pokoji. A tu přichází zase onen neodbytný sen, který končí opět demolicí pokoje. Dr. Coulmiere posílá tentokrát skutečné dozorce (jako by vypadli z oka těm ze snu), kteří řádícímu Berlotovi nasadí svěrací kazajku. Probouzející se Berlot už jen slyší jak mu dr. Coulmiere říká: „Milý příteli, zdá se, že je vážně narušena vaše životní rovnováha. Vaše tělo se začalo příliš roztahovat na úkor vaší duše a duše trpí …ale nezoufejte … já vás vyléčím. Začneme pěkně od začátku (k dozorcům) nasaďte terapii číslo jedna.“



ROZHOVOR S JANEM TŘÍSKOU, (Markýz)

Ve filmu hrajete postavu Markýze, inspirovanou Markýzem de Sade. Jak byste ji charakterizoval?
Excentrický skeptický filozof. Pořadatel orgií a veselý kumpán. Blázen. Anebo ne? Divák tohoto filmu, si musí rozhodnout sám, kdo je blázen a kdo ne.

Přesto, že žijete ve Spojených státech, jste jedním z nejobsazovanějších českých herců. Dokážete odhadnout v čem tkví Váš úspěch? Podle čeho si nabídky vybíráte a čím Vás oslovila tato?
S tím 'nej' to trošku přeháníte. Věřte mi, že bych rád pracoval i víc. Ale nemám na to žádný vliv. Jsem "gun for hire", jak se říká. Člověk k najmutí. Kočovný komediant. Scénář rozhoduje vše. To ale neříkám nic nového.

Role Markýze byla Vaše první spolupráce s Janem Švankmajerem. Sledoval jste předtím jeho tvorbu?
Nejenom, že znám všechny Švankmajerovy filmy. Znám také Honzu téměř padesát let. Na začátku sedmdesátých let, v hrozných dobách normalizace, jsme se vídali téměř denně. Chodil jsem s dětmi na procházku na hradčanský Nový Svět, kde Honza bydlel a bydli dodnes. Na plácku před jeho domem jsme tlumenými hlasy komentovali dobu a ohlíželi se pres rameno, jestli nás někdo neslyší. Posléze jsem do Nového Světa - Ameriky utekl. Po třiceti letech mne obsadil do filmu "Šílení". Z čehož vidíte, že se vyplatí mít trpělivost.

Byla spolupráce s ním pro Vás v něčem specifická?
Ničím nezkalená radost. Švankmajer stojí za rachotící antikvární kamerou vyrobenou v roce 1949 a dorozumívá se pouze úsměvem. Laskavým a uklidňujícím. Pak ironickým a cynickým. Jindy ďábelsky hříšným. Na vysvětlení mu stačí jen pár slov. Jenom špatný dirigent prosí: “Pozounisté hrajte to jako když vlny naráží na skálu v Pacifiku”. Pozounisté by se mu vysmáli. Opravdový Maestro zaklepe na pult a řekne: “Pozouny, osm taktu po čísle G7 - je staccato a forte!” Takový režisér je Jan Švankmajer.

Co pro Vás bylo při natáčení nejnáročnější?
Byla to procházka jarním parkem - i uprostřed nevlídné zimy s krátkými černými dny, v polorozbořených zámeckých interiérech.

S Aňou Geislerovou, Pavlem Liškou nebo Jaroslavem Duškem jste se nesetkal poprvé. Pracujete rád s lidmi, které již máte „prověřené“ nebo Vás baví potkávat nové lidí. Jak tomu bylo v tomto případě?
Geislerka, Lišák a Jarda Dušek jsou milí lidé a výborní kolegové. I když Aňa je z nich definitivně nejhezčí. V dlouhých dobách čekání na příští záběr je příjemné promluvit s blízkým člověkem. Ale nemyslím, že úspěšná spolupráce ve filmu je závislá jen na přátelství. I s lidmi, kteří se omezí jen na "dobré jitro" a "dobrou noc", můžete dosáhnout dobrých výsledku. Je to jako v tenise. Úspěšný je ten, kdo vám vrátí zpátky míč.

Hlavním prostředím filmu Šílení je blázinec a téma tenké hranice mezi normálností a psychickou poruchou. Jan Švankmajer tento film označuje jako alegorii současného světa a blázinec je jeho výstižnou kulisou. Ocitl jste se někdy v situaci, která by Vás nutila o této křehké hranici přemýšlet?
Švankmajerův skeptický scénář je brilantní. Nicméně, snažím se chodit po té slunné straně ulice, jak se říká. Snažím se byt pozitivní a věřit, že dobro zvítězí.

Jaké jste měl léto?
Měl jsem jeden divadelní plán, leč sešlo z něho. Pak jsem se více než půl roku učil roli do dobového filmu "Coyote Hole", který se po několika odkladech, měl začít točit 6. září ve státě Nevada. Už tam byly postavené dekorace. Najednou mi zavolali, že celý projekt byl zrušen. Ach, jo. Celé tohle neúspěšné léto zachránila moje starší dcera: 26. července, na "Svatá Anna Chladna z Rána", porodila ve státě Minnesota - chlapečka Augusta.

Kde se mohou diváci v Čechách na Vás těšit? Přijedete film v listopadu uvést na premiéru? A máte zde nějaké další plány – film, divadlo apod.?
Moc rad bych přiletěl na premiéru. Mel jsem jeden divadelní plán, ale sešlo z něho. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Přijímám to bez hořkosti. Třeba přijde něco jiného. Chtěl bych pokračovat v sérii koncertu na kterých recituji celý Machův "Máj". Mezi jednotlivými zpěvy klavírista Jan Jiraský hraje Fibichovy "Nálady, dojmy a vzpomínky". Koncert byl vlídně přijat na loňském Pražském jaru a v řadě českých měst. Máchova temně romantická báseň mne nepřestává fascinovat.



ROZHOVOR S PAVLEM LIŠKOU, (Jean Berlot)

Ve filmu hrajete postavu Berlota, chráněnce Markýze. Můžete postavu představit? Kdo je Berlot?
Snad obyčejný mladý citlivý muž, čerstvý sirotek, žijící začátkem 19.století v chudičkém domě v Lormes. Chtěl by studovat medicínu, ale nemá na studium prostředky. Dokonce si myslím, že je ještě panic. Ta role mi v něčem připomíná roli Františka z Návratu idiota, nejde o charakter nebo o postavu jako takovou, v tom jsou jiní. Jde o to, jak a proč se v tom filmu ta postava objevuje. A podle mě je tam jen proto, aby se teprve to hlavní, o čem ten film je, mohlo odehrát. Aby se ten příběh mohl ocitnout v těch podivných místech, aby se tam mohli zjevit ty prapodivný postavy v čele s Markýzem a především aby se mohli vyslovit ty provokativní myšlenky a otázky. A aby ty myšlenky měli toho klasického konzervativního oponenta, aby se divák měl případně kam přidat. A v obou případech, ač se vlastně může zdát Berlot postavou hlavní, ani tak o něj nejde. Jde o to co se všechno spustí kolem. A jde o to, to spustit. Berlot pak už jen celý film zírá, spolu s divákem, cože se to děje. V něčem mi to připomnělo jak a proč si Saša Gedeon vypůjčil od Dostojevskýho postavu Idiota, potřeboval mít čistý oči, kterýma se dívá.

Čím Vás tahle role oslovila? Rozmýšlel jste se dlouho, zda ji přijmete?
Jednak mě teda oslovilo to téma a žánr, navíc taky to je vlastně svým způsobem dobovka, ale hlavně, to všechno ve spojení s panem Švankmajerem. Nebylo o čem přemýšlet, byl jsem za to šťastný.

Jak se Vám líbila spolupráce s Janem Švankmajerem? Znal jste tvorbu Jana Švankmajera již předtím? V čem byla spolupráce specifická oproti jiným režisérům?
Samozřejmě jsem pana Švankmajera znal, neviděl jsem od něj všechno, ale některé věci si pamatuju ještě z dětství a to jsou takový ty intenzivní prazážitky, kdy člověk neví proč, a který má tak pod kůží. A ta práce byla hodně specifická. Myslím, že jak pan Švankmajer postupem času přechází z animace, vlastně z dokonalých loutek, k živýmu nedokonalýmu herci, pracuje s ním tak trochu jako s dokonalou loutkou. To znamená, že když potřebuje, aby herec zařval v hrůze a děsu „Panebože, já nechci, proboha nééé!!!“, a protože má scény hodně rozzáběrované a hodně prostříhává a potřebuje, a on to dopředu ví, z té věty pouze „.. nechci, prob..“, tak po vás chce zahrát pouze toto. Ono to taky teda, na druhou stranu musím říct, šetří materiál, no ale zvykl jsem si. Zároveň ale musím vážně říct, že on nedává zbytečný nějaký hlubokomyslný připomínky a přitom si tu jemnou psychologickou hranici uhlídá. Já říkám, že on je režisér praktik. On je vám schopný říct, když máte detail a potřebuje, abyste byl vzteklej a nepříčetnej, že potřebuje aby vaše hlava byla vzteklá, potřebuje prostě do záběru vzteklou hlavu.

Berlot je chráněncem Markýze, kterého hraje Jan Tříska. Jaký je herecký partner?
No tady musím použít takový to slovo, který mi ale jinak, tak nějak divně zní. Tady to je ale přesný… Jan Tříska je totiž profesionál. Až nějak moc bych i řekl, teda to na ten můj, takový ten, teda taky možná až moc, volný přístup na věc. Je na sebe strašně přísný a totéž vyžaduje po svém okolí. Slyšel jsem o něm, že je na place někdy nepříjemný a že to s ním mají někdy jeho herečtí partneři těžký. Přesto, že mě se nic takovýho nestalo, tomu i docela věřím. Pro mě hraní s ním, pokud k tomu u pana Švankmajera došlo, bylo úžasným zážitkem. Bavilo mě ho poslouchat, vyptával jsem se na Ameriku, nejen co se týká tý naší branže, to je taky hrozný slovo, ale vůbec. Jsem rád, že jsem ho poznal.

Vaši postavu často pronásleduje chronický zlý sen, který po probuzení končí demolicí pokoje. Děsí Vás v životě něco?
Děsí. Jsem labilní člověk, takže někdy mě děsí, co si přečtu v novinách, cože se to na tom světě děje a někdy mě děsí jen když je zataženo a zima a takový to divný světlo.

Co pro Vás bylo při natáčení nejnáročnější a co Vás naopak nejvíc bavilo?
Nejtěžší bylo asi si zvyknout na to, že skoro celej ten film, je vaším jediným hereckým partnerem kamera. Když jsem točil první velkej, třístránkový, dialog s Markýzem a nasedal jsem do kočáru, ptal jsem se Švankmajera, kde je ten Tříska a on mi jen řekl, že on ho točí zítra. Ale vlastně myslim, že ani to nebyl brzy žádnej velkej problém. To natáčení byla pro mě obrovská radost, velká zkušenost a hlavně jsem rád, že jsem se potkal s panem Švankmajerem.

Hlavním prostředím filmu Šílení je blázinec a téma tenké hranice mezi normálností a psychickou poruchou. Jan Švankmajer tento film označuje jako alegorii současného světa a blázinec je jeho výstižnou kulisou. Ocitl jste se někdy v situaci, která by Vás nutila o této křehké hranici přemýšlet? A co soudíte o dnešním světě?
Jan Švankmajer ten film nazval filosofickým hororem a myslim, že výstižně. Ty myšlenky a otázky, který ten film otevírá nejsou dodnes zodpovězeny ani pro mě samotného. O té hranici normálnosti přemýšlím celkem často, ono už to naše zaměstnání má k tomu blízko. Ale ten film je mnohem obecnější. My jsme na dnešní civilizaci zvyklí, nám připadají nenormální věci normální. A naopak. A to se týká všeho kam se podíváte. Mě se to teď týkalo například při porodu, teda mé ženy, našeho dítěte. Museli jsme odjet rodit až do Vrchlabí, aby žena mohla rodit, jak cítí.

Co Vás teď nejvíce zaměstnává a jaké máte plány?
No teď máme to mimino, no.



ROZHOVOR S JAROSLAVEM DUŠEKEM, (Dr. Murlloppe)

Ve filmu hrajete postavu dr. Murlloppa. O koho se jedná? A jak postavu vnímáte Vy?
Je to trochu šílený psychiatr, anebo možná šílenec, který se za psychiatra vydává, možná to byl původně dobrý psychiatr, který postupně zešílel, anebo je to od počátku naprostý šílenec, kterého za psychiatra omylem považují ostatní… Sám nevím.

Čím Vás tahle role oslovila? Podle čeho si role vybíráte?
Mě oslovili Jaromír Kallista a Jan Švankmajer. A to stačilo.

Znal jste se s Janem Švankmajerem už předtím? Jak se Vám s ním spolupracovalo?
Znal jsem jeho filmy, které obdivuji a některé i miluji. Spolupracovalo se mi s ním tuze ladně, neboť ví, co chce, natolik jistě, že nepotřebuje nikomu nic dokazovat. A to je úlevné.

Ve filmu se setkáváte s Janem Třískou, Pavlem Liškou, Annou Geislerovou. Se všemi jste již několikrát pracoval na jiných filmech. Spolupracujete rád s lidmi, které již znáte nebo naopak rád poznáváte nové spolupracovníky?
Platí obojí.

Dr. Murlloppe spolu s Markýzem vedli vzpouru bláznů a skutečného ředitele dr. Coulmiera a všechny dozorce zavřeli do kobek blázince, aby se sami ujali vedení blázince. Nemáte někdy pocit, že se podobné věci stávají i v současném světě?
Nejen v současném, ale i ve všech paralelních. Je to už snad takový zvyk. Ale cítím, že se to brzy změní.

Co pro Vás bylo při natáčení nejnáročnější a co Vás naopak nejvíc bavilo?
Mně to celé bavilo. Nejnáročnější pro mě bylo dobře vyjít se slepicemi.

Hlavním prostředím filmu Šílení je blázinec a téma tenké hranice mezi normálností a psychickou poruchou. Jan Švankmajer tento film označuje jako alegorii současného světa a blázinec je jeho výstižnou kulisou. Ocitl jste se někdy v situaci, která by Vás nutila o této křehké hranici přemýšlet?
V podstatě nedělám nic jiného.



ROZHOVOR S ANNOU GEISLEROVOU, (Charlotta)

Ve filmu hrajete postavu mladé dívky Charlotty. Můžete ji představit?
Charlottka je blázen.nebezpečná osůbka která věří všem svým lžím a tudíž se stale cítí obětí, ačkoliv je spíš strůjcem katastrof. A trochu nymfomanka a potřebuje k tomu trochu divadýlko..

Čím Vás tahle role oslovila? Rozmýšlela jste se dlouho, zda ji přijmete?
Oslovil mě celý scénář, ale rozhodovala jsem se celkem dlouho, protože nabídka přišla ani ne dva měsíce po porodu. Měla jsem obavy, aby natáčecí plán a prostředí nebyly pro mimino stresující. Ukázalo se, že je to na práci asi ten nejlepší miminí čas, protože Bruno jen spal a jedl.

Jak se Vám líbila spolupráce s Janem Švankmajerem? Znala jste práci Jana Švankmajera již předtím? V čem byla spolupráce specifická oproti jiným režisérům?
Neznat práci Jana Švankmajera? No to by bylo smutné. Samozřejmě, že jsem ji znala a považuji ji za solitérní klasiku českého filmu a i světového. Spolupráce byla jiná tím, že byla opravdu maximálně soustředěná, připravená a minimálně tápající. Švankmajer je osobnost s přirozenou, možná spíš až nadpřirozenou autoritou a je radost se od něj nechat vést, pevnou rukou. Některé postupy přitom byly netradiční. Téměř všechny dialogy se vedly s kamerou. Normálně se jí člověk očima vyhýbá , tady to bylo naopak a i ve velmi intimních dialozích.

Jedním z témat tohoto filmu, který jeho autor Jan Švankmajer označuje za filozofický horor, je absolutní svoboda, represe a manipulace. Jak je pro Vás důležitá svoboda a setkala jste se osobně s represí a manipulací?
Právě téma filmu mě úplně přesvědčilo o tom, že miminko musí zvládnout pár dní v karavanu, protože i pro něj si budu vždycky přát svobodu a volnost . Pro mě je ten scénář jistou formou výpovědi,nebo názoru, se kterým se plně ztotožňuji a tím že se na něm podílím dávám svůj hlas pro to, abychom se všichni měli na pozoru před manipulací s naším životem. Ať už s námi manipuluje leták ze supermarketu, ženský časopis a nebo vlídný kněz katolické církve.

Co pro Vás bylo při natáčení nejnáročnější a co Vás naopak nejvíc bavilo?
Nejnáročnější byly cesty na plac. Bruno nemá rád autosedačku, pak projít s holým zadkem před kamerou (to bych pro jiného režiséra nezvládla) a nejvíc mě bavilo úplně všechno.

Natáčelo se v době, kdy jste měla několikaměsíčního syna Bruna. Jak jste to zvládala?
Já s úzkostí, Bruno úplně v klidu a protože byl vždycky pár kroků od placu ve vytopeném krásném karavanu nebyla jsem od něj nikdy déle než hodinku. Pan producent nás tam opravdu rozmazlil.

Co Vás teď nejvíce zaměstnává a jaké máte plány?
Plánuji dát divákům oddech a přestat na chvilku točit. Na malou chvilku. Muchlat se doma s Brunem, píct štrúdly, chválit muže a pak se zas vrhnou do práce. A samozřejmě nás čeká prosincová charita náš vyhlášený bazar mokré čtvrti! Letos potřetí .

Stručný popis filmu