Producent John Calley si román Dana Browna Šifra mistra Leonarda přečetl na popud ředitele studia Sony Howarda Stringera v době, kdy si kniha začínala razit cestu do žebříčků bestsellerů a pomalu se začínal rýsovat její nadcházející fenomenální úspěch. „Byl jsem z něj absolutně u vytržení, fascinoval mě. Byl to prvotřídní thriller,“ vzpomíná Calley. Ihned po jejím přečtení práva na knihu zakoupil.

V téže době se myšlenkou adaptovat tuto knihu do podoby celovečerního filmu začali zabývat také producent Brian Grazer a režisér/producent Ron Howard, které kromě mnoha společných projektů spojuje také firma Imagine Entertainment.

Grazera na knize zaujaly především její hlavní tematické motivy. „Nejen, že to bylo zábavné a vzrušující čtení, ale kniha pojednávala o velmi závažných tématech, která upoutala mou pozornost. Stavěla do kontrastu skutečné a smyšlené dějiny, což mi přišlo velmi vzrušující a podmanivé.“ Když Grazer s Howardem zjistili, že práva již zakoupil Calley, oslovili jej se svými vlastními představami o filmovém zpracování knihy a vzájemná dohoda byla na světě.

„Knihu jsem objevil stejným způsobem jako většina ostatních lidí – díky přímému doporučení od někoho jiného. V případě této knížky to bylo extrémní. Čtenáře zaujala z mnoha různých důvodů a různými způsoby na ně dolehla,“ říká Howard.

Hlavním důvodem, proč se chtěl režie tohoto filmu zhostit, byla však jeho náklonnost k žánru dobrodružného thrilleru. „Tenhle příběh měl styl a všechny tradiční napínavé prvky, díky nimž může fungovat jako výpravný film,“ říká Howard. „Nejdříve v divákovi vzbudí dojem, že se ubírá určitým směrem, ale pak jej nejednou překvapí. Proto ten příběh, který Dan Brown vymyslel, dokázal čtenáře tak upoutat. Tváří se jako obvyklý mysteriózní thriller, ale pak v něm začne docházet k fascinujícím zvratům.“

Howard považoval za jasnou volbu na scénáristický post Akivu Goldsmana, s nímž už dříve spolupracoval na filmech Čistá duše a Těžká váha. Sám Goldsman přiznává, že představa adaptace Brownova literárního fenoménu do podoby scénáře jej vzhledem k tomu, kolik čtenářů si při jejím čtení vytvořilo svou vlastní vizi, poněkud děsila. „Kniha mě zcela uchvátila, ale neměl jsem sebemenší představu, jak ji adaptovat, protože je to velmi komplexní a promyšlený dějový labyrint,“ přiznává Goldsman. „Měl jsem nutkání tu nabídku odmítnout. Ale pak jsem si s Ronem sedl a zjistil, že jeho představy jsou naprosto jasné, což mi dodalo dostatek sebevědomí na to, abych to přece jen zkusil.“

Během práce na scénáři se filmaři s Brownem často scházeli. „Dan byl po celou dobu naprosto přístupný a ochotně s námi spolupracoval – i s vědomím, že scénář nebude doslovnou adaptací knihy,“ vzpomíná Howard. „Věděl, že jej musíme trochu změnit. Ale byl pro nás opravdu nepostradatelným pomocníkem – pomohl nám interpretovat některé věci a přispěl mnoha poznatky, o nichž se dočetl nebo dozvěděl teprve po dopsání knihy. Náš film je tedy do jisté míry aktualizovanou a dodatečně okomentovanou verzí knihy.“

Když byl Goldsmanův scénář hotov, čekal filmaře další náročný úkol – sestavit herecké obsazení, které by dokázalo ztělesnit všechny zajímavé postavy románu a propůjčit jim vlastní osobitost.

Tom Hanks byl součástí projektu téměř od samého počátku. Přestože s Howardem v posledních několika letech na žádném filmu nespolupracoval, zůstali v těsném kontaktu. „Langdona žene kupředu zvědavost – fascinují ho detaily a dychtivě se snaží najít a pochopit pravdu. Má také úžasně suchý smysl pro humor. Tom je velice chytrý a svět okolo jej rovněž fascinuje. S jeho obsazením jsem neváhal, protože jsem věděl, že beru na palubu velice inteligentního a užitečného spolupracovníka,“ říká Howard.

„Langdon má docela rozsáhlé vědomosti, týkající se různých tajemných věcí, které jsou pro něj fascinující,“ říká Hanks, kterého k filmu přilákala možnost spolupracovat s Howardem a zahrát si postavu, která se od jeho předcházejících rolí poměrně výrazně liší. „A na základě těchto vědomostí se mu podařilo vybudovat si velmi lukrativní kariéru. Dokáže vám vysvětlit, co znamenají tři značky na zdi jeskyně, jaký význam měly v době svého vzniku a jak byly vykládány později. Je to člověk, který neustále sleduje úplně všechno. Mezi všemi věcmi vidí nějakou souvislost.“

Role Sophie Neveu byla pro Rona Howarda stěžejní. „Jeden z motivů, které mě při čtení knihy velmi oslovily – a také jedna z věcí, okolo nichž jsem chtěl celý film vystavět – byla myšlenka o posvátnosti ženy,“ říká Howard. „Mám tři dcery a už 30 let mám za manželku ženu, která má velmi silnou osobnost, proto to pro mě bylo velmi důležité. To, čím Sophie prochází, je velmi zajímavé. Přítomnost tak silné ženské postavy, které se otevírají velká tajemství, na jejichž základě zjišťuje, kým ve skutečnosti je, přidává tomuto thrilleru pořádnou dávku napětí.“

Na casting bylo pozváno několik prominentních francouzských hereček, z nichž pak filmaři vybrali užší skupinu kandidátek, které letěly do Los Angeles na zkoušky s Tomem Hanksem. Audrey Tautou, která předtím hrála pouze v jediném anglicky mluveném filmu (Špína Londýna), měla na přípravu nejméně času, ale i tak filmaře ihned okouzlila. „Působí tajemně i přístupně zároveň,“ dodává Ron Howard.

Další důležitou postavou je Teabing. „Teabing, který oplývá spoustou tajemství, je hnacím motorem knihy i filmu. Tenhle vládce loutek má na svědomí většinu toho, co se děje,“ říká Goldsman.

„Našlo by se více skvělých britských herců, kteří by se role Sira Leigha Teabinga dokázalo zhostit, ale po setkání se Ianem jsem ihned věděl, že se nám bude skvěle spolupracovat a že v jeho podání bude postava velmi pozoruhodná. A ukázalo se, že jsem měl pravdu,“ říká Howard.

Roli Silase, patrně nejbizarnější postavy z Brownova románu, se filmařům podařilo obsadit až jako poslední. Přestože se Howard v rámci konkurzů setkal se spoustou herců, pokaždé měl pocit, že v jejich podání něco zásadního postrádá. S Paulem Bettanym, který roli nakonec získal, v minulosti spolupracoval již na oscarovém dramatu Čistá duše a velmi si oblíbil jeho roli ve filmu Nejlepší gangster, která podle něj skvěle demonstrovala obrovský herecký rozsah a sílu jeho projevu.

Bettany se usilovně snažil dát své postavě lidský rozměr: „Silas je naprosto odcizený jedinec, který zoufale potřebuje nějakou otcovskou figuru. Aringarosa je prvním člověkem, který se k němu chová hezky – naneštěstí však zneužívá Silasovu poškozenou psychiku jako zbraň. Jeho otec mu říkal ‚duch‘ a Silas skončili ve vězení, protože ho zabil. Pak ale potká Aringarosu a znenadání nachází smysl své existence.“

Jean Reno, který v minulosti pracoval pro změnu s producentem Johnem Calleym, si střihnul roli Bézua Fachea, jehož čeká trpké zklamání v důsledku nalomené důvěry v Aringarosu. „Zapletl se do toho jen díky tomu, že opravdu v něco věří,“ vysvětluje Reno. „Především je ale policajt a snaží se dělat dobře svou práci.“ Není bez zajímavosti, že role byla Renovi šita na míru nikoliv v době, kdy vznikal scénář, ale už při samotném psaní knihy. „Když jsem zjistil, že Dan Brown tuhle postavu vytvořil podle mě, cítil jsem se velice poctěn. Tím pro mě tato role dostala ještě větší smysl.“

Alfred Molina byl do role Aringarosy obsazen v době, kdy pracoval na filmu As You Like It, v němž si zahrál s Howardovou dcerou Bryce Dallas Howard. Sám herec podotýká, že možnost vyladit ještě před začátkem natáčení všechny scény s režisérem a scénáristou pro něj byla velmi přínosná. „Sedli jsme si společně nad scénář, postupně jsme procházeli scény, v nichž hraju, a dolaďovali jsme všechny detaily. Radili jsme se, jak ten příběh pomocí mé postavy co nejlépe odvyprávět,“ vysvětluje herec.

Film se natáčel ve spoustě exteriérů po celé Evropě a ve studiích Pinewood a Shepperton, kde filmaři postavili několik scén.

Přestože produkce dostala příležitost natáčet v pařížském Louvru, museli filmaři postavit některé jeho části i ve studiu, aby mohly náročnější scény vznikat zcela pod kontrolou a bez obav z poškození uměleckých děl nevyčíslitelné hodnoty. Úkol zreplikovat prostory v Pinewood Studios poblíž Londýna připadl hlavnímu výtvarníkovi Allanovi Cameronovi. „Věděl jsem už od začátku, že část Louvru bude třeba postavit ve studiu,“ říká Cameron. „Když jsme ale dorazili do skutečného Louvru, měli jsme velké obavy, že poškodíme podlahu nebo některý z cenných obrazů – proto jsme se po několika návštěvách Paříže rozhodli, že raději ve studiu zreplikujeme trochu větší část, což pro mě bylo z pohledu výtvarníka samozřejmě mnohem zajímavější. Náš filmový malíř James Gemmill musel podle skutečných předloh z Louvru namalovat 150 obrazů. Měli jsme dokonce vzorník různých druhů mramorů, abychom mohli vybrat ten, který je v Louvru okolo podlažních lišt a oken. Dřevo na podlaze pak vyrobil tesař s použitím takového dýhování, aby se co nejvíce blížilo obkladům na podlaze ve skutečné galerii.“

Všechny obrazy, z nichž dělali filmaři reprodukce, byly digitálně vyfotografovány, zvětšeny a poté přemalovány. V některých případech byly dokonce promítány na zeď a Gemmill je nakreslil na čisté plátno. „James je všechny nakreslil jako původní obrazy. Ví spoustu věcí o glazurování a používá techniky k imitaci prasklin, takže povrchová úprava obrazů působí velice realisticky,“ říká Cameron.

„Snažil jsem se klást na povrch zvláštní důraz,“ vysvětluje Gemmill. „Nemohli jsme malovat přesně takovými metodami, jakými vznikaly původní obrazy, ale díky tomu, že jsme se dali záležet na povrchu, jsme dosáhli stejného výsledku. V tom je ten rozdíl – když se díváte na film, poznáte, jestli je ten obraz pouze vytištěný nebo namalovaný. V okamžiku, kdy se od něj odráží světlo, je povrch docela zřetelně vidět, takže bylo třeba to udělat správně.“

Produkce během natáčení postupně navštívila Paříž, Anglii a Maltu, přičemž se podívala na místa, která patří k nejzajímavějším historickým kulturním památkám v Evropě. „Byli jsme na spoustě historicky významných míst, o kterých kniha pojednává. Museli jsme prolézat různými malinkatými dveřmi a klekat si na hodně tvrdých podlahách. Nepochybně mi to však pomohlo ztvárnit Roberta Langdona o to věrohodněji. Bylo to opravdu něco jiného než každý den dojíždět do hollywoodského studia a hlásit se na scéně č. 6,“ pochvaluje si práci v terénu Tom Hanks.

Úvodní scény, které sestávají z promyšlené a vzrušující honičky v oblíbených autíčkách Smart, byly natočeny v Paříži. Po nich se produkce přesunula na honosný zámek Château de Villette poblíž Versailles. Filmaři dostali také výjimečnou možnost natáčet po skončení návštěvních hodin v samotném Louvru. „Je to jako sestoupit do jeskyně, svítit okolo baterkou a objevovat ty úžasné přírodní formace. Když jste v Louvru sami, cítíte se jako v jeskyni plné pokladů, které vytvořil člověk,“ říká Howard.

Později zavádí příběh filmu hrdiny do chrámu Temple Church, který leží mezi Fleet Street a řekou Temží, na Westministerské opatství a do Rosslynské kaple ve Skotsku. Zatímco scény z blízkosti opatství vznikly skutečně na místě, jeho interiéry filmaři natočili v Lincolnově katedrále, která leží tři hodiny severně od Londýna.

Natáčení u Westministerského opatství, které patří k nejoblíbenějším turistickým atrakcím v Londýně, je z logistického hlediska dokonalou noční můrou. Jak už se ale v případě tohoto filmu stalo téměř pravidlem, okolostojící lidé nebyli ani tak rozmrzelí z uzavřených komunikací, jako spíše zvědaví, co se bude dít. A v tomto konkrétním případě se dokonce stali komparzisty. „Natáčeli jsme scény, v jejichž průběhu celý film vrcholí, a na ty davy přihlížejících lidí, které jsme nemohli nijak ovládat, zahnat a dokonce ani dostat ze záběru, asi nikdy nezapomenu,“ říká Ron Howard. „Nezbývalo nám, než najít způsob, jak je do filmu zakomponovat, a v tom okamžiku jsem si říkal: ‚To bude katastrofa.‘ Když jsme ale požádali dav o spolupráci, vyšel nám vstříc. Trochu pršelo, ale ne zas tak, aby to bylo ve filmu poznat. Scéna začínala za úplného sucha, takže jsem je požádal, jestli by nemohli i navzdory tomu, že na ně prší, na chvíli složit deštníky – a poslechli. Také jsme je požádali, aby nefotili s bleskem a nepřekřikovali herce během dialogů. Spolupracovali s námi a po každém záběru hercům tleskali. Ten den jsme měli možnost poznat, co je to prvotřídní anglické chování.“