zavřít

Dlouhý popis filmu

Interview s Michaelem Moorem
Proč dělat film o zdravotnictví? Všichni dávno ví, že nestojí za nic.
Před začátkem natáčení jsem řekl svým spolupracovníkům, že nemusíme marnit čas dokazováním faktu, že zdravotnictví je na tom špatně. To je jako točit film, který odhaluje, že Bush je mizerný prezident.

Jak vás tohle téma vlastně napadlo?
Začali jsme se tím zabývat v roce 1999. Dokonce jsem natočil nějaký materiál. Měl jsem pořad v televizi, jmenovalo se to The Awful Truth. První epizodu jsme natáčeli s mužem, kterému nechtěla pojišťovna zaplatil transplantaci. Brzy po odvysílání pojišťovna změnila názor. Napadlo nás udělat z toho celý film. Vzít deset lidí, každému dát 10 minut a zkusit jim zachránit život. Pak se stala ta věc v Columbine a projekt šel stranou. Potom začala válka v Iráku a bylo potřeba se k tomu vyjádřit.

Před natáčením jste požádal čtenáře Vaší webové stránky, aby Vám napsali svoje hororové zkušenosti se zdravotnictvím. Jaké téma bylo nejčastější?
Byla to frustrace z byrokracie, která tam je prostě proto, aby bylo velice obtížné získat pomoc nebo pokrýt náklady za lékařské úkony. A to i když lidé nebo firmy finančně přispívají do zdravotnického systému. Jeden z velkých mýtů je, že v soukromých společnostech je méně papírování a byrokracie a že jsou tím pádem efektivnější. Ovšem opak je pravdou. Firmy v oblasti zdravotnictví vynakládají okolo 25% svých nákladů na administrativu. Státem provozované společnosti Medicare a Medicaid naproti tomu utrácejí za papírování jen 3% svých výdajů.

Četl jste tisíce příběhů Vašich čtenářů, jak na Vás zapůsobily?
To je složité. Lidé říkají: „Když mi nepomůžou, umřu“ nebo „Moje matka umírá...“. Cítíte se bezmocní a tohle zasáhlo každého, kdo na filmu pracoval. Taky jsme věděli, že většina filmu nebude o těchto smutných příbězích, ale spíše o tom, jak by jejich život vypadal, kdyby žili třeba v Kanadě. Někteří z nich přitom žijí jen pár mil od hranic.

Kdo stojí za nepořádkem ve zdravotnictví? Vláda, výrobci léků nebo někdo další?
Chyba je v systému samotném. Z velké části je totiž založena na maximalizaci zisku. Když jde o zdraví, neměl by v tom hrát roli zisk. Kdyby někdo tvrdil, že školství by mělo být ziskové, mysleli by si všichni, že spadl z Marsu. Se zdravotnictvím by to mělo být stejně a v mnoha zemích to tak je.

Prací na filmu SiCKO jste strávil více než rok. Jaké jsou podle vás tři nejdůležitější věci, které by mohly změnit zdravotnictví k lepšímu?
Nejvíce by pomohlo eliminovat soukromé zdravotní pojišťovny. To je největší překážka pokud chcete, aby se vám dostalo péče, kterou potřebujete a když ji potřebujete. Za druhé: farmaceutické společnosti by měly podléhat regulaci. Řada lidí potřebuje léky, prostě aby přežili. Prodávat je za přemrštěné ceny znamená, že si je řada z nich nemůže dovolit. To je prakticky zločin. Nakonec se musíme změnit i my samotní, lidé a pacienti. Zdravotnictví by mělo být v rukou lidí, podobně jako Policie nebo Hasiči. Měli bychom být aktivnější a uvažovat o sobě více jako o součásti společnosti než pouze o sobě, pokud jde o zdravotnictví.

Když točíte film, musí být produkce pojištěna, jak to šlo v případě filmu SiCKO?
To si asi dokážete představit. Když točíte film o pojišťovnictví, není zrovna lehké získat pojistku. Pojišťovny se do toho zrovna nehrnuly. Bylo možné získat zdravotní pojistku pro každého, ale s pojistkou produkce filmu (tzv. Production Insurance), která pokrývá chyby a nedbalost, to byl oříšek. Každá větší pojišťovna nás odmítla.

Měly některé z příběhů z filmu šťastný konec?
Ano. Několik jich to nevzdalo a přinutili svou pojišťovnu udělat správnou věc. Ti se pak dočkali určité úlevy. Laura, které nechtěli zaplatit ambulanci, prostě nebrala Ne jako odpověď a její pojišťovna Blue Cross nakonec povolila. Lidé, které odmítli zdravotně pojistit, protože byli „příliš štíhlí“ nebo „příliš tlustí“ nakonec našli pojišťovnu, která je vzala. Maria Watanabe získala soudem jen minimální pomoc a odvolává se. Její právník to vidí optimisticky. Pointa je ovšem v tom, proč musí lidé vynaložit takové úsilí aby se jim dostalo zdravotní péče. Jak dlouho nám ještě potrvá, než přijdeme na to, že nárok na zdravotnickou pomoc patří mezi lidská práva?

Narozdíl od vašich předchozích filmů jste tentokrát natáčel i v zahraničí. Jaké to bylo a co jste tam objevil?
Otevřelo nám to oči, bylo to osvěžující a zároveň lehce depresivní. Neustále nás překvapovaly nové věci. Mysleli jsme si, že známe naše téma dobře, ale na každém rohu čekalo překvapení. Jako Američany nás napadalo, že když jsme z nejbohatší země světa, proč taky nemáme zdravotnictví zadarmo? To bylo frustrující. Celkově mi to připomnělo, jak je důležité jet se podívat ven. Kolem 80% Američanů ani nemá pas, takže se nikdy nepodívají jak věci vypadají ve světě. Ignorance je vždycky ke škodě, nemůžete udělat dobré rozhodnutí pokud nemáte všechny informace. Tak to ale chodí v našem běžném životě i v našem politickém životě.

Politici, zájmové skupiny a velké firmy často útočí na vaše filmy. Kdo se ozve tentokrát?
Komu jdou zisky ze zdravotnictví, tomu se SiCKO líbit nebude. Na druhé straně je možné, že film bude mít dopad na širší spektrum publika, než moje předešlé filmy. Prostě protože lidé se o tohle téma zajímají nezávisle na svých politických postojích.

O produkci SiCKO
SiCKO má svůj prapůvod téměř o dekádu zpět, v roce 1999. Michael Moore tehdy natočil premiérovou epizodu televizního pořadu The Awful Truth. Šlo o umírajícího muže jménem Chris Donahue, který bojoval s pojišťovnou která mu odmítla transplantaci slinivky. Po sedmi letech, kdy Donahue platil pojistku společnosti Humana, mu tato odmítla zaplatit operaci, která by mu zachránila život. Po intervenci Michela Moora pojišťovna změnila názor, aby se vyhnula hrozící PR katastrofě. Po odbočkách k Oscarovému® Bowling for Columbine a divácky úspěšnému Fahrenheit 9/11 se Moore vrací k tématu zdravotnictví.

Jakmile se rozšířila zpráva, že Moore točí o zdravotnictví, propukl neklid v korporacích, kterým z něj plynou zisky. Ken Johnson, představitel sdružení Pharmaceutical Researchers & Manufacturers of America, řekl novinářům, že šéfové firem si rvali vlasy. Farmaceutické firmy uvalily embargo na informace. Varovné oběžníky byly rozeslány zaměstnancům nejméně šesti významných firem, aby se měly na pozoru před Moorem a jeho štábem. „Na našich internetových novinách jsme uveřejnili článek, že Moore se chystá točit – takže pokud uvidíte ošuntělého chlápka s baseballovou čepicí, víte o koho jde“ řekl mluvčí společnosti Pfizer. Reportér televize CNBC Mike Huckman točil koncem loňského roku reportáž z kongresu farmaceutických společností a vyjádřil se, že stupeň paranoie tu byl velmi vysoký. Nervozitu na kongresu označil za „Michael Moore efekt“.

Nicméně od začátku projektu se chtěl Moore zaměřit stejně na oběti jako na viníky. V únoru 2006 zveřejnil na svém webu výzvu, aby mu čtenáři popsali své hororové zážitky se zdravotnictvím. Ve své výzvě mimo jiné psal: „Chcete, abych se dověděl čím jste prošli se svou pojišťovnou? Nebo jaké to je žít bez pojistky? Nebo jak vás nemocnice a doktoři nechtějí léčit (a pokud ano, jak vás z vás oškubají kůži)? Pokud jste doplatili na tento nenasytný systém a pokud vám nebo vašim blízkým způsobil utrpení a zármutek, dejte mi vědět.“ Moore netušil, co dělá. Jen za první týden totiž přišlo více než 25000 odpovědí.

Donna Smith přežila rakovinu a když se dověděla o výzvě Michaela Moorea, rozhodla se na ni reagovat. „Napsala jsem mu poměrně krátký email, tak dva tři odstavce. Popravdě jsem ani moc nečekala, že z toho něco bude.“ Její muž trpí srdeční chorobou, která je stojí na léčení tolik ,že byli nuceni prodat všechen majetek a odstěhovat se do suterénu domu jejich dcery. „Do toho mailu jsem se vybrečela, byla jsem naší situací frustrovaná. Byla to přece jen šance, že nás někdo vyslechne. Hráli jsme podle pravidel, platit řádně pojistné byla pro nás vždy priorita – a přesto jsme na mizině. Fakt, že nám Michael naslouchal a zviditelnil problém, který trápí miliony Američanů, nám vrátilo důstojnost, něco v co jsme už nedoufali a léta nepocítili.“

Filmaři udělali důležité rozhodnutí: zaměřit se na určitou oblast zdravotnického systému namísto pokoušet se postihnout všechny problémy. Součástí zdravotnického systému jsou farmaceutické firmy, nemocnice a privátní pojišťovny. I když mají farmaceutické firmy obrovské zisky a neváhají financovat politiky, filmaři je vnímali více méně jako nutné zlo. Léky nakonec můžou pacientům pomoci (i když jsou draze zaplacené). To samé se dá říci o nemocnicích. Prospěl by jim určitý stupeň regulace a mohly by být řízeny efektivněji, nicméně lidé je potřebují. Tato shovívavost se ale nevztahuje na třetí složku zdravotnického systému, tedy soukromé pojišťovny. Aby to filmaři zdůraznili, rozhodli se nezaměřovat se na zhruba 45 milionů nepojištěných Američanů, ale naopak na ty pojištěné, kterým to bohužel často není moc platné.

Příběhy ve filmu mluví samy za sebe. Chování pojišťoven lze v mnoha případech srovnávat se zabitím. Množství lidí z pojišťovnictví kontaktovalo Michael Moorea se svými zkušenostmi. Tyto společnosti vydělávají miliardy jednoduše odpíráním potřebné péče pacientům. Bývalí zaměstnanci pojišťoven často opakovali stejnou větu: „Říkali mi, že neodpíráme péči, ale že jen odmítáme platbu“.

U vchodu do studia byl umístěn velký nápis TOHLE JE KOMEDIE, aby připomínal deprimovanému štábu, na čem že to pracuje.

Natáčení začalo ve Spojených státech, několik štábů se rozjelo za pacienty. Pro dokreslení mizerné kondice amerického zdravotnictví ve srovnání se zbytkem civilizovaného světa se pak filmaři vydali do zahraničí. Navštívili Francii, Velkou Británii a Kanadu. Po 130 dnech natáčení měl Moore zdokumentováno velké množství příběhů. Pro porovnání, natáčení Fahrenheit 9/11 zabralo 38 dní. Celkem měli filmaři více než 500 hodin materiálu, což je nejvíce materiálu pro jeden projekt ze všech filmů Michaela Moorea. Pak nastal čas na opravdovou chirurgii, sestříhat obrovské množství materiálu do podoby filmu.

Moore doufá, že SiCKO neukáže jen kolabující zdravotnictví a nabízené alternativy jeho zlepšení, ale také filmařský vývoj tvůrce. „Fahrenheit 9/11 není jako Bowling for Columbine a SiCKO není jako Fahrenheit 9/11. Lidé od filmu očekávají něco, co je donutí smát se, plakat nebo přemýšlet. Chtějí něco čerstvého a ani já nemám v úmyslu dělat to samé dokola. Myslím, že někteří lidé budou filmem překvapeni.“

Moore shrnuje: „Věděl jsem, že tohle bude výzva. Není tu pouze jedna zlá společnost nebo jediný antagonista jako třeba Charlton Heston – je to celý systém. Bylo potřeba se do toho pustit jinak a také divák musí u tohoto filmu více přemýšlet, přistoupit k tomu aktivně. Není to prostě tak černobílé. Upřímně, nemůžu znovu a znovu chodit do schodů k vedení nějaké firmy a snažit se z nich vytlouct vyjádření k tomu a tomu. Ne že bych to neudělal, ale nebylo by to už zajímavé. V tomto filmu jsem nechtěl klepat na dveře mocných. Nechtěl jsem aby si diváci řekli, že Michael zase nakopal někomu zadek. Tentokrát ho musí nakopat sami, jedině tak se může zdravotní péče v USA zlepšit.“

Filmařův následující projekt se jmenuje Captain Mike Across America a sestává z materiálu natočeného během Mooreova turné po 60 amerických univerzitách a přibližuje to, co tvůrce označuje za vznik nové politické generace.

Stručný popis filmu