O produkci filmu
Seriózní muž je, podle výkonného producenta Roberta Grafa, příběhem, vyprávěným z pohledu místa, které Joel a Ethan Coenovi znali z dětství.

„Film se odehrává v roce 1967 v židovské komunitě na bezejmenném středozápadním předměstí,“ poznamenává k tomu Ethan Coen. „My s Joelem pocházíme ze Středozápadu, takže tu jisté podobnosti s naším dětstvím jsou. Prostředí, kde se děj odehrává, je pro nás velice důležité, a bylo z velké části příčinou toho, proč jsme tenhle příběh začali psát. To, kde jste vyrůstali, se stává součástí vaší identity. Nikdy to z vás nevymizí, i kdybyste byli pryč sebedelší dobu.“

„Prostředí určuje z velké míry povahu příběhu samotného, ačkoliv podstata tohoto příběhu nás napadla už před mnoha lety,“ podotýká Joel Coen. „Uvažovali jsme, že natočíme krátký film o chlapci, který se jde poradit s prastarým rabínem. Ten rabín měl přibližně vycházet z rabína, kterého jsme jako děti znali.“

„Znali jsme jednoho takového rabína, působil jako nějaký prorok, jako Yoda,“ vzpomíná Ethan. „Nikdy nic neříkal, ale měl ohromné charisma.“

„Larry Gopnik je sice fiktivní postava, ale vychází z lidí, které jsme znali, když jsme vyrůstali, protože je to akademik a oba naši rodiče byli akademici,“ říká Joel. „Larry je navíc židovský otec rodiny ve středním věku v komunitě, která se dost podobá té, v níž jsme vyrostli.“

„Každý v Gopnikově rodině o něco usiluje,“ míní Ethan. „Danny, Larryho syn, chce trávu a desky. Jeho sestra Sarah touží po operaci nosu. Manželka a matka Judith chce utéct s jiným mužem, Syem Ablemanem, kterého na rozdíl od svého manžela vnímá jako 'váženého a seriózního muže'.“

„Larry je hlavou rodiny a touží jen po tom, aby všechno dál fungovalo,“ zmiňuje Joel. „Na začátku příběhu je spokojený s tím, jak se věci mají, s tím statutem quo. Ale pak nastanou problémy a on jen zoufale přihlíží, jak se mu vše hroutí.“

Scénář se původně zabýval ve stejné míře Larrym i jeho synem Dannym, ale postupem času se to měnilo. „Na tvorbě tohoto příběhu bylo zábavné to, jak jsme se snažili vymyslet nové způsoby, jak Larryho mučit. Prostě je na tom pořád hůř a hůř.“

Ačkoliv se většina děje filmu odehrává v roce 1967, začíná film prologem, který se odehrává o století dříve v polské židovské vesničce a kompletně v jiddiš. „Říkali jsme si, že by se k tomuhle filmu hodil na začátek takový krátký, uzavřený příběh,“ vysvětluje Ethan. „Protože neznáme žádné vhodné židovské příběhy, tak jsme si jeden vymysleli.“

„S tím, co následuje, nijak nesouvisí, ale pomohl nám dostat se do nálady filmu,“ poznamenává k tomu Joel. V případě obsazení snímku Seriózní muž toužili jeho tvůrci po hlavním představiteli, který by byl divákům prakticky neznámý. Michael Stuhlbarg sice není neznámý těm, kteří v New Yorku navštěvují divadla, ale většina filmových diváků ho uvidí poprvé.

Původně byl herec pozván na konkurz pro jednu z rolí v prologu, která je kompletně v jiddiš. Aby se na ni připravil, docházel za učitelem. „Joel a Ethan se při konkurzu smáli a já měl z toho, jak to vyšlo, opravdu radost. Ale nakonec si vybrali herce, který mluvil v jiddiš naprosto plynule.“

Na Coeny ale udělal takový dojem, že ho znovu přizvali na konkurz pro role Larryho a strýce Arthura. „Byl jsem nadšený, protože jsem měl k dispozici spoustu materiálu, se kterým se dalo pracovat. Za nějakou dobu mi zavolali a řekli, že mě ve filmu chtějí, ale nejsou si jisti, kterou z rolí bych měl hrát. A pak konečně jednoho dne Joel zavolal a říká 'přestanu tě trápit, budeš Larry.'“

„Larry žije poměrně normální život,“ popisuje herec svou postavu. „Je vcelku smířený s tím, že bude i nadále žít tak jako doposud. Baví ho matematika a fyzika, má rád svou rodinu a patrně celou řadu z toho, co ho obklopuje, považuje za samozřejmé. Ale neuvědomuje si to až do chvíle, kdy se vše začíná hroutit. Doufá, že mu moudrost vůdčích osob jeho komunity pomůže zjistit, proč se mu to všechno děje. Ale pak ho potkají další problémy.“

Do rolí Larryho ženy a dětí Coenové obsadili místní herce z Minneapolis, kde se film natáčel. „Stejně jako v případě Farga jsme do celé řady rolí obsadili místní,“ zdůrazňuje Joel.

„Chtěli jsme divákům zprostředkovat nesourodost Židů, kteří na Středozápadě žijí,“ říká Ethan. „Nechtěli jsme obsadit stereotypní židovské herce, chtěli jsme skutečné Židy. Jde o subkulturu, která působí odlišně od židovských komunit v New Yorku nebo Los Angeles.“

„V maximální možné míře jsme toužili po zapojení reálných členů komunity,“ podotýká Joel. „Místní představitelé církve, které jsme oslovili, byli velice příjemní a brali náš příběh s humorem.“

„Občas se nás lidé ptali, jestli si s Židů neděláme legraci,“ zmiňuje Ethan. „Což neděláme, ale někteří lidé se prostě chytí čehokoliv, co není lichotivé, aby začali poukazovat na to, že se podle nich domníváme, že se celá komunita chová špatně.“

Herečka Sari Lennick se do Minneapolis přestěhovala před několika lety z východního pobřeží. Jednoho dne potkala svého agenta, který na ni, podle jejích slov, tak trochu zapomněl a o týden později byla na konkurzu na roli Judith Gopnik. Ačkoliv se domnívala, že nemá příliš velkou šanci. Byla ale natolik dobrá, že dostala možnost jít na konkurz před samotné bratry Coeny. „Byli neuvěřitelně milí a smáli se všem mým vtipům, takže se z nich stali moji dva nejoblíbenější lidé na téhle planetě.“ Zanedlouho poté jí byla role nabídnuta.

Lennick se domnívá, že svou postavu zvládla tak dobře proto, že nikdy nepracovala s režiséry, kteří by jí jako herečce tak kompletně důvěřovali. „Joel a Ethan se mnou konzultovali cokoliv, dokonce i účes,“ zmiňuje. Ačkoliv byli oni dva výhradními autory celého příběhu, jakmile jsme začali pracovat, byla Judith moje. Myslím, že měli pocit, že si s ní poradím lépe, než by to dokázali oni sami.“

Další z místních herců, mladí Aaron Wolff a Jessica McManus, byli vybráni do rolí Dannyho a Sarah. „Neměla jsem dokonce ani životopis, takže jsem netušila, že bych se mohla dostat byť jen k prvnímu konkurzu,“ říká McManus. „Když jsem tu roli dostala, byla jsem tak nadšená, že jsem se rozplakala.“

„Sarah chce to, co chce, po svém a hned,“ pokračuje. „To je do určité míry obdivuhodné. Bylo zábavné ji hrát a moci křičet na ostatní, aniž by mi něco hrozilo, ale musela jsem se hlídat, co říkám, musela jsem trochu zmírnit slang a podobně – protože se tenhle film odehrává v roce 1967.“

Wolff se na konkurz přihlásil v době, kdy se jeho rodina chystala stěhovat do jiného státu. „Věděl jsem, že to bude mít následky, ale stálo to za to,“ připouští mladý herec. „Přečetl jsem si scénář a představoval si, jak to bude vypadat, ale při natáčení to všechno bylo desetkrát lepší. Byl to úžasný zážitek.“

Role strýce Arthura se ujal herec, který bude divákům přece jen více povědomý – Richard Kind. Coenové si ho pamatovali z konkurzů na svůj předchozí film Po přečtení spalte a pozvali ho, aby si zkusil jednu z rolí rabínů. Později ho požádali, aby zkusil ještě roli Arthura. „Musel jsem zkoušku nahrát na kazetu, protože jsem za nimi nemohl přijet. Nikdy mi žádná role z kazety nevyšla, ale tentokrát se to povedlo!“

S rolí Sye Ablemana, rivala Larryho Gopnika, kvůli kterému ho opouští žena, oslovili Coenové herce Freda Melameda. „Sy je v tomhle filmu tím, kdo je posedlý sexem. V každém filmu někdo takový musí být,“ podotýká Joel.

Před takřka dvěma desítkami let se Melamed pokoušel získat zásadní roli v jiném filmu bratří Coenů, ve snímku Barton Fink. Roli tehdy získal Michael Lerner, který byl za svůj výkon nominován na Oscara. „A právem,“ přitakává Melamed. „Ale pamatovali si mě a sami mě oslovili, což bylo velice vzrušující. Scénář mi připomněl jejich nejlepší filmy, které působí na vaše vědomí i podvědomí, a nedají vám pokoj.“

„Ve filmu Seriózní muž se Judith zamiluje do muže, který je znatelně starší než ona a není to zrovna filmový krasavec,“ pokračuje Melamed. „Na ni ale působí jako někdo, kdo si na rozdíl od Larryho užívá jisté vážnosti – jako váženého srriózního člověka. Larry je na rozdíl od Sye v podstatě nula, nikoho nezajímá. Sy je jedním z těch lidí, kteří dělají neuvěřitelně odporné věci, protože upřímně věří tomu, že dělají to, co je pro všechny zúčastněné nejlepší.“

Klíčovým úkolem při natáčení filmu bylo najít na Středozápadě místo, které se za uplynulých zhruba čtyřicet let nijak zásadně nezměnilo. „Existuje celá řada míst, která se z pohledu architektury příliš nezměnila, ale většina z nich je padesát let stará a plná zeleně a vzrostlých stromů,“ popisuje Robert Graf. „Nakonec se nám u Minneapolis podařilo najít čtvrť, která před zhruba osmi lety utrpěla nějaké škody v bouři a následkem toho byla poměrně nezarostlá.“

„Ta lokace už byla takřka dokonalá, ale přesto jsme museli přesázet některé stromy, aby působily jako čerstvě zasazené, když v šedesátých letech tyhle čtvrti vyrůstaly. Současně jsme u několika domů museli upravit příjezdové cesty – respektive zúžit ze současné šířky pro dvě auta na tehdejší šířku jednoho vozu. Také jsme museli upravovat trávníky,“ popisuje Jess Gonchor.

Co se synagogy týče, chtěli bratři Coenové takovou, která by působila nově. Většina těch v oblasti kolem Minneapolis měla poměrně klasický styl, takže Coenové navrhli přímo tu, do které chodili v průběhu dospívání. V uplynulých letech byla ale přestavěna na kostel a upravit ji zpět by stálo příliš času a námahy. Nakonec tvůrci filmu nalezli nedaleko tu pravou, v sousedství zvaném B'nai Emet.

Tady se také natáčela jedna z méně standardních sekvencí. „Bylo to úžasné natáčení, protože Roger, náš kameraman, měl různé speciální objektivy, které nemají standardně položenou rovinu ostrosti,“ popisuje Ethan Coen. „Kromě jedné konkrétní roviny v záběru s nimi všechno působí zvláštně rozostřeně. Hodně jsme je používali v Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Tady jsme je využili při natáčení dvou sekvencí.“

„Máme obrovskou výhodu, že můžeme spolupracovat s těmi nejlepšími lidmi z filmového průmyslu, díky tomu jsou naše filmy takové, jaké jsou,“ poznamenává Joel Coen. „Obzvlášť se to hodí, když natáčíte s malým rozpočtem a minimem prostředků.“

„Když natáčíte film o židovské komunitě na Středozápadě v roce 1967 a hlavního milovníka hraje Fred Melamed, tak vám zkrátka nikdo moc peněz nedá,“ potvrzuje Ethan. „Joel a Ethan píší scénáře velice specifické a všechno mají podchycené storyboardy, což mi práci velice usnadňuje,“ říká výtvarník Jess Gonchor. „Vím, na co se zaměřit. Ale nechávají mě tvořit, i když třeba zacházím až příliš daleko, a teprve potom do toho vstupují.“

Jednou z nejvýraznějších věcí, kterých si všimnete na dobovém snímku, jsou automobily, a ani Seriózní muž není výjimkou. „Bylo důležité nedat do filmu auta, která by vypadala příliš nově, tedy v takovém stavu, v jakém je udržují sběratelé a nadšenci,“ vysvětluje Joel. „Neustále jsme s tím museli bojovat, není jednoduché získat stará auta, která nejsou v naprosto dokonalém stavu, nebo u kterých nám alespoň majitelé dovolí je trochu opotřebovat.“

Největším problémem pro herce bylo pak to, že se museli naučit řídit auta z šedesátých let, která postrádala celou řadu inovací, jež se od té doby staly naprosto běžné. „Když do těch aut nasedli, otočili klíčkem v zapalování...a točili s ním a točili a auto nestartovalo, protože nemá elektronický sytič. Musíte několikrát zapumpovat pedálem plynu,“ směje se Mike Arnold, který byl pověřen zajištěním aut pro natáčení.

Na neznámé území se ale herci vydávali i v případě tak zdánlivě samozřejmé věci, jakou je oblečení. I na první pohled zcela běžná věc jako kalhoty se ve skutečnosti v šedesátých letech dost lišila. „Kalhoty tehdy měly docela jiný střih,“ popisuje kostymérka Mary Zophres. „Na celou řadu herců, zvyklých na současné kalhoty, jsem pořád musela pokřikovat, aby si je povytáhli. Stalo se z toho takové moje motto.

Stejně tak jsme museli často lidem připomínat, aby si zastrkávali košile do kalhot, protože tehdy lidem záleželo na tom, jak se oblékají. Když jste se vydali na nákup, vzali jste si oblek, žádné tenisky nebo tepláky. Takové oblečení se tehdy běžně nenosilo. Byla to ještě doba, kdy lidé vynakládali úsilí na svůj zevnějšek a před sousedy se snažili ukázat v tom nejlepším světle.“

„Seriózní muž je, podle mého názoru, ukázkou toho, jak Joel a Ethan Coenové vnímají svět a lidskou povahu. Navíc je to dobrý film o jednom smolařském parchantovi,“ prohlašuje Richard Kind. „Ve filmu Seriózní muž se děje spousta špatných věcí, spousta dobrých věcí, a celá řada z nich není nijak vysvětlena,“ zamýšlí se Fred Melamed. „Larry by chtěl vědět, co dělá špatně, chce vědět, že udělal něco morálně špatného, aby to mohl napravit a ty hrozné věci se mu už neděly. Ale ve skutečnosti nic extra špatného neudělal. Prostě jen žil svůj život.“

Michael Stuhlbarg cituje nápis, který se na začátku filmu objevuje: „'Všechno, co se vám děje, vnímejte zcela prostě'. To je úžasné motto, které nám radí, jak máme žít.“