zavřít

Dlouhý popis filmu

Režisér Filip Renč je znám svými vysokými nároky na herce, proto se i tentokrát herecké obsazení rodilo dlouho a věnovala se mu největší pozornost. Postavu Jany hraje Simona Stašová, pro roli Olivera byl vybrán Marek Vašut. Na hlavní roli Laury proběhlo několik konkurzů jak v Čechách, tak na Slovensku. Mezi desítkami a stovkami adeptek nakonec suverénně zvítězila herečka nitranského divadla Zuzana Kanócz, která má zatím jen jednu drobnější zkušenost s filmem. Nicméně lze s velkou pravděpodobností očekávat, že Filip Renč osvědčí svůj čich na vyhledávání mimořádných hereckých osobností a Zuzana Kanócz se co nevidět bude moci srovnávat s Annou Geislerovou a Zuzanou Norisovou, které Renč svými filmy rovněž poslal na hvězdnou dráhu. Ty nejlepší herce vybral režisér i pro vedlejší role, i když sám Renč říká, že v jeho filmech není žádná role vedlejší. Proto postavu souseda Žemly ztvárnil Miroslav Donutil, babičku Stella Zázvorková, oba držitelé Českého lva, a Huberta jeden z nejoceňovanějších divadelních herců současnosti David Švehlík, který zatím nejvýraznější filmovou postavu ztvárnil ve filmu Bolero (režie F. A. Brabec, 2004).
Producentem Románu pro ženy je TV Nova. Jedná se o součást výrazného koncepčního vstupu televize Nova do dění v českém filmu. Zájmem TV Nova je podpora české kinematografie prostřednictvím kvalitních a zároveň divácky atraktivních filmů. Právě takovým dílem jsou i Příběhy obyčejného šílenství scenáristy a režiséra Petra Zelenky, jejichž je TV Nova koproducentem. Distributorem filmu v kinech je Bioscop, na VHS a DVD uvede Román pro ženy společnost Magic Box.

ROZHOVORY S TVŮRCI A HERCI

ROZHOVOR S FILIPEM RENČEM

Jak jste potkal Román pro ženy?
Úplně jednoduše. Zrovna, když jsem ve Valticích nakládal víno do auta, zazvonil mi mobil a v něm se mě producent ptal, jestli mi může poslat mailem nějaký scénář. Teprve když jsem přijel do Prahy a otevřel mailovou poštu, tak jsem zjistil, že jde o Vieweghův Román pro ženy.

Překvapilo Vás to?
Musím přiznat že ano. Měl jsem velkou radost, že mi TV Nova nabízí takovou látku. S chutí jsem si jí přečetl a na jejich nabídku bez problémů kývnul. Scénář se mi zdál výborně napsaný, věděl jsem, že v něm stačí provést pár drobných režijních úprav a můžeme začít prakticky hned točit.

Co se Vám na scénáři líbilo nejvíc?
Především Vieweghův smysl pro humor. Hodně mě bavila i forma vyprávění, kdy se vlastně všechno dozvídáme formou retrospektivy - hlavní hrdinka Laura vypráví svůj příběh kadeřnici. A v neposlední řadě mě lákalo udělat zase jiný žánr, než jaký jsem zatím dělal.

Co z toho podle Vás diváci nejvíc ocení?
Troufnu si tvrdit, že každý divák v Románu pro ženy najde kus sebe. Že tam najde aspoň jednu scénu, kterou sám osobně zažil, nebo aspoň jednoho člověka, kterého v životě potkal.

Někteří novináři Román pro ženy překřtili na českou Bridget Jonesovou. Lichotí Vám to srovnání?
Já ani jeden díl Bridget Jonesové neviděl, takže nemůžu říct, jestli mi takové srovnání lichotí nebo ne. Přiznám se, že dokonce ani nevím, o co v těch filmech jde. Můžu říct jen tolik, že jsem točil vlastní film podle vlastních představ a rozhodně jsem nepošilhával po nějakých úspěšných filmech a nesázel na nějaké osvědčené modely.

Ale předpokládám, že předchozí vieweghovské adaptace, Báječná léta pod psa a Výchovu dívek v Čechách, jste viděl.
Viděl. Zhruba v době, kdy měli premiéru v kinech, což už je, pokud se nepletu, dobře sedm nebo osm let, takže si je až tak dobře nepamatuju. Vím jen, že to byly inteligentní, divácky úspěšný filmy, které ale nijak nevybočovaly z tehdejší produkce.

Bral jste to jako výzvu natočit Román pro ženy tak, aby vybočoval z běžné produkce?
S nikým jsem soutěžit nechtěl. Při natáčení Románu pro ženy jsem opravdu nešilhal ani po Bridget Jonesové, ani po Báječných letech pod psa. Jestli jsem bral něco jako výzvu, tak spolupráci s Michalem Vieweghem, který si poprvé napsal scénář podle vlastní knížky sám. Považuji ho za velmi inteligentního a vtipného člověka, se kterým stojí za to pracovat. Věděl jsem, že se můžu na jeho dialogy a dramatickou stavbu spolehnout a že je jen na mně, abych jeho výborné práci se slovem dokázal dát stejně dobrou obrazovou nadstavbu, abych nebyl popisný, abych dokázal využít nějakou obrazovou zkratku, se kterou divadelní a literární autoři nejsou zvyklí pracovat, zkrátka aby nám nevznikla rozhlasová hra, ale opravdu film.

A Michal Viewegh byl vstřícný?
Nemůžu si stěžovat. Já ho ctil jako autora, on mě ctil jako režiséra. Do filmu mi nikdo nezasahoval, ani scenárista, ani producenti, nikdo, Román pro ženy jsem opravdu natočil tak, jak jsem chtěl já.

Jak se rodilo herecké obsazení filmu?
Správný výběr herců patří ke klíčovým úkolům režiséra. Nejde o to obsadit největší hvězdy, jde o to najít takové herce, kteří do sebe natolik charakterově pasují, že příběh funguje a nikdo a nic z něj netrčí. Nejde o to zaplatit ta nejznámější jména, jde o to najít herce, kteří se budou navzájem doplňovat a kteří jsou schopni naplnit to, co ten příběh potřebuje a co od nich režisér chce. Dlouhá léta spolupracuji s castingovou agenturou Soni Ticháčkové a Ivana Vorlíčka. Probírali jsme desítky a možná stovky jmen, pořád mluvili o tom, co by měli představitelé jednotlivých rolí splňovat, nejrůznější adepty zvali na herecké zkoušky stejně jako to dělá každý druhý režisér, až mi začala krystalizovat jména Marka Vašuta a Simony Stašové. K nim jsme pak našli Zuzku Kanócz, která se, troufnu si tvrdit, stane velkým hereckým objevem a překvapením. Dneska, když už film máme střižený a dolaďujeme ho jen v technických detailech, můžu s klidným svědomím říct, že kdybych měl tu možnost natočit film znovu s jinými herci, nevolil bych jinak, což platí i o představitelích menších rolí, kteří nás také moc podrželi - Mirkovi Donutilovi, Stelle Zázvorkové, Mírovi Noskovi, Davidu Švehlíkovi, Sašovi Rašilovovi, Laďce Něrgešové… Všichni odvedli bezvadnou práci.

Jak probíhalo hledání Zuzky Kanócz?
Rád objevuju pro svět filmu nové tváře, opravdu to mám rád. Je to jakási moje vnitřní ješitnost nesahat po hercích, které už objevil někdo jiný, hledat někoho nové, neznámého, ale přitom přinejmenším stejně dobrého. Myslím, že talentovaných lidí je u nás a na Slovensku dost, že to jen chce dát si tu práci je najít. Na Zuzanu mě upozornila moje castingová režisérka Soňa Ticháčková, která se o ní zase dozvěděla od pana Martina Huby, který s ní někde pracoval v divadle. Jel jsem do Bratislavy, tam jsem udělal konkurz, ten vyhrála, tak jsme jí pozvali do Prahy a tady už se rozhodovalo jenom mezi ní a jednou českou herečkou. Byly to naprosto rovnocenné kandidátky. Sám jsem se dlouho nemohl rozhodnout, kterou z nich vybrat. Po poradě se svými kolegy jsem se nakonec přiklonil k Zuzce, i když jsem věděl, že její čeština není dobrá a že jí pak budeme muset někým předabovat.

Jak byste Zuzku charakterizoval?
Zuzka je oheň a krev. Je to opravdu velmi dobrá herečka, ostatně sami uvidíte.

Dostavil se během natáčení nějaký krizový moment?
Krizový moment přímo ne, jen na nás všechny velmi těžce dolehlo, když jsme se dozvěděli, že týden po tom, co u nás dotočil, zemřel Patrik Stoklasa. Rozhodli jsme se mu tenhle film věnovat. Myslím, že si to zaslouží.

Jiné těžké momenty nebyly?
Náročné bylo natáčení třeba v krematoriu ve Strašnicích. To zrovna není prostředí, které by se na první pohled hodilo ke komedii a které by mě nabíjelo energií a pozitivní náladou, naštěstí tam s námi byl Mirek Donutil, který nás celý den zásoboval nejrůznějšími historkami a fórky, takže se to dalo snést.Náročné to vždycky bývá i ke konci natáčení, kdy už je člověk na dně se silami. Tam je důležité nepolevit, nic nepodcenit a všechno poctivě dotáhnout.

Počasí nezlobilo?
Na Kanárech i v Tatrách jsme měli štěstí na sluníčko, které má kamera vždycky ráda, takže ani v tomhle směru si nemůžu stěžovat.

Proč jste ohledně hudby do filmu oslovil Francouze Jérômeho Degeye, Erica Caponeho, Michela Eliho, Arno Eliase?
To je jednoduché. V rádiu jsem slyšel jednu moc hezkou francouzskou písničku, pak se dozvěděl, že ji kupodivu zpívá Češka - Iva Frühlingová. Začal jsem se zajímat, kdo to je, sehnal si její desku Litvínov, kterou ve Francii vydala, párkrát si jí poslechl a zjistil, že je opravdu moc dobrá. Když jsem pak dostal do ruky Román pro ženy, najednou se mi zdálo, že právě taková hudba by se k té naší love story náramně hodila. Je to šarmantní, smyslná, žensky emotivní muzika, která má sex-appeal. Sehnal jsem si číslo na Ivu a zavolal jí. V jednu chvíli jsem dokonce uvažoval, že by mohla hrát Lauru, pozval ji na konkurz, ale ačkoliv byla velmi dobrá, Zuzka se ukázala přece jen lepší, takže z jejího obsazení nakonec sešlo, ale i tak jsme se na hudbě k filmu bez problémů domluvili s ní i s jejími francouzskými partnery. Ještě bych ale měl dodat, že kromě písniček Ivy Frühlingové z desky Litvínov a filmové hudby od Jérômeho Degeye, Erica Caponeho, Michela Eliho, Arno Eliase ve filmu uslyšíte i dvě písničky od Support Lesbiens.

ROZHOVOR SE ZUZANOU KANÓCZ

Pamatujete si, kdy jste poprvé ve svém životě zaregistrovala jméno Filip Renč?
Pokud si dobře vzpomínám, bylo to v prvním ročníku na VŠMU. Můj spolužák Ľubo Kostelný s Filipem natáčel Rebely.

Který z Renčových filmů máte nejraději?
Přiznám se, že z Filipových filmů jsem viděla jen Válku barev a Rebely. Říkala jsem si, že na Requiem pro panenku a Polojasno se mrknu během natáčení, ale nakonec nebyla příležitost a vlastně ani čas.

Jak jste se dozvěděla o konkurzu na Román pro ženy a jak probíhal?
O prvním kole jsem se dozvědala někdy před loňskými prázdninami od mé agentury, u které jsem zaevidovaná a která s Filipem spolupracuje. Tvrdili mi, že o mě mají zájem a poslali mi jistý dialog ze scénáře s tím, že se ho mám naučit. Do Bratislavy nás tehdy, pokud si dobře vzpomínám, přišlo asi pět holek, každá jsme odehrály, co jsme měly, a zase šly. Mně po pár dnech zavolali, že jsem postoupila do druhého kola, které se bude konat koncem srpna v Praze. Když jsem se ale dozvěděla, že z Čech si na postavu Laury vybrali Kláru Issovou, byla jsem přesvědčená o tom, že roli nakonec dostane Klára.

Druhé kolo probíhalo jak?
Na roli Lauřiny matky a jejího milence zkoušeli víc herců, takže jsme se dva dny vedle nich s Klárou střídaly a pořád dokola hrály scény z filmu, aby Filip zjistil, kdo se ke komu nejvíc hodí. Z Prahy jsem tehdy odjížděla skálopevně přesvědčená, že Lauru bude hrát Klára.

Co si myslíte, že nakonec rozhodlo ve Váš prospěch?
To vůbec netuším.

Vzpomenete si na emoce, které jste prožívala ve chvíli, kdy jste se dozvěděla, že roli Laury budete hrát skutečně Vy?
Ten večer jsem zrovna seděla doma v Košicích u televize. Zazvonil mi mobil a Filip mi oznámil, že se rozhodli obsadit mě. Vzala jsem to v naprostém klidu, vůbec nic jsem necítila. Teprve, když jsem zavěsila, tak mi po pár vteřinách došlo, co mi vlastně řekl. Rozbušilo se mi srdce a cítila jsem obrovskou radost, ale i strach zároveň.

Spala jste před prvním natáčecím dnem? Trpíte vůbec trémou před „velkými“ jmény?
Jsem hrozná trémistka. Před každým představením, i když ho hraju třeba už potřicáté, mám trému. O premiérách ani nemluvím. Nevnímám to ale jako něco zlého, beru to spíš jako pocit zodpovědnosti, abych podala dobrý výkon. Když jsem přijela do Prahy, měla jsem velký strach. Nikdy předtím jsem ve filmu velkou roli nehrála. Nemohla jsem se vůbec na nic soustředit, ani usnout jsem nemohla. Měla jsem strach z natáčení, z toho že tam nikoho kromě Míry Noska neznám… Naštěstí se ještě před prvním natáčecím dnem konaly kostýmové a maskérské zkoušky, takže jsem poznala kostymérky Jitku a Simonku, maskérky Lucku a Květu, asistenty režie Kačera a Fandu a našla v nich všech velkou oporu, takže když jsem přišla první den na plac, necítila jsem se jako mezi cizími. Na to, jaká bývám trémistka, jsem se cítila až překvapivě dobře. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem se na ráno prvního natáčecího dne dokonce těšila.

Netřásla se vám kolena před Markem Vašutem, Simonou Stašovou, Miroslavem Donutilem, paní Zázvorkovou…?
Simonu a Marka jsem poznala už na konkurzu, takže kolena se mi před nimi netřásla. Ze Simony jsem měla zprvu možná trošku strach, protože na konkurzu na mě působila lehce odměřeně, jako člověk, který si hned tak někoho k tělu nepustí. Ale byl to omyl! Od první chvíle byla skvělá. Užila jsem si s ní spoustu legrace a hrálo se nám spolu bezvadně.Největší radost jsem měla ze seznámení s paní Zázvorkovou. Je to obdivuhodná žena a herečka. Vždycky když osvětlovači připravovali scénu, všichni jsme se sesedli okolo paní Stelly jako malí školáci okolo paní učitelky a poslouchali příběhy a historky z jejího života. Bylo to něco úžasného. Má jedinečný smysl pro humor. S panem Donutilem jsem točila jen dva dny, ale i tak to pro mě bylo nezapomenutelné setkání.

K žádnému konfliktu na place nikdy nedošlo?
Samozřejmě, že byly dny, kdy všechno nešlo úplně hladce, ale takových okamžiků moc nebylo. Myslím, že celkově to bylo velmi příjemné natáčení už díky tomu, že se točilo na tolika různých místech: ve městě, v baru, v zoo, v metru, v obchodním domě, v různých bytech, ve studiu, na hřbitově, v krematoriu a zlatým hřebem celého natáčení byly Kanárské ostrovy a Vysoké Tatry.

Scénář od vás žádal zahrát řadu intimních scén. Jak jste to zvládala?
Po přečtení scénáře jsem z nich byla trochu vystrašená. Naštěstí je Filip na place nechtěl až tak detailně a názorně, jak byly popsané ve scénáři, takže se nakonec ukázalo, že jsem se bála zbytečně.

Co pro Vás tedy bylo na celém natáčení tím úplně úplně nejtěžším?
Nejvíc mě vyčerpávalo noční natáčení, obzvlášť když jsme točili venku v mrazu a já měla na sobě jen kratičkou sukni a tenký kabátek. Jsem zimomřivý člověk, který ze všeho nejvíc miluje teplo, takže tohle nebylo nic pro mě. Radši se ani neptejte, v čem všem nabalená doma přes zimu spím.

Psala jste si někdy deníček? Kdybyste si měla psát deníček z natáčení Románu pro ženy, co bychom se v něm dočetli?
Deníček jsem si psala někdy na základní škole a i tehdy mi to vydrželo jenom měsíc. Jsem na to příliš líná, nebaví mě to. Ale ke konci natáčení jsem docela litovala, že jsem si během natáčení nějaký aspoň velmi stručný deník nepsala. Všechno se totiž událo tak rychle a bylo toho tolik, že jsem ke konci natáčení občas ani nevěděla, kde a co jsme točili dva dny předtím. Dodneška mám v hlavě chaos a na spoustu věcí si vzpomínám jen matně. Nad konkrétními detaily převažuje jen pocit, že to všechno bylo moc fajn.

ROZHOVOR SE SIMONOU STAŠOVOU

Jak byste charakterizovala postavu Jany, kterou ve filmu hrajete?
Hned na začátku, úplně jako první jsem si přečetla Vieweghovu knihu. To je vždycky ohromný, když si člověk může přečíst víc materiálu, aby se k postavě dostal. A tam je odstavec, ve kterém pan Viewegh píše zhruba tohle: „Milé dámy, určitě víte, co jsou to traumata dětství. V parku vás v deseti letech porazí rozdováděný dobrman a vy se pak celý život bojíte všech psů. V mládí vám dávají na kašel med a cibuli a vy pak celý život nejíte vůbec nic, v čem je cibule. Moje máma má podobné trauma: v mládí chodila se dvěma Čechy a od té doby Čechy nesnáší. Všechny.“ A právě tuhle figuru, která nesnáší všechny Čechy, hraju já. (smích)

Vy osobně jste českými muži někdy opovrhovala?
Je to zvláštní, ale můj druhý manžel byl Ital, takže někde podvědomě jsem taky chtěla vyklouznout z toho českého rybníka - ale to se psal rok 1986, takže v té době to mělo ještě jinou příchuť. Ale jinak je fakt, že se mi vždycky líbili černí chlapi, kteří mají jižní krev.

Jana ovšem kromě českých mužů nesnáší i české vlaky a igelitky. I v tomhle se s ní shodujete?
S českými vlaky žádný problém nemám, protože dráhou nejezdím, a na igelitky nedám dopustit, protože bez nich bych nenakoupila. (smích)

Co pro Vás tedy bylo na ztvárnění Jany nejtěžší?
Uvěřit tomu, že jsem pro cizince neodolatelná. (smích)

Mezi režiséry jste pověstná svojí dokonalou přípravou. Údajně máte scénář popsaný neuvěřitelnou spoustou poznámek. Co na nich je?
To souvisí s tou Vaší první otázkou. Zkouším vyhrabat, odkud se dá, všechno, co by mi pomohlo tu postavu pochopit. Najít způsob jejího myšlení. Někdy dlouhé dny sedím s režisérem a píšu si i zdánlivé maličkosti, které pak doma promýšlím, jindy si vypisuju z literatury a hledám podobný charakter postavy, v divadle otravuju dramaturgy… Vždycky se totiž najde něco, čeho se můžu chytit a co si přitáhnu do sebe.Víte, všechno je to dáno nejistotou, kterou v sobě na začátku mám a kterou potřebuju odbourat. A odbourat se mi to daří jedině, když mám nabráno - ber kde ber. Teprve pak se mi v postavě dýchá volně.

Který moment natáčení považujete za nejobtížnější?
Nejtěžší pro mě byl ateliér, protože tam jsem měla všechny své klíčové scény. Třeba dámský dýchánek, kdy se namažu se svou dcerou a její kamarádkou a lehce ovíněné pomlouváme mužské plemeno. Optimální polohu téhle scény jsme hledali s Filipem Renčem dlouho. Doufám, že jsme jí našli a že se povedla.

Který moment natáčení Vám naopak udělal největší radost?
Samozřejmě, že největší radost mi udělal týden na Kanárských ostrovech. Svým způsobem z toho překrásnýho pracovního výletu žiju dodnes. To byl prostě bonus, jackpot, který u filmu hned tak nevyhrajete. Tady bylo mínus dva a my za čtyři a půl hodiny přiletěli do třiatřicetistupňového léta. Paráda.

Podle mě je postava Jany zatím Vaší největší filmovou rolí. Svazovala Vás díky tomu zodpovědnost nebo snad tréma během natáčení?
Ani ne. Vidíte, teprve díky Vaší otázce si uvědomuju, že máte vlastně pravdu. Sakra, to je dobře, že jsem si to neuvědomovala před natáčením, třeba by to se mnou něco nedobrýho udělalo.

Spala jste klidně před prvním natáčecím dnem?
Měla jsem kliku, že jsem mohla do postavy vklouznout pomalu - první scéna byla retrospektiva v nemocnici. Úplně první záběr jsem jenom šla po nemocniční chodbě a sledovala zřízence. Když se ozvalo „Stop!“, tak mě Filip objal a řekl: „No tak vidíš, už jsi odpaněná.“ (smích)

Čím Vás Filip Renč během příprav a natáčení filmu nejvíc překvapil?
On je kouzelně posedlej filmařinou a to mě baví. Na jeho vkus a na jeho připomínky se můžu spolehnout. Když místo prožitku „vyrábím“, dokáže být mimořádně nepříjemný, a naopak když to jde, umí být nádherně šťastnej. Pro jeho oči mě zkrátka baví hrát.

Už během zkoušek jste se velmi pochvalně vyjadřovala o svojí filmové dceři, debutantce Zuzaně Kanócz. V čem si myslíte, že je její největší síla?
Miluje jí kamera. To už se tak někdo narodí. Kamera umí přečíst všechny její myšlenky. Je to holka přístupná - nehraje si na svým písečku, ty očička vám hodí, aby se dobře hrálo i partnerovi a to je fajn.

Až film uvidíte hotový, co vám udělá největší radost?
Když se bude líbit mně i lidem. Když nebudeme horší než kniha, vím, že máme vyhráno, protože knížka je skvělá.

ROZHOVOR S MARKEM VAŠUTEM

Jak byste charakterizoval postavu Olivera, kterou ve filmu Román pro ženy hrajete?
Stárnoucí proutník, který se tak trochu proti své vůli nezávazně zamiluje, aby pak ke svému překvapení zjistil, že opravdově, ba co víc, dokonce osudově!

V užším hereckém výběru na tuhle roli se kromě Vás ocitl ještě Oldřich Kaiser a Jiří Langmajer, tedy víc než silná konkurence. Proč si myslíte, že jste roli nakonec dostal Vy? Jste lepší herec nebo lepší proutník? Nebo Vám to snad víc slušelo se Simonou Stašovou?
Dobrá otázka, špatný adresát - nevím. Možná má pravdu staré české přísloví: „Chodí štěstí dokola, sem tam sedne na vola…“

Na začátku natáčení jste přiznal, že se světem reklamy máte vlastní bohatou zkušenost nejen jako herec, ale také jako „kreativec“. Co Vám na tomto světě nejvíc imponovalo a naopak, co Vás na něm nejvíc štvalo?
Na začátku 90. let minulého století k nám vtrhnul po čtyřicetiletém půstu svět reklamy jako tsunami. Specialistů bylo málo, reklamy psal a režíroval kdekdo včetně mě. Většina konzumentů jimi byla zpočátku fascinována, málokomu vadily, některé byly i velmi populární. Teď, po patnácti letech, už značná část populace získala vůči reklamním masážím nejenom imunitu, ale někteří z nás i alergii - přinejmenším na ty nejhloupější a nejagresivnější…

Před začátkem natáčení jste přiznal, že jste četl celou řadu Vieweghových knížek, přičemž nejvíc se Vám líbily Povídky o manželství a sexu. V čem si myslíte, že je Viewegh nejsilnější a nejlepší?
V psychologii ženských postav - zvlášť v jeho zatím poslední knize Vybíjená.

Režisér Filip Renč hodně chválil pracovní podmínky, které mu producenti vytvořili. Doslova říkal: „Poprvé v životě mám pocit, že točím na profesionální úrovni“. Jak se na to díváte Vy, který má zkušenost s natáčením velkých hollywoodských filmů?
Přál bych Filipovi režii velkého hollywoodského filmu!

Stručný popis filmu