„Kdybychom měli shrnout náš film do jedné věty, zněla by: jdi pořád kupředu,“ říká režisér filmu Robinsonovi Steve Anderson, který strávil několik posledních let budováním spektakulárního futuristického světa, v němž rodina Robinsonových realizuje své nejdivočejší a nejpodivnější sny. „Jakmile se náš hlavní hrdina, sirotek Lewis, poprvé setká s neskutečnou rodinou Robinsonových, naučí se žít pro budoucnost, pro věci, které jej čekají a jež může dokázat – místo toho, aby zůstal zaseknutý na věcech, které nefungovaly v minulosti.“

„Na Robinsonových se mi líbí, že jsou dospělí, ale i tak si dokáží užívat života s tím dětským nadšením, horlivostí a nespoutanou hravostí,“ pokračuje Anderson. „Robinsonovi věří, že pokud máte nějaký sen, měli byste za ním jít. Takže pokud chcete nosit oblečení naruby – proč ne? Pokud se chcete nechat vystřelit z kanónu – super! Jsou velmi zábavní, protože jsou jejich reakce tak nevyzpytatelné, ale zároveň dokáží být hodně inspirativní, protože žijí naprosto nepředvídatelným způsobem a dělají věci, které nikdo jiný nedělá.“

Historie filmu se začala psát v okamžiku, kdy se na pultech objevila ilustrovaná kniha Williama Joycea A Day with Wilbur Robinson, v níž na čtenáře čekal portrét zcela výjimečné rodiny šílených vynálezců a snílků, kteří neshledávali nic zvláštního na tom, že doma chovají kapelu zpívajících žab a vrchního sluhu jim dělá chobotnice. Knihou prostupovala velmi jednoduchá dějová linie, nicméně tím, co na ní čtenáře všech věkových skupin upoutalo, byl onen úžasný svět plný vtipných a překvapivých detailů, který popisovala.

Práva na knihu studio Disney původně zakoupilo se záměrem natočit hraný snímek. Pak ale námět objevilo oddělení celovečerních animovaných filmů a uvědomilo si, jak obrovský potenciál skýtá kombinace futuristického světa, který byl popsán v knize, a téměř neomezených možností dnešní filmové animace. První verze scénáře pak přetvořily příběh o bezstarostné rodince v dobrodružství s cestováním v čase, které se odehrává během jediného dne v životě sirotka Lewise.

„Přitahovala mě ta myšlenka, že Lewis cestuje do budoucnosti, jakou vídáme jen zřídka – tahle je prosperující, kreativní a optimistická,“ říká Anderson. „Konečně se může na vlastní oči přesvědčit, že budoucnost může být i nádherná, skvělá a nadějná.“

Nyní měl Steve Anderson šanci tuto vizi budoucnosti přetvořit do podoby úžasného animovaného vesmíru. Aby se projekt pořádně rozjel, Walt Disney Feature Animation Andersona požádala, aby na něm začal pracovat velmi nezvyklým způsobem. „Experiment spočíval v tom, že vezmeme scénář a vytvoříme storyboardy ke kompletně celému filmu. Takový přístup byl v rámci studia Disney naprosto výjimečný. Většinou to bývá tak, že uděláte storyboardy k prvnímu aktu, pak posbíráte všechny poznámky a pokračujete druhým aktem. My jsme ale během šesti měsíců vytvořili storyboardy najednou k celému filmu. Byl to obrovský záběr, ale náš tým se toho nezalekl.“

Robinsonovi a všechny rozpustilé postavy okolo nich pomalu začínali přicházet k životu. Anderson se spolu se zbytkem týmu ponořil do vymýšlení roztomilých výstředností, podivností a vtipných postav, které filmový svět obývají. V této fázi úzce spolupracoval se supervizorem dějové linie Donem Hallem, dalším veteránem od Disneyho. Hallovo nadšení bylo od začátku obrovské. „Nikdy jsem neviděl film, který by byl jako tenhle. Je to zcela unikátní zkušenost,“ říká Hall. „Je zde spousta prvků, které jsou filmům od Disneyho vlastní – je to příběh o rodinách, dobrodružství a naději – ale ten způsob, jakým jsou smíchány dohromady, je úplně nový a odlišný.“

„Steve, autoři námětu a já jsme tvořili první bojovou linii, přičemž jsme zkoušeli asi miliardu různých nápadů,“ popisuje Hall divoký tvůrčí proces, v rámci nějž storyboardy vznikly. „Chtěli jsme, aby každá z postav vnesla do příběhu svůj komický úhel pohledu. Každá z nich má jedinečnou osobnost a vzezření. A nad každou jsme usilovně přemýšleli a strávili jsme dlouhou dobu tím, že jsme si s ní pohrávali a snažili se ji vylepšit.“

Po šesti měsících „Experiment“ skončil a scénáristický tým vyrazil s kůží na trh. „Když jsme ukazovali storyboardy celému animátorskému týmu, trochu jsme se děsili reakce, ale ta byla nakonec úplně odzbrojující,“ vzpomíná Anderson. „Během celé své kariéry u Disneyho jsem se nikdy nesetkal s takovou podporou nějakého příběhu. Lidi nám říkali: ‚Tohle prostě musíte natočit!‘ Měli jsme opravdu velkou radost, že si ostatní lidi od Disneyho zamilovali ty postavy stejně jako my.“

Vzhledem k tomu, že se děj filmu brzy přehoupne do strhující sci-fi vize úžasné budoucnosti, čekal filmaře nesnadný, ale vzrušující úkol tento zcela nový svět vymyslet a poté přenést na plátno. Při návrhu celkového výtvarného pojetí se režisér Steve Anderson nechal inspirovat spoustou různých vlivů: „Všechno to začalo těmi nádhernými obrázky z knihy Williama Joycea, které pak doplnil neméně kreativní scénář, spousta skvělých nápadů, jenž vznikly během sestavování storyboardů, a úžasné návrhy od lidí z našeho týmu designérů,“ vysvětluje Anderson. „Ten příval kreativity po celou dobu neustával a stále jsme se sunuli kupředu. Nakonec z toho vzešla úžasná přehlídka návrhů, které vypadají opravdu jako z dětských fantazií. Je to spousta zhmotněných dětských snů. Podívejte, kdo by nechtěl poletovat okolo v bublinách, nosit místo klobouku lodní šroub nebo mít domácího robota, který umí spoustu vychytávek? Tohle je svět, do kterého by se chtěl podívat každý.“

Anderson začal s týmem designérů vytvářet výtvarná pravidla pro každou ze tří odlišných časových rovin: Přítomnost, Dobrou budoucnost a Hrůznou budoucnost. „Věděli jsme, že budoucnost, v níž se Lewis setká s Robinsonovými, musí ostře kontrastovat s jeho předešlým životem, proto je současnost plná hranatých, obdélníkových tvarů a spousty ostrých úhlů, zatímco budoucnost sestává z křivek a kruhů, inspirovaných měkkými, oblými a uklidňujícími obrazy v knížce Williama Joycea. A v kontrastu s oběma těmito světy najednou je Hrůzná budoucnost, která je opravdu hodně hodně ošklivá.“

Anderson a jeho tým se nechali inspirovat zejména futuristickým výtvarným směrem, který se objevoval v industriálním designu ve 30. a 40. letech. „Všichni jsme si zamilovali ten optimismus a naprosto nezdolnou touhu vytvořit něco ještě úžasnějšího, které z těch obrázků čiší,“ vysvětluje Anderson. „Kromě toho jsme se nechali inspirovat také zakřivenými formami, typickými pro architektonický sloh ze 30. let, kterému se říká parní moderna – takže tahle budoucnost má také líbivý retro styl. A to je plně v souladu s námětem příběhu, protože jsme se neustále dívali zpátky do minulosti, abychom na jejím základě budovali obraz budoucnosti.“

V roce 2005 společnost Walt Disney Animation obohatila dlouhý výčet svých technologických úspěchů o první počítačově animovaný film, kterým se stal Slepičí úlet. Při práci na tomto filmu se vůbec poprvé dostaly digitální nástroje do rukou některým lidem, kteří patří k předním výtvarníkům ve filmové branži. Ti pak s roztomile šílenými výsledky použili v rámci digitální animace klasické disneyovské postupy jako například „squash and stretch“ („zmáčkni a natáhni“), které postavám dodaly oblý tvar a energický, plynulý pohyb. Postavy z Robinsonových však pro animátory představovaly ještě náročnější úkol a vyžadovaly, aby v zásadní míře změnili své pracovní postupy. Vůbec poprvé před nimi totiž stál nejnáročnější animátorský úkol: oživit na plátně s pomocí počítačové grafiky lidské bytosti.

Vedoucí animace Michael Belzer se v začátcích své kariéry věnoval také tradičním formám animace (podílel se na filmech jako Ukradené Vánoce nebo Jakub a obří broskev), ale pak byl přijat do studia Pixar, kde se vrhnul po hlavě do světa nejmodernějších digitálních technologií. Robinsonovy vnímal jako vhodnou příležitost zkombinovat klasické disneyovské umění s budoucností digitální animace, jejíž možnosti jsou téměř nekonečné.

Belzer dohlížel po téměř tři roky na práci týmu, který tvořilo 66 animátorů a pomocných animátorů. Od začátku věděl, do jak obrovského úkolu se pouštějí: „Bylo nám jasné, že nejnáročnější bude animace lidských postav. Žijeme v trojrozměrném světě a naše mozky jsou na něj navyklé, takže v případě animace lidí si diváci v publiku všimnou sebemenší odchylky od skutečnosti, ať už je to napojení končetin na tělo, pohyb vlasů nebo třeba krčení oblečení. Používáme stejné technologie jako u filmu Slepičí úlet, ale vytváříme s nimi úplně jiný druh animovaného světa. A stejně jako v případě každého animovaného filmu se výtvarníci samozřejmě snaží své techniky různě vylepšovat.“

To pro Belzera znamenalo začít se zabývat i těmi nejmenšími detaily: „Spoustu času jsme strávili například přidáváním ohybů na oblečení, kterému jsme se snažili propůjčit obecně hmatatelnější vzezření. Díky tomu působí svět ve výsledku mnohem reálněji.“

Studio se ani tentokrát neodklonilo od svého charakteristického přístupu, kdy má v průběhu tvůrčího procesu každá z postav svého hlavního animátora. „Je to vynikající pracovní postup a v případě Robinsonových byl naprosto klíčový, protože v tomhle filmu je spousta unikátních postav, kterým můžete propůjčit celou řadu charakteristických osobnostních rysů,“ podotýká. „Díky tomu jsme měli animátory, kteří dokonale znali jednotlivé postavy a věděli o nich každičký detail – a ti se pak velmi vášnivě starali o každý jejich pohyb. Tímhle způsobem posunete postavy do mnohem emociálnější roviny, protože animátoři jimi žijí, věnují se jim tělem i duší. A publiku pak připadají tak zajímavé a zábavné právě díky tomu, že je bereme tak vážně.“

Mezi mnohá příjemná překvapení filmu patří také původní hudební doprovod, který sestává z popového soundtracku, písní Rufuse Wainwrighta a Roba Thomase a symfonické hudby Dannyho Elfmana, který má na kontě dvě oscarové nominace. Na soundtracku, na němž se objeví celkem 8 písní a 8 úryvků scénické hudby, nechybí titulní singl Roba Thomase Little Wonders a písně skupiny The All-American Rejects, britského písničkáře Jamieho Culluma, energického tria Jonas Brothers a inovativní popové kapely They Might Be Giants.