Pixar je proslulý svými originálními příběhy, plnými svérázných a nezapomenutelných hrdinů. Ať už jde o oživlé hračky (Příběh hraček a Příběh hraček 2), skupinku příšer, vyděšených z toho, že se v jejich světě ocitlo malé děvčátko (Příšerky s.r.o.), malou rybku, ztracenou uprostřed obrovského oceánu (Hledá se Nemo), superhrdiny, snažící se žít v poklidu na předměstí (Úžasňákovi) nebo o frajerské závodní auto, které se ocitlo v městečku na dálnici 66 (Auta), pokaždé nás toto špičkové studio dokázalo dokonale pobavit prostřednictvím působivých a citlivých příběhů.

Letos v létě si na své konto připisují další neočekávanou změnu stylu prostřednictvím rozverné a originální animované grotesky. Mladý krysák Remy, který se snaží zapomenout na to, že se jeho předci i příbuzní živí na skládkách a snaží se doopravdy vařit, se ocitne ve světě, kde je obklopený spoustou inspirace a současně mu jde o život – něco takového je jako stvořené pro komické, zmatečné situace a humorné kousky. Když už to vypadá, že Remyho jediná šance dostat se do pětihvězdičkové kuchyně selhala, spřátelí se s místním vynašečem odpadků a společně vymyslí rafinovaný plán (ačkoliv z něj doslova vstávají vlasy na hlavě), na jehož základě společně dokáží velké věci.

Kromě nástrah a krkolomných pádů se film zabývá i vážnějšími věcmi: pouty přátelství a loajálnosti; bojem s očekáváními rodiny a nalezením sebe sama navzdory odsuzování druhými; a především důležitostí toho být sám sebou, i když vypadáte jinak, než druzí očekávají.

„Myslím, že všichni máme neobvyklé sny a ze všech sil se je snažíme uskutečnit – a Remyho sen je možná nejneobvyklejší ze všech,“ říká režisér Brad Bird.
„Příběh o někom, kdo se chce stůj co stůj věnovat svým tvůrčím zájmům, je Bradovi Birdovi velice blízký. A je to vidět, protože vytvořil film, který je originálním způsobem legrační a současně má skutečně působivé jádro, což je pro náš důležité. Tenhle film má v sobě hloubku, moudro a humor skloubené takovým způsobem, jaký jsme asi ještě v žádném filmu Pixaru neměli,“ poznamenává k tomu John Lasseter, tvůrčí vedoucí Walt Disney a Pixar Animation Studios, oceněný dvěma Oscary za režii.
Film Ratatouille byl pro Birda šancí natočit grotesku ve stylu Bustera Keatona nebo Maxe Sennetta, plnou honiček, skákání, běhání a akrobacie, která ale přesto obsahuje nezdolné hrdiny, usilující o nemožné, kteří zvítězí i přes všechny překážky, které jim osud naklade do cesty.

Ačkoliv mají hlodavci v animovaném filmu bohatou historii, jejíž součástí ostatně je i sám myšák Mickey, krysy obvykle hrají záporné role a jen málokdy jsou hlavními hrdiny. Remy se z tohoto stereotypu ale vymyká. Doslova o fous se vyhýbá v kuchyni dopadení a ještě při tom stíhá připravovat výtečná jídla. Odvážně a s odhodláním, které krysy sdílejí s lidmi, se pouští do boje se světem, který se proti němu spikl, a pozoruhodně důmyslně se pere s překážkami, které mu osud klade do cesty.

„Když váš hlavní hrdina čelí takovým nástrahám, je to pro animátory zlatý důl. Mají k dispozici spoustu dramatu a konfliktů, které mohou ztvárnit,“ komentuje režisér. „Vždycky jsem měl rád příběhy, které využívají možností animovaného filmu beze zbytku, ale my teď hranici opět o kus posouváme.“

Ratatouille skutečně obsahuje jedny z nejpůsobivějších věcí, které jsme zatím v počítačově animovaných filmech mohli vidět, a zvedá laťku možností technologie zase o něco výše. Mezi přednosti filmu patří lokace, které zobrazují Paříž s novým kouzlem. Pak je tu samozřejmě jídlo. Ne jen tak ledajaké, jde o ty nejchutnější, nejlepší a nejpůsobivěji podané lahůdky, jaké si jen dovedete představit. Divákům jsou tak předloženy skutečné vizuální hody, jaké dosud v počítačově animovaných filmech nebyly k vidění, které pomáhají vyvolávat iluzi dokonale uvěřitelného světa, ve kterém by klidně bylo možné, aby se krysa stala kuchařem.

„Brad Bird je stejně odhodlaný jako náš hrdina Remy,“ zamýšlí se producent Brad Lewis. „Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se tak staral o to, co bude ve filmu po emocionální i tvůrčí stránce fungovat. Má zvláštní dar a všímá si drobností, díky kterým je film přirozenější, legračnější nebo upřímnější. A je to génius, co se týče grotesky.“

Bird doufá, že se mu podaří diváky během filmu neustále překvapovat, ale současně by měli fandit Remymu, aby dokázal zdánlivě nemožné a zachránil nejen sebe, ale i své nové přátele v Gusteauově restauraci. „Skutečné kouzlo filmu je v tom, pokud dokážete diváky přimět, aby uvěřili v něco, co působí naprosto neuvěřitelně,“ shrnuje Bird.

Stejně jako v případě ostatních filmů studia Pixar jsou pro Ratatouille klíčoví hrdinové – ať už jde o homo sapiens nebo genus rattus – kteří příběh ovlivňují svými jedinečnými povahami, podivnostmi a náladami. Dilemata, kterým čelí, jsou věrohodná a povědomá – rodinné hádky, frustrace z práce nebo pomoc přátelům.

Nejdůležitější ze všech postav Ratatouille je Remy, který je sice krysák, ale současně je to v hloubi duše skutečný hrdina. Za chlupatým hlodavčím exteriérem se ukrývá duše plná tužeb a snů, které budou každému z nás povědomé. „Na Remym mám rád, že se nespokojí s málem,“ tvrdí Bird. „Pořád touží po něčem novém. Samozřejmě, proto je ze všech krys nejhubenější – zajímá ho jen to nejlepší. Neustále chce od života něco víc a to se mi na něm líbí.“

Co se týče Remyho výrazů, toužil Bird po tom, aby jich měl k dispozici co největší škálu, jakou je krysí obličej schopen poskytnout. „Možnosti neustále rostou a nakonec jsme mohli v Remyho obličeji ovlivňovat asi 160 jednotlivých 'svalů'. Jednou z největších výzev pro nás ale přesto zůstává to, že krysí obličej nepůsobí ze všech stran stejně dobře. Krysy mají dlouhý čenich, takže pokud má například Remy skloněnou hlavu, nemusí mu být vidět ústa. Takže jsme se to snažili různě obcházet, abychom měli jistotu, že s ním diváci mohou být po celou dobu v dobrém kontaktu.“
Remyho sny by se nikdy nenaplnily nebýt Linguiniho, vynašeče smetí v Gusteauově restauraci, který Remyho nadání objeví a zjistí, že se díky nemu usmívá štěstí i na něj. Ačkoliv na počátku spolupracují z čistého zoufalství – Linguini si potřebuje udržet místo a Remy doufá, že bude mít konečně možnost pracovat ve skutečné kuchyni – postupem času se z nich stanou přátelé, kteří se mohou jeden na druhého spolehnout.

V jedněch z nejlegračnějších scén nechá Linguini Remyho doslova vařit. „Linguini je někdo, kdo nerad přitahuje pozornost a kvůli Remymu se mu jí dostává více než dost. Je krásným příkladem člověka, který si myslí, že není nijak výjimečný, ale když začne přituhovat, zjistí o sobě, že jsou odvážní a udělají to, co je třeba,“ vysvětluje Bird.

„Animovat Linguiniho byla opravdu zábava, protože je pořád ze všeho tak trochu užaslý a působí, jako by to viděl poprvé v životě,“ dodává animátor David DeVan. Další výzvou byly jeho vlasy, které jsou pro něj nejen velice charakteristické, ale stává se z nich i jakýsi 'joystick', kterým Remy ovládá jeho vaření. „Linguiniho vlasy jsou rozcuchané a stejně jako on se nedají zvládat,“ poznamenává Sanjay Bakshi, vedoucí animace vlasů a vousů. „Takové vlasy jsme ještě v žádném filmu neměli.“

Ve svém živlu je naopak v kuchyni Auguste Gusteau, vyhlášený kuchař, který byl Remyho celoživotním vzorem – a který se mu teď občas zjevuje, aby mu dodal inspiraci. „Býval hvězdou kulinářského světa a je ztělesněním vášně a autority. Funguje jako Remyho mentor nebo svědomí, něco jako cvrček Jémine nebo Obi-Wan Kenobi, který Remyho pobízí, aby byl odvážnější a nápaditější,“ vysvětluje postavu Augusta Gusteau Bird.

Jeho postava vyžadovala další technologické inovace. „Museli jsme pro něj vytvořit speciální software, protože se na něm pohupuje spousta sádla, ale je tak přizpůsobivý a navíc jako výplod Remyho představivosti dokáže létat, takže jde o skutečně ojedinělou postavu,“ vysvětluje Brian Green, který je zodpovědný za zpracování postav.

Množství postav a situací, ve kterých se ocitají, nutilo filmaře neustále posouvat technologické hranice. „V tomhle filmu je tolik technických oříšků, ať už jde o spousty a spousty chlupatých postav, složité lidské hrdiny, náročné scény plné vody nebo zobrazení milované Paříže. V průběhu prací jsme značně pozměnili způsob, jakým jsme modely stínovali, jakým jsme scény nasvěcovali a jak jsme dělali látky. Převzali jsme technologické postupy z předchozích filmů a dále jsme je vylepšovali. A to vše přispělo k tomu, že kromě vší té legrace Ratatouille i zcela jinak a netradičně vypadá,“ poznamenává technický vedoucí Michael Fong.

Protože nejlepším způsobem, jak poznat krysy, je strávit s nimi nějaký čas, byly kanceláře v Pixaru brzy zaplaveny množstvím klecí se zvědavými zvířaty. Ačkoliv si na to bylo potřeba nějakou dobu zvykat, řada z tvůrců filmu se do společenských tvorů zamilovala a to se projevilo i na jejich návrzích. „Spoustu času jsme strávili jen tím, že jsme krysy pozorovali a seznamovali se s nimi a potom jejich chování zohlednili v modelech tak, aby s nimi animátoři nakonec byli schopni vytvořit tak působivé animace. Když žijete s krysami, poznáte skutečně všechny stránky jejich chování. Jsou to velice společenská zvířata. Budou si s vámi hrát a klidně se vám i schoulí v náručí,“ popisuje Brian Green.

Sledování jejich nových mazlíčků zprostředkovalo Greenovi a jeho týmu také řadu nových nápadů a dalo podněty k experimentování. „Jednou z věcí, která je pro film velice důležitá, bylo to, když jsme zjistili, jak mrštné krysy jsou. Krysy dokáží se svým tělem neuvěřitelné věci – protáhnou se otvorem tak úzkým, že byste to pokládali za nemožné, nebo se dokáží schoulit do malého klubíčka, protože mají hrudníky malé a velmi ohebné – a bylo nám jasné, že tohle dokážeme ve filmu velice dobře využít. Ale nejdříve jsme museli vyvinout technologii, která by nám to umožnila realistickým způsobem napodobit,“ vysvětluje Green.
Když měli filmaři představu o tom, jak se krysy ve skutečnosti pohybují, rychle se přesunuli do fantazie – jak by například krysa jako Remy držela pánvičku?

„Potřebovali jsme, aby naše krysy byly schopné komunikovat na lidské úrovni a vařit s lidskými kuchaři. To způsobilo spoustu problémů, zejména v oblasti měřítka,“ říká Green. „Rozdíl v měřítku je vidět i na drobnostech jako je tep. Když Remy utíká, vidíte, že mu srdce tluče opravdu rychle, zatímco Šprclík dýchá ve zcela jiném tempu. Tyhle rozdíly pomáhají vytvořit iluzi uvěřitelného setkání dvou světů.“

Příběh Ratatouille se odehrává ve dvou zcela odlišných, ale stejně kouzelných částech města: v nadpozemsky okouzlujícím a městském světě restaurací a kaváren nad povrchem, a v tajemné a průmyslově vyhlížející říši pod zemí, kde bydlí rodiny chlupatých hrdinů.

Designér Harley Jessup se proto společně s Sharon Calahan, vedoucí kameramankou a osvětlovačkou, vydal do Francie. „Především jsme si všímali barev, tvarů a povrchu,“ vysvětluje Jessup. „Uvědomili jsme si, že Paříž působí velmi starobyle, všude je plno kamene, který doplňují drobné ostrůvky barev. Viděli jsme, jak kolem nás prošla žena v červeném kabátu, a proti šedému pozadí doslova zářila – a chtěli jsme, aby něco takového bylo i v našem filmu. Proto je náš film po barevné stránce mnohem umírněnější než kterýkoliv z předchozích filmů Pixaru.“

Co se týče podzemního světa, který obývá Remy a jeho kolegové, vypravil se Jessup přímo do nitra Paříže, do světoznámých katakomb, které začal budovat už Napoleon. „Byly to skutečně dva odlišné světy – ve dne jsme prolézali podzemní chodby a v noci jedli ve špičkových restauracích. Ale o tom vlastně náš film je: krysa jako Remy by se neměla dostat do míst, kam chodí lidé, ale právě tam skončí.“

V Gusteauově restauraci se Remymu dostane šance, na kterou čekal celý život. Pro filmaře to znamenalo nutnost převést svět kulinářských kouzel na plátno přesně a zajímavě. Proto se začali zajímat o vaření.

Všechno začalo v Paříži, kde prováděli „průzkum“ tak, že vyjídali jednu slavnou restauraci za druhou, ochutnávali jejich lahodné výtvory a nahlíželi do zákulisí jedněch z nejkreativnějších kuchyní na světě. „Měli jsme trochu starost, že bychom mohli umřít z toho, že jsme v příliš krátkém čase snědli příliš mnoho dobrého jídla,“ směje se Bird. „Ale dozvěděli jsme se spoustu věcí, které nám pomohly podstatně film vylepšit.“

Ostatní členové štábu navštěvovali doma kurzy vaření. Počítačoví kouzelníci, zvyklí spíše na klikání a mačkání kláves se v nich učili krájet jako profesionálové – získávali cenné informace o drobnostech, jakými jsou třeba správné držení nože, krájení cibule, míchání polévky a komunikace s ostatními kuchaři v rušné kuchyni.

Brad Lewis strávil dva dny v jedné z nejvyhlášenějších (a nejuzavřenějších) amerických kuchyní v restauraci French Laundry. Lewis, který prvního dne pracoval do půl druhé do noci a hned v půl šesté ráno byl zpátky v kuchyni.

I tak si ale všichni uvědomovali, že převést lákavou realitu dokonalého jídla do počítačových modelů nebude jednoduché. „Museli jsme vytvořit to nejlákavější jídlo, jaké jste kdy viděli. Chtěli jsme, aby si diváci říkali 'Hmm, kdyby tak tohle šlo z plátna rovnou sníst!' Ale taková jídla se těžko vyrábějí ve skutečnosti, natož v počítači,“ popisuje Michael Fong. „Takže jsme opět museli vymyslet inovativní postupy počítačového modelování.“

„Zjistili jsme, že řadu modelů musíme udělat měkčích, aby do sebe jednotlivé součásti pokrmu na talíři správně pronikaly,“ pokračuje Fong. „Jídlo pak vypadá mnohem chutněji. Skupiny, které se zabývají osvětlením a stínováním také přidaly modelům na průhlednosti. A nakonec jsme k nim dodali efekty páry a stoupajícího tepla. Teprve pak vypadá jídlo opravdu lákavě!“

Některé potraviny představují nečekanou výzvu – například chléb. Zní to jednoduše, ale když chcete vytvořit iluzi chutného chleba, nastává množství komplikací. „Chleba je těžký, protože musí působit nakynutě,“ vysvětluje Fong. „Nemůžete prostě jen potáhnout kostku texturou chleba. Musí v sobě mít bublinky a vzduchové kapsy, které vznikají při pečení. A kůrka musí být rozpraskaná a současně působit křupavě.“

Látky a oblečení byly po dlouhou dobu největším problémem počítačově animovaných filmů. Právě Pixar poprvé otevřel dveře nových možností věrohodně pomačkaným tričkem v Příšerkách s.r.o.

V Ratatouille se objevuje zatím nejsložitější oblečení, složeného z několika vrstev, stejně jako všelijaké látkové pomůcky – ubrousky, ubrusy a další, takže bylo nakonec zapotřebí vytvořit přes 190 modelů. „Ratatouille zvedá laťku opět o značný kus výše,“ prohlašuje Christine Waggoner, zodpovědná za simulaci látek. „Postavy mají více oblečení ve více vrstvách a s většími možnostmi pohybu. Vytvořit kuchařské obleky s vestami na knoflíky, zástěrami a kalhotami, které se navzájem různě překrývají a jako koruna tomu všemu vévodí čepice na kuchařově hlavě, to byl skutečně ojedinělý zážitek.“

Producent Galyn Susman o tom říká: „Na oblečení v Ratatouille je krásné, že působí naprosto přirozeně, neupozorňuje na sebe nijak. Vypadá naprosto normálně a to je samo o sobě velkým úspěchem.“

Pro ozvučení Ratatouille sáhl Brad Bird znovu ke skladateli, který odvedl výtečnou práci na Úžasňákových – k Michaelovi Giacchinovi. Ten složil žesťové, jazzově znějící skladby plné perkusí, které jsou zábavné, svižné a francouzské jako film samotný.

„Ačkoliv se tenhle film od Úžasňákových naprosto odlišuje, Michaelův tvůrčí rozsah je obrovský a já věděl, že je tím pravým, na koho se obrátit,“ objasňuje Bird. „Tenhle film je žertovnější než Úžasňákovi a Michaelovi se to podařilo dokonale vystihnout.“

Spolupráce Birda s Giacchinem je jedním z důvodů, proč zní hudba ve filmu tak svěže. „Ti dva si víceméně dokáží číst myšlenky,“ popisuje producent Brad Lewis. „Brad se vyjadřuje obrazem a Michael hudbou, ale nějak jsou schopni oba tyto prostředky spojit do jednoho dokonalého celku. Někdy je hudba jen nenápadná, někdy velice výrazná a humorná a Michael dokáže navodit přesně tu správnou náladu, která k danému okamžiku patří. Umí psát působivou a emocionální hudbu, umí psát lehkou a nenápadnou a umí i trochu bláznit. To všechno je v tomhle filmu zapotřebí.“