zavřít

Dlouhý popis filmu

ROZHOVOR S REŽISÉREM FILMU HANY ABU-ASSADEM

Jak jste přišel na nápad natočit film s touto tématikou?
Každý den slyšíme ve zprávách o těchto událostech. Jedná se o tak extrémní čin, že jsem stejně jako každý začal přemýšlet, proč něco takového lidé dělají – co je k takovému skutku žene. Uvědomil jsem si, že nikdy neslyšíme celý příběh. Jak něco takového dokáží odůvodnit. Nejen před svými rodinami, ale i sami sobě. V každém případě můžete mít pocit, že nějaký důvod existuje.

Kde jste získal k filmu podklady?
Studoval jsem zápisy z výslechů sebevražedných atentátníků, kteří selhali. Četl jsem oficiální záznamy Izraele. Dělal jsem rozhovory s lidmi, kteří osobně znali mrtvé atentátníky – přáteli, rodinami a matkami. Zjistil jsem, že nikdy nešlo o stejné osudy.

Na výrobě filmu se podílelo mnoho různých národností – mohl byste nám nastínit, jak se do projektu zapojili?
Bero Beyer je holandský producent, který se samozřejmě na projektu podílel od jeho vzniku. Prvním koproducentem se stal Amir Harel z Lama Production z Tel Avivu, který produkoval „Walk on Water“ a „Yossi and Jagger.“ Můj snímek „Ford Transit“ byl promítán na filmovém festivalu v Sundance v roce 2003 a zalíbil se německému producentovi Romanu Paulovi z berlínského Razor Film. Dále se k nám připojili pařížští Celluloid Dreams a Lumen Films. Na Berlinale 2003 jsme se všichni sešli: palestinský režisér a holandský, izraelský, francouzský a dva němečtí producenti. Přesně po dvou letech byl film uveden na Berlinale 2005.

Jakým způsobem byl složen štáb? Jak byste tuto skupinu lidí popsal?
Štáb se skládal z lidí z Palestiny, Nizozemí, Německa, Francie, Belgie, Izraele a Velké Británie. Měli jsme místní palestinský štáb a herce, což bylo celkem asi 50 lidí, německý štáb se skládal asi ze 14 lidí, 4 Francouze, mezi nimi samozřejmě kameramana Antoine Heberlé, 3 Holanďany, herečku, která hraje Suhu, Lubnu Azabal, je občankou Belgie, jednoho britského člena štábu a pro natáčení v Tel Avivu jsme najali ještě dalších 10 Izraelců.

Jak jste obsadil tři hlavní role? Jak jste v nich našel, co jste si pro film představoval?
< Měli jsme hodně konkurzů. První byl spíš pracovní pohovor s asi 200 herci. Snažil jsem se pochopit jejich osobnost a jestli mají to správné charisma. Herce, kteří mi připadali vhodní, jsem pozval znovu, aby mi předvedli nějaké scény. Ty, kteří byli schopni postavě něco dodat, jsem si vybral. Abych mohl své rozhodnutí potvrdit, nechal jsem je hrát společně. Pak jsem si byl teprve jist, že k sobě patří.

Natáčeli jste v Nablusu, Nazaretu a Tel Avivu. Kolik dní jste v každém strávili?
Měli jsme tři měsíce přípravy v Nablusu, během nichž jsme museli najít místní štáb, vybrat lokace a postavit správné kulisy. Také jsme brzy zavolali herce hlavních postav, aby se naučili práci skutečných automechaniků v Nablusu. V Nablusu jsme natáčeli 25 dní a pak jsme museli odjet. V Nazaretu jsme strávili 15 dní a natáčeli převážně interiéry a automobilové scény, ale také nové velitelství, kam jsou Khaled s Abu-Karemem přivedeni, a kam jdou potom všichni po scéně na hřbitově. Dále pak Saida a Suhu v autě, jak mluví o jeho otci, noční scénu ze hřbitova, Saida na záchodě, jak si utírá pot pod výbušninou, Saida v taxíku při rozhovoru o vodních filtrech, kontrolní bod s početným komparsem a olivový háj. Některé scény musely být postaveny, aby vypadaly jako skutečné scény z Nablusu, jako například dům Saida (původní byl ve skutečném uprchlickém táboře) a exteriéry Khaledova domu (kde se Said pokouší najít Khaleda). Olivier Meidinger vypracoval kulisy úplně neskutečně a také to dokázal velice rychle. Natáčení skončilo 2 a půl dny v Tel Avivu.

Měli jste během natáčení nějaký plán pro mimořádné situace? Co se dalo udělat, aby byli lidé v klidu za takovýchto mimořádných situací, během nichž jste byli nuceni točit?
Neměli jsme úplně promyšlený plán, protože něco takového je v Nablusu prostě nemožné, ale měli jsme s sebou ochranku. Ty nás upozorňovali, kdy a kde můžeme točit. Měli jsme to štěstí, že tito lidé byli velice zdatní a odvážní a vždy se postarali, abychom měli, co možná nejvíce informací a byli schopni, co nejlépe reagovat. Ve chvíli, kdy hrozilo nějaké nebezpečí, dostal štáb ty nejlepší instrukce. Všichni měli pocit, že se jedná o film, který stojí za podstoupení takového nebezpečí.

Bylo trochu bláznovství natáčet film na takovém místě. Každý den jsme se potýkali s nějakými potížemi. Jak Izraelci, tak Palestinci jsou zvyklí na malé novinářské štáby. Náš štáb však nebyl tak malý, že bychom byli schopni vzít nohy na ramena a utéct. Měli jsme 70 lidí a 30 aut a v tom počtu se dá jen těžko utéct a někde se schovat.

Někteří Palestinci si mysleli, že natáčíme film proti Palestině. Někteří Palestinci nás však podporovali, protože si mysleli, že točíme film, který bojuje za svobodu a demokracii. Jiná skupina se domnívala, že film neprezentuje sebevražedné atentátníky v dobrém světle, přišla za námi se zbraněmi a chtěla, abychom natáčení ukončili.

Neuběhl ani den, aniž bychom nemuseli přestat natáčet. Byli jsme nuceni přestat, počkat, až střelba ustane a zase pokračovat.

Popište nám problémy, které vznikly při natáčení v Nablusu.
Abyste se dostali do této oblasti, musíte se spřátelit s izraelskou armádou. Abyste tam přežili, musíte spolupracovat s Palestinci. Takže situace je skutečně prekérní. Pro mnoho Palestinců jsme byli okamžitě podezřelí. Jak jsme se v tolika lidech a s takovým vybavením dostali dovnitř? Všichni si chtěli náš scénář přečíst a mnoho lidí, kteří nepochopili, o co se snažíme, došlo k jiným závěrům.

V Nablusu napadá izraelská armáda město skoro denně a zatýká takzvané „hledané“ Palestince. S rozbřeskem začíná invaze, do města vjíždí tanky, střelba je v plném proudu a po západu slunce je zákaz vycházení. Museli jsme ozbrojeným Palestincům oznamovat, kde se pohybujeme. Izraelská armáda samozřejmě nesměla vědět, že jsme s Palestinci v kontaktu, protože dostat se do a z Nablusu je už tak dost komplikované. Vrcholem všeho bylo, že souhlas jedné strany znamenal definitivní nesouhlas strany druhé. Pomluvy, že točíme něco proti sebevražedným atentátníkům se rychle roznesly. Jedna politická frakce unesla našeho místního lokačního manažera Hassana Titi a vyžadovala, abychom Nablus opustili. V ten den se uskutečnil izraelský raketový útok na nedaleký automobil a střelci nám přikázali opustit území. To byla pro šest evropských členů našeho štábu poslední kapka. Opustili natáčení a já se jim vůbec nedivím. Udělali správnou věc. Život je důležitější než film. Byli jsme tak blízko k záhubě a tím to ještě nekončilo. Největší nebezpečí hrozilo kvůli raketovým náletům. Když jsme slyšeli střelbu, mohli jsme jít někam jinam, ale o řízených střelách vůbec nevíte. Je to mnohem hrozivější. Kvůli všem těmto důvodům jsme museli natáčení přerušit a já jsem se musel potýkat s několika dilematy: Jak dostat našeho lokačního manažera nazpět, jak vyjít se všemi palestinskými politickými frakcemi, aniž by o tom Izraelci věděli a považovali mne za jednoho z nich, má cenu riskovat s tolika nálety? Kde najdu šest profesionálních filmařů za tak krátkou dobu, jak se mi podaří někoho najmout, aniž bych jim sdělil důvod, proč ti původní odjeli?

Rozhodl jsem se spojit s předsedou vlády Yasserem Arafatem, ačkoliv jsem se s ním nikdy nesetkal. Věděl jsem, že Arafat nikdy nenavštívil kino, ale pomohl nám získat našeho manažera nazpět.Ten se vrátil pouhé dvě hodiny po zkontaktování Yassera Arafata.

Jenže teď mne čekalo další dilema. Máme zůstat v Nablusu nebo máme odejít?Pokud odejdeme, potvrdíme tak pomluvy, že jsme zrádci. To by zanechalo Hassana a zbytek místního štábu, kteří tu zůstanou a politické frakce, které nám pomáhaly, ve velkém nebezpečí. Pokud zůstaneme, budeme muset nadále pracovat ve válečné zóně a bojovat proti nepřátelským politickým frakcím. Rozhodl jsem se pro odchod. Po vyčerpávající hádce jsem Beromu navrhl následující: Začnu ve městě s kampaní, která musí zastavit pomluvy a musím to udělat tak, abych nerozzuřil armádu. V té době se místní a mezinárodní novináři rozhodli udělat z Hassanova únosu světovou zprávu. Požádali jsme je o zdržení, protože jsme se obávali, že se může něco stát. Nepřátelské politické frakce začaly s opačnou kampaní. Rozdávaly letáky, na kterých stálo, že jsme americko-španělskou konspirací. Takže jsme měli zakázané natáčení. Připadalo nám, že s každým jedním správným krokem, jsme o dva kroky potlačeni nazpět. Každý náš natáčecí plán byl zmařen.

Po třech týdnech nečinnosti, jsme mohli začít znovu pracovat. Ani vás nebudu obtěžovat detaily finančních problémů. Šest nových členů štábu přiletělo a já jsem paranoidní a vystresovaný mohl pokračovat v původním plánu: režírování filmu, starání se o herce, štáb atd.

O pět dní vybuchla 300 metrů od místa natáčení mina. Noc předtím zemřeli na místě, kde jsme natáčeli, tři mladí muži. Na Lubnu Azabal už toho bylo moc a omdlela. Přestože jsme chtěli pokračovat v natáčení v Nablusu, protože měl tu pravou atmosféru, neměli jsme už na vybranou a odjeli jsme. Rozhodli jsme se přesunout natáčení do mého rodného města Nazaretu a do Nablusu se již nikdy nevrátit.

Tak strašně moc jsme riskovali, aby byl film co možná nejrealističtější. Chápu, proč to dělala palestinská část štábu, ale proč zahraniční štáb riskuje své životy pro tento film?

Bylo by mnohem rychlejší a jednodušší natáčet film digitálně. Proč jste točil film na 35 mm?
Chtěl jsem, aby film nevypadal jako televizní zprávy, které vidíme každý den na obrazovce. Přestože je film realistický a přirozený, stále se jedná o film, který vypráví jistý příběh. Na jednu stranu je to fikce, ale na stranu druhou chceme, aby film vypadal skutečně.

Velice překvapujícím momentem ve filmu je scéna, kdy natáčejí video na rozloučenou - inspirovalo vás něco pro tuto humornou a přitom žalostnou scénu?
Tato scéna zachycuje hlavní náplň filmu, kde se postupně snažíme o zlomení mučednictví a heroismu nebo strašného zla a pokoušíme se o čistě lidský příběh. Lidé jsou často hodně banální, ale také vtipní a citliví. Ve skutečném životě je často v těch nejtragičtějších situacích něco směšného.

Tato scéna byla točena na skutečném místě. To byl jeden z konceptů filmu – umístit herce ve skutečném prostředí, aby se vytvořily pravdivé momenty. Když Ali Suliman stojí na místě, kde skuteční atentátníci mají své proslovy, byl tak nervózní, že ani nepotřeboval nic hrát. Já byl také velice nervózní, protože všude kolem nás stáli skuteční pořadatelé těchto sebevražedných útoků. Strašně jsem se bál, že se naštvou kvůli těmto komickým scénám. Náš celý štáb byl velice nervózní.

Po prvním záběru, kdy Ali přednáší svůj proslov, nás jeden z pořadatelů zastavil. Pomyslel jsem si: Tak a teď je konec! On však jen chtěl Alimu ukázat, jak správně držet zbraň. Vůbec nikdo proti tomuto humoru neprotestoval. Později jsem zjistil, že se ve skutečnosti takové věci stávají. Nebylo to pro ně nic neobvyklého. Mimochodem, Aliho zbraň byla jejich! Když ji Ali držel a věděl, že se jedná o zbraň, která je denně používaná proti izraelské armádě, mělo to na něj hodně velký dopad.

Jak jste se cítil po skončení natáčení?
Poté, co jsme skončili, Francois Perrault-Alix mi řekl: „Událo se tak strašně moc věcí. Vůbec nevím, čím začít, až se vrátím do Francie. Většinou mám několik zajímavých příběhů z natáčení, které mi v místní hospůdce chvíli vydrží, ale tentokrát.... Množství příběhů z tohoto natáčení mi vydrží minimálně na tři roky, ale vůbec nevím, kde začít!“

A přesně tak se cítím i já. Podíval jsem se do svého deníku a uvědomil jsem si, kolik věcí, o kterých se musí vyprávět, se každý den událo. Všichni jsme byli tak hrozně unavení, ale přitom nadšení.

Jste si vědom toho, že Izraelci nebo jisté židovské skupiny mohou film považovat za podporu sebevražedných atentátníků?
Chápu, že někteří lidé mohou být pohoršeni tím, že jsem dal sebevražedným atentátníkům lidskou tvář. Já jsem však k sebevražedným atentátníkům také velice kritický.

Film má prostě otevřít diskuzi, doufejme, že smysluplnou diskuzi o skutečných problémech. Doufám, že film úspěšně povzbudí tuto myšlenku. Až film uvidíte, bude vám jasné, že vůbec neomlouvá vraždy. Z mé vlastní zkušenosti, po odvysílání filmu v Berlíně, se debata a protest k filmu netýká filmu samotného, ale spíš myšlence tohoto díla.

Je nemožné ukázat ve filmu celou složitost a váhu této situace. Ničí strana nemůže nárokovat morální stanovisko, protože vraždění není morální akcí. Celá tato situace je mimo pojem, který nazýváme morálním. Pokud bychom nevěřili, že pracujeme na něčem smysluplném, co může otevřít rozsáhlou debatu, nikdy bychom v Nablusu neriskovali své životy!

Stručný popis filmu