Rodina Solomonových opustila hektický život Chicaga a přestěhovala se na tiché a odloučené místo – na farmu v Severní Dakotě. Mezi poklidným pohupováním slunečnicových polí Jess brzy zjistí, jak děsivé toto odloučení od světa může být, když ona a...

Film-vice

Na farmě Solomonových není nic takové, jak se zdá. Co udeří v noci, objeví se i ve dne. Opuštěné místo je přímo rájem pro teror. Proroci zkázy jsou však bohužel podceňováni.

Režiséři Danny a Oxide Pangovi obrátili v Messengers, jejich prvním americkém celovečerním filmu, duchařský žánr vzhůru nohama. Byla to právě jejich celoživotní záliba v paranormálních jevech, která ovlivnila převedení příběhu na plátno. Mark Wheaton, který napsal scénář, a Todd Farmer, který napsal původní příběh, pak ještě více rozvinuli faktor strachu. „Jednou z nejzajímavějších věcí na práci s Pangovými je získání neamerického pohledu na velmi tradiční americkou scénu – rozlehlé pláně, rodinná farma, malá venkovská komunita,“ říká Wheaton.

Režiséři Danny a Oxide Pangovi byli nadšeni z práce v Hollywoodu, zvláště pak ze spolupráce s producentem Samem Raimim. Jejich jedinečný styl z nich činí perfektní režiséry, kteří přenesou svou vizi na plátno. Oni pevně věřili, že dokáží vystupňovat onen teror, a když se setkali s Raimim, „řekli jsme mu, že chceme do filmu vložit větší prvky strachu, ale zároveň ho udělat logickým,“ říká Danny. „Náš styl je vždy o tichu, protože zjišťujeme, že skutečně děsivé prvky vždy vychází z ticha,“ dodává Oxide. „Nemyslíme si, že je děsivé, když je všude moc hluku. Pro nás je děsivé to, když jste sám a pokoj je naprosto tichý. Pro efekt jsme nepotřebovali déšť, ani výpadek elektřiny. Nechtěli jsme vidět všechny tyto efekty, které vídáte v hororových filmech. Nechtěli jsme, aby se to odehrávalo v noci.“

Tento přístup byl pro producenta Williama Sheraka velmi lákavým. „Když se řekne horor, automaticky se vám vybaví noční hodina. Oni však činí děsivou i denní hodinu. V noci, když zhasnete, vystupuje strach na povrch. Ale ve dne je světlo, takže o něčem takovém nemůže být řeč. Když probudíte lidské děsy ve dne… můžete obrátit hororový žánr naruby.“

Zajímavá byla na place také kulturní rozličnost tvůrců a herců. Penelope Ann Millerová, představitelka Denise Solomonové, říká: „My jsme národ, který rád komunikuje, někdy až příliš, a myslím, že oni jsou zvyklí na přísloví ‚méně je více‘. Pamatuji si na scénu, kdy měl Dylan zahrát určitou linii a zeptal se, jestli by se mohl vrátit na začátek a dostat se více do nálady oné scény. Oxide byla ale z toho zmatený a povídá: „Proč to potřebuješ? Já to nepotřebuji.“ Při hraní jsme zvyklí být spontánní a řídit se instinktem, být volní a oni jsou velmi precizní v tom, kde má být vaše hlava a jak má vypadat, jako fotka, ne příliš mnoho pohybů hlavou nebo očima. Protože oni jsou zároveň střihači, stříhají již během natáčení, a přesně vědí, kde jaký záběr skončí. A skutečně neradi plýtvají časem na záběry, které potřebují pouze jednu linku.“

Pronásledovaná mysl…
Psychoterapie a mystický způsob vyprávění příběhu mají společnou metaforu – využití strašidelného domu k zobrazení pronásledované mysli. Některé pokoje jsou příliš bolestivé, abyste do nich vstoupili, někteří vnitřní démoni pohřbeni příliš hluboko v podvědomí, abyste je prozkoumali. A často dráždivé, nevyřešené problémy, které stále rachotí kolem v chodbách nevědomí, jsou ty, které si mysl snaží rozumově vysvětlit. To je důvod, proč jsou horory odehrávající se v prokletých domech tak působivé – očekáváte strach.

Toto přesně zažívá Jess, kdy se její duševní trápení odráží ve vnějším světě. „Toto je duchařský příběh o rodině, která se přestěhuje do domu, který je prokletý, a ta dívka je jediným člověkem, který je těmito nadpřirozenými bytostmi ovlivněn, a nikdo jí nevěří,“ říká herečka Kristen Stewartová, která hraje Jess. „Je to bláznivé, protože tyto věci útočí na moji postavu a nikdo jiný je nevidí.“

Nikdo, kromě jejího 3letého bratra Bena, který, jak zjistí, je viděl vždy, ale ještě nemluví, aby to někomu řekl. „Jess se to snaží vyřešit a myslí si asi, že je blázen, možná nic z toho se neděje a je toho na ní moc a tak se to také projevuje,“ vysvětluje Kristen. „Ale ukáže se, že to není jen výplod její fantazie. Když se uprostřed noci něco stane, těžko se to vysvětluje, nemá podporu rodiny, aby je probudila a řekla ‚hele, něco se děje.‘ Problém je, že její rodina by tam pro ni byla ráda, ale právě prochází osudovou fází svého vztahu a důvěra se vytratila.“

Pro Jessinu matku, Denise, tvoří ztráta důvěry ve svou dceru napětí, ve kterém se právě nachází její vztah s manželem Royem. „Nemohu se spolehnout na svou dceru,“ říká Millerová. „V Chicagu se Jess dostala do několika průšvihů a moje postava jí to nemůže odpustit. Podle ní je její dcera přehnaně teatrální a chce se vrátit zpět do Chicaga, a podle mne i Denise částečně cítí, že jako rodič zklamala.“

Rozjasněné hlavy slunečnic…
„Zářivé a velmi uklidňující – slunečnice se houpou v pomalém tempu a nedbají nebezpečí v podobě havranů nebo minulé spoušti, která se doslova zračí v půdě, ze které vyrůstají… je to hrůzostrašné… děsivý rozpor mezi scénou a akcí filmu,“ říká Kristen Stewartová.

Tento rozpor čítal 65 000 stvolů v plném květu na poli o rozloze 4 akrů na fiktivní farmě Solomonových založené blízko Reginy, v Saskatchewanu, v Kanadě.

„Slunečnice byly skutečně prvním úkolem, na který jsme museli myslet, protože ve filmu tvoří ohromný prvek,“ říká vedoucí výpravy Alicia Keywanová. „Tak velký, že jsme museli mít připravené min. 3 plány, protože jsme je mohli natočit pouze v den, který jsme chtěli, a získat vzhled, kterého jsme se snažili dosáhnout. Museli jsme najít pole, osázet ho a to vyžadovalo hodně hledání, zkoumán půdy, zjišťování, jestli to vůbec bude fungovat, nalezení různých druhů slunečnic, zjišťování, do jaké výšky mohou vyrůst v jaké roční době... A samozřejmě kdybychom neuspěli, objednali bychom na poslední chvíli 5 000 umělých slunečnic z Číny a zasázeli je, což se běžně u filmu dělá!“ směje se. „To byla naše poslední varianta. Nikdy by se totiž nemohly srovnávat se skutečnými slunečnicemi. To poznáte.“

Keywanová pokračuje: „Najednou však rozkvetly přesně v den, kdy jsme točili zde v Regině. Pár dní před tím jich kvetlo jen pár. Ale v den, kdy jsme dorazili na natáčení, 60 % z nich ukázalo ty nádherné žluté hlavy vzhlížející k slunci. Ony se za sluncem otáčí. Byl to skutečně úchvatný moment vidět je všechny rozkvétat.“

Slunečnice nebyly pouze barevnou, fantastickou oporou. Ony jsou také druhou šancí pro Solomonovi. Roy nejen opustil v Chicagu své zaměstnání. On se plně spoléhá na farmu a své slunečnicové pole. Ale jeho sny se rozplynou, když se úroda nezdaří, nemůže zaplatit měsíční splátku na farmu, jeho dcera je vyděšená, jeho žena již nechce déle žít v tomto domě a bankovní manager ho pomalu tlačí k prodeji domu.

„V růstu slunečnic je cosi podmanivého, co vám dává tento pocit být šťastný a cítit se v bezpečí…“ říká William B. Davis, představitel bankovního managera. „Ale nejsou to slunečnice, které se vzpírají, jsou to havrani, kteří zaujmou. Nechovají se totiž jako obvykle. Svým způsobem to jsou lidé, hrozivé přízraky. Tím, jak chrání dům proti vetřelcům, působí jako supi, čekající na něco, co bude trpět a zemře, aby se mohli nasytit.“

Přízračná stvoření
„Havran řekl: „Nikdy více.“
A ten havran černošedý stále sedí, stále sedí,
ve svých drápech stále svírá Palladiny bílé líce;
jeho pohled nitro plení, je to démon, propad‘ snění,
jeho stíny v divném chvění plovou, na zem padajíce;
a má duše z těchto stínů, jež se chvějí, padajíce,
nevystoupí – nikdy více!“
Edgar Alan Poe, Havran

„Havrani jsou jako signál, druh varování, ale neumí mluvit. Takže musí komunikovat přes své činy,“ říká Oxide Pang. „Oni jsou posli života.“

Havrani, kteří se ve filmu objevují, jsou ve skutečnosti krkavci dovezení z České republiky, které vlastní a trénuje Ota Bareš z Prahy. „Jsou to velmi záhadní ptáci,“ uvádí producent Sherak. „Stále přemýšlíte, jestli Solomonovi chrání nebo ne, varují je nebo je to něco zlověstnějšího. Jsou to velmi chytří ptáci a jsou skutečně působiví.“

Barešovi krkavci se již dříve objevili např. ve filmech Černá Dahlia a Návrat do Cold Mountain. Bareš říká: „Občas je dosti obtížné je přimět dělat to, co chcete, protože prostě příliš přemýšlí.“

Bruce Jones, supervisor vizuálních efektů, jehož prací bylo naklonovat Barešovo hejno 22 krkavců na tisíce, nazývá tyto ptačí herce „‘psycho pumpou‘. Oni žijí mezi zemí života a zemí smrti. Když vidíme krkavce, myslíme si, že jsou posli zla. Ale v jistém smyslu nás vlastně varují, že jiné zlo přichází. My to nevíme, takže si myslíme, že jsou špatní.“

Při natáčení scény, kde několik krkavců útočí na Burwella, souseda Solomonových, měl herec John Corbett obavy. „Byl jsem skutečně nervózní, když kroužili kolem mého obličeje, protože ve filmu je pár scén, kde havrani útočí a mohou vás snadno klovnout do oka,“ říká Corbett. „Nejsem příznivcem ptáků, protože jsem měl papouška a ten mne několikrát klovl do prstu. Takže mi pro tyto scény zajistili dabléra, Petra Straku, který je zvyklí na to, že se kolem něj hemží ptáci.“ Straka je jedním z Barešových asistentů. Corbett dodává: „Ti ptáci mají velké zobáky, které jsou dlouhé a úzké a mají silné krky a drápy… jsou to predátoři, jako orli nebo jestřábi.“

Ačkoliv krkavci nahání strach, Bareš říká, že jsou to oddaní a přátelští ptáci, „pamatují si věci dlouhou dobu a i po 10 letech dokáží rozpoznat svého (dřívějšího) majitele.“ Producent Shuman chválí Barešovu práci s havrany a dodává: „Oni jsou tak dobře trénovaní… mají možná lepší pověst než já!“

Děsivý bod…
„Je to drsné. Je to špinavé. Je to temné a ostré. Nejsou tam jemné hrany. Přesně jako vše na běžné farmě – tvrdé, jako kosy a srpy a starý, nefunkční traktor.“ Takto vidí Stewartová nový Jessin domov a nový svět.

Kulisy interiéru byly uspořádány „do kruhu“, takže se vše otvírá do nějakého dalšího prostoru,“ říká vedoucí výpravy Keywanová. „Nejsou tam žádné mrtvé konce. Pomáhá to vytvořit napětí, pocit, že tam může být vždy někdo za dveřmi, v jiné místnosti… iluze neznáma se stále plíží kolem.“

Poté, co se rodina Solomonových nastěhuje to domu, který měl být jejich vysněným domovem, „začnou pociťovat, že vše je divné a stále více věcí vystupuje z temných koutů na světlo,“ říká Danny Pang. „Vše je o dosažení bodu děsu.“

„Tento bod je podpořen barevně, stejně jako světlem,“ poznamenává kameraman David Geddes. „V čínské mytologii síla ducha závisí na barvě a nejsilnější je zelená.“ Celý dům tak byl navržen do zelených odstínů s prvky dřeva. „Čím temnější osvětlení a odstín zelené, tím lépe,“ říká Geddes.

„Uvnitř toho domu je řada strašidelných věcí a světlo do něj prostupuje pouze skrz malá okna. Získává to na velmi realistickém pocitu staré farmy s malými okny a slabými záblesky světla prostupujícími domem,“ říká Keywanová. „Ty temné prvky velmi podporují náladu onoho prostředí, které dodává scénám auru záhady.“

Film se natáčel cca 100 mil severně od Montany na hranicích Severní Dakoty v oblasti kanadské centrální planiny, u Reginy, hlavního města Saskatchewanu, ve farmářské oblasti, kde jsou hlavními surovinami pšenice, řepkový olej, len a slunečnice. „Potřebovali jsme místo, kde bychom mohli mít slunečnicovou farmu,“ říká producent Shuman. „Saskatchewan je shodou okolností místem, které má rozlehlá pole… mohlo nám tedy nabídnout slunečnice a je přátelské k filmařům.“ Toto místo je také domovem kanadských studií Saskatchewan Production Studios.

Když Keywanová vzala bratry Pangovi na prohlídku farmářské lokace v Qu’Appelle Valley, „byla právě zima a oni přijeli z Hong Kongu. Někdo je nabalil do půjčených kabátů a řekl jim, aby nasedli na sněžné skútry a nepouštěli se,“ uvádí. „V té roční době nebyly žádné z příjezdových cest dostupné běžnými dopravními prostředky, takže jsme jeli 5 mil sněžnou planinou. Po pár minutách Oxide řekl: „V jihovýchodní Asii nic takového nemáme, toto jsem vždy viděl jen ve filmech.“ Já řekla: „No, nyní je to ve tvém filmu.“

Shuman, který se také zúčastnil průzkumné expedice terénem, si pamatuje, jak dorazili na samý vrchol kopce. „Rozhlíželi jsme se po tom rozlehlém, ohromném prostoru a Pangovi přesně věděli, kde chtějí postavit svůj dům. Bylo to fascinující,“ říká, „protože tam nebylo naprosto nic kromě otevřené krajiny a sněhu. Navíc sněžilo. Oni však věděli, že chtějí určitou vzdálenost od domu ke kopci a přesně věděli, kde chtějí mít stodolu, aby byla schovaná za kopcem. Ve scénáři bylo pouze ‚dům na farmě‘, ale Pangovi do toho vložili neskutečně mnoho detailů, měli přesnou vizi toho, jak vytáhnout ono napětí, teror domu v určitý moment. Bylo na co se dívat.“