„Koncept je velice jednoduchý,“ říká producent, scénárista, skladatel a textař Mel Brooks. „Musí sehnat mnohem víc peněz, než kolik budou potřebovat k tomu, aby zrealizovali tu divadelní hru. A pak už jen musí uvést na Broadwayi nejhorší představení všech dob. Proto si vyberou hru Springtime for Hitler, u níž počítají s tím, že její premiéra bude zároveň derniérou a oni budou moci se zbytkem peněz od sponzorů utéci do Ria.“

„Na tomto příběhu je něco nadčasového,“ říká režisérka a choreografka Susan Stroman. „Stejně jako v každém správném muzikálu si i v tomto každá z postav splní své naděje a sny. Publikum se může shlédnou buď v Leo Bloomovi, housence, která se chce stát motýlem, nebo v Maxi Bialystockovi, který byl kdysi na vrcholu a chce se tam vrátit. A naším filmem se prolíná také hezký milostný příběh nesmělého účetního a nejkrásnější ženy na světě.“

Myšlenka pojmout příběh Producentů hudebně se poprvé zrodila v hlavě hudebního a filmového manažera Davida Geffena, který začal v roce 1998 Brookse přemlouvat, aby svůj oscarový film z roku 1968 adaptoval do podoby divadelního muzikálu. Brooks, který se vždycky toužil stát skladatelem a textařem na Broadwayi, měl už v té době na kontě spoustu písní, kterými obohatil své filmy. Na Geffenův návrh se sešel se skladatelem Jerrym Hermanem, aby probrali možnosti spolupráce na rodícím se projektu. Herman však už během první schůzky objevil člověka, který by k filmu dokázal složit lepší hudbu než on sám – Brookse.

Brooks nabídku přijal, pustil se do skládání a požádal svého dávného přítele a spolupracovníka Thomase Meehana, aby mu pomohl napsat k muzikálu scénář. S nabídkou zhostit se režie oslovili pětinásobnou držitelku divadelní ceny Tony, režisérku a choreografku Susan Stroman.

O dvě turné po Spojených státech a 12 cen Tony později se Brooks Stroman zeptal: „Kdybychom z tohoto představení udělali film, čemu by se podle tebe měl podobat?“

„Když odpověděla, že Zpívání v dešti, řekl jsem jí, že se právě stala režisérkou našeho nového filmu,“ vzpomíná Brooks. „Zpívání v dešti pro mě představuje klasiku, které se říká muzikál od hlavy až k patě – vidíte tam celé tanečníky, ne jen rychlé záběry na obličej, oči nebo uši. Vidíte v pohybu celá krásná těla.“

Stroman byla možností zkusit si filmovou režii nadšena a z pohledu zkušené divadelní režisérky a choreografky uvítala nový tvůrčí prostředek – kameru. „V divadle vidí publikum veškeré dění v širokém záběru. Ve filmu ale mohu použít záběry zblízka, abych příběh odvyprávěla více bezprostředním a intimnějším způsobem. Možnost zabírat zblízka výrazy ve tvářích Nathana, Matthewa, Garyho a Rogera navíc zdůrazňuje komiku.“

Brooks se spolu s Meehanem pustil do práce na scénáři. „Když vezmete příběh z divadelního pódia a začnete se na něj dívat jako na film, otevřou se vám úplně nové možnosti z hlediska prostředí, v němž se odehrává. Tento film se kromě kanceláří a divadla odehrává také v Central Parku a na Páté avenue v New Yorku. Poskytuje mnohem více prostoru,“ říká Meehan.

Brooks pro film složil dvě původní písně, které v divadelní hře nebyly: „You’ll Find Your Happiness in Rio“, která je na chvíli slyšet na pozadí ve scénách, v nichž Leo a Ulla dovádějí v ráji, zatímco Max sedí ve vězeňské cele, a „There’s Nothing Like a Show on Broadway“, kterou zpívá Broderick s Lanem během závěrečných titulků.

Kromě toho, že filmaři chtěli v nové verzi tohoto příběhu spolupracovat s co nejvíce herci a ostatními lidmi, kteří se podíleli na divadelní hře, trvali na tom, že film musí být bezpodmínečně natočen v New Yorku – stejně jako jeho původní verze z roku 1968. Film, jehož děj se odehrává v roce 1959, se stal prvním snímkem, který vznikl ve zbrusu nových Steiner Studios – nejmodernějším filmovém zařízení, které leží v brooklynské státní loděnici a rozkládá se na ploše více než 30 000 metrů čtverečních. Scény potřebné pro film byly vystavěny ve čtyřech z pěti studií a zabraly plochu přes 8 000 metrů čtverečních.

Jednou z největších výhod, které s sebou natáčení v New Yorku přinášelo, byla dostupnost talentovaných zpěváků a tanečníků z Broadwaye. Při konkurzech na více než 350 žádaných rolí ve velkolepých číslech jako „Springtime for Hitler“, „Prisoners of Love“ nebo „I Wanna Be A Producer“ se o role ucházelo více než 3 700 tanečníků.

V kontrastu s většinou filmů, u nichž mají jejich protagonisté na přípravu pouze velmi krátkou dobu, se na Producentech podíleli herci, kteří hráli po několik let ve stejnojmenném muzikálu. Lane, Broderick, Beach a Bart hru poprvé uvedli v dubnu 2001 a někteří z nich se od té doby představili i v jiném hereckém kolektivu. Lane si například zahrál i v její londýnské premiéře a za svůj tamější výkon byl nominován na prestižní Olivier Award, kterou také získal.

„Skutečnost, že byli herci tak skvěle obeznámeni s materiálem a postavami, mi dávala dostatek volnosti k tomu, abych mohla přidávat další vrstvy k tomu, co už znali,“ vysvětluje Stroman. „Matthew s Nathanem jsou rození pódioví herci a stejně přirozeně se chovají i ve filmu. Vědí, jaké je hrát před 1 500 lidmi i jaké je hrát před jednou kamerou. Mám veliké štěstí, že ztvárnili hlavní role právě oni dva.“

„Matthew jednou řekl, že natáčení tohoto filmu bude jako velmi tiché středeční odpolední představení,“ směje se Lane. „Byli jsme zvyklí na publikum, které se někdy stávalo aktivní součástí hry. Ale to všechno musíte pustit z hlavy a vrátit se k úvahám nad tím, co své postavě musíte dát.“

„Filmy jsou velmi pomalé a na to, abyste dokázali překlenout to tříměsíční období plné čekání, musíte mít spoustu energie. V divadelní hře jste jako vystřelení z kanónu. Je to úplně jiný pocit,“ dodává Broderick.

Dvě zbývající titulní role si však zahráli herci, kteří nejen nebyli s materiálem seznámeni, ale také nikdy předtím neměli možnost si ve filmu zahrát a zazpívat – Uma Thurman (Ulla) a Will Ferrell (Franz).

Thurman, jíž dodaly kuráž její slavné taneční kreace ve filmech Pulp Fiction: Historky z podsvětí a Buď v klidu s Johnem Travoltou – a také mistrně choreograficky zvládnuté bojové scény ve filmech Kill Bill 1 a 2 – se kupodivu ještě nikdy nepředstavila v roli, v níž by měla příležitost zahrát si romantický partnerský tanec, kterých je tento film plný. Před natáčením však dostala možnost se s pomocí profesionálních tanečníků na roli důkladně připravit.

„Když jsem se s Umou, která měří okolo 180cm, poprvé setkala, zeptala se mě, jestli nevadí, že je to o tolik vyšší než Nathan a Matthew,“ vzpomíná režisérka. „Řekla jsem jí, že je to naprosto v pořádku, protože k ní díky tomu budou vzhlížet jako k bohyni. Uma mi také prozradila, že má švédské předky. Bylo to terno!“

„Tanec mi hrůzu nenaháněl – ten pro mě není tak těžký,“ vzpomíná herečka. „Horší to bylo se zpěvem. Náš hudební režisér Patrick Brady mi ale pomohl najít určitou hlasovou polohu. Sice to nebyl zpěv, se kterým bych mohla začít vydávat desky, ale už to, že mě v dabingu nebude zastupovat někdo jiný, byla sama o sobě dobrá zpráva – nemohlo to být zase tak hrozné.“

„Nikdy předtím neabsolvovala žádný kurs zpěvu a pracovala opravdu velmi tvrdě,“ říká Brady, který byl ve skutečnosti s jejími schopnosti velmi spokojen. „Přál bych vám vidět, jak se tvářila, když poprvé uviděla živý orchestr. Bylo vidět, že je ohromená i zděšená zároveň.“

Stejné přípravy čekaly také Willa Ferrella, který se ukázal být v oblasti tance a zpěvu rozeným talentem. „Měl jsem mírné pochyby, jak se s tím zpěvem a tancem vypořádám, ale nemohl jsem té roli odolat,“ říká Ferrell, který je dlouholetým fanouškem původního filmu i divadelní hry. „Zpočátku mě to trochu děsilo – stál jsem uprostřed toho studia s velkým orchestrem a každý mě poslouchal,“ vzpomíná herec. „Ale jakmile jsem si na to zvyknul, začala to být docela zábava. Bylo to pro mě něco úplně nového.“

Stroman, která pochází z Delaware, si ani pořádně nepamatuje, kdy její život postrádal hudební doprovod. Vyrůstala v muzikální rodině – její otec byl pianista – a už jako malá si představovala k hudebním tónům obrazy. „Ať už to byl rock’n’roll nebo klasická hudba, vždycky jsem si představovala scény s hordami tančících lidí.“

Stroman, která během návrhu choreografie divadelní hry využila každého centimetru pódia, byla mnohem širšími možnostmi filmové produkce nadšena. Píseň „We Can Do It“, během níž Bialystock poprvé přesvědčí Blooma, aby s ním zrealizoval velký podvod, se původně odehrávala pouze v Bialystockově kanceláři. Ve filmu však taneční číslo v kanceláři pouze začíná a pokračuje na Times Square, v taxíku a nakonec před fontánou Bethesda v Central Parku. Podobně byly obohaceny také ostatní taneční sekvence.

Kameraman Minsky, který dosud na žádném muzikálu nepracoval, uvítal pečlivou přípravu Stroman, která pro každé hudební číslo načrtla podrobné storyboardy. I díky tomu se mu u každé scény brzy podařilo pochytit její rytmus a synchronizovat pohyb kamery s pohybem tanečníků.

Hlavní herci měli v průběhu natáčení možnost vybral si, zda budou zpívat živě nebo na playback – v druhém případě byly skladby nahrány předem a poté během filmování pouštěny ze záznamu. „Když má herec příležitost zpívat živě, není omezen jedním konkrétním podáním, které nazpíval před natáčením,“ vysvětluje Maitland. „To jim dává určitou tvůrčí svobodu a ústí to ve skvělé záběry. V některých scénách jsou nicméně natolik velká a komplikovaná taneční čísla, že při nich herci zkrátka zpívat nemohli.“

Vzhledem k tomu, že filmaři neměli možnost využít pro natáčení skutečné newyorské Forty-fourth Street (která je příliš rušná na to, aby mohla být pro účely natáčení uzavřena a navíc se od roku 1959 změnila k nepoznání), rozhodli se s pomocí kreativního týmu, vedeného hlavními výtvarníky Peterem Rognessem a Markem Friedbergem a výtvarnicí scény Ellen Christiansen, vytvořit celé prostředí ve studiu. Brooks byl jedním z prvních lidí, kteří se měli možnost hotovou scénou projít, a přiznává, že byl velmi příjemně překvapen. „Když jsem poprvé vkročil do toho studia, řekl jsem si: ‚Můj bože, to je úžasné! Tohle je Zpívání v dešti. To je Přidej se k nám, Royal Wedding i Cover Girl! Je to jako kdyby najednou ožily všechny skvělé hollywoodské muzikály.‘ Potřeboval jsem kapesník… musel jsem se vysmrkat, protože mě to hrozně dojalo,“ říká Brooks.

Návrhář kostýmů a držitel ceny Tony William Ivey Long podotýká, že práce na tomto filmu byla jako „absolventský seminář filmového návrhářství. Učil jsem se od výtvarníků i zvukařů a ptal jsem se jich na miliony různých otázek,“ vysvětluje Long.

Příběh Producentů musela přivést k životu celá armáda tanečníků, herců, hudebníků, výtvarníků a filmařů. Přestože se oblíbené postavy zrodily v hlavě Mela Brookse již před necelými čtyřiceti lety, i tentokrát je s nadšením přivedl před publikum v další inkarnaci.