O produkci filmu
Částečně autobiografická kniha berlínského profesora práv a záhadologa Bernharda Schlinka vyšla v roce 1995, byla následně přeložena do 40 jazyků a stala se první německou knihou, která se vyšplhala na vrchol žebříčku bestsellerů listu New York Times, a všeobecnou pozornost si získala v roce 1999, kdy ji ve svém pořadu doporučila Oprah Winfrey. „Kdo by mohl tušit, že kniha o pouhých 218 stránkách dokáže vyvolat takové emoce?“ ptala se tehdy.

„Je to příběh takzvané 'druhé generace',“ vysvětluje Schlink termín, označující generaci poválečných dětí. „Vyrůstali jsme ve velice naivní atmosféře, až do chvíle, než jsme zjistili, co naši rodiče a učitelé provedli. Když milujete někoho, kdo spáchal něco strašného, může vás to pohltit.“ Schlinkova kniha je v Německu považována za natolik zásadní k pochopení německé historie, že je dokonce v německých školách brána jako povinná četba.

Filmová práva získal v roce 1996 Harvey Weinstein se společností Miramax Films. Na jeho žádost se v projektu angažovali Anthony Minghella a jeho produkční partner Sydney Pollack. Bylo zamýšleno, že by Minghella napsal scénář a posléze film i režíroval. Divadelní scenárista sir David Hare, který se později proslavil nominací na Oscara za scénář k filmu Hodiny, byl také jedním z těch, kteří Schlinkovu knihu četli, a toužil po tom ji adaptovat. Protože Minghella právě slavil fenomenální úspěchy s Anglickým pacientem a měl na starosti několik dalších rozsáhlých projektů, snažil se ho Hare přesvědčit, aby scénář k Předčítači nechal na někom jiném, ovšem ten o tom nechtěl ani slyšet.

O takřka deset let později se, ačkoliv stále nebyl k dispozici scénář, začal Daldy, který v mládí studoval němčinu a žil v Berlíně, zjišťovat u Minghelly, zda by nemohl Předčítače režírovat. Minghella si uvědomil, že je stále příliš zaneprázdněn, než aby se projektu mohl v blízké době věnovat, souhlasil s tím, že Daldy film může režírovat, za podmínky, že se do toho pustí ihned a že on s Pollackem budou stále zastávat roli producentů. Co se scénáře týče, Daldry pochopitelně ihned myslel na Harea. „Točili jsme spolu Hodiny, takže jde o druhý náročný a velice komplikovaný film, který jsme spolu natočili,“ říká Hare. „Pojí nás pevné pouto, takřka jako lidi, kteří společně bojovali ve válce – víme o sobě, jaký má ten druhý silné i slabé stránky.“

Schlinkův román se odvíjí chronologicky ve třech jasně oddělených částech, ale scénář se od tohoto schématu distancuje a „skáče časem“, jak sám Hare říká. Divák se ocitá v různých obdobích života hlavního hrdiny, od padesátých let až po devadesátá. „Když jdu do kina, umírám nudou u filmů, jejichž formu a povahu dokáži odhadnout v okamžiku, kdy vejdu do sálu,“ míní Hare, který si dal za cíl odlišit Předčítače od předešlých filmů o následcích druhé světové války. „Zajímá mě jen to, co se vymyká svému žánru,“ vysvětluje. „Tenhle film rozhodně není klasickým filmem z poválečného období,“ dodává.

Ačkoliv Hare, Daldry, Minghella a Pollack chápali hodnotu filmové inovace a experimentů, jedna složka projektu se nikdy nezměnila – respekt a úcta k obětem nacistických zločinů. Shodli se na tom, že ve filmu nezazní termín „odpuštění“ - film se v podstatě tomuto tématu vyhýbá a místo toho řeší velice skutečný problém toho, jak se nová generace vyrovnává s pošramocenou minulostí. Proto scenárista s režisérem cestovali s autorem knihy Bernhardem Schlinkem po Německu a diskutovali o poválečném období, aby lépe pochopili, k čemu tehdy docházelo. „Ta kniha je v Německu obrovsky cenná,“ objasňuje Daldry. „Jde o nejvýznamnější dílo, které se zabývá problémy na téma 'Jak budeme pokračovat dál, po tom, co jsme spáchali?'“

„Dočkala se jak obrovského ocenění, tak i velmi negativních útoků,“ dodává Hare. „Pokoušet se prozkoumat a pochopit nacistické zločiny je nebezpečné a riskantní, snadno se vám může přihodit, že neúmyslně překročíte hranici.“

Na rozdíl od celé řady jiných scenáristů, jejichž práce končí v okamžiku odevzdání finální verze scénáře, měl Hare i během natáčení možnost se dále vyjadřovat, stejně jako v případě Hodin. „Stephen mi umožňuje stát se spoluautorem filmu od začátku natáčení až do výroby finálního sestřihu,“ říká scenárista. „Nespolupracoval by s někým, kdo není takové kompletní spolupráci nakloněn. V tomto smyslu jde spíše o práci, která se podobá té divadelní, než o klasickou filmovou. Je tím nejdůkladnějším režisérem, s jakým jsem kdy spolupracoval, k ničemu u něj nedochází náhodou.“

Co se týče autora literární předlohy, Schlinka, i ten se na filmu podílel způsoby, jaké si sám ani nedokázal představit – dokonce se objevil jako statista v jedné ze scén, v níž nešťastní milenci Hanna a Michael obědvají během výletu na kolech. Měl tak možnost bezprostředně poznat režisérovu posedlost i těmi sebenepatrnějšími detaily, ať už jde o dobovou rekvizitu či letmý pohled jednoho z herců.

Schlink si jako autor knihy od počátku představoval v roli Hanny Schmitz, šestatřicetileté ženy, která má poměr s dospívajícím chlapcem, o níž později vyjde najevo, že pracovala jako dozorkyně v koncentračním táboře a ukrývá ještě děsivější tajemství, herečku Kate Winslet. „Kate Winslet byla mou první volbou,“ přiznává. „Hodně se Hanně svou povahou podobá.“

„Čtu poměrně pomalu, ale přesto jsem tu knihu přečetla za den,“ vysvětluje Winslet. V době, kdy se o filmu začínalo jednat, jí ale bylo pouze 27 a měla dojem, že je na tuto roli příliš mladá. Když se na ni ale počátkem roku 2007 režisér Daldry s touto rolí znovu obrátil, vyspěla herecky natolik, že si troufla na tuto fyzicky velice náročnou roli, ve které se proměňuje ze silné a přitažlivé třicátnice v sešlou stařenu na prahu sedmdesáti let.

Práce s Daldrym byla pro Winslet velice příjemná. „Má neuvěřitelné množství energie a do příběhu se doslova zamiluje,“ objasňuje herečka. „Ačkoliv má velice jasnou představu o tom, jak chce příběh vyprávět, je otevřený názorům druhých a vždy mu záleží na tom, aby scéna byla tak dobrá, jak je to jen možné.“

Pro roli Michaela Berga, mladíka, jehož život je navždy změněn vztahem s Hannou, si Daldry vybral dva herce, kteří měli za úkol pokrýt třicetileté období života této postavy – poměrně neznámého Davida Krosse a zkušeného Ralpha Fiennese.

Předčítač je třetím filmem německého herce Davida Krosse a jde o jeho první roli v angličtině, kterou si zdokonaloval i během natáčení. Daldry byl odhodlán obsadit do role mladého Michaela německého herce a sám Kross byl povolán na několik zkoušek, aby se režisér ujistil, že jde o skutečně správnou volbu. Krossova matka se nejprve obávala, že natáčení naruší školní docházku jejího syna, ale posléze s jeho účastí na filmu souhlasila s podmínkou, že se to nijak neprojeví na jeho prospěchu.

Kross byl nucen spolupracovat často až sedm hodin denně s jazykovým poradcem Williamem Conacherem. Nešlo jen o to, aby dokonale zvládl své dialogy, ale ve filmu předčítá také Horatia v latině a Sapfó v řečtině, mimo jiných. „Mým nejtěžším úkolem bylo zajistit, aby němečtí herci mluvili anglicky natolik dobře, aby jim diváci uvěřili, že mluví rodným jazykem, a pak najít způsob, jak do toho zapasovat Kate Winslet a Ralpha Fiennese,“ vzpomíná Conacher.

Protože se příběh silně opírá o milostný vztah mezi Hannou a Michaelem, byl natáčecí rozvrh přizpůsoben tak, aby Kross, kterému bylo v době, kdy byl do role obsazen, teprve patnáct, dovršil před natáčením kterékoliv z „postelových“ scén plnoletosti.

Věkový rozdíl mezi oběma hlavními postavami příběhu byl jedním z nejkontroverznějších prvků knihy – bez něj by ale nefungoval. „Proč by tomu chlapci nemohlo být víc?“ ptala se ve svém pořadu i Oprah Winfrey. „No, protože by to byl úplně odlišný příběh.“

Představitele staršího Michaela Berga, který se stále, i po tolika letech, pokouší vyrovnat se svým zážitkem, Ralpha Fiennese, lákal na Předčítači především způsob, jakým nakládal se složitými emocionálními záležitostmi. „Otázky, které klade ohledně viny, soudu, provinění, lásky a sexuality jsou všechny poměrně komplikované, ale ve své podstatě jde o velice lidský příběh,“ soudí.

Herecká trojice se ve skutečnosti příliš nepotkávala, protože Kross a Fiennes hrají tutéž postavu v různých časových obdobích, a Fiennes má s Winslet společnou jen jedinou scénu.

Ačkoliv se některé scény filmu natáčely v New Yorku, většina se natáčela v německých městech, mimo jiné i v Berlíně, Gorlitz a Cologne, přičemž některé byly natočeny v pohraničí na pomezí Německa a České republiky. Podle Daldryho bylo natáčení v Německu s německým štábem jedinou skutečnou možností.

Ve výtvarnici Brigitte Broch probouzela práce na tomto filmu některé dlouho zapomenuté vzpomínky. Tato německá rodačka se před čtyřiceti lety odstěhovala do Mexika a považuje se za členku „druhé generace“. „Bylo to vlastně poprvé, co jsem se odvážila tomu znovu čelit a řekla si, že už bylo dost strachu a obviňování, že se k tomu musím postavit čelem,“ vypráví. „Bylo to citově velice náročné, jako potápět se do velké hloubky a nějakým způsobem vyplavat na druhé straně zeměkoule.“

I herci měli s některými příběhovými prvky velké problémy. „Obvykle se velice ráda na roli připravuji,“ říká Winslet. „Je to moc důležité, všechno si o své postavě ujasnit a pak to pustit z hlavy. Ale v případě Hanny jsem toho musela hodně přečíst a vidět o koncentračních táborech, že jsem už zkrátka v jednu chvíli neměla žaludek na to, abych v tom pokračovala. Vím, že si z toho budu spoustu věcí navždy pamatovat.“

Proces zestárnutí její postavy o třicet let měl na herečku další, dosud nepoznané nároky, které jí pomohla snížit maskérka Ivana Primorac, která byla nominována na cenu BAFTA za filmy Sweeney Todd a Pokání. „Abych zahrála zestárlou Hannu, musela jsem trávit hodiny v maskérském křesle,“ vzpomíná Winslet, která na sobě nosila speciální latexový oblek. „Pohybovala jsem se docela jinak,“ říká a poznamenává, že i ostatní byli z její proměny šokováni. „Nevadilo mi, že jsem se podívala do zrcadla a viděla tam starou babiznu,“ směje se. „Pomohlo mi to se s postavou sžít a pochopit ji.“

Fiennes popisuje, jak se s režisérem Daldrym na roli připravoval on. „Pořád se mě na něco ptal, což hodně pomohlo,“ vzpomíná herec. „Co si Michael o Hanně doopravdy myslí? Jak můžete odsoudit někoho, s kým jste měli intimní vztah? Záleží vám na dotyčné osobě ještě? Neustále kladl další otázky, což bylo klíčové, protože na ně neexistuje jednotná odpověď. Ale i přes všechny ty dotazy je vám k dispozici. Dá vám dost času na to, abyste si scénu promysleli, a poskytuje vám prostor ke změnám, ať už během natáčecího dne nebo i klidně během samotného natáčení dané scény. Skvěle se tak pracuje, protože to dává herci volnost.“

Většina ze soudních scén Předčítače vycházela z frankfurtských procesů s lidmi z Auschwitzu, které probíhaly v letech 1963 až 1965, v nichž bylo souzeno 22 pracovníků z koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Oproti známějším norimberským procesům s hlavními důstojníky SS a veliteli Gestapa odhalily tyto procesy mnohem širší pole nacistických přisluhovačů a pomocníků. Ve filmu se dokonce objevuje v rolích právníků a soudců celá řada skutečných právníků z tehdejší doby, například Thomas Borchardt, Thomas Paritschke, Burglinde Kinz, Stefan Weichbrodt a Kark Heinz Oplustiel.

Ve snaze o co největší autenticitu strávil Kross s malým štábem jeden den natáčením v koncentračním táboře Stutthof v Polsku, kde se Michael prochází a představuje si hrůzy uplynulých let. „Byl to jeden z nejsilnějších zážitků mého života,“ poznamenává na toto téma Daldry, který také zmínil problémy, kterým byli nuceni čelit, když točili mezi skupinkami židovských návštěvníků z Izraele, kteří byli šokováni štábem, hovořícím německy.

Ještě náročnější bylo natáčení hluboce intimních a emocionálních okamžiků mezi Hannou a Krossovou postavou, které se natáčely po jisté pauze, během které Kross dovršil plnoletosti. „V tomhle filmu jsem točil své první milostné scény,“ přiznává Kross stydlivě. „Stephen vám dává jen velice prosté instrukce, což je pro herce dobré. Nejtěžší bylo připravit se na scénu, pochopit příběh, nazkoušet si ji s ostatními herci a rozebrat emoce, které by měla předávat. Jakmile jsme začali točit, už to byla legrace.“

V průběhu prací na Předčítači zemřeli počátkem roku 2008 jak Anthony Minghella, tak i Sydney Pollack, Minghella v březnu ve věku 54 let a Pollack ve svých 73 letech o dva měsíce později. „Byli pro nás ohromnou oporou,“ vzpomíná Daldry. „Pro nás všechny, kdo jsme ty výjimečné muže znali, bylo zdrcující, že se nedožijí premiéry hotového filmu.“ Přesto ale v mnoha ohledech natáčení dál vedli. „Neustále jsme se se Stephenem ptali sami sebe, zda by byl Sydney s tím či oním spokojený, nebo zda by se to zamlouvalo Anthonymu,“ zamýšlí se Hare o jejich nehmotné přítomnosti na natáčení a ve střižně. „Naším cílem bylo udělat z toho filmu něco, na co by tihle dva byli hrdí.“

Autor Předčítače Bernhard Schlink a jeho vrstevníci se ocitli ve výjimečné situaci, nenesli absolutně žádnou zodpovědnost za činy svých rodičů, ale přesto se narodili a byli vychováváni ve stínu jejich zločinů. „Předčítač je nejznámějším německým románem o poválečném období a o tom, jaký dopad měl nacismus na samotné Němce,“ vysvětluje David Hare. „Velice málo děl se zaobíralo tím, co zažívala následná generace, která se musela vypořádat s tím, že se narodila do takové doby a že zdědila takové strašlivé zločiny, za které absolutně nenesla odpovědnost.“

Schlink se rozhodl minulosti čelit na stránkách knih. „Chtěl jsem prostřednictvím Michaela Hanniny zločiny současně chápat i odsuzovat. Ale byly na to příliš strašné. Když jsem se je pokoušel pochopit, měl jsem pocit, že je odsuzuji méně, než by je bylo správné odsuzovat. Když jsem je odsuzoval tak, jak měly být odsouzeny, nezbýval už žádný prostor k jejich chápání... Chtěl jsem dokázat obojí. Ale bylo to nemožné.“ Podle Schlinka slýchá nejvíce kritiky na Michaelovu neschopnost Hannu plně odsoudit od lidí, kteří jsou spíše jeho vrstevníky. Starší generace, které ony časy zažily, jsou méně kritické, bez ohledu na to, jak dotyční válku prožili.

Michael představuje nové Německo, zatímco Hanna to staré. Proto je mezi nimi takový věkový rozdíl – a proto bylo třeba, aby je dělila celá generace. Hana je apatická k tomu, co se stalo; Michael je rozzuřený a žádá odpovědi. „Je jedno, co cítím, je jedno, co si myslím,“ říká Hanna v jedné z vrcholných scén filmu, neschopna cítit lítost za to, co v minulosti způsobila. „Mrtví zůstanou mrtvými.“