zavřít
upravit profil

Poseidon

Co bys dělal, kdyby se celý tvůj svět obrátil vzhůru nohama?

thriller, dobrodružný, akční, drama

Dlouhý popis filmu

Co bys dělal, kdyby se celý tvůj svět obrátil vzhůru nohama?
Film Poseidon klade režisérovi Wolgangu Petersenovi zásadní osobní otázku: „Co bys dělal, kdyby se celý tvůj svět obrátil vzhůru nohama? Byl bys odvážný vůdce a nebo bys šel s davem? Propadl bys panice? Vzdal bys to a nebo šel dál?“ Slavný režisér snímků Troja, Dokonalá bouře a Air Force One získal v roce 1981 mezinárodní uznání tíživým dramatem z doby 2. světové války Ponorka, které mu vyneslo nominaci na Oscara jak za režii, tak za scénář. Tento vypravěč, který se naléhavě zajímá o lidskou přirozenost, se filmem Poseidon vrací na moře, a to nejen z toho důvodu, že by se chtěl soustředit na sílu vodní stěny, která narazí do luxusní lodi, plující poklidně po moři. V centru jeho uvažování je niterné drama malé skupiny těch, kteří přežili náraz. „Když dojde k nějaké katastrofě, vidíte, jací jsou lidé tehdy, když odpadnou společenské konvence a návyky,“ říká. „Člověk musí během několika vteřin dělat rozhodnutí na pomezí života a smrti. Když se podíváte na to, jak se lidé chovají v extrémních situacích, víte, z jakého jsou těsta.“ „Pasažéři jsou na Poseidonu kvůli oslavám,“ zasazuje Petersen příběh. Lidé nejsou na Poseidonu ani tak kvůli tomu, aby cestovali odněkud někam, ale spíše kvůli luxusu a pohodě jako takové. „Je silvestrovský večer, oni jsou v krásném oblečení a chtějí si to pořádně užít. Každý z nich má do budoucna nějaké plány.“ Vždyť v okamžiku, kdy hodiny odbijí půlnoc, si i posádka lodi na chvíli oddechne a na chodbách a v kuchyních Poseidonu, daleko od ruchu tanečního sálu, kde se hosté scházejí slavit Nový rok, se oddá improvizované oslavě.

„Z ničeho nic do nich narazí obrovská vlna a vše je rázem vzhůru nohama. To, co bylo na zemi, je na stropě, ze stěn se loupe a odpadává vybavení, do toho uniká nafta a plyn, všude stoupá pára, pro kouř není vidět na metr dopředu a místy začínají hořet první ohně. Představte si, že se během krátkého okamžiku změní celý váš život a vy musíte čelit tomu, co vám do té doby ani nevstoupilo na mysl. Nic není na svém místě a vy ztrácíte orientaci. Je to jako apokalypsa.“ Panika roste a člověk se cítí jako ve vězení. „Z takové situace prostě neutečete. Jsou uvězněni v prostředí, odkud není úniku, na dosah není žádná pomoc, času je málo a oni to musí vyřešit sami.“ To, co se zpočátku zdá jako obrovský prostor, se pojednou stává prostorem malým a stísněným, rozdrobeným do nespojitých vzduchových kapes a zablokovaných chodeb. „V úvodu je na lodi několik tisíc lidí, pak jen pár stovek a nakonec sledujeme osudy hrstky přeživších.“ „Příběh se dotýká našich prvotních strachů z ohně, utonutí, pádu, uvěznění či situace, kdy vám nikdo nemůže pomoci,“ říká producent Poseidonu Akiva Goldsman. Goldsman byl nedávno producentem filmu Pan a paní Smithovi , sám pak napsal Oscarem a Zlatým Globem oceněný snímek Čistá duše, dále pak Těžká váha, který v roce 2005 získal nominaci BAFTA. „I když se rozhodnete, že v životě na loď nestrčíte ani špičku nohy, podobné katastrofy si vás mohou najít kdekoliv.“ Tomu přitakává i producent Mike Fleiss ( Texaský masakr motorovou pilou, Hostel ): „V zásadě jde o monstr-film, ovšem v tomto případě je oním monstrem voda, která je jim v patách až do posledního okamžiku. Wolfgangovým záměrem bylo, aby ve hře byla spousta děsivých prvků.“ „Co může být děsivější než katastrofa obrovského rozsahu, která udeří uprostřed moře, a kde je nejbližší pomoc, pokud by vůbec přišla, několik hodin vzdálená?“ „Takové vlny existují,“ prohlašuje Petersen, který už dlouho považuje vodu za „nejnebezpečnější, nejdramatičtější a nejnepředvídatelnější živel.“ Režisér o daném přírodním fenoménu věděl dávno před tím, než se pustil do Poseidonu. Výzkum těchto vodních zdí, které byly dříve častým námětem námořnických legend, započal díky satelitním technologiím ESA (European Space Agency) teprve nedávno. O těchto vlnách, jež způsobily četné katastrofy, se dlouho mluvilo, ale oficiálně nebyly potvrzeny až do počátku 90. let, kdy započal seriózní výzkum. Od té doby se tyto vlny staly oficiálně zodpovědné za havárie mnohých výletních lodí a ropných plošin. Záznamy z radarů nasměrovaných do ropných polí Severního moře uvádějí za posledních 12 let až 500 náhlých úderů vln, ESA se dokonce domnívá, že mohou být příčinou potopení 200 tankerů a nákladních lodí za posledních 20 let, což bylo dosud připisováno špatnému počasí. Příkladem budiž nákladní loď München o výtlaku 43 000 tun, která se v roce 1978 v Atlantickém oceánu převrátila – a nikdo z posádky nepřežil. Výletní loď Queen Mary 2 byla v roce 1995 trochu šťastnější, neboť během hurikánu o vlas ustála srážku s 30 metrů vysokou vlnou.

Vědci se domnívají, že nejpravděpodobnější příčinou nárazových vln je náhlé zvýšení tlaku mořských proudů, jsou však i případy, kdy se vlna vzedme i bez vysokého tlaku, takřka z nulových příčin. Producent Duncan Henderson, který byl v roce 2004 nominován na Oscara za film Master and Commander: Odvrácená strana světa, spojuje s Petersenem své síly již potřetí. Před tím se podílel na produkci jeho filmů Smrtící epidemie a Dokonalá bouře. Henderson poznamenává, že na rozdíl od Petersenových předchozích námořních dramat, si katastrofa tentokrát vybírá oběti bez předběžného varování. „Posádka Ponorky byli vojáci a u Dokonalé bouře šlo o rybáře, tedy profesionály se zkušeností na moři, kteří možná nebyli připraveni na všechny možné okolnosti, ale tak jako tak jim museli čelit. Určitý risk mohli očekávat. Ale Poseidon je výletní loď. Jsou to turisté jako vy a já. Rozsah této tragédie je tedy mnohem větší a dotýká se lidí, kteří jsou těmi posledními, kdo by katastrofu očekávali a nebo by s ní chtěli mít něco společného.“ Scenárista Mark Protosevich ( Cela) v přípravné fázi práce na Poseidonu přeplul na Queen Mary 2 Atlantický oceán. Tam zjistil, že jak posádka tak pasažéři jsou sice rozrůznění věkově, národnostmi i vzděláním, a naplno se ujistil v tom, že Petersenův předpoklad „katastrofa je vyrovnávač rozdílů“ je správný. „Nezáleží na tom, zda jste mladí nebo staří, jestli vám patří půlka světa nebo pracujete v kuchyni. Jste v tom všichni až po uši.“ „Tento typ katastrof ukazuje, jací jsme ve své podstatě, to nejlepší i nejhorší z nás,“ říká Protosevich. „Všechny vztahy projdou zkouškou a emoční vazby jsou buď posíleny a nebo prasknou. Pokud se někdo, koho milujete, zachová jako zbabělec, už nikdy mu to neodpustíte. Stejně tak nezapomenete, když někdo nasadí svůj život za jiné. V každém z nás spočívá potenciál pro hrdinství, avšak skutečnost, zda se rozhodneme jednat tak či onak definuje, kdo jsme.“ Výzvy, jimž musí čelit přeživší na Poseidonu, a rozhodnutí, jež dělají, jsou pro Petersena podobenstvím života. „Když vám někdo visí za ruku, můžete jej buď zachránit a nebo vás stáhne dolů. V jakém okamžiku se rozhodnete uvolnit sevření? Ať už to bude jakkoli, jde to moment, po kterém už nic nebude jako dříve.“ Tvůrci Poseidonu do tohoto projektu vnesli zalíbení a respekt k původnímu filmu Dobrodružství Poseidonu z roku 1972, který vznikl v produkci Irwina Allena a pod režijním vedením Ronalda Neamea. Původní film se stal klasikou ve svém žánru, Petersenův Poseidon přebírá původní koncept a využívá jej jako katalyzátor nového příběhu. „Vypůjčili jsme si myšlenku luxusní lodi, do které na Silvestra náhle narazí vlna,“ osvětluje režisér,“pak jsme přišli se zbrusu novým scénářem a současnými postavami. Náš příběh je o postavách, o tom, co je v nich, co prožívají jako jednotlivci i ve skupině, a taky o tom, jak jejich pouť končí.“

Pasažéři
“Tenhle příběh je o vás,” zdůrazňoval od začátku Petersen hercům. „ Poseidon není o výbuších a nebo o velkých nádržích s vodou, je o tom, jak se vyrovnáte se svou situací a jak se v ní zachováte. Chci vidět vás pot, váš strach a všechny tyhle věci.” Herci filmu Poseidon tedy museli být nejen nadaní, ale i houževnatí. Mimo práce na pružných lanech ukotvených v různých úrovních, a skutečnosti, že je neustále zkrápěly přívaly vody, se herci v posledních týdnech natáčení odebrali pod vodu - každý z herců se zúčastnil týdenního přípravného kurzu pod vedením záchranářského potápěčského týmu. Herec Josh Lucas, který představuje samolibého gamblera Dylana Johnse se potápěním nadchl do té míry, že podvodní kousky nacvičoval i ve volných chvílích doma, což zpětně hodnotí jako velmi komické počínání. „Řekl jsem si, že to zvládnu. Po natáčení, které jsem trávil z větší části ve vodě, jsem přišel domů a v bazéně jsem nacvičoval, jak dlouho dokážu zadržet dech,“ vzpomíná Lucas.

Lucas připisuje své nadšení pro věc Petersenově energii. „Wolfgang je neobyčejně charismatický, cítím, že jím cloumá vášeň pro filmařinu a vyprávění příběhů. Všichni jsme tomu propadli. Bylo takřka nemožné se tím nenakazit.“ Během natáčení tento herec často přemýšlel o lidech, kteří se museli vyrovnat s nebezpečnou situací – toto vědomí sdílel s mnohými ze svých kolegů, protože v červnu 2005, kdy začalo natáčení, byly vzpomínky na pohromu v Indonésii ze zimy 2004 ještě příliš čerstvé. „Myslím, že jsme všichni tak trochu cítili potřebu uctít oběti této katastrofy a ukázat, co znamená strach, bolest a klaustrofobie. Jednou nastal okamžik, kdy jsem se vynořil z vody a nad hladinou bylo sotva 10cm volného prostoru. Úplně jsem zpanikařil. Ani si nedovedete představit, jak jsem byl šťastný, že se nacházím ve filmových kulisách.“ Další ze scén, které Lucas označil za obtížné, se neodehrávaly jen ve vodě, ale v dosahu ohně. „V okamžiku, kdy skupina prochází halou, jíž hořící jezero nafty rozpůlilo vedví, se parta nechtěně rozdělí. Má postava musí skočit do vody, plavat s požární hadicí pod hořící naftou a spojit dvě oddělená místa. Mohl jsem se vynořit jen na dopředu označeném místě. Bylo tam pěkné vedro a celé to bylo hodně děsivé,“ připouští herec. „Ve filmu je pár opravdu divokých sekvencí.“ Lucas, který okouzlil publikumjako milenec Reese Witherspoon ve filmu Holka na roztrhání a v roce 2001 získal nominaci na cenu SAG za svůj výkon v Čisté mysli, popisuje Dylana jako “hazardéra, který možná nemá na to, aby hrál v Las Vegas, který je však dost dobrý na to, aby z lidí, co si na lodi dali pár drinků, vytahal slušné peníze. Není vyloženě zápornou postavou, ale není ani hrdinou. Chce jít svou vlastní cestou, starat se jen o sebe a nedělat si starosti o druhé.“ Okamžik, kdy se Dylan svěří mladému Conorovi s tím, že chce utéct z převrácené lodi, zatímco jiné čekají na záchranu, je pro jeho postavu klíčový.

Jimmy to řekne své matce Maggie a jejich následná debata dolehne až k uším bývalého hasiče a starosty New York City Roberta Ramseye, který chce opustit taneční sál, aby našel svou dceru. Kvůli lepší orientaci v neznámých prostorách lodi využijí pomoci číšníka Valentina. Dylan a Ramsey snad ani nemohou být víc rozdílní. Tam, kde Dylan šetří zodpovědností za ostatní, protože by jej to zpomalilo, ztělesňuje Ramsey vůdcovský prvek – v tom dobrém i špatném. Ti dva se před tím krátce potkali na palubě při partičce pokeru a jejich další odysea je tím silně determinována. Lucas říká: „Dylanovo sobectví Ramseyho uráží. Dylan se zase staví na zadní kvůli Ramseyho snaze udílet rozkazy a velet.“ Kurt Russell, který hraje Roberta Ramseyho, poznamenává, že jednou z věcí, která se mu na filmu líbila, bylo to, jak „vám mezi řádky umožní se něco o postavách dozvědět, aniž by vám někdo přímo řekl, s kým máte tu čest. Ramsey byl kdysi hasič a vypracoval se až na starostu velkého města. Nedávno se rozvedl a v úřadu už také není. Trochu ironicky se vydá na plavbu kvůli tomu, že se dlouho pohyboval ve stresujícím prostředí. Na stresu má svůj podíl i láskyplný avšak komplikovaný vztah s jeho tvrdohlavou devatenáctiletou dcerou Jennifer, která se svým přítelem Christianem doprovází Ramseyho na cestě. Záchrana Jennifer se pro něj po nárazu vlny stává jediným cílem. Ať už byla jeho selhání v roli otce, manžela, voleného politika jakékoliv, jediné na čem teď záleží je zajistit její bezpečí, což znamená dostat se do prostor nad tanečním sálem, kde se mladý pár tajně zasnoubil na diskotéce. Z tohoto prostoru je nyní začouzená ruina, ze které dělá voda a elektrika dokonalou past. Jennifer chce navíc zachránit zraněného Christiana, který se dostal pod hromadu šrotu. Kurt Russell nahlíží situaci z Ramseyho pragmatického pohledu: „Když se loď převrhne takovým způsobem, máte jen dvě možnosti: můžete zůstat v dané místnosti, kde máte stále nějaký vzduch, a čekat, že vás před tím, než se loď nadobro potopí, zachrání. A nebo začnete věřit tomu neodbytnému pocitu, který vám říká, abyste události vzali do vlastních rukou a pokusili se zachránit život sami.“ Russell většinu kaskadérské práce na Poseidonu zvládl sám, což je standard, který si udržuje po celou závratnou kariéru, která započala v jeho deseti letech. V herecké branži dosáhl mnohé slávy – jako například za životopisné drama Elvis z roku 1979 z produkce televize ABC a nebo Zlatý Globus za drama Silkwoodová.

Russell uvažuje o náhodných přátelstvích, která nám mohou zachránit život: „Je zvláštní, že ty nejzásadnější okamžiky života strávíte s lidmi jež sotva znáte. Možná si ani nevybavíte jejich jména.“ V roli Jennifer se objevuje Emmy Rossumová ( Fantom opery), nedávno nominovaná na Zlatý Globus, jejího přítele Christiana hraje Mike Vogel ( Texaský masakr motorovou pilou). Na začátku cesty se Jennifer s Christianem tajně zasnoubí. O téhle zásadní novince by však před svým přehnaně starostlivým otcem nejraději pomlčela. Nebojí se ani tak jeho nesouhlasu nebo odmítnutí, protože Jennifer je nadaná dívka, která stojí na vlastních nohou. „Spíše se bojí, že otce zraní, protože jej vynechala ze seznamu hostů,“ říká Rossumová. „Má otce ráda. Vždycky, když něco potřebovala, jí pomohl. Jenže teď se ve svém životě dostala do bodu, kdy se zamilovala a chce svou oddanost otci přenést na Christiana. Každopádně nechce, aby byla vnitřně rozpolcená mezi dvěma muži.“ „Pro každého dospívajícího člověka je důležité, aby mohl vyjádřit svou nezávislost a definovat, kým se cítí. Nehoda na palubě lodi tento proces pouze urychlí,“ pokračuje Rossumová, poukazujíc, že „v takových situacích se člověk vybarví. Z Jennifer se stane chytrá odvážná a milující žena.“ Tvůrci zpočátku zkoušeli odvahu a výdrž Rossumové daleko za hranicí, jíž očekávala. „Už ze čtení scénáře mi bylo jasné, že to bude hodně fyzicky i emocionálně náročné,“ říká. „Plný rozsah jsem však pochopila až na místě. Všichni ostatní na tom byli stejně. Najednou jsme plavali v šestimetrové hloubce v úzké chodbě a nebo jsme se spouštěli o tři patra níže, aniž na nás čekala záchranná síť. Stálo mě to hodně odvahy, ale až na místě jsem pochopila, že 85% strachu je psychická záležitost. Jakmile jej překonáte, vše je snadnější.“ Podobně je na tom i Mike Vogel v roli tajného snoubence Christiana. Mike Vogel úspěšně překonal svou závrať – pomoc mu přišla z nečekaného zdroje. Tím je vášeň Wolfganga Petersena pro vážnou hudbu. Byl to ten nejzvláštnější moment celého natáčení,“ vzpomíná Vogel. „Stáli jsme na takovém balkonu asi 15 metrů nad zbytky haly, která byla vzhůru nohama. Všude kolem nás byla pára, jiskry a voda. Všichni jsme se trochu báli. A pak nás Wolfgang překvapil tím, že nám pustil klasickou symfonii. Jakmile jsme zjistili, co se děje, propukli jsme v hlasitý smích - a to nás uvolnilo. Bylo to opravdu hodně divoké. Kamera a všechno ostatní vybavení se pohybovalo do rytmu a Wolfgang tomu dirigoval. Christian chce od samého začátku ukázat, jak se to má s jeho vztahem k Jennifer. Ví totiž, že čím více budou s otálet, tím nižší kredit si u Ramseyho vyslouží. „Během celého příběhu se Christian snaží osvědčit v očích svého budoucího tchána,“ říká Vogel. „Ví, že pro Ramseyho jsou stále dětmi. Po zásahu lodi vlnou se všichni snaží najít cestu do bezpečí, ale Christianovi jde spíše o to, aby Ramseymu ukázal, že je pro jeho dceru tím správným partnerem.“ Vědom si Ramseyho úspěchů a společenského statusu, Vogel osvětluje,“ Christian ví, že se od něj mnoho očekává. A proto chce Ramseymu dokázat, že je pro Jennifer tím pravým mužem a že jí dokáže ochránit. A právě cesta lodí nahoru směrem ke kýlu mu k tomu dává příležitost.“

Jennifer a Christian jsou šťastně zamilovaní a rozhodnutí žít společně. Zároveň jsou si vědomi toho, že následující hodiny jsou možná těmi posledními, jež budou mít. Proto sdílejí své osudy s ostatními. Na opačné straně spektra je postava Richarda Nelsona, kterou Richard Dreyfuss popisuje jako „osamělého muže středního věku se zlomeným srdcem, jehož celoživotní láska, s níž si chtěl užít plavbu, jej opustila kvůli někomu jinému.“ O silvestrovském večeru stojí Nelson na zábradlí lodi, rozhodnutý skočit přes palubu. Pohled na blížící se vlnu však způsobí, že si sebevraždu rozmyslí a přiměje jej uchýlit se do tanečního sálu, aby se stihl připravit na zmatek, který bude následovat poté, co se loď obrátí o 360 stupňů. „Nakonec se ukáže, že je pro ostatní přeživší vítaným zdrojem povzbuzení a dokonce humoru,“ říká Dreyfuss, který dodává, že i Nelsonova nová touha žít si při cestě vzhůru projde nejednou zkouškou. „Na cestě se zraní, ale nikdy to nevzdává.“ Dreyfuss, jehož kariéra zahrnuje působivý rozsah hereckých příležitostí a cen jako například Oscar, cenu BAFTA a Zlatý Globus za film Děvče pro zábavu, byl hercům i štábu velmi zábavným společníkem. Před novináři vtipkoval o tom, že se zúčastnil natáčení Poseidonu jen kvůli tomu, že mohl „padat, klouzat, topit se a křičet,“ a zároveň si utahoval ze své slávy založené na filmu Čelisti . Konstatoval totiž, že Petersen jako jediný ocenil jeho „podvodní herectví.“ „Filmy jsou tak dokonalé, že se v nich můžete vypravit na cesty, jež sahají až za vaše sny,“ říká Dreyfuss, jehož cesta na Queen Mary 2 před začátkem natáčení mu dala pocítit ohromnou velikost vnitřního prostoru a měřítko lodi. „Tento film okupoval pět ateliérů, každý z nich ukazoval interiér v jiném stádiu rozkladu. Do každého z ateliérů by se vešlo zmenšené fotbalové hřiště. Teprve nyní můžete takový typ příběhu vyprávět tak, jakoby byl realitou. Filmová technologie se dostala do bodu, že záleží čistě na dovednostech režiséra, jak jeho svět udělat reálným.“ Dreyfuss připouští přitažlivost příběhů o přežití a dodává: „Je to jako deset malých černoušků…těch pak bylo devět, osm a tak dále. Všichni chceme vědět, kdo a proč to přežije a kdo ne. To je lidská přirozenost a zároveň skvělá filmová tradice.“ Ovdovělou matku Maggie James hraje australská herečka Jacinda Barrettová, která si zahrála v amerických filmech Lidská skvrna a Okrsek 49. Jejího předčasně vyzrálého syna Conora hraje desetiletý herec na vzestupu Jimmy Bennett (v době natáčení teprve devítiletý), který už má za sebou role typu „unesený syn Harrisona Forda“ ve snímku Firewall . „Maggie dělá pro zdárný vývoj svého syna maximum a chce mu do života vnést jistotu a řád. Jeho otec totiž zemřel, když byl ještě malý,“ říká Barrettová o své postavě svobodné matky, která pracuje přesčas a tuhle cestu chtěla dát svému chlapci jako dárek. Ačkoliv je pyšná na jeho samostatnost a vyspělost, tuší, že prošel příliš rychlým vývojem. „Když na ně udeří katastrofa, Conor se snaží o matku postarat, jakoby ani nebyl jejím malým synem, který potřebuje útěchu,“ říká Barrettová. „Postupně však dochází ke změně a já myslím, že Maggie nabývá na síle. A i Conor je schopen potlačit své dosavadní dospělácké jednání. Na konci je obyčejným klukem, který potřebuje mámu.“ Pro Barrettovou byl Poseidon její první příležitostí s prací na pružném laně a podle jejích slov to bylo „velmi rozveselující.“ Na adresu multikamerového systému říká: „Ještě nikdy jsem nenatáčela s pěti kamerami naráz. Neustále se musíte snažit o dokonalou rovnováhu vašeho výkonu, aby z každé kamery vyšel skvělý záběr. Jako herce vás to drží ve stavu permanentní pohotovosti, protože nevíte, která kamera vás zrovna zabírá.“ Mladý Bennett, který za svou oblíbenou scénu považuje skok z piana zaklíněném na podlaze (nyní vlastně stropu) zdemolovaného Tanečního sálu, říká: „Conor je velmi odvážný. Ví to a užívá si toho. Když prolézají lodí, je vždy připraven na každou výzvu a stále se ptá své mámy – „Mami, je všechno v pořádku?“, protože nechce, aby si o něj dělala starosti.“ Bennett si chtěl spoustu ze svých kaskadérských kousků natočit sám bez výpomoci profesionálů, jenže „pokaždé když bylo na placu hodně trosek, o které bych se mohl zranit, dostal jsem záskok.“ I tak má na svém kontě spoustu plavání. „Dokážu udržet dech docela dlouho,“ říká. „Dokážu se potopit dvakrát za sebou bez nadechnutí.“ Maggie se na svého syna soustředí do té míry, že naprosto potlačí svůj soukromý život. „Když na silvestrovské party potká Dylana, velmi jí to zasáhne. Cítí přirozenou přitažlivost a tu už hodně dlouho nepoznala. Nejvíce se jí líbí, s jakou přirozeností Dylan vychází s Conorem.“ Tahle přitažlivost je jedním z důvodů, proč se se synem rozhodne Dylana následovat z tanečního sálu. Maggie je však zároveň hodně opatrná a každého muže si pořádně vyzkouší, než se mu plně oddá. Argentinská herečka Mia Maestrová je divákům nejvíce známá jako Nadia Santos z populární série Alias. V Poseidonu hraje vnějšně nesmělou avšak vnitřně odvážnou černou pasažérku Elenu, ženu s hlubokou vírou. Elena směřuje do New Yorku, aby tam v nemocnici navštívila svého bratra, ale nemá na jízdné. Proto velmi uvítá, když jí její známý, číšník Valentin v podání Freddyho Rodrigueze nabídne jízdu načerno. Když se loď obrátí dnem vzhůru, stává se jednou z mála přeživších na diskotéce a snaží se pomoci zoufalé Jennifer s vyprošťováním Christiana z objemných a těžkých trosek. Když Ramsey a spol. přijdou k diskotéce, Elena se k nim přidá. Osamělá Elena si brzy vytvoří vztah k Nelsonovi, který jí v nejtěžších momentech jejich pouti – temná a úzká potrubí, která zvyšují její klaustrofobii a návaly strachu, jež jí nutí, aby to vzdala - pomáhá.

„Je to velmi citlivý příběh,“ říká Maestrová,“ protože máte možnost pozorovat, co se stane jedincům v situaci na pokraji života a smrti. V takových chvílích jsou lidé schopni udělat věci, jež by za jiných okolností neudělali. Jsou na hranici svých fyzických a psychických sil. Je to prostě velmi zajímavé místo.“ Před natáčením Poseidonu už Maestrová měla zkušenost s natáčením pod vodou, a také s potápěním. Větším problémem pro ni byla práce na lanech. „Poprvé je to nejtěžší,“ připouští. „I když racionálně víte, že nezemřete, a ještě k tomu je kolem vás spousta skvělých kaskadérů, občas vás při pohledu dolů přepadne závrať. Musíte se tomu poddat.“ Stejně jako Mike Vogel, i ona vidí Petersenův klasický přístup k natáčení jako uvolňující a inspirující. Jednoho z přeživších, kapitána Bradforda, hraje divadelní a filmový herec Andre Braugher, který se v současné době objevuje v hlavní roli sci-fi série Thief. Braugher získal cenu Emmy za portrét hlavního detektiva Pembletona v sérii Zločin v ulicích a nominace za Gideon’s Crossing a televizní snímek z produkce HBO Letci z Tuskegee. Ačkoliv jsou kapitánovy povinnosti dány jasnými pravidly, Braugher své postavě rozumí jako muži, který na místě zůstává jako poslední, aby zraněným poskytl pomoc a útěchu, ač má mnoho příležitostí uprchnout. Braugher vzpomíná, že na něj nejvíce zapůsobila „oběť, kterou Bradford podstoupil, soucit s pasažéry a stejně tak oddanost lodi jako takové.“ Během všeobecné paniky v tanečním sále je tím, kdo se chová jako hrdina a všechny ostatní uklidňuje. Je to dobrák. Bez ohledu na hrozné okolnosti stojí pevně.“ Při přípravě na roli prošel Braugher náročnou přípravou technického rázu, naučil se základy chodu lodí a navigace a také postupy v nebezpečných situacích. Braugher překvapeně přiznává, že „při konstrukci lodí nikdo nepředpokládá, že by se mohla otočit dnem vzhůru. Pro podobné situace nejsou žádné závazné pokyny, jen utěsnit přepážky a zavřít koridory, aby se loď potápěla co nejpomaleji.“ Film Poseidon pro Braughera vzbuzuje otázku, jak by se každý z nás v podobné situaci zachoval. „Nevíte to, dokud to nezažijete. Jsem zraněn a nebo ne? Je se mnou rodina? Nikdy bych svou rodinu neopustil, takže kdyby byli někteří z nich zranění, asi bychom to nepřežili. Pokud bychom měli být pohřbeni, byli bychom pohřbeni spolu.“ Herci Freddy Rodriguezovi vynesla práce na seriálu z produkce HBO Odpočívej v pokoji dvě ceny SAG plus tři nominace na Emmy. V Rodriguezově filmové postavě vynalézavého číšníka Valentina se mísí pragmatismus se soucitem. Jeho znalost lodních plánů vede Ramseyho k tomu, aby k Valentinovi přišel s návrhem. „Ramsey mu nabídne peníze, konkrétně dvojnásobek jeho ročního příjmu, jestli mu pomůže,“ říká Rodriguez, který přiznává, že peníze nejsou jedinou Valentinovou motivací. „Rád by jim pomohl tak jako tak, sám od sebe. Není třeba zmiňovat, že by si sám rád zachránil kůži. Je to chytrý chlapík, který by přežil za všech okolností.“ Tato role Rodrigueze přinutila, aby ze sebe dostal fyzický výkon, který bude přesahovat vše, co kdy před kamerou předvedl. Jedním z nich byl i kaskadérský kousek, kdy visí za nohu Dreyfussovy postavy Nelsona, to celé 4,5 metru nad šachtou výtahu. O této situaci tvrdí, že nejtěžší na celé scéně bylo „vybalancovat pohodlí a bezpečnost, což je v dané situaci stejně nesmyslné jako mluvit o hranatém kruhu.“ O strachu z nehod na moři Rodriguez říká: „Nikdy jsem se na lodi neplavil. Ale vždycky jsem chtěl. Je to jako v Čelistech. Přestali jste po zhlédnutí Čelistí chodit na pláž? Žít se musí. I když jsem si prošel natáčením filmu o katastrofě, na námořní plavbu bych se vydal třeba hned zítra.“

Všestranný herec Kevin Dillon, který si získal renomé díky snímkům Olivera Stonea Četa a The Doors a který v současné době vyvolává salvy smíchu v seriálu HBO Entourage, představuje ve filmu Poseidon nehezkého pasažéra Lucky Larryho, jenž rovněž přežije první atak vlny. „Larry je divoký křikloun a je trochu oplzlý. Je to prostě chlapík, který vypil více drinků než by bylo zdrávo, ale i tak v tom pokračuje,“ říká Dillon, který připouští, že nebylo vůbec jednoduché propůjčit Larrymu i přitažlivý rozměr. „Ve své podstatě to není špatný člověk – jen je trochu ubitý okolnostmi. Na začátku filmu ho vidíme jak hraje s partou chlápků poker, ale s tím jak se rozehřívá, má potřebu své okolí urážet. Poté, co se loď převrátí, se z ochlasty stane celkem sympatický chlapík. Tuhle postavu jsem si užil.“ Postavy zpěvačky Glorie se zhostila Stacy Ferguson, která je fanouškům hudby známá jako Fergie ze skupiny BLACK EYEDPEAS. Tato talentovaná zpěvačka a skladatelka započala svou kariéru již v raném věku, kdy začala hrát, předvádět oblečení a také dabovat. Za show z produkce Disney Channel, Kids Incorporated, byla dvakrát nominována na Young Actors Award. Tuto cenu získala v roce 1987 a poté se objevila v několika hraných filmech jako například hororu Monster in the Closet a v roce 2005 v komedii Buď v klidu. Mimo tradiční silvestrovskou píseň “Auld Lang Syne” zpívá Ferguson dvě další. První je “Won’t Let You Fall” na níž se podílela s Keithem Harrisem, Byronem McWilliamsem a Ronem Fairem. “Jde o překrásnou píseň, která se dotýká jednoho z klíčových témat filmu,” osvětluje. “Je o lásce bez podmínek. Myslím, že hodně z přeživších pasažérů něco podobného zažilo.“ Ferguson se spolu s umělcem vystupujícím pod akronymem will.i.am a Printz Board podílela na tanečním songu ve stylu latino “Bailamos,” což španělsky znamená “zatancujme si.” Tuto píseň zpívá na začátku silvestrovské party, aby ji trochu rozproudila a „dostala lidi na taneční parket.“

Nejmodernější technologie a efekty se utkávají s obrovskými kulisami.
“Natáčení na lodi bylo mnohem těžší, než by člověk řekl,” říká producent Duncan Henderson. Tvůrci hned zpočátku zhodnotili své možnosti a z nich bylo čím dál jasnější, že žádná stávající loď se nevyrovná představám „Wolfgangovy vize nejnovější, nejlepší, nejgrandióznější a nejluxusnější lodě.” Tak ji ostatně popisují rané návrhy vedoucího výroby Williama Sandella, jež se do režisérova konceptu hodily více než kterékoliv jiné. “Wolfgang se rozhodl, že se v žádném ohledu nebude držet zpátky.” Tvůrci najali spousty počítačových grafiků, kteří vytvořili oceán a všechny exteriéry lodi. Co do rozměrů nebylo třeba dělat žádných kompromisů – pojednou mohli bez omezení vytvořit 50 metrů vysokou vodní stěnu, loď o výšce dvacetipatrového domu, která je přes 330 metrů dlouhá, nesoucí 4000 pasažérů a členů posádky. Jeden z odborníků ILM, který před tím přispěl svými skvělými vodními triky do Dokonalé bouře, zvedl laťku novým způsobem renderování, jež dělají loď a vlnu velmi realistické. V ateliérech Warner Bros. Studios byly mezitím postaveny velké kulisy, v nichž se postaru natáčely klasické efekty. Mnohé z kulis byly vyhotoveny ve dvou verzích – normální a stranově převrácené, což mělo podtrhnout úvodní grandiózní stránku lodi a následnou situaci po destrukci. Kombinací kulis a počítačových efektů Petersen docílil rozměrů, jež nikde ve světě nenajdeme: loď je nejen moderní, ale v každém směru nadčasově elegantní, počínaje uhlazeným exteriérem a konče každou jednotlivinou dekorací. Jako například stylizovaného písmene „P“ na knoflících uniforem posádky. Loď sama o sobě se stává další postavou filmu – při tom, jak se prolamují přepážky, se neustále pohybuje, kymácí, vydává kovový lomoz a přibývající váha vody ji neustále táhne dolů. „Všichni jsme cítili fyzickou sílu umírající lodi, přesně tak, jak to Wolfgang chtěl,“ vzpomíná Josh Lucas. „Jako bychom byli uvnitř nějaké velké příšery, která je smrtelně zraněná. Nejprve jí vypoví srdce a pak vyhasínají i ostatní životně důležité orgány. Po celou dobu, co se snažíme dostat ven, se všechno propadá, hoří a potápí.“

Petersen k projektu přitáhl mnoho skvělých odborníků, se kterými pracoval již před tím. Mezi jinými to byli renomovaný kameraman John Seale, který získal Oscara a cenu BAFTA za Anglického pacienta a byl poctěn třemi dalšími nominacemi Akademie. Dále střihač Peter Honess, jehož práce na L. A. Přísně tajné mu vynesla cenu BAFTA a nominaci na Oscara. Návrhářka kostýmů Erica Edell Phillips, která svými kostýmy přispěla k vizuální stránce filmu Total Recall (za což získala Saturn Award), supervizor zvláštních efektů John Frazier, který v roce 2005 získal Oscara za Spiderman 2 a pět dalších nominací na Oscara (mimo jiné za Dokonalou bouři , ta mu vynesla cenu BAFTA), vedoucí výroby William Sandell, který získal cenu ADG za Dokonalou bouři a cenu BAFTA a oscarové nominace za hit roku 2004 Master and Commander: Odvrácená strana světa. Supervizor vizuálních efektů Boyd Shermis (který získal nominaci na BAFTA za Nebezpečnou rychlost) dohlížel na výrobu 600 digitálních triků. „Po stránce triků jde o jeden z nejnáročnějších filmů, které kdy vznikly,“ říká Shermis a svá slova o úrovni tvůrců dokládá na průkopnickém úvodním záběru. „Tento záběr začíná pod vodou, pak se virtuální kamera dostane nad hladinu, aby ukázala loď v celku, poté rotuje kolem osy, pustí se podél boku lodi a na konec se zaměří na postavu, která běží po palubě,“ podtrhuje Shermis. „Kamera tuto postavu zabírá v polocelku až detailu a krouží kolem ní v úhlu 180 stupňů, nalétneme na ni když běží po schodech, pak se kamera stáhne, aby ukázala nádheru celé lodě, horních palub a lidí, kteří dovádějí u bazénu. Záběr končí jízdou ke komínům a pohledem na oceán se zapadajícím sluncem.“ „Celý záběr trvá dvě a půl minuty,“ říká Petersen o této neobyčejné sekvenci. „Jediným skutečným prvkem v celé sekvenci je onen běžec v podání Joshe Lucase“ – toho tvůrci natočili před zeleným pozadím v Sepulveda Dam v americkém San Fernando Valley, na jedné ze dvou lokací mimo hlavní místo natáčení, a pak jej zasadili do virtuálního prostoru. „Je to ten nejodvážnější a nejšílenější záběr v historii počítačových triků. A přesto to vypadá naprosto realisticky. Nepředpokládám, že si lidé budou myslet „to je ale krásný trik,“ spíše je napadne „to je ale krásná loď, kde ji asi sehnali?“

Petersen kvituje rozvoj počítačových technologií v posledních letech: „Dnes toho můžeme oproti situaci před pěti lety udělat mnohem víc. Například v tom ohledu, že můžeme ukázat tíži a proudění vody,“ což jsou prvky, které se fotorealisticky duplikují jen ztěžka. Vedoucí zvláštních efektů společnosti ILM, Kim Libreri, započal se stohlavým týmem počítačových grafiků, techniků a umělců rok před začátkem natáčení Poseidonu práci na vhodném softwaru. Ti vyvinuli novou technologii CFD (computational fluid dynamics), která simuluje to, jak voda reaguje na objekty. Tento systém je natolik náročný, že vyžadoval paralelní rozvoj hardwaru. „Současné počítače nebyly dost rychlé. Uvidíte, jak vlna reaguje na loď. A to takovým způsobem, jaký jste ve světě počítačové grafiky asi ještě neviděli,“ říká Libreri. „Nejde jen o renderování 50 metrů vysoké vlny s patřičným obloukem, jde o celkovou interakci vody, která narazí na loď, převalí se přes palubu, zničí větší i menší části lodi a pak se rozpadne na drobnou tříšť. To je vůbec poprvé, co můžeme simulovat tříšť a drobné částečky vody – a všechno si to zároveň ponechává Wolfgangovu typickou estetiku. On a Boyd Shermis chtěli, aby záběry vypadaly komplikovaně a zároveň přirozeně. Nešlo o to narušovat platná pravidla fyziky.“ Další inovace spočívala v odraženém světle. Libreri k tomu říká: „Počítač musí zvládnout to, jak to vypadá, když zdroj světla zasáhne určitý objekt a část světla se odrazí do dalších objektů.“ Film Poseidon vzbudil otázku, jak simulovat sluneční a měsíční svit na vodní hladině, stejně tak jako odraz interiéru lodi na moři. Plus tisíce detailů v kombinaci s tím – jako například „jak se na hladině odráží světlo umístěné pod hladinou či jak se formují bubliny.“ Tým od počítačových efektů pracoval ruku v ruce s týmem od fyzických efektů. Takže Shermis se opět pracovně setkal se supervizorem zvláštních efektů Johnem Frazierem, se kterým se v roce 1994 podělil o nominaci BAFTA za film Nebezpečná rychlost. Frazier uvažoval o výrobě triků pro Poseidon v rovině prvků do virtuálního setu přidával živou akci natočenou před zeleným plátnem. V jedné z klíčových scén, kdy je jeden z přeživších, který utíká přes nouzový můstek, smeten utrženým strojem, spolupracoval Frazierův tým s hereckým představitelem. „My jsme vytvořili strukturu zábradlí a tým vizuálních efektů vytvořil utržené klimatizační zařízení, která na to spadne.“ Producent filmu k tomu dodává: „Na celé práci bylo skvělé, že jsme triky použili v kombinaci s živou akcí, kulisami a kaskadéry kdykoliv to jen bylo možné. Chtěli jsme, aby diváci cítili, že se jedná o skutečné místnosti, skutečné stěny a v neposlední řadě i o skutečnou vodu. Cokoliv jsme mohli natočit fyzicky, to jsme i natočili.“ Ocel, beton a spousta vody S výjimkou úvodního záběru, který se natáčel v Sepulveda Dam, se všechny scény filmu natáčely v pěti ateliérech. Mezi jinými i ve slavném ateliéru č. 16, v němž Petersen před pěti lety natáčel příběh jiné lodi. Místo, v němž se natáčely klasiky typu Stařec a moře a P.T. 109, bylo pro film Dokonalá bouře zvětšeno. Z bazénu o hloubce 2,5 metru udělal Petersen sedmimetrový. Tento vodní rezervoár měl tedy nakonec rozměry 27 x 30 x 7 metrů, což je i v současné době největší nádrž pro natáčení filmů na světě. Objemově se do něj vejde na 6 miliónu litrů vody. V ateliéru č. 16 se nyní nacházel ten nejambicióznější ze všech setů filmu Poseidon, kam byl umístěn taneční sál ve stavu po ataku vlny – tedy podlahou dolů. Natáčení této scény vyžadovalo uvést do pohybu 450 000 litrů vody. V ateliéru č. 19 se nacházela přesná kopie tanečního sálu, ovšem umístěná stranově správně. V ní se natáčely scény před úderem vody. Ostatní ateliéry prošly renovací a dřevěné podlahy nahradil beton, do nějž bylo zalita spousta potrubí, umožňující pohyb vody všemi směry. Postavit set, který je umístěný vzhůru nohama a nebo ten, jenže se měl dramaticky převrátit, bylo co do použití ocelových výztuží mnohem náročnější, než se u lodí běžně používá. Příkladem budiž převrácená hala o pěti poschodích, která měla 30 metrů na výšku a uvnitř ní se nacházela zřícená výtahová šachta, která se rozprostírala od třetího poschodí až na podlahu celého setu. Celá tato kulisa vyžadovala pevný podpůrný systém. Celková délka konstrukce byla pět měsíců a čítala bezmála 100 aktivních konstruktérů, kteří za danou dobu použili 325 tun výztuží a 10 tisíc kusů překližky. Všechny kovové části, které byly po delší dobu namočeny ve vodě, byly potřeny korozivzdornou látkou. „Při práci v těchto kulisách se člověk cítil jako v hračkářství,“ říkal Petersen, kterému se nejvíce líbily protiklady obou hlavních setů tanečního sálu. „Nejprve se všechno blyštělo krásou a lidé byli oblečeni na velkou slávu… a když si to porovnáte s verzí ve vedlejším ateliéru, kde je celý prostor vzhůru nohama a ty samé věci jsou rozmlácené, nevěříte vlastním očím. Řekněme, že to všechno přesně sedlo do lehce anarchistické nálady a chlapecké legrace, kterou si každý rád užijeme. Něco rozbít je občas velká zábava.“ Konstrukce kulis byla nepřetržitá, dělalo se na nich 24 hodin denně po sedm dní v týdnu. Jednotlivé sety byly stavěny a postupně demolovány v závislosti na potřebách natáčení, které zabralo 100 dní. V zásadě šlo o synchronní natáčení, neboť nejprve se natočily scény před úderem ničivé vlny a teprve pak ty, které ukázaly následky.

Při natáčení fungovaly dva štáby a Petersen, který má velmi přísnou pracovní morálku, stíhal mezi sety přebíhat. „Jednou z nejlepších věcí na spolupráci s Wolfgangem je to, že věří tomu, co natáčí,“ říká Henderson. „Když řekne ´Hotovo´, tak už není třeba, abychom si to ještě jednou prošli. Jen co skončíme, Wolfgang se přesune na jiný set a na tom původním se začínají stavět jiné kulisy. A tak to jde stále dokola. Stojí to hodně úsilí a iniciativy.“ Sandell dodává s trochou nostalgie: „Takové sety a kulisy se v Hollywoodu už dlouho nestavěly, řekněme od 30. a 40. let 20. století. Tohle je staromódní filmařina ve velkém stylu.“ Kameraman John Seale ( Anglický pacient) napomohl zkoordinovat tento časově náročný systém se sérií kamer. Obyčejně se používaly čtyři, občas však bylo třeba dodat víc, jestliže to scéna vyžadovala. Natáčení u vody a nebo pod vodou znamenalo i specifické kreativní, logistické a bezpečnostní výzvy. Kamery byly uzamčeny v nepropustných průhledných pouzdrech a zajištěny proti proudům. Korekční porty pak napomohly vyrovnat deformaci obrazu, neboť světlo se ve vodě láme jinak. Kameraman Seale si vyžádal “svícení odpovídající realitě a nikoliv efektnosti” a umístil světelné zdroje tak, aby vypadaly jako součást lodi. Poté, co se Poseidon převrátí, vychází většina světla z podlahy, což spolu se světly umně skrytými v troskách dodávalo scéně děsivý nádech. Na většinu scén se používaly odolné fluorescentní zářivky typu Hydroflex. Aby podtrhl myšlenku, že loď umírá, umístil Seale světelné zdroje Poseidonu tak, že loď zpočátku vypadala jako „velký, ultramoderní plovoucí hotel, kde je všechno vřelé a přátelské. Poté, co vlna narazí do lodi, propukne hotové peklo a i světlo vytvoří přesně opačnou atmosféru. Naši hrdinové postupují k vrcholu, loď umírá a světla matní, takže ze scén postupně mizí všechna barva. Čím déle procházejí útrobami lodi, tím více se mění i atmosféra ze vřelé na chladnou a industriální.“ Při natáčení byli vždy na blízku profesionální potápěči-záchranáři. Neustále byla také sledována potenciálně smrtící kombinace vody a elektriky – nakonec se ukázalo, že zrovna tohle je ten nejmenší problém. Jak se natáčel obrat lodi dnem vzhůru Práce v převráceném světě Poseidonu představovala pro mnohé disciplíny velkou výzvu – vedoucí výroby, kaskadéry, oddělení efektů, konstruktéry, kameramany, osvětlovače i kulisáky. Všechny sety byly vyrobeny ve dvou verzích – správné a stranově převrácené – aby byla udržena kontinuita. Sandell říká: “Nic by nemohlo existovat v normální verzi, kdybychom zároveň nemohli udělat stranově převrácenou verzi.“ Tvůrci si kladli mnohé otázky: co by bylo ukotveno (těžké vybavení, klavír, mrazící boxy) a jak dlouho by to při obratu vydrželo ukotvené? Co se naopak pohybuje? Zvážením situace prošel každý kousek dekorace, počínaje kartami pokeru a konče příborníky. V určitých ohledech museli tvůrci přemýšlet jako přeživší z Poseidonu. Henderson vzpomíná na proces: „Musíte si představit, jak se věci chovají a pak si všechno v hlavě převrátit. Pak vám dojde, že některé úvahy byly mylné, protože schody teď směřují opačným směrem, první schod je mnohem výš a nebo to, že dveře nepůjdou z téhle strany otevřít. Takže si řeknete „jak to vyřešit?“ a hledáte alternativu.“ Úvodní brainstorming, náčrtky a storybodardy si nakonec vyžádaly fyzické modely. „Ačkoliv je Wolfgang jedním z mála režisérů, kteří se dokážou orientovat i podle náčrtku,“ říká Sandell, „nakonec to musíte uvidět i ve 3D modelu.“ Později, když se testovaly správné funkce setů, bylo třeba zapracovat detaily jako třeba úhly snímání a jemné proudy vody. Aby se set mechanicky převrátil z jedné strany na druhou, bylo třeba na strop umístit dvojí výkyvné uložení, které by umožnilo požadovaný náklon setu. Frazier o tom říká: „Můžete s ním pohybovat dopředu i dozadu, na obě strany a nebo simulovat pozvolný pohyb jaký dělá loď na otevřeném moři.“

V okamžiku, kdy je set vybaven, je plný vody a lidí, začíná být problémem jeho váha. Jeden z kloubů sám o sobě váží 1500kg a jeho rameno je přes 45 metrů dlouhé. „Na poslední chvíli samozřejmě nechcete zjistit, že celý set váží o 25 tun více, než jste očekávali,“ říká Frazier. Těžká technika vyžadovala srovnatelně masivní podpůrný systém, konkrétně 6 metrů široké a 4 metry hluboké beton

Stručný popis filmu