O původním filmu: krvavý anarchista Romero
Hororový guru George Romero přivedl na svět hned několik filmů, které se navždy staly neustále citovanou klasikou žánru. Kromě Noci oživlých mrtvol k nim patří i Podivní, v němž se obyvatelé městečka, proměnění po nákaze virem v zuřivé šílence, krvavě střetávají s armádou přivolanou k jejich zpacifikování.

Film byl natočen v roce 1973, v době, kdy Američané prožívali nejhorší deziluzi z války ve Vietnamu. Není proto divu, že Romero akcentoval scény krvavé anarchie, v nichž se civilisté se zbraní v ruce (i bez ní) vrhají na hrozivě vyhlížející vojáky v bílých skafandrech a plynových maskách.

The Crazies 1973 versus The Crazies 2010
Proč se režisér Breck Eisner rozhodl natočit novou verzi sedmatřicet let starého hororu? "Oslovila mě představa, že vaši přátelé, sousedé, lidé, které znáte nejlíp a kterým nejvíc věříte, se zničehonic stanou vašimi nepřáteli. To je koncept, který zasahuje hluboko do lidské psychiky a probouzí v nás nejhlubší vrstvy zasutých strachů," vysvětluje režisér. Nová verze The Crazies se od originálu liší zejména v tom, že současní tvůrci měli možnost nabídnout divákům velkolepější podívanou.

"Originální Romerův film se snaží sdělit velké myšlenky, ale režisér měl k dispozici jen úplně miniaturní rozpočet. Armádu v jeho filmu hráli chlápci v bílých kombinézách malířů pokojů," říká Breck Eisner. "Bylo pro mě velkou výzvou realizovat tyhle obrazy znovu, s velkorysejším rozpočtem a soudobými prostředky."

V původním filmu z roku 1973 hrály významnou roli střety obyvatel s armádou. Romero dokonce příběh vyprávěl střídavě ze dvou úhlů pohledu: z pohledu civilistů a z pohledu vojáků. Tvůrci nové verze se rozhodli vyprávět celý film z hlediska jeho hlavních hrdinů, tedy obyvatel městečka, díky čemuž se jim daří vytvářet ještě koncentrovanější atmosféru hrůzy.

Hrozba přichází zevnitř
Podle režiséra Brecka Eisnera tvůrci usilovali o to, aby - navzdory veškeré žánrové nadsázce - měl jejich film reálný základ, a tím byl ještě děsivější.

"Pochopitelně jsme realitu různě přizpůsobovali, nafukovali a umocňovali," říká Eisner. "Ale jádro filmu, jeho výchozí myšlenka, je založena na události, která by se ve skutečném světě klidně mohla stát."

Zatímco v mnoha hororech a thrillerech je zdrojem hrůzy zmutovaná příšera nebo třeba mimozemšťané, Podivní jsou originální tím, že hrozbou se stávají naši nejbližší. Scenáristé si dali záležet, abychom si hned na začátku vytvořili důvěrný vztah k mnoha postavám z řad obyvatel městečka. O to víc nás totiž později zasáhne, když se z nich stanou krvelačné bestie.

"Hrozba přichází od lidí, které dobře známe. Film si dává načas, aby nás seznámil s lidmi, z nichž se později stanou ti Podivní. Mnoho z nich má úzké osobní vazby s hlavními hrdiny, mnoho z nich mohlo být hlavním hrdinou," říká producent Rob Cowan.

Šílenci a ti druzí
Hlavními hrdiny filmu Podivní jsou čtyři obyvatelé městečka, kteří se jako jediní smrtícím virem nenakazí. Během filmu se z nich stane sevřené společenství, spojené zápasem o přežití. Režisér chtěl, aby se podobně pevné vztahy vytvořily i mezi jejich představiteli, a přihlížel k tomu při obsazování hlavních rolí.

Pro postavu šerifa Davida Duttona tvůrci od začátku pomýšleli na Timothyho Olyphanta. "Poslali jsme mu scénář a on zareagoval pozitivně. To se vám moc často nepoštěstí, že člověk, kterého máte na seznamu jako číslo jedna, opravdu chce dělat váš film," konstatuje režisér Eisner. Sám Timothy Olyphant se prý na horory chtěl dívat už jako malý kluk. "Ale rodiče mi to zakázali, protože jsem prý na to byl moc malý. Což samozřejmě způsobilo, že jsem po tom toužil ještě víc. Vzpomínám si, že starší brácha mi některé filmy popisoval záběr po záběru, scénu po scéně," říká Timothy Olyphant.

Šerifovu manželku Judy si zahrála Radha Mitchell. Její hrdinka je ovšem víc než jen ženským protějškem protagonisty - provozuje totiž v městečku lékařkou praxi a díky tomu osobně zná většinu obyvatel. "Pomáhá jim u porodů, zažívá s nimi ty nejintimnější situace. Proto ji o to víc děsí, v co se proměňují," vysvětluje herečka. Podle kolegů z filmového štábu má Radha MItchell zvláštní vlastnost, která ji přímo předurčuje pro kariéru v hororovém žánru: umí výborně ječet. "Radha umí vřískat jako nikdo jiný v naší branži," poznamenává Timothy Olyphant. "Když se točily přestřelky, na place jsme si nasazovali klapky na uši. A když Radha začala ječet, skoro jsme je potřebovali také."

Šerifova zástupce Russella si zahrál Joe Anderson, který v konkurzu zvítězil nad stovkou konkurentů. Na jeho roli ho prý oslovilo především to, jak se pod vlivem prožitých hrůz proměňuje ze ctižádostivého mladíka ve skutečného dospělého muže.

Čtyřlístek doplnila Danielle Panabaker v roli sedmnáctileté Becky, středoškolačky, která si přivydělává jako asistentka v Judyině ordinaci. Její role byla původně jen miniaturní "štěk", ale režisérovi se její výkon tak líbil, že se rozhodl dát jí více prostoru: "Ve filmu ji čekala spousta děsivých scén - reakce na vyvraždění její rodiny nebo zastřelení jejího přítele přímo před jejíma očima. Ale nikdy ani na okamžik nezaváhala," říká Breck Eisner.

Jak vypadá Trixie
Vražedný virus, který většinu hrdinů filmu postupně promění v zuřivé šílence, má zdánlivě nevinné jméno: Trixie. Nemoc, kterou způsobuje, má spoustu psychických i fyzických příznaků, které své oběti nakonec úplně zdevastují. Ovšem ještě předtím samy oběti kolem sebe stihnou rozpoutat krveprolití...

Režisér Eisner trval na tom, že viditelné symptomy viru Trixie musejí být ukotveny ve skutečných lékařských poznatcích.

"Na Podivných je zajímavá jedna věc: není to zombie film. Romero natočil několik zombie hororů, ale tenhle film k nim nepatří," vysvětluje Eisner.

Nakažení tedy netvoří žádnou hordu kývajících se nemyslících oživlých mrtvol. Jsou to jednotlivci a každý z nich na infekci reaguje jedinečný, často děsivým způsobem. Právě z toho vycházeli tvůrci make-upu, když přemýšleli, jak vizualizovat jednotlivá stádia nemoci.

„Studovali jsme spoustu různých chorob. Někdy jsme pak radši ani nešli na oběd. Kdykoli jsme přišli s nějakým návrhem make-upu, režisér se zajímal, jaká nemoc nás inspirovala," říká Robert Hall, vizážista ze studia Almost Human, specializujícího se na make-up filmových příšer. Inspirací se mu staly neštovice, ale také tetanus: "Tetanus způsobuje strnutí šíje a napětí svalů. Napadlo nás, že by bylo zajímavé, kdyby infikovaní měli strnulý krk a kdyby se jim v obličeji postupně zviditelňovaly žíly a šlachy." Další nemocí, kterou zahrnuli do svého arzenálu, byl Stevens-Johnsonův syndrom, vzácná choroba, při které lidem odumírá vrchní vrstva kůže, takže nabývají červené až purpurové barvy.

Daňové pobídky v srdci Ameriky
Podivní se odehrávají v typicky americké krajině, jaká se už stala dějištěm mnoha filmových žánrů, od westernů až po road movies. "To jsou ty rozlehlé otevřené pláně, pšeničná nebo kukuřičná pole, která se táhnou na míle a míle daleko, nekonečná rovina ve které nejsou žádné stromy ani budovy. Můžete jít a jít vidíte padesát kilometrů napravo i nalevo, od obzoru až k obzoru. Naši hrdinové se v téhle krajině musejí skrývat před vojáky i před svými sousedy a tak se tahle kulisa v jejich očích postupně proměňuje z krásné a důvěrně známé v děsivou," vysvětluje Breck Eisner.

Vhodné lokace, ztělesňující typickou idylickou Ameriku, hledali tvůrci od Kanady přes Kansas, Texas či americký Jih až po Kalifornii.

"Byli jsme všude, kde mají vhodnou krajinu a zároveň daňové pobídky," konstatuje režisér. Nakonec volba padla na městečko Perry v Georgii, kde se natáčely interiérové scény, a Lenox ve státě Iowa, kde pak vznikaly exteriéry.

"Lenox je snad tisíc mil od civilizace," říká producent Brian Frankish. "Náš stosedmdesátičlenný štáb přijel do městečka, kde měli všehovšudy sedmdesát hotelových pokojů. Bylo to náročné, ale když chcete divákům ukázat něco, co ještě neviděli, musíte jet s kamerou někam, kde ještě nikdo nebyl."

Velkolepé natáčení
Přestože horor bývá považován za spíše komorní žánr, natáčení Podivných chvílemi připomínalo válečný velkofilm. "Měli jsme na place vojenské konvoje a letky," říká producent Rob Cowan. "Nad hlavami nám přelétala hejna helikoptér. Každý den jsme točili nějaký extrémní kaskadérský kousek." Pokud jde o kaskadérské kousky, zejména Joe Anderson, představitel šerifova zástupce Russella, si je s gustem užíval: "Trochu jsem se naštval, když mi přivedli dubléra. Jsem přece velký kluk a čekal jsem celá léta, abych si mohl zahrát v něčem takhle šťavnatém. Skočil jsem po každé akční scéně, která se mi naskytla," říká.

Atmosféru natáčení navíc okořenila epidemie prasečí chřipky, která se právě v té době šířila z Mexika napříč Spojenými státy. Celý štáb tak dostal příležitost alespoň vzdáleně si udělat představu, jak to vypadá, když takový smrtící virus začne řádit ve skutečnosti.