O PŘEDLOZE
Příběh brilantního a vražedného parfuméra Jeana-Baptista Grenouille se poprvé objevil na pultech knihkupectví v roce 1985, vydaný nakladatelstvím Weiss Diogenes Verlag. Svému autorovi, Patricku Süskindovi, který se narodil v Ambachu u Lake Starnberg roku 1949, přinesl nevídaný celosvětový úspěch. Parfém se stal na patnáct týdnů číslem 1 v žebříčku Spiegel Bestseller Charts a po dobu následujících 449 týdnů se udržel na špici žebříčku Buchreport Bestseller Charts. Po celém světě se prodalo přes 15 mil. kopií, z toho v Německu 4 mil. Tento poutavý román byl přeložen do 45 jazyků – dokonce vyšel i v latině.

„Je to skandál, je to nebezpečná a zavrženíhodná kniha, kterou může člověk popsat jako začarovanou – stejně jako jednu z jejích vůní, které popisuje. Kniha činí ze svých čtenářů závislé lidi, svádí je a brzy ukradne jejich duši. Je to skandál, protože tato kniha nedovolí svým čtenářům odejít, a když pak zjistí, kam až to vede – že Süskind byl pouze pesimista, který prezentoval staré časy jako určitý druh pekla, a moderní, vědecké časy začínaly lidskými oběťmi – je už příliš pozdě.“ Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung

„Zcela odlišné od čehokoliv, co jste kdy četli. Fenomén, který i v současné literatuře zůstane unikátem.“ Le Figaro, Paris

GENEZE FILMU
Producent Bernd Eichinger četl Parfém již v roce jeho vydání, tj. 1985. Okamžitě se vydal za autorem, Patrickem Süskindem, aby získal práva na film. „Byl to velmi unikátní a silný příběh. Cítil jsem, že by to z toho mohl být výjimečný film.“ Ale Süskind nechtěl práva prodat. Tato kniha zůstávala na listu přání mnoha filmařů dlouhé roky, zatímco Süskind všechny žádosti odmítal. Jeho neochota prodat práva se stala legendární.
„Myslel jsem si, že to bude snazší, protože jsme byli přátelé,“ vzpomíná Eichinger, „ale Süskind je stále nechtěl prodat.“ 1986, rok po svém vydání, se kniha stala celosvětovým bestsellerem a druhou nejúspěšnější německou knihou všech dob. Nejen Eichinger, ale i jeho prominentní kolegové posílali své pravidelné žádosti na prodej práv. „Myslím, že si Süskind jednoduše nedokázal představit kdo by dokázal zadaptovat tento komplexní materiál,“ dodává režisér Tom Tykwer.

Ale trpělivost přináší růže, zvláště v rychlém běhu filmového průmyslu, a když se Eichinger v roce 2000 opět zeptal, Süskind konečně svolil a prodal práva na filmové zpracování Parfému. „Když jsem zjistil, že již neříká „Ne, Ne“ ale „Možná“, oslovil jsem vydavatelství znovu. Vysvětlili mi, že Patrick nechce být v potenciálním filmovém projektu vůbec zapojen. Byl to podobný případ jako u Jména růže, kde Eco nechtěl aktivně spolupracovat na filmové adaptaci. Ale abych to zkrátil: konečně jsme dosáhli dohody a já získal ona práva,“ shrnuje Eichinger.

ČAROVNÁ VŮNĚ SCÉNÁŘE
„Tvrdým oříškem filmu byl fakt, že se hlavní postava nevyjadřuje slovy. Spisovatel může jako kompenzaci použít vyprávění, to však není možné ve filmu. Diváci mohou získat z postavy určité pocity, pokud mluví. Naším největším problémem bylo tedy vyprávění,“ říká Eichinger, když vysvětluje obtíže spojené s tvorbou scénáře. „Setkal jsem se s mnoha mezinárodními režiséry a scénáristy – původně jsem neuvažoval o nikom z Německa. Ale nedokázal jsem s nimi dosáhnout jakéhokoliv konsenzu v otázce toho, jaký film by to vlastně měl být. U mých předchozích projektů to bylo mnohem snazší a dohody jsme dosáhli rychle, jako např. s Jean-Jacquesem Annaudem u Jména růže nebo Billem Augustem u Domu duchů. S Parfémem to bylo mnohem těžší, protože jsme se museli dostat až na samé základy vyprávění. Přestože mnoho režisérů mělo o film veliký zájem, nikdo z nich mi nedokázal říci, jak by měl tento film vlastně vypadat. Vše zůstávalo takové nejasné.“

Eichinger pokračuje: „Pak přišel Andrew Birkin. Začali jsme spolu načrtávat scénář. Nastala velká otázka, kdo bude film režírovat. S materiálem, jako je tento, je pro režiséra důležité, aby byl zapojen do tvorby scénáře. Ve většině příběhů projde hlavní hrdina „očistou“ a nakonec vyjde jako jiný člověk. Když si vezmete Mlčení jehňátek, kde se Clarice Starling a Hannibal Lecter staví proti sobě navzájem, v Parfému máme pouze Lectera.“ Ačkoliv Hannibal Lecter zabíjí z jistého druhu vášně, Grenouille páchá své vraždy z prosté nutnosti, aby dokončil své „umělecké dílo“.

Pak vstoupil do projektu Tom Tykwer – pro Eichingera ten nejlepší režisér tohoto nádherného opusu. „Hned od začátku bylo jasné, že Tom a já chceme společně natočit moderní film. Tom je neskutečně inovativním režisérem, který se nebojí experimentů, ale stále rád tvoří film podle klasických zásad. Pod jeho režisérskou taktovkou vypadá film přesně tak, jak jsem si vždy představoval.“

V průběhu následujících dvou let toto trio ladilo a zdokonalovalo scénář. Pro Tykwera znamenala tato adaptace „ohromnou výzvu, neboť tento román je neskutečně komplexní a výpravný. Největším lákadlem pro mne bylo podkladové téma knihy, které je podobné mým předchozím filmům. Je zde také ústřední postava, která bojuje za uznání a lásku a snaží se na sebe upoutat pozornost, touží po lidské náklonnosti. Touha po spojení je téma všech mých filmů.“ Spoluscénárista/režisér měl také jiný podnět: „Většina dobových filmů je pro mne nudných, takže mým cílem bylo natočit takový film, který by byl v oblasti filmového jazyka moderní, ale stále by byl věrný své historické předloze, stejně jako se moderní vyprávění knihy nikdy neobětuje své historické přesnosti.“

TVORBA PARFÉMU
Úvod
„Občas to bylo dosti šílené, když jsme stáli po kolena ponořeni v rybích vnitřnostech, dávali instrukce ve čtyřech jazycích a měli téměř 100 komparsistů kolem sebe,“ směje se Tykwer. „Člověk musí uznat, že vše závisí na velmi dobré organizaci,“ dodává.

„Organizace“ se stala během tohoto natáčení téměř magickým slovem. Natáčelo se v Mnichově (Bavaria Studios) a Španělsku (Barcelona, Girona a Figueres). Vše odstartovalo na konci června třídenním výletem do Provence, kde se natočilo několik záběrů krajiny (např. pole s levandulí, která je důležitá pro výrobu parfému). Tykwer řídil štáb cca 350 lidí a více než 5 200 komparsistů. Ale tento projekt byl pro herce i štáb skutečným road movie, neboť hlavní hrdina, Grenouille, je stále v pohybu a cestuje od města slávy, Paříže, jižně do Grasse, blízko Côte d’Azur.

„Rozhodně neuvidíte klasický kostýmní film,“ uvádí producent Bernd Eichinger. „Tento film vypadá draze. Diváci uvidí záběry, které takovýmto způsobem ještě nikdy nebyly zachyceny. Ale tím největším nebezpečím je upadnout do konvenčního kostýmního filmu. Ačkoliv je to moderní film, musí herci nosit své kostýmy, jako by je nosili každý den. Autenticita je jedna věc, ale potřebujete k tomu i moderní přístup. Trochu jako Jméno růže, které je také zasazeno do středověku, ale není to vůbec kostýmní film. Ten snímek musí působit jako nezávislé umělecké dílo a aby se toho dosáhlo, musí autor najít nový přístup. Kmotr se nestal filmovou klasikou proto, že zůstal naprosto věrný knize, ale stal se jí díky tomu, že to byl inovativní kousek filmařství.“

Příprava scénáře trvala dva roky, samotné natáčení odstartovalo 12. července 2005 a skončilo 16. října 2005, poté následovala post-produkce. Jistě není bez zajímavosti, že pro pro kompletní zpracování vizuálních efektů Parfému bylo vybráno pražské studio.

Ruční práce
„Od začátku jsme příběh zasadili do napjaté reality, která okamžitě překoná propast mezi současností a „neznámým“ prostředím 18. století. Chtěli jsme natočit film, který by měl maximum možných pohonů; diváci se musí soustředit na příběh hned od začátku bez toho, aniž by je rušilo pozadí, jakkoliv působivé,“ udáví Tykwer.

Dva lidé odpovědni za toto nádherné, „nenápadné“ pozadí byli vedoucí výroby Uli Hanisch a kostýmní výtvarník Pierre-Yves Gayraud. „Na začátku jsme trávili všechen čas studiem kreseb, literatury a vědeckých prací týkajících se Francie 18. století za vlády Ludvíka XV.,“ říká Hanisch. „Záměrem bylo se natolik sžít s tímto konkrétním obdobím rokoka, abychom ho byli schopni použít bez problémů jako podklad pro linii příběhu. Z hlediska historie je nám 18. století méně známé než 19., průmyslový věk, kdy začaly pomalu životu dominovat elektřina a velké stroje.“ Kromě toho se filmaři museli blízce seznámit s tajnými metodami tvorby parfémů, které se používaly v pre-industriální době, před tím, než vznikly moderní, dokonale vybavené laboratoře, nebo s koželužným řemeslem, které téměř zničilo Grenouille jako v knize, tak i ve filmu.

Výlet do 18. století
Příběh je zasazen do Paříže a jižné Francie 30. – 60. let 18. století. Filmaři potřebovali o této éře zjistit, co znamenal „Louis-quinze“ (umělecký styl Francie 18. století, pojmenováno po Ludvíku XV.), co řídilo sociální mechanismy, jak se lidé chovali a v co věřili. „Na knize bylo nejzajímavější to, že autor nepopisuje tehdejší život z pohledu vyšší společnosti. Je tam samozřejmě bohatý a noblesní život obchodníka Richise, s nádhernými oděvy a velkými společenskými akcemi, ale tento svět, většinou popisovaný z pohledu Grenouille, tvoří asi jen 5 % filmu. Kniha i film se mnohem více zaměřují na historickou realitu „spodiny“, tj. nižší a střední třídy poloviny 18. století,“ rekapituluje Tykwer.

Během průzkumu se v hlavách Hanische, Tykwera a kameramana Franka Griebea přeměnilo toto pre-industriální období 18. století spíše na temný Středověk. Na jedné straně je to z důvodu, že v té době neexistoval adekvátní zdroj světla, a na straně druhé kvůli samotné dějové linii. „Náš film má temnou estetiku a vypráví příběh temné postavy. Zaměřili jsme se na malíře, kteří se specializovali na stín, s jen pár zdroji světla, jako byli Caravaggio, Joseph Wright a Rembrandt. Tito lidé měli po ruce jen svíčku, aby osvětlila jejich svět. Mimo tento zdroj světla byla všude naprostá tma,“ říká Tykwer.

Pro dobové kostýmy zvláště nižší třídy by také bylo nemyslitelné, aby byly světlé a zářivé. „Kladli jsme veliký důraz na to, aby se Parfém nestal sterilním filmem. Chtěli jsme, aby nadaný krejčí ušil kostýmy s ohromnou precizností, které by herci oblékli během pěti minut před začátkem natáčením,“ říká Tykwer.

„Asi tak rok před tím, než začalo natáčení, jsem strávil 15 týdnů průzkumem,“ uvádí kostýmní výtvarní Pierre-Yves Gayraud. „Prolistoval jsem ohromné množství knih, esejí a ilustrací z té doby. Připravil jsem kostýmní storyboardy pro všechny záběry. Pokud jsme chtěli ukázat Grenouille jako stín, chameleóna, nesměli jsme použít vůbec bílou, a střih jeho oblečení musel být zachován po celý film. To mu také usnadnilo zůstat „neviditelným“ na ponuré periferii jeho světa.“ Rachel Hurd-Woodovou, která hraje Lauru, obchodníkovu dceru, se Gyaraud rozhodl neodít do barevných regionálních šatů, které v té době byly tradiční, ale spíše do méně nápadných tónů pařížských slečen, které více podtrhly její společenské postavení stejně jako její nádherné rudé vlasy.

Destrukce šatů
Pak připadl Gayraudovi nezáviděníhodný úkol – získat správné látky a najít místo pro ušití kostýmů. Výroba se realizovala v Rumunsku, kde byla také většina nezbytného materiálu nakoupena. Během tří měsíců bylo připraveno přes 1400 kostýmů (spolu s botami, klobouky a dalšími doplňky) v dílnách v a kolem Bukurešti a zaslány na místa natáčení. Ale žádný z těchto kousků oblečení nevypadal jako nový: „Naše oděvy musely vypadat usmoleně a upoceně, protože postavy, které je nosily, také páchly. Jakmile byly kostýmy hotové, museli jsme z nich udělat obnošené a špinavé šaty. Tento „destruktivní proces“ byl bezpochyby tou nejtěžší částí v tvorbě kostýmů,“ usmívá se Tykwer. Navíc si je herci museli obléknout a více či méně v nich žít ještě před začátkem natáčením. Tykwer dodává: „Takto se herci mohli dokonale seznámit s každým stehem svého kostýmu.“

„Demolování“ kostýmů mělo také pomoci vytvořit odér 18. století (základní komponent původního románu) „viditelný“ pro filmové médium. „Literatura musí samozřejmě vždy pracovat s převedením smyslů, neboť kniha běžně nevoní.“ Ale pro Tykwera má film stejně platný „jazyk jako literatura. Z tohoto důvodu musí být náš filmový „svět“ zřetelný a hmatatelný. To znamená, že diváci musí prožít vše, co prožívá Grenouille, od okamžiku jeho narození ve špíně pařížského rybího trhu,“ říká Tykwer.

Vůně ve filmu
Jak znázornit Grenouilleův geniální čich? Na tento nejčastější dotaz odpovídá producent Eichinger: „Ve filmu nemůžete učinit vůni viditelnou. A kniha také nevoní. Süskindův dar spočívá v jeho schopnosti umožnit svým čtenářům prožít Grenouilleův svět, který je objevován pouze skrz jeho čich. My jsme to učinili, avšak jiným jazykem, který se skládal ze zvuků, hudby, dialogů a samozřejmě obrazů. Vezměte si např. louku v ranním jarním slunci. Když ji natočíte a správně vše sestříháte, máte nejen atmosféru a prožitek, ale také ji „cítíte“. Jiným příkladem jsou každodenní reklamy na kávu. Zde se také téměř nepoužívají speciální efekty – jedná se většinou o horký šálek kávy. Ale v určitém bodě divákovo podvědomí navodí dojem, že ta káva skutečně voní. Takže jsme se pustili do tohoto ohromného kšeftu, abychom podpořili naši ideu. Když točíte louku ve slunečním světle nebo jednotlivé květiny, vyžaduje to obrovskou optickou přesnost, abyste správně zachytili jejich vůni do obrazu.“

Stavby, lokace, incest
Dalším krokem pro Tykwera a Eichingera bylo rozhodnutí, kde vybudovat více než 100 kulis potřebných k oživení celkové zápletky. Rozsah těchto požadavků se táhl od těch nejšpinavějších míst (pařížský trh roku 1750) až po ta nejkouzelnější místa na světě (Grasse, prosluněné, provoněné město na jihu Francie).

Nejprve se uvažovalo o Chorvatsku, pro jeho krajinou scenérii a starodávná města. Tvůrci samozřejmě také diskutovali o variantě točit film na jeho původních místech, ale moderní Paříž a Grasse jsou příliš vzdálené minulosti, aby umožňovaly tvůrcům rychlé změny lokací. Zato ve Španělsku našli doslova El Dorado. Spousta ulic a náměstí Barcelony, Girony a Figueras nebyla sice zcela autentická, mohla však být celkem dobře přeměněna na „Louis-quinze“.

U scény, ve které se Grenouille objeví před davem, který se přišel podívat na jeho popravu, strávil štáb i herci celý víkend. Pueblo Español, populární muzeum ve volné přírodě, představovalo perfektní lokaci pro tuto neobyčejnou scénu, ve které 750 komparsistům asistovalo 40 vizážistů a 35 kostymérů.

Je to okázalé finále filmu: tisíce lidí plni nenávisti čekají na Grenouilleovu popravu, ale když konečně Grenouille vystoupí z vozu a objeví se před nimi, jejich pocity se díky Grenouilleovu parfému změní nejprve v překvapené sympatie, pak v lásku, poté obdiv a nakonec v nevázanou oddanost. Tato scéna končí v extatické milostné bouři, ve které se všichni lidé na náměstí milují, trhají ze sebe oblečení a splynou v jedno gigantické erotické objetí.

„Tento úkol se zdál být nemožným. Vývoj pocitů, které zde měly být ukázány a které měly být přesvědčivé, závisel na stovce nezkušených komparsistů. Ti by museli tuto neuvěřitelnou přeměnu hodnověrně ztvárnit ve svých tvářích i tělech. Takže otázkou pro mne bylo: ‚Jak to uděláme?‘“ říká Tom Tykwer. „Vždy jsem si tuto scénu představoval jako určitý druh choreografie, něco jako emocionální taneční vystoupení – ale zároveň velmi přirozené.“ Pak Tykwera napadl jeden z nejznámějších evropských tanečních divadelních souborů, La Fura dels Baus, který sídlí v Barceloně. Již dlouhá léta je jejich obdivovatelem, a tak jim na místě zavolal – a okamžitě byl přijat s nadšením. Projektový manager La Fura, Jürgen Müller, a jeho asistent Lluis Fuster dali dohromady ze svého ansámblu cca 50 „klíčových hráčů“, doplněných téměř stovkou talentů – mladých herců a zkušených komparsistů – a byli schopni sestavit jádro tohoto masivního davu. Zbývajících 600 komparsistů bylo nakonec naaranžováno okolo tohoto středu a společně tak vytvořili scénu, ve které projevovali nejen silné emoce, ale také si navzájem svlékali šaty a jeden druhého objímali. Nemusíme ani zmiňovat, jaká to byla výzva zúčastnit se toho, co následovalo…
Špína

Na konci léta 2005 se historické centrum Barcelony, Barri Gotic, přeměnilo na to „nejšpinavější místo v nejšpinavější metropoli Evropy 18. století“ – pařížský rybí trh v Paříži. 350 členů štábu strávilo v Barceloně 29 dní „tvorbou“ ulic a cestiček Paříže, včetně Pelissierovy parfumérie, kde se Grenouille poprvé setkává s vůní uzavřenou do lahve. Toto město také dublovalo Grasse, včetně Richisovy vily, katedrály a ohromného náměstí, kde měl být Grenouille popraven.

Stavbou těchto scén bylo pověřeno na 100 lidí. Cokoliv moderního na barcelonském gotickém náměstí bylo zahaleno masivními latexovými konstrukcemi nataženými přes domy, aby zakryly nevhodné prvky jako např. elektrické kabely nebo moderní rámy oken. Tento latex vypadal velmi staře a ošuntěle (stejně jako prostředí 18. stol.), avšak byl přizpůsoben stávajícím starým budovám Barcelony.

Ale všechny tyto mamutí snahy z hlediska lidské síly a vybavení nebyly ničím v porovnání s tím, čeho chtěl Tom Tykwer dosáhnout. Založil skutečnou „špinavou jednotku“ složenou z 60 mladých pomocníků, kteří s kbelíky a hadicemi rozmisťovali různé druhy odpadků po celém městě – a kteří na konci dne museli vše opět uklidit, aniž by po nich zůstala sebemenší stopa.

Když se ohlédneme zpět, Tykwer neměl nic jiného než sympatie k jeho „špinavé práci“: „Ty bláznivé dny, kdy jsme přeměnili krásné náměstí Barcelony na špinavý, páchnoucí pařížský rybí trh, byly nádherné.“ Aby se mohlo začít točit, musely být po náměstí rozmístěny 2,5 tuny ryb a 1 tuna masa, zanechávající zápach, který byl cítit na míle daleko. Produkce tak zamořila celé ulice, ale mohla natáčet jen od 8 hod. ráno do poledne. Komparsisté se museli pro své role hlásit u maskérů a kostymérů (paruky, zkažené zuby ad.) v jednu hodinu ráno, neboť tento proces zabral více než šest hodin.

Nádherné scenérie Španělska
Kromě 29 dnů v Barceloně strávil štáb také 8 dní blízko Girony a 15 dní v Dalího městě Figueras. Obě lokace se nachází v severozápadním cípu Španělska, nedaleko pyrenejské hranice s Francií. Několik scén z hor a lesů se natáčelo v okolí Girony, která mimo jiné poskytla prostor pro domov a studio Mme. Arnufi, ve kterém se Grenouille učí složitému umění „enfleurage“, získávání vzácného esenciálního oleje z květů. Malebný Castell de San Ferran ve Figueras poskytl scény např. pro Grimalovu neblahou koželužnu a pařížské městské brány. Jeho žalář posloužil svému původnímu účelu pro scény zadrženého Grenouille. Dokonce i jeskyně ve French Massif Central, ve které Grenouille zjistí, že nemá žádný osobní pach, byla vytvořena ve Figueras.

Hned od začátku Tykwer s Eichingerem věděli, že natáčet celý film ve studiu není řešením. „Vytvořit ve studiu na 100 scén by nám trvalo desetkrát tolik co nyní. Měli jsme jich hodně: 65 exteriérů a bezpočet pokojů. To vše by bylo příliš nákladné. Také jsem chtěl pro exteriéry využít živé lokace, abych zachytil realitu, kterou jsme hledali,“ shrnuje Tykwer.

UMĚNÍ
Dustin Hoffman a Ben Whishaw prodělali před natáčením nárazový kurz v umění tvorby parfémů. Jejich scény byly natáčeny v chronologickém sledu, a tak umožňovaly hercům následovat přirozený vývoj vztahu jejich postav. Obchod úctyhodného parfumérského mistra Baldiniho byl zbudován ve studiích v Mnichově a natáčení zde začalo v červenci 2005.

Tykwerovi okamžitě vytanul na mysli jiný, historicky podložený, duet, když prvně četl tento román. „Dynamika Baldiniho krámku má mnoho společného se soutěžením mezi Salierim a Mozartem. Mladý Mozart, s jeho temperamentními a povznášejícími uměleckými dovednostmi, přivodil starému mistru Salierimu záchvat mrtvice. V Parfému také mistr očerňuje svého mladého studenta avšak brzy zjistí, že je naprosto geniální. To ho odrovná. Ten velký, desetiminutový „míchací duel“ mezi starým mistrem a nadějným učněm je stejný,“ pokračuje Tykwer. „Dustin, který knihu před tím nikdy nečetl, byl schopen přivést tento psychologický předěl, ve kterém se žák stane učitelem, k dokonalosti. Samozřejmě měl Baldini nad svým žákem značnou převahu, ale postupem natáčení se síla Bena/Grenouille pomalu, ale jistě protlačila do popředí.“

VÝBĚR HERCŮ
Zatímco byla volba herců pro role chytrého obchodníka Richise a Grenouilleova mistra Baldiniho snadná, najít vhodného herce pro roli Grenouillea bylo velmi obtížné. „Tuto knihu četlo mnoho lidí, takže jsme museli najít herce, který by vyhovoval nejen nám, ale který by splnil očekávání všech těchto čtenářů a potenciálních diváků,“ vysvětluje Tykwer. „Ačkoliv se nám hlásilo mnoho ochotných herců, bylo za potřebí vybrat někoho, kdo by byl naprosto neznámý. Dalo by se říci, že to musel být „nikdo“, kdo se stal „někým“ – protože o tom ten příběh je. Pak jsem na něčí doporučení viděl Bena Whishawa jako Hamleta ve hře Trevora Nunna v Londýně v Old Vic, a okamžitě jsem věděl: Mám ho! Pak následovala zkouška, která okamžitě přesvědčila Bernda o Benově potenciálu.“

Mladý anglický herec říká o svém režisérovi: „Práce s Tomem je brilantní. Jak jsem si všiml, on filmem dýchá a žije. Zatím jsem nepotkal režiséra, který by tolik naslouchal svým hercům a ne jen předstíral zájem. Skutečně ho zajímá, co říkáte. Zároveň je neuvěřitelně ochotný pomoci a vždy otevřený nápadům druhých lidí.“ A o producentu Berndu Eichingerovi dodává: „Občas jsem byl z Bernda nervózní, protože jsem věděl, že Parfém byl jedním z jeho životních cílů a že za něj 20 let bojoval. Cítil jsem se mu naprosto zavázaný a věděl jsem, že ho nesmím zklamat za žádných okolností. Naštěstí byla moje nervozita naprosto zbytečná. On chce jen dělat svůj projekt jak nejlépe to jde. A já to respektuji.“

Whishaw nemohl však Eichingera vůbec zklamat, neboť naprosto přesně rozuměl psychologii své postavy stejně jako jeho producent. „Grenouilleova fanatická posedlost výrobou třpytivého parfému je založena na dvou základních principech: na jedné straně je to nevědomá touha být milován a na straně druhé strach být neviditelným členem společnosti; ten základní lidský strach být na tomto světě naprosto opuštěný. A přesně tento strach pohání Grenouille kupředu.“
Aby se Whishaw fyzicky přiblížil své postavě, studoval psychologii zvířat, aby našel Grenouilleovy „zvířecí hodnoty“. „Tom a já jsme pozorovali různé druhy zvířat, včetně predátorů jako jsou tygři a leopardi. Ale našli jsme jedno staré zvíře, lori, které patří do skupiny lemurů. Ačkoliv se pohybuje neskutečně pomalu, má démonickou, loveckou povahu.“

Jako kontrast bylo až neuvěřitelně jednoduché obsadit několikanásobného držitele Oscara Dustina Hoffmana do role Baldiniho. „Vždy jsem ho chtěl pro tu roli získat. Navíc jsme dobrými přáteli. Když jsem vstoupil do tohoto projektu, věděl jsem okamžitě, že pro roli Baldiniho neexistuje lepší herec než Hoffman. Jednoduše to muselo fungovat, protože jsem odmítal akceptovat kohokoli jiného pro tuto roli,“ říká Tykwer se smíchem.

„Dustin je plný pozitivní energie a rád pracuje formou hry, jako děti. To je skvělá přednost, která vytváří skutečnou svobodu. Štáb ho miloval, brzy se poznal se všemi lidmi. To vše vytvářelo ohromnou vřelost a náklonnost. Dal nám jasně najevo, že máme být šťastni, že pracujeme na něčem, kde hrstka lidí může mít takové umělecké zkušenosti, že natáčení filmu je svým způsobem maniakální skupinová zkušenost spiklenecké společnosti. Dustin dal své filmové postavě vše: humor spojený se zranitelností a narcisismem a také spoustu vřelosti a srdečnosti,“ dodává Tykwer.

Třetího protagonistu ve skupině hraje zkušený jevištní i filmový herec Alan Rickman. Zde také bylo jednoduché rozhodování: „Alan byl první volbou pro Richise – tu roli jsme nenabídli nikomu jinému,“ říká Tykwer.

Rickman nikdy nečetl knihu Parfém. Byla pro něj neznámou ikonou. Tuto roli si zvolil spíše z důvodu, že pro režiséra je film exkluzivním médiem, a proto je pro ně tak důležité pracovat se „skutečně dobrým“ režisérem. „Jsem velkým obdivovatelem Tomovy práce. Ačkoliv je Tom neuvěřitelně oddán své práci, je také tím nejpříjemnějším, nejotevřenějším a nejobětavějším člověkem, jakého znám. Atmosféra na place byla od začátku do konce jen příjemná,“ říká Rickman. O Eichingerovi dodává: „Velmi zřídka potkáte producenta, který je tak vzdělaný a zároveň dělá svoji práci s takovou vášní, ochotou a excentričností.“

Režisér Parfému, Tom Tykwer, věděl o spletitostech svého ‚Richise‘: „Potřebovali jsme naprostý protipól Grenouille: to znamená, že měl být nejen milujícím otcem, ale také naprosto vážným rivalem brilantního zabijáka. I když získáte pocit, že je Grenouille stále více neporazitelný, ve druhé části filmu se objeví Richis a vy si říkáte: ‚Možná Grenouille skutečně dostane ‘.“

TOM TYKWER vs. BERLÍNSKÁ FILHARMONIE
Tom Tykwer je jedním z mála mezinárodně uznávaných režisérů, kteří jsou zároveň odpovědní za hudební nahrávky svého projektu. Stejně jako ve všech svých filmových hitech složil Tykwer, společně s Johnny Klimekem a Reinholdem Heilem, hudbu i pro Parfém. Toto trio přátel spolu pracuje již téměř 10 let a říká si Pale 3. Kromě skládání soundtracků plánují také brzy vydat své vlastní album. Tom Tykwer chtěl, aby hudbu k Parfému, jeho dosud nejdražšímu a nejambicióznějšímu projektu, nahráli jen ti nejlepší. „Když jsem tu hudbu skládal, ptal jsem se sám sebe, jak by měla ve skutečnosti znít, a brzy jsem našel odpověď. Jako Berlínská Filharmonie!“ Tykwer nepředpokládal, že by spolupráce s jeho prvním zvoleným kandidátem mohla vyjít.

Sir Simon Rattle, dirigent Berlínské Filharmonie, byl však z této nabídky nadšený. Práci Toma Tykwera již dobře znal z jeho předchozích projektů. Když byla tato britská dirigentská hvězda v roce 1999 zvolena uměleckým ředitelem a hlavní dirigentem Berlínské Filharmonie, poradili mu přátelé, že Tykwerův film Lola běží o život je dobrý způsob, jak se sblížit s novým domovem, Berlínem. „Vždy jsem Toma obdivoval a říkal jsem si: ‚Oba bydlíme v Berlíně, měli bychom se potkat!‘“ říká Rattle. I když to trvalo několik let, byla adaptace Parfému tou ideální příležitostí k setkání.

VIZUÁLNÍ EFEKTY V PRAZE
Sesuv domu, vizualizace omamných vůní a náměstí přeplněné davem lidí… To není práce filmového štábu ani stovek komparsistů. Těmito a mnoha dalšími vizuálními efekty přispělo k celkovému kouzlu Parfému studio UPP, sídlící v Praze.

„Spolupráce na projektu Parfém byla skvělou zkušeností, které si moc vážíme; vždyť jde o největší německý projekt. Důvěra, kterou jsme dostali od režiséra Toma Tykwera a celého týmu pro nás zároveň znamenala obrovskou zodpovědnost. Upřímně řečeno, teprve po premiéře jsem si opravdu oddechl. Bylo moc příjemné slyšet, že jsou všichni spokojeni,“ uvádí Vít Komrzý, ředitel studia UPP.

Specialisté UPP se účastnili příprav natáčení i celého procesu realizace Parfému. Po dvou měsících strávených na place tak přišly čtyři měsíce strávené ve studiu v rámci post-produkce. Zde bylo vyrobeno přes 300 trikových záběrů.

Úprava prostředí
Parfém se odehrává v historickém prostředí Paříže a dalších oblastech Francie. Bylo tedy potřeba scény, natočené v jiných lokacích, upravit. Mat Painting department (dokreslování) tak připravovalo velmi náročné kompozice záběrů na historickou Paříž, brány města, nábřeží, ale také mořský břeh, interiér historické lékárny či vznešeného sídla.

Sesuv domu – modely
Jedním z nejzásadnějších zásahů studia byla příprava scény, při které spadne jeden z domů, postavených na mostě Pont au Change. Základem této velmi náročné scény byla práce s modelem. Tým modelářů připravil detailní model mostu a domů, na něm postavených, včetně modelu padajícího domu. Jednalo se o modely v poměru 1:5 a 1:10. Proces bourání byl pečlivě připraven a po té natočen speciální rychloběžnou kamerou.

Vizualizace vůní a pachů
Scéna, ve které Grenouille ucítí specifický pach, začíná záběrem, jak leží u potoka, poté se kamera postupně přesouvá břeh potoka, pod vodní hladinu a následně k žábě, která vypouští do vody shluk žabích vajec. Tato scéna je kompozicí reálného záběru a 3D animace. Oddělení 3D připravilo žábu a vajíčka v podvodním prostředí, kompozici provedli specialisté z 2D oddělení. Charakteristické atmosféry bylo dosaženo i dobarvením záběrů.

Velká shromáždění
Ať už se jedná o průvod ulicí, či scény na náměstí do posledního místečka zaplněného lidmi, bylo by nesmírně náročné zajišťovat takové množství komparsu, oblečení apod. Proto byly tyto scény natočeny z různých úhlů pohledu s omezeným počtem lidí, kteří se potom počítačově „naklonovali“.

Pomoc kaskadérům
Důkazem, že počítače mohou pomáhat i v kaskadérské práci, jsou např. záběry, ve kterých Laura rychle ujíždí prašnou cestou na koni. Tato scéna byla natočena dublérkou a při finalizaci záběru specialisté z UPP vyměnili její tvář za obraz skutečné představitelky role.