Scenárista a režisér Chris Kentis a producentka Laura Lau postavili příběh svého filmu na skutečných událostech a natočili nervydrásající thriller o manželské dvojici, která je omylem zanechána uprostřed oceánu. Film byl natáčen o víkendech a volných dnech a neobsahuje ani jeden laciný speciální efekt nebo počítačově generovanou scénu. Herci Blanchard Ryan a Daniel Travis museli strávit přes 120 hodin ve vodě, vzdáleni přes dvacet mil od nejbližšího břehu a obklopeni všemi druhy vodní fauny včetně skutečných žraloků, kteří filmu propůjčili mrazivou autenticitu.

Stejně jako Susan a Daniel jsou i lidé v pozadí tohoto filmu partnery a zkušenými potápěči. Lau při natáčení zastala roli producentky a Kentis film napsal, zrežíroval a sestříhal - jejich úlohy se však často vzájemně překrývaly. Film nasnímali oba společně.

Podle herečky Blanchard Ryan byl týmový prvek, který Lau a Kentis do natáčení vnesli, důležitou součástí práce na filmu. „Při spolupráci s autorskou dvojicí jsme se cítili lépe, protože natáčení tohoto filmu bylo z mnoha různých důvodů přece jenom poměrně náročné - chvílemi jsme hráli nazí, voda okolo nás se hemžila žraloky, natáčení probíhalo uprostřed oceánu a navíc jsme byli dva neznámí herci, kteří museli být oporou celého filmu... Důvěřovali jsme jim a věděli jsme, že se nebudou hádat jako ostatní filmové štáby, což bylo velmi příjemné.“

Stejně důležitým aktérem jako dva hlavní představitelé je také samotný oceán. Všudypřítomná, krásná i děsivá a stále se měnící voda byla pro filmaře zdrojem inspirace a stala se také třetím členem miniaturního štábu (sestávajícího z Kentise, Lau, její sestry a kapitána lodi). Voda často zastávala roli osvětlovače, když se na hladině či ve vlnách zaleskl odraz slunce, oblohy, měsíce či zlověstného blesku. Posloužila jako přepravce, který s pomocí větru a vodních proudů přesouval herce a štáb z místa na místo, a byla také rekvizitářem, jenž filmařům čas od času obstaral trsy chaluh, hejno medúz či barracudu se zuby ostrými jako břitvy. Kdyby však byl oceán skutečným členem štábu, Lau a Kentis by jej v některých dnech zřejmě vyhodili.

„Scénář byl velmi detailní a konkrétní,“ říká Lau. „Když se změnila obloha, museli jsme přeskočit k natáčení jiné scény. Ke konci jsme ztratili několik dní jen díky tomu, že bylo fantastické počasí - modrá obloha a pražící slunce se zkrátka vůbec nehodilo ke scénám, které zbývaly.“

„Matka příroda nám ale převážnou většinu času vycházela vstříc,“ říká Kentis. „Když jsme například měli natáčet scénu s medúzami, zničehonic se objevily. A to bylo jedinkrát za celé natáčení, kdy jsme nějakou zahlédli. Původně jsem měl v úmyslu vyrazit na zvláštní místo, kde bychom je našli a natočili související scény, ale ony si mezitím našly nás.“

Námět filmu se zakládá na skutečné události, která před několika lety plnila stránky potápěčských časopisů a bulletinů. Týkala se dvou potápěčů, kteří byli omylem zanecháni svému osudu uprostřed otevřeného moře. Kentis se začal zajímat o to, zda se jedná o zcela ojedinělou nebo častější nehodu, a postupem času vypátral, že se podobná událost stala již vícekrát. Kromě toho zužitkoval také informace o mužích, kteří se ocitli na otevřeném moři během války - díky těmto svědectvím se dozvěděl více o psychologických i fyziologických změnách, kterými prochází mysl a tělo člověka ve stresu z nastalé situace a při vystavení podobným fyzickým podmínkám.

„Když jsem začal vymýšlet tento film, neměl jsem v úmyslu psát příběh o těch konkrétních dvou lidech,“ říká Kentis. „Nepátral jsem po nich. Nechtěl jsem psát o jejich vztahu či životech – jednak z respektu k jejich soukromí, jednak kvůli tomu, že to nebylo pro příběh filmu nijak zvlášť důležité. Také jsme nechtěli, aby se film odehrával na nějakém konkrétním místě, protože bychom neradi někomu ruinovali jeho turistickou živnost. To, co mě opravdu zajímalo, byl fakt, že podobná věc se zkrátka může stát a také se stala. Říkal jsem si, že je to skvělý varovný příběh.“

Převážná většina filmu vznikla ve vodách u Bahamských ostrovů. Filmaři spolupracovali s místním odborníkem na žraloky, který je seznámil s hejnem, zvyklým na kontakt s lidmi.
Experti poté spolu s filmaři ovlivňovali pohyb žraloků házením tuňáků a krve do vody, často i do bezprostřední blízkosti herců. „Házeli jsme do vody návnady, aby se žraloci trochu začali hýbat,“ vysvětluje Kentis. „Jakmile se mezi ně ale dostalo příliš mnoho atraktivní potravy, žraloci zdivočeli a herci museli vylézt z vody. Laura ale stále natáčela ze svého stupínku, který se během žraločího běsnění chvílemi nořil pod hladinu. Někdy si při tom i máčela nohy ve vodě.“

„Blanchard z toho byla hodně nervózní,“ dodává Lau. „Pořád na mě volala‚ Lauro, dej si pozor, Lauro, buď opatrná, zejména pak ve chvílích, kdy jsme házeli návnady z toho stupínku a on byl celý pokrytý krví. Já jsem ale věděla, že žraloky nezajímám, a navíc jsem plně důvěřovala expertům, se kterými jsme spolupracovali.“

„Při natáčení ve vodě do mě žraloci naráželi téměř neustále,“ říká Kentis. „Když jsem se v některých chvílích podíval dolů, nebylo tam vůbec modro, jen komíhající se šedá žraločí těla.“ „Filmové“ hejno sestávalo převážně z šedých útesových žraloků, které doplňovalo několik žraloků bělavých. Jejich celkový počet se pohyboval mezi 45 a 50.

Hlavní důraz kladli filmaři na zajištění maximální bezpečnosti. „Přestože jsme měli nízký rozpočet, bezpečnost byla prvořadá,“ vysvětluje Lau. „Nejen, že jsme oba herce nechali podstoupit kurs potápění na otevřeném moři, ale také jsme obětovali trochu více peněz kvůli tomu, abychom mohli natáčet na Bahamách, kde jsou největší odborníci na filmování se žraloky.“

Dvojice titulních herců nosila pod neoprénovými kombinézami ochranný drátěný oblek, který by v případě nehody zabránil vážnějším zraněním. Bez drobnějších incidentů se však natáčení neobešlo – žádného z herců sice nepokousal žralok, avšak hned první den natáčení si užila Ryan drobnou nepříjemnost s barracudou. „Hodně jsem krvácela,“ říká herečka. „Zajímala jsem se, jestli se to podařilo natočit. Říkala jsem si, že když už mě něco pokousalo, mohl by to být aspoň použitelný záběr.“

„Daniel se žraloků skoro nebál, ale já jsem byla pořádně vyděšená,“ pokračuje Ryan. „První natáčecí den skočili Chris s Danielem do vody a plavali okolo, zatímco žraloci pojídali tuňáky a nevšímali si jich. Řekla jsem si ‚Jsem padavka. Musím tam taky skočit!‘ a šla za nimi. Bylo to ale děsivé.“

Producentka Laura Lau však trvá na tom, že i navzdory chvilkám hrůzy, které si herci užili, bylo natáčení mezi žraloky zcela bezpečné. „Bylo to hejno vycvičených žraloků a lidé, se kterými jsme spolupracovali, se s nimi potápějí každý den. Žraloci jsou téměř jako holubi – vědí, že dostanou potravu a zvykli si ignorovat potápěče. Je pravda, že se Daniel a Blanchard nesměli ve vodě příliš plácat, aby je žraloci nekousli neúmyslně. Pokaždé, když jste v blízkosti zvířat s velkými a ostrými zuby, musíte být velice opatrní. Během celého natáčení jsem ale ani jednou neměla pocit, že by byl někdo v ohrožení.“

„Práce se skutečnými žraloky byla z mého pohledu pro film klíčová,“ říká Kentis. „Připadá mi, že v současných filmech jsou všechny triky založeny na digitálních efektech, které nemají takové kouzlo jako poctivá kaskadérská práce ze 70. a 80. let. Při sledování filmů z této éry vám běhal mráz po zádech, protože jste věděli, že v tom autě, které se právě ošklivě nabouralo, musel opravdu někdo sedět.“

„Bylo důležité pracovat se skutečnými žraloky, kteří svými ocasy vytvářeli dojem, že to ve vodě vře, jako kdyby se tam mlely obrovské krysy – oproti klasické hollywoodské ploutvi, která jen tak flegmaticky krouží po hladině,“ dodává Kentis.