„Kdo by se nechtěl vydat do Vegas a přijít si na spoustu peněz, ne proto, že měl štěstí, ale proto, že vymyslel neprůstřelný plán?“ ptá se Kevin Spacey, když popisuje kouzlo příběhu filmu 21. Spacey prohlašuje, že i když příběh působí jako pohádka, inspiroval se skutečným příběhem skupiny studentů M.I.T., který se odehrál v devadesátých letech. „Moc se mi líbil ten kontrast mezi tím, jak žijí v Bostonu – kde jsou za šprty – a ve Vegas, kde jsou kýmkoliv, kým chtějí být.“
Je tomu už poměrně dlouho, co Spaceyho producentský partner, Dana Brunetti, zaslechl zvěsti o studentech matematiky, kteří svých schopností využili k tomu, aby vymysleli způsob, jak prohlédnout fungování blackjacku a obrali casina ve Vegas o miliony dolarů. „Od chvíle, kdy jsem začal hrát blackjack, mě na něm fascinovalo to, že je ho možné rozlousknout,“ vypráví Brunetti. „Pak došlo k tomu, že jeden z mých přátel naprostou náhodou povečeřel s jedním ze členů dřívějších týmů, které počítaly karty. Hned mě napadlo, že je to dobrý námět na film.“ Brunettimu bylo jasné, že Spaceyho by takový příběh rozhodně zajímal. „Ale dokud nenapsal Ben Mezrich svůj článek pro magazín Wired, nic jsem v tom ohledu nepodnikal.“

Ten vyšel v září 2002 a protože obsahoval všechny potřebné prvky, působil spíše jako fiktivní námět na hollywoodský film. Brunetti Mezricha okamžitě kontaktoval, ale autor článku se nejprve domníval, že se jedná o vtip jednoho ze studentů, o kterých psal (což nebyla příliš nepravděpodobná varianta). „Zavolal mi jakýsi člověk a říká 'Já jsem Dana Brunetti a mám tu na drátě Kevina Spaceyho.' To určitě. Zapsal jsem si jeho číslo a řekl, že se mu ještě ozvu. Pak jsem si v Googlu našel jméno Dana Brunetti – a on pro Kevina Spaceyho skutečně pracoval!“ Brunetti a Spacey si tak brzy zajistili práva na zfilmování článku.

Shodou okolností zmíněný článek četl i Luketic a také si říkal, že by šlo o zajímavý film. „Zrovna jsem se vrátil z Evropy, kde jsem dělal propagaci filmu Pravá blondýnka, a přemýšlel jsem o tom, co budu dělat dál. V časopise Wired jsem si přečetl o týmu geniálních studentů M.I.T., kteří pokořili Vegas – ale když jsem se autorovi ozval, zjistil jsem, že už práva koupil Kevin Spacey. Uběhla spousta let, ale pak se mi na stole objevil scénář a já si to všechno znovu vybavil. Asi to byl osud.“
Když se na pultech objevila Mezrichova kniha, stal se z ní okamžitě hit. Na žebříčku bestsellerů zůstala 59 týdnů a prodalo se jí přes 1.5 milionu výtisků.

Aby mohli tvůrci filmu knihu adaptovat, upravili si mírně její příběh, ačkoliv zdůrazňují, že jejich zásahy nemají vliv na nic z toho, kvůli čemu měla takový úspěch. „Jde o zábavný film, nemá to být dramatický dokument,“ objasňuje Dana Brunetti. „Pozměnili jsme do jisté míry příběh tak, aby se dal odpovídajícím způsobem zpracovat. Posunuli jsme příběh do současnosti a přidali romantickou linii. Ale nikdy jsme se ani nedotkli jeho podstaty: napínavá akce, vzrušení ze sázení, falešné identity a odhodlání vyšplhat se až na samý vrchol zrychleně fungujícího světa Vegas, přelstít casina a vydělat miliony – to všechno v něm zůstalo. O tom ta kniha je, a o tom je tedy pochopitelně i náš film.“

Kniha i film se inspirovaly zážitky Jeffa Ma, který na M.I.T. studoval v polovině devadesátých let. Ma se byl na natáčení nesčetněkrát podívat, jak ve Vegas, tak v Bostonu, a dokonce se ve filmu mihl v malé roli krupiéra.

V hierarchii týmu měl Ma roli velkého hráče: jakmile jeho kolegové, takzvaní pozorovatelé, objevili vhodnou příležitost, zapojil se Ma do hry a s vědomím, že má velkou šanci na jejich návrat, sázel velké peníze. Ma říká, že k tomu, aby při něčem takovém působil patřičně sebevědomě, musel se naučit ignorovat některé aspekty své přirozené povahy. „Pořád máte strach, ať už oprávněně nebo ne, že vás někdo chytí,“ říká. „Jsem ten typ člověka, co nemá rád, když na něj kdokoliv křičí. Takže ať už by vám casina mohla nebo nemohla nějak ublížit fyzicky, stejně vždycky máte strach.“

Ma už ve většině casin v Las Vegas blackjack hrát nesmí – i když je mu dovoleno účastnit se ostatních hazardních her, tu, ve které je nejlepší, už hrát nemůže. Podle jeho slov mu nechybí ani tak blackjack, jako spíš pocit toho, že je součástí nějakého týmu. „Bylo nás kolem deseti, dvaceti, a byli jsme děti – doslova, bylo nám nějakých jednadvacet – a starali jsme se o milionovou společnost a pokoušeli se vydělat další miliony. Chybí mi ten pocit sounáležitosti.“

Režisérské křeslo nabídli producenti Robertovi Luketicovi. Producent Michael De Luca říká, že ho s Brunettim a Spaceym lákala Luketicova vize. „21 pokrývá širokou škálu žánrů a stylů,“ míní. „Je to napínavý film plný akce s prvky komedie a romantického filmu, a je inspirován skutečnými událostmi. Robert byl ale schopen spojit tohle všechno do jednoho celku.“

„Točil jsem už několik romantických komedií a toužil jsem po tom zkusit něco jiného,“ říká Luketic. „Vzhledem k tomu, co všechno film 21 nabízel, se jednalo o neuvěřitelnou příležitost.“

Hlavní role se ujal Jim Sturgees, který byl naposledy k vidění v muzikálu režisérky Julie Taymor Across the Universe. Luketic se domnívá, že Sturgees stojí na počátku fenomenální kariéry. „Je naprosto všestranný,“ prohlašuje režisér. „Je si naprosto jistý, co se týče dramatu, a současně má komediální talent, což je vzácná kombinace. Svou prací skutečně žije; to já, jako režisér, pochopitelně vyhledávám. S jeho nasazením a talentem mi bylo jasné, že je pro tu roli dokonalý.“
„Poslal jsem jim zkušební kazetu a ani jsem vlastně nečekal nějakou odezvu. Pak mi zavolali a řekli mi, že se se mnou chce Robert setkat. Sešli jsme se společně v Londýně na snídani, odbyl jsem si pár kamerových zkoušek, a pak mi tu roli nabídli,“ vzpomíná Sturgees. „Moje postava se nachází v situaci, kdy jí dochází, že jenom mozek nestačí. Potřebuje k životu ještě něco, něco víc, než jen dobré známky.“

Hrdinové filmu používají různá přestrojení, aby se skryli před svými pronásledovateli. To bylo jednou z věcí, které Sturgeese na filmu nejvíce zaujaly – možnost hrát v rámci jedné role několik různých postav. Podle jeho slov mu v tom pomohl kostým. „Když sedíte ve třídě v tričku a mikině, je snazší cítit se jako student M.I.T. A když se procházíte pod zářivými světly Vegas v obleku od Armaniho a s tisíci dolarů v kapsách, tak to určitě pomáhá ve snaze být někým jiným.“

Laurence Fishburne na Jimovu adresu poznamenává: „Je to skvělý začínající herec, je schopný, má talent a své práci se věnuje s velkým nasazením. Dává do toho všechno, co má. To je pro herce důležité – hrajeme jeden na druhého. Takže pracovat s Jimem bylo skutečně osvěžující.“

Do role Jill Taylor po boku Sturgeese byla obsazena Kate Bosworth. Poté, co si se Spaceym zahrála ve filmech Za mořem a Superman se vrací, bylo její obsazení otázkou jednoho telefonátu. „Během natáčení Superman se vrací se Kevin o tomhle filmu zmínil. Poměrně dlouho poté jsem právě dokončovala jiný film a plánovala volno, když se mi Kevin znovu ozval. Doslova řekl – 'Mohla bys prosím přijet do Vegas a do Bostonu a zahrát si?' Bylo dost těžké to odmítnout.“

Ve filmu jako 21, který má několik hlavních hrdinů, jsou podle Bosworth vztahy mezi herci důležité stejně, jako herci samotní. „Tenhle film je o skupině lidí, kteří se už dlouho znají a kteří si bezmezně důvěřují, takže stojí a padá na vztazích mezi jejich představiteli, má-li působit věrohodně.“

„Kate je skutečná hvězda – dodává roli své megawattové charisma a hollywoodský šarm,“ míní De Luca. „Stejně tak ale dokáže opravdu zapůsobit, umí hrát tak dobře, jako jen málo hereček. Měli jsme štěstí, že souhlasila.“„Pracovat s Kate je pokaždé skutečnou radostí,“ říká Spacey.. „Je překrásná, velice inteligentní, má neuvěřitelný talent, a když jste s ní tři týdny ve Vegas, užijete si spoustu legrace. Měl jsem velkou radost, že nám to s ní vyšlo.“

Spacey sám pochopitelně od začátku předpokládal, že si zahraje vedlejší roli Mickyho Rosy, šíleného génia a nadšence pro statistiku, který dá ve filmu studentský tým dohromady. „Ta postava je umělá,“ poznamenává. „Jde o spojení několika skutečných lidí, a to celé je ještě upravené pro potřeby filmu – jak doufám, jde především o moje úpravy, když už ho hraji.“

Spacey míní, že s ohledem na to, že se sám s matematikou příliš nekamarádí a nemohl tedy z ničeho vycházet, „takhle nějak si představuji opravdové herectví. Z matematiky jsem v posledním ročníku na střední škole propadl, takže představa, že bych byl schopen počítat karty, je poměrně absurdní. Ale stejně doufám, že to bude působit uvěřitelně.“

Díky Spaceyho aktivitám se mezi hvězdy filmu zařadil také Laurence Fishburne, zkušený herecký veterán s obrovským množstvím fanoušků. „Znám se s Kevinem Spaceym už dlouho,“ prohlašuje. „Pohybujeme se mezi stejnými lidmi a máme společné přátele. Obdivuji ho a vážím si ho, ale nikdy jsme neměli šanci spolupracovat, takže jsem se na možnost hrát s ním velice těšil.“

„Nejsem zrovna hazardní hráč, ale na jejich životním stylu a celé té kultuře kolem toho je zkrátka něco sexy,“ dodává Fishburne. „Tahle role je pro mě možností, jak do toho světa nahlédnout.“ „S Laurencem Fishburnem toužím pracovat dlouhou dobu,“ poznamenává Spacey. „Jednou z věcí, které na něm obdivuji, je to, jak usilovně na svých postavách pracuje, dává jim minulost, hloubku a působivost.“

Do role Choie byl obsazen Aaron Yoo, který se objevil v loňském hitu Disturbia. Liza Lapira, která se nejvíce proslavila svou rolí v seriálu Huff, ztvárnila Kiannu. A roli Fishera si zahrál Jacob Pitts, který byl k vidění v komedii Eurotrip.

„Knihu jsem si přečetl, hned jak vyšla, a pak jsem zjistil, že práva na její zfilmování koupil Kevin Spacey. Zavolal jsem svému agentovi a řekl jsem mu, že doufám, že tam pro mě najde nějakou roli, pokud se ten film někdy začne točit. No, a o řadu let později jsem na festivalu Sundance, nevím, co dřív, a ozve se mi agent, jestli bych mohl natočit zkušební video a poslat ho do LA, že o mě mají zájem pro film, o kterém jsem se mu před milionem let zmínil. Nakonec jsem nasedl v Park City do letadla a letěl do Vegas na zkoušku osobně.“

Lapira říká, že možnost pracovat s Kevinem Spaceym ji ohromila. „Když jsem zjistila, že jsem dostala roli ve filmu s Kevinem, byla jsem unešená. Vím, že to zní jako klišé, ale jen tím, že jsem ho sledovala při práci, jsem se hodně naučila.“ Pittsovi se na filmu 21 líbilo to, jak se od ostatních aktuálních filmů z prostředí Vegas odlišuje. „Ve Vegas se odehrává tolik filmů, plných drsňáků, znechucených světem, ve kterém žijí. V tomhle filmu jde v podstatě o děti. Žijí stejným stylem, ale nermoutí je to. O tom ten film v podstatě je – poznávají tuhle tvář Vegas, přicházejí o svou nevinnost.“

Dva týdny před zahájením natáčení strávila pětice herců, představujících členy týmu, nějaký čas s konzultantem Kylem Morrisem, který je měl naučit hrát. Ten s herci posléze úzce spolupracoval i při natáčení a objevuje se v jedné scéně jako krupiér. „Herci mě velice překvapili,“ poznamenává. „Řada z nich se v blackjacku vůbec nevyznala, ale zato se celkem vyznali v herectví. Daleko důležitější bylo naučit je, jak se hráč blackjacku chová, aby působili přirozeně.“

Jim Sturgees připouští, že blackjack nikdy v životě nehrál. „Kyle nás naučil základní taktiky – jak se u stolu chovat, jak dávat spoluhráčům znamení – prostě všechno to, co bylo třeba, abychom u stolů působili uvolněně.“

„Předvedl nám také různé techniky přemísťování žetonů a zacházení s nimi – věci, které se naučite, když strávíte hodně času v casinech.“ To se ale netýkalo Jima Sturgeese „Zeptal jsem se na to Jeffa Ma a ten mi řekl, že on tyhle věci nikdy nedělal, protože měl působit nezkušeně – kdyby se choval takhle profesionálně, přišli by na něj,“ vzpomíná.

„Naší přípravou na role bylo, že jsme se měli ve Vegas naučit hrát blackjack proti skutečným hráčům. Co je na tom těžkého?“ směje se Kate Bosworth. „Byla jsem tam už několikrát a trochu jsem hrála, ale teď se cítím tak, jako bych měla alespoň určitou jistotu v tom, co dělám.“ „Někteří z herců zašli ještě dál,“ prozrazuje Morris. „Aaron a Liza trénovali počítání karet. Několikrát se stalo, že jsem rozdal karty, Liza mi řekla, jaký je jejich součet, a měla pravdu!“

Morris vypráví, že herci zaznamenali pár úspěchů i ve svém volném čase. „Vím, že někteří z nich vyhráli během svého pobytu ve Vegas docela dost peněz a přisuzovali to právě přípravě na roli,“ říká. „Zbývá jen doufat, že až začnou prohrávat, nebudou z toho vinit mě.“

Jakmile se rozjelo natáčení, bylo pro tvůrce důležité, aby co nejvíce materiálu natočili ve skutečných casinech. Zpočátku se obávali, že se to jejich majitelům nebude příliš zamlouvat, když se v jejich podniku budou snažit natáčet film o počítání karet. „Brzy jsme ale zjistili, že se jim to docela zamlouvá, protože díky tomuto filmu bude mít řada lidí dojem, že jsou schopni casina jednoduše přechytračit. A právě proto lidé do takových podniků chodí,“ objasňuje Brunetti.

Jedním z nejtěžších úkolů bylo pro Luketice zachytit chaos města hazardu. „Casino nemůžete nikdy úplně zavřít,“ vysvětluje, „ale dokázali jsme si rezervovat stůl nebo dva, nebo menší salónek. My jsme u jednoho stolu natáčeli a vymýšleli složitý záběr, a u vedlejšího stolu seděli nějací mladí kluci a skvěle se bavili. Casina nám vyšla velice vstříc – jsem velice hrdý na to, co jsme za dva týdny ve Vegas dokázali.“

Úkolem zaznamenat složité záběry herního prostředí se stylem, sofistikovaně a se zářivými barvami bylo úkolem oscarového kameramana Russella Carpentera, ASC. „Ve Vegas podniky nikdy nezavírají – jsou v provozu nonstop. Klíčovou podmínkou proto bylo, abychom byli schopni natočit vše, co potřebujeme, bez toho, abychom narušili provoz casina kolem nás. Bylo to zajímavé.“

„Robert ve Vegas režíroval velice uvolněným stylem,“ zdůrazňuje producent Dana Brunetti. „Přišel, měl ve všem naprosto jasno a věděl, čeho chce dosáhnout, ale současně byl přístupný novým nápadům a sledoval, jakým směrem se natáčení přirozeně ubírá. Vytvořil kolem sebe atmosféru, která byla současně uvolněná i metodická, což nám v chaosu Las Vegas pomohlo pracovat bez stresů.“

Luketic je toho názoru, že v knize už bylo veškeré drama a napětí, které film potřeboval, ale pro převedení příběhu do filmové podoby bylo třeba přijmout tvůrčí rozhodnutí o tom, jakým způsobem divákům svět počítání karet zprostředkovat. „Blackjack rozhodně není na pohled kdovíjak zajímavý, ale my jsme z něj museli udělat kontaktní sport,“ říká. „Přemýšleli jsme o tom, jakým způsobem ztvárnit génia, jak nahlédnout hlavnímu hrdinovi do hlavy? S využitím speciálních objektivů a počítačové grafiky jsme byli schopni umístit kameru přímo na karty a zabírat oči naší postavy. Z hlediska realizace jsem u tohoto filmu byl nucen zkoušet řadu nových prvků.“

Záři Las Vegas měla za úkol divákům zprostředkovat výtvarnice Missy Stewart, která už s Luketicem v minulosti spolupracovala. „To, co na plátně vidíte, já považuji za 'nové Las Vegas'. Tak se jeví mladým lidem, kteří tam přijedou strávit víkend. Od těch starých casin se hodně liší,“ pokračuje Stewart.

Kontrastem k Vegas je velice umírněný a klidný tón bostonských sekvencí. „Boston na člověka působí dojmem klasického města z devatenáctého století,“ říká. „Líbil se nám nápad, že většinu z bostonských scén natočíme ve starších budovách, jako například v Doyle's Tavern, která tam stojí už od počátku devatenáctého století.“

Carpenter s tím souhlasí. „Nejvíce mne bavily snahy o to, aby materiál z Vegas a Bostonu působil patřičně odlišně. Energičnost Vegas natáčíme v jiných barvách a jiným postupem, abychom tak podtrhli pocit toho, jak omezený se v Bostonu Ben cítí.“

„Pracovat na dvou výrazně odlišných místech nebylo lehké,“ dodává Luketic. „Ale když se podívám na výsledek práce, kterou jsme s takovýmto talentovaným štábem a herci a díky spolupráci casin a vedení měst Boston a Cambridge, myslím, že se nám podařil natočit skvěle vypadající a vzrušující film.“

Odlišnost stylů byla důležitá i pro kostýmního návrháře Luca Moscu. Byl koneckonců zodpovědný za proměnu obyčejných studentů ve lvy salonů v Las Vegas. „Bylo velice zábavné pracovat na jejich proměně, kterou přesuny z jednoho prostředí do druhého přinášely.“

To je ale jen jedna z mnoha proměn ve filmu. Dokonce i jako student se Ben v průběhu filmu začíná měnit, tak, jak získává sebejistotu. „Přeměnit zvolna Bena, našeho hlavního hrdinu, z obyčejného studenta M.I.T. v tričku v někoho docela jiného a sebevědomého, aniž bychom toho prozradili až příliš, bylo obzvláště náročné,“ poznamenává Mosca.

Pro herce bylo odhození jejich vegaské masky součástí zábavy. „Jednou z mých nejoblíbenějších věcí na tomhle filmu byla skutečnost, že se studenti neustále maskovali, aby je provozovatelé nepoznali. Zahrála jsem si upjatou paničku, děvče z New Jersey i tajemnou intelektuálku. Byla to zábava!“